Jiřík –
opět defekt
Předem musím poděkovat Hrubešům, že se ujali i našich dětí, a umožnili tak slaměnému vdovci se pořádně zničit.
Děti sice na závodech nedopadly výsledkově moc dobře, ale já jsem byl s jízdou, alespoň našich, velmi spokojen. Jéňa trochu doplatil na to, že to byl jeho první závod.
Nyní k maratonu. 70 km je na mně moc a bylo jen otázkou času, kdy mi dojde. Začal jsem, jako letos již tradičně, zezadu. Naštěstí se jel dlouhý kopec po silnici na Zdejcinu, takže jsem se rychle posouval kupředu. Postupně jsem se dostal do početné, poměrně silné skupiny, ve které jela pozdější vítězka žen. Jelo se hodně po širokých hladkých cestách, takže se přes mé četné pokusy o zrychlení tempa, skupina držela stále pohromadě. Já jsem tedy již jen čekal, kdy mi dojde. Stalo se to asi na 47. km, paradoxně již tam, kde to znám, dá se říci v mém domácím terénu. Všichni mi odjeli, a zezadu se objevilo pár dalších soupeřů. Když se konečně vjelo do terénu a vypadalo to, že bych se mohl trochu zvednout, chytil jsem defekt. Pak už jsem to jenom dojel.
Mirek volil opačnou taktiku. Ze začátku jel pomalu a v druhé půlce zrychlil. Ještě pár kilometrů, a měl by mě. Jsem rád, že jsem ho porazil, na silnici si mohu o něčem takovém nechat jen zdát.
Mirek –
Berounské trápení
Pro začátek musím poopravit závěr Jiříkova reportu o mojí taktice, jet začátek pomalu a potom zrychlit. Kopec na Zdejcinu jsem jel s plným nasazením, s jakým kolikrát nejezdím ani KPO časovky. Na začátku stoupání na 2km mě v davu cyklistů dojel Jiřík,startující ze. Sice mě trochu zavřeli u kraje pomalejší ale se ztrátou asi 10m se zkouším připojit. Za chvíli jsem poznal, že nemám nejmenší šanci. Ztráta byla 50m, za chvíli 100m a pak jsem oranžový dres ztratil z dohledu úplně. Jako obvykle na MTB maratonech byla první hodina závodu utrpením. Vždy mi dlouho trvá, než se dostanu do jakéhosi rovnovážného stavu, kdy se netrápím a mám pocit, že mi to jede. První kopce na Zdejcinu a pak přes Hudlice k Novému Jáchymovu jsem tedy jel na plno, ale vůbec mi to nejelo. Začátkem jsem se tedy úspěšně protrápil. V pozvolném klesání po lesní cestě před občerstvovačkou v Broumech jsem na konci čtyřčlenné skupinky jen na chvíli polevil v soustředění na cestu a zrovna v tu chvíli jsme projeli blátivou kolejí. V asi 30km rychlosti mi přední kolo podjelo a já opustil bicykl skokem přes řídítka. Naštěstí jsem se stačil vycvaknout z pedálů, jinak by to asi dopadlo hůř. Takhle jsem jenom skončil ve křoví a kopřivách vedle cesty, kupodivu bez jediného škrábnutí. Ještě, že nejel nikdo těsně za mnou.
Za první občerstvovačkou jsem poznal, že to tentokrát to žádný super výkon nebude, tak jsem trochu zvolnil a začal si závod taky trochu užívat. Za polovinou závodu ve Žloukovicích jsem se konečně trochu rozjel a občas předjel některé jezdce, kterým už pomalu začaly docházet síly a tak to šlo až do cíle. 4km před cílem přišel ještě dvoukilometrový sjezd, na který pořadatelé hodně upozorňovali a ze kterého jsem měl trochu obavy, ale nakonec to byla taková třešnička na dortu, žádné balvany nebo kořeny jako na Králi nebo TransBrdech, nikdo přede mnou ani za mnou, takže jsem si to mohl krásně vychutnat. Zbytek cesty do cíle už mě zezadu nikdo neohrožoval a v klidu jsem si mohl užívat i dojezd kolem Berounky a závěrečné kolečko na náměstí.
Velká škoda Jiříkova defektu před koncem, už tak skvělé umístění mohlo být ještě podstatně lepší, podal vynikající výkon, v tomhle závodě jsem neměl šanci být alespoň rovnocenným soupeřem. Kdo to v terénu umí, ten prostě umí.