Neveklov je časovka, která mě nikdy v minulosti nelákala. Nevěděl jsem tedy vůbec do čeho jdu. Z důvodu vysokých venkovních teplot jsem zvolil pohodlnou dopravu s Kubajzem v jeho autíčku. V Neveklově potkávám Kapra v doprovodu své ženy, která peče úžasné koblihy, po dalších šlapkách ani vidu. Po rozpravě s Jirkou Humplíkem se rozhoduju, že si pro sychr projedu celou trať, prý to je pěkné peklo a nemám rád nepříjemná překvapení. Trať si jedu projet s Kaprem a Kubajzem, který mi svým neustálým stěžováním připomíná Mrzouta ze Šmoulů, padá samé nesnáším vedro, nesnáším kopce, nesnáším sjezdy apod. , aspoň se s Kaprem dobře bavíme
. Jirka nic nepřeháněl hned po startu šlapeme 2km do kopce, pak samé hupy, rychlé sjezdy, další kopce, nebezpečné zatáčky (dvě), ale vše na dobrém asfaltu (teda jen na pasáž u Skrýšova). No budete bolet, ale proto to vlastně dělám
.
Jídelníček před závodem jsem nechal na klasice, jen jsem do startu do sebe od rána narval tři litry vody, což způsobilo mé velmi časté chození s pískem (malá příprava na stáří..). Na trať si beru bidon s 0,5l ionťáku, přeci jen to bude dlouhé a výživné. Startuju za Kubou Šnajdrem a s Kubajzem v zádech. V koutku duše věřím v čas pod 40min, sjetí Kuby a nesjetí se s Kubajzem. K délce časovky beru raději pulsmetr, nerad bych se utavil na prvních deseti kilometrech, hezky 185 a držet.
Odstartoval jsem plný energie a v pohodě, jsem rozhodnutý do prvního dvoukilometrového kopce najet na malou a točit, jenomže nohy tak nějak jely, vítr neprotestoval tak jsem tam tu velkou nechal a točil, když mi začaly tuhnout nohy, frekvence klesla pod 70 měl jsem už za sebou přes 1,5km z kopce a na těch pár stovek metrů se mi nechtělo shazovat, tak jsem jí tam nechal. No, bylo to špatně! Rychlost klesla pod 20km/h, obsah laktátu na max. a přes vrchol jsem se jen prošel, nebyl jsem pak schopný ani roztočit třicítkový převod, prostě jsem musel vytočit a v místech kde jsme při projíždění tratě je-li přes 50km/h jedu sotva 40km/h, začínám se loučit s myšlenkou na sjetí kohokoli a spíše se otáčím, zda-li už u mě není Kubajz, uf není.
V tomto houpavém úseku, který trvá až do Prosenice nejsem schopný se srovnat s převody, přehazuju jak na biku, prostě pořád, buďto mi je převod moc těžký nebo zase moc lehký, prostě hrůza, aerodynamika, která je i tak špatná je úplně v háji. V cílovém kopci Prosenické Daby jedu sotva 20km/h a při pohledu na tachometr kde mám teprve 11km tzn. ani ne půlka tratě mě jímá hrůza. Častým přehazováním a změnami rytmu to prostě dál nejde, kašlu na to a sjezd z Prosenice beru jako zlomový úsek časovky. Naleju do sebe celý bidon, vyklepu nohy, zalehnu na hrazdu a prostě sleduju už jen údaj o frekvenci šlapání. Točím mezi 90 a 100ot/m. Díky klesajícímu profilu docela jedu a začínám chytat rytmus, přehazuju až v brdku ve Skrýšově, kde stejně kvůli dírám musím zpomalit. Můj diesel je v provozní teplotě, ještě není vše ztraceno!
První táhlý kopec do Vlkonic jedu v sedě, držím se za opěrky hrazdy, a fakt jedu, nejdu pod 21km/h a dokonce začínám vyhlížet Kubu jestli mu náhodou někde nedošlo. Ze zadu už Kubajze nečekám, jestli mě nedojel doteď tak už ho neuvidím. V posledním brdku před Spolím míjím rychlostí Pendolina dva turisty z Pijasu, zběžně zkontroluju čas, je jasné, že pod 40 to nebude... škoda. Vítá mě cedule 2km Neveklov, rychlost držím těsně nad 40km/h a těším se na cíl. Ještě před Neveklovem mě dávají dva příchozí na časovkářských speciálech s doprovodnými vozy a frnk jsem v cíly, naprosto vyčerpaný a prošitý, tak to má být. Nebýt první neurovnané poloviny nebyl by to závod dvou tváří, výsledek by byl stejný, ale rovnoměrný. Znalost tratě je tady obrovská výhoda, opět jsem to podcenil.
V mžiku kontroluju čas, který je někde pod 41min a je to prostě teď moje maximum a na víc nemám. V nohách prostě nebyla díky nedostatečnému tréninku síla, při každém nástupu, kdy jsem chtěl zrychlit, jsem si spíše přiléval kyselinku a tuhnul. Byl to takový jalový výkon, ale na turistu dobrý a mám krásný čas, který můžu už jen vylepšovat a až mi bude nad 50 let tak dám i 35minut!