Jestřáb –
Prach a sůl Malevilu
Prach a sůl Malevilu.
8 h ráno dne 13.5.2006 na náměstí v Jablonném v Podještědí si říkám, že tenhle den i když je dnes 13 nemůže být špatný. Je tak 15 st. Teploučko bezvětří jasno, krásný ráno, který cykloida vyžene z postele třeba v 6h zvlášť když se ocitne v tak krásným kraji jako jsou Lužické hory.
Na start se dnes postaví celkem 1337 bikerů/čat všeho druhu od profíků až po cykloturisty, ale ti na 102 km nevyrážejí a nyní asi vstávají a chystají na 62 km, která startuje v 9.30 h. Ve předu je elita se Svoradou, Zerzáněm, Dítětem, Hornychem, Horákem, mnoha němci ad. Uprostřed amatéři a vzadu hobíci a já tak v 1/4 přemýšlím jak pojedu a co mě čeká, jsem klidný už jsem to jel,ale letos poprvé 102. Přeci jenom je to docela krajíc pro mě takhle brzo.
Prásknou to a už se letí. Po asfaltu první 3 km za vozem co nás zavádí na trať, pak už se naostro vletí na louku. Hned si všímám, že louka je strašně suchá, hodně to odskakuje a hned si vybavuji loňské Lety, kde to bylo podobné a dojel jsem díky tvrdé trati totálně v křečích : (((, proto začínám hned ladit vidli a hovím si jak jen můžu. Pole se v terénu hned natahuje a já vidím krásný pohled barevného hada na loukách před sebou.
Prvních 23 km do 1.bufíku v Rynolticích je zvlněných žádné větší kopce, asfalt, louky menší sjezdy, ideální na začátek a vyhledání své skupiny, jede se však pekelně rychle. Na bufíku zbytečně zastavuji pro pití i když jsem zásoben a ujíždí mi skupina asi 15-20 lidí, která se po přejezdu hlavní silnice Liberec-Děčín v prvním větším 5km kopci natahuje a rozděluje. Musím si ji pracně dojíždět, ale vyplácí se mi to. Po tomto kopci (myslím Liščí hora) následuje pasáž krásných rychlých i technických sjezdů v krásných lesích, ujišťuji se, že problémem prvních 50 km jsou sjezdy a technika na biku. Mám najeto snad 200 km a je to znát, tak 2,3 točky jsem hodně probrzdil a ustál jen tak tak bez pádu, pak mi dalo hodně síly sjet lidi kteří poodjeli. Časem se ale dostávám postupně do formy a zase si zvykám na svého superiora a jsem spokojen maká bezchybně. Začínám se pomalu dostávat do tempa, všímám si mlaďochů jak plýtvají silami, jedou těžký převody na stojku, zrychlují zbytečně a tak. Říkám si nebuď blbej šetři síly mysli na závěr ten je na hrubou sílu vždycky.
Po 2. občerstvovačce na 35km přejíždíme do Německa a asi 15 km se jede v krásném hraničním pásmu s krásnými výhledy na krajinu, technickými singletracky, tato pasáž je opravdu nádherná a biker si ji opravdu vychutnává. Část trasy s kamenitým a nebezpečným sjezdem do městečky Oybin je změněna, vede jinudy více po svážnicích s uzoučkými cestičkami a krátkými sjezdíky po lesních spojkách, prostě zážitek pro fullaře, ti si to užívají lítají z kopce hlava nehlava a je jim to jedno jako by jeli po silnici.
V Oybinu na cca 42 km kde je dokonce rychlostní prémie, kterou projíždím v poklidu. Centrum městečka je plné fandících diváků, kteří povzbuzují a dělají krásnou atmosféru a tím i radost závodníkům včetně mě. Vědí určitě proč, je před námi netěžší kopec na trati obávaný Hvozd, který rozhoduje o tom jak biker objede zbývající 2. polovinu tratě.
Na 46 km tedy pomalu začíná stoupání na obávaný Hvozd ve výšce 750 nad m. Je zde 3. stanice na 48 km a zastavuji na delší cca 5 min přestávku. Koukám na lidí jak ve spěchu pijí jí a vyráží do krpálu. Já přemýšlím jak pojedu, hlavně se dobře najíst a napít, připravit se na kopec, který bude rozhodovat. Vyrážím s rozvahou, začíná se v 450 m a vrchol je přesně v 750 m a to na 5 km Začátek se dá jet, je mírnější a poměrně s dobrým podkladem, po prvním zlomu a chvilky oddychu ale ihned utahuje a přichází pořádná stěna s kameny a kořeny a klacky pod koly což neskutečně ubírá sil. Když nemá jezdec dostatečnou rychlost přejíždět nerovnosti a držet směr jízdy nemá šanci jej vyjet. Spousta kamenů a kořenů, to je Hvozd a každý si dává na doraz, dokud může a udrží se v sedle. Do 3/4 kopce se to dá s vypětím všech sil zvládnout, ale se 4 km tohoto brutálního stoupáku je další ještě větší stoupání nejetelné. Slézám a asi 200 m pasáž v 3/4 trati jdu, je to snad stejně rychlé a méně namáhavé než jet na biku. Hvozd přejíždím nadoraz ale ne totálně vyřízený.
Před 4. bufetem na 55 km dochází na 54 km k rozdělení tras. Po cca 5 km sjezdu se cítím sice obstojně, ale čerstvý už nejsem Hvozd mě docela poznamenal, trochu cítím podkolenní šlachy a lehké napětí v pravém stehně. Ihned dávám jídlo, pití, cukr a trochu si hovím. Osvědčilo se, rychle se vzpamatovávám. A trochu s obavami najíždím do úseku, který už neznám a nic o něm nevím ...
Úsek do 5. bufetu tak do 65 km je hodně obtížný, pro mě hlavně psychicky, cesta neubíhá a km nenaskakují, prostě to neodsejpá, docela se mi to začíná zajídat, samé stojky a sjezdy. Tuhle část trati si moc nevybavuji, nevím proč, jel jsem asi v totálním útlumu, jen si pamatuji, že jsem pořád čučel na budík a říkal si ať už tam je 70! Po 65 km přichází relativně rovina, klesání a zvlněný terén. Dojíždím skupinku cca 5 bikerů. Po rovinách se snažím vést v háku a šetřit síly. Jedu stylem do kopce podle svého, někteří mi podjíždějí a na rovině a ve sjezdu je sjíždím. Sjezdy jezdí o trochu opatrněji a tak jdu většinou přes ně a dopředu udělám si i většinou 10 - 15 vteřin náskok, který mi umožňuje jet do následného kopce relativně podle svého. Takto pokračuji až do 5. bufetu na 70 km, který přichází po klesání. Když přijíždím k občerstvovačce vidím tam asi 10-15 bikerů, kteří staví a dál za ní další borce kteří již vyrážejí dál. Cítím se relativně dobře, zásoby pití a jídla ještě mám a tak nestavím a pokračují dál. Vytváří se další skupinka asi 4 lidí a jedu v ní. Stejným stylem jako doposud, kopce volněji roviny a sjezdy jedu docela nadoraz. Přeci jenom jsem spíš tempař než vrchař a tak mě to nestojí ani tolik sil a cesta začíná zase ubíhat rychle. Po 75 km zjišťuji na 77 km přichází další 6. bufet, po 5 km sjíždění jsem odjel skupině, krátce stavím a doplňuji vodu a hned jedu dál. Následně mně čeká poslední velké 5 km stoupání. Jede se mi dobře držím tempo říkám si že je to na 90 km, konec je už jenom sjezd, takže přejíždím kopcovitou pasáž a následně pokračuji stejným tempem. Po 85 km už si říkám přijde poslední 7. bufet a konec už dorazíš, vždycky to tak bývá posledních 10 je na vyjetí. 7. bufet na 89 km míjím s vidinou brzkého dojezdu a jedu docela nadoraz. Vidím a dojíždím kluky co mu poodjeli v kopcích předtím a mám evidentně více sil, točím těžší převody a snažím se jet už jen na hrubou sílu, abych byl v cíli co nejdřív. Předjíždím většinou bikery kterým evidentně došlo a motají nohama jak mouchy, v brdcích už hodně lidí jde, není už kde brát. Po bufetu mně dojíždí Michal Vyhnálek z SK Favorit Bílina. Jede krásně na to že máme za sebou 90 km. Jedu v háku, kulí to nádherně. Posledních 10 km si říkám hecnu se a vyvezu se za ním. Skutečně chytám jeho tempo. Ze začátku stíhám, pak už jen visím jak na gumě, projíždíme asi 15 houpáků nahoru dolů. Za každým horizontem už cítím cílový sjezd, který musí přijít. Jedeme po lesních štěrkových cestách a valíme to mezi 20 - 35. Díky Michalovi předjíždíme dalších min. 5 - 7 lidí, které bych asi sám nedojel. Závěrečné kilometry před sjezdem jedu naprosto nadoraz. Sjezd od cíle je vysvobozením a nechce se mi brzdit ani v zatáčkách, hlavně nevypadnout z háku. Ve sjezdu tuhnu tak rychle, že nemohu přejet ani závěrečnou cílovou louku s otočkou přes mez, kde se sjíždějí jezdci z obou tras. Raději opatrně manévruji a nechci si lehnout, to bych se asi už nezvedl. Závěrečný sjezd po louce do areálu. V cíli 30 m před páskou předjíždím za točkou ostře doleva posledního borce 40 letýho Ingo Pietsche z Německa, který už neměl sílu přeřadit. Jsem v cíli 10 min před 14 hod sobota 13. 5. 2006, čas 5 h 50 min hrubý, avs 17,5 km/h, 100 v kategorii. Akorát na oběd, sorry ale nemám zatím chuť, snad zvládnu aspoň to zasloužený pivo Svijany 11, kterým spláchnu prach a oslavím svůj letošní první maratón, který se opravdu podařil. Byla to skutečně Malevilská paráda!