Mirek –
Drásal
Po loňském bahnitém martyriu, kdy jsem trochu přepálil začátek, hned od úvodních kilometrů se kolo a hlavně řetěz pokryly vrstvou bahna, na nejmenší převodník se mi neustále sukoval řetěz, prakticky jsem ho vůbec nemohl používat a v půlce přestala brzdit zadní brzda, jsem byl letos rozhodnut si dát Drásala znovu a vyzkoušet, jak se jede za sucha. Z kraje týdne vypadala předpověď dobře, ale jak se blížil termín startu, tak to vypadalo hůř a hůř.
Cesta v pátek do Holešova pro mě byla opravdovou zkouškou nervů. Za Prahou neustále lilo, na Moravu nebyla předpověď lepší a já vážně uvažoval, jestli se nemám vrátit do tepla domova. Před Brnem se počasí trochu umoudřilo, ale při příjezdu do Holešova vidím v místech, kde tuším Hostýnské vrchy, černou oblohu a pořádnou bouřku. Nakonec mě to neodradilo a já se přihlásil.
Ráno už byla situace lepší, nepršelo ani přes noc a vypadal to, že vítr by mohl trať trochu vysušit. Ale že si užijeme bláta, to nebylo pochyb. Na start přicházím celkem pozdě, řadím se do zadní části startovního pole, ale nijak mně to neznervózňuje, chci jet svoje tempo od začátku až do konce a ne přepálit začátek a na 35km být tuhozs jako loni.
Hned po startu se jede pořádný kopeček, 7km 350m převýšení, nikam se bezhlavě neženu, tady se o výsledku nerozhoduje. Hned za Žopy , kde se vjíždí na lesní cestu vidím, že letos to bude mnohem lepší. Loni tady byla po celé šíři cesty 5-10cm vrstva blátíčka, které některým jezdcům zlikvidovalo brzdy už cestou nahoru, letos je to paráda, mokro je, ale nechá se to krásně jet. Radši kontroluji tepák, abych se zbytečně nehnal a krásně rozjetý vyjíždím nahoru. Následuje první techničtější sjezdík po kamenité cestě do Rusavy, jede se mi dobře a dokonce mě i brzdí jezdec přede mnou. Po vjezdu do Rusavy mě překvapují špalíry diváků, kteří nás povzbuzují, je to paráda, Drásal má v tomhle směru nejkrásnější atmosféru. Nejvíce mně pobavili fanoušci týmu "Vesani" s transparentem " Zaberte Vesani, nejeďte jak posraní" :).
Další kopeček na Hostýn má asi 5km a 350 metrů nahoru. Zejména úvod s místy 20% stoupáním dává zabrat, ale cestička je nově vyasfaltovaná a tak bere míň sil, než loni. Pomalu se začínám posouvat dopředu a tak to vlastně bude až do cíle. Sjezd do Chvalčova je taky v pohodě, docela jsme chytil ten správný rytmus jízdy i z kopce a závod mně neuvěřitelně baví.
Další kopec na Tesák má 5km a 300metrů nahoru. Jede se po lesní cestičce zaříznuté v úbočí kopce, tyhle cesty mi vyhovují i na silničce, tak svižně stoupám nahoru, když to jde tak předjíždím a nahoře jsem za chvíli. Jsme na 25km a už máme 1000metrů nastoupáno. Před prvním bufetem ještě kousek po šotolinové cestě a kousek po lesní pěšině se třemi velkými kalužemi plnými mazlavého smradlavého bahna. To aby diváci, kterých je opět na bufetu spousta, viděli, že jedeme opravdu drsný závod. Na bufetu se moc nezdržuju a jedu dál. Následuje lesní sjezdík po mých "oblíbených" mokrých kořenech a pak už míříme na nejvyšší bod závodu, Kelčský Javorník.
Musíme překonat dalších 250metrů nahoru, jedeme po lesní cestičce a koukám na tachometr, jak metry přibývají. V půlce kopce nás pořadatelé ještě posílají kamenitým sjezdem o 50 metrů níže a pak už přichází závěr stoupání. Tam už kola všichni tlačíme po mokrých kamenech a kořenech v mlze nahoru. Koukám na tachometr a ten ukazuje 30% sklon. Tak tohle fakt jezdit neumím. Na vrcholu je občerstvovačka a průjezdní kontrola, tam se nezdržuji a pokračuji dolů. Sjezd je dlouhý 8km. Nahoře mi při sjezdu dělá problémy mlha, protože dobře na zem je vidět tak na 5 metrů a to je v technických sjezdech, kde je potřeba dobře vybrat stopu, hodně málo. V závěru už se jede spíše po šotolině a potom v Rajnochovicích i po asfaltu. Během 15 minut jsme o 450 metrů níže.
Další kopeček má 250 metrů a jede se po lesních cestách, nahoře i po louce a hned po krátkém sjezdu je další bufet Lázy. Zastavuji zase jen na pár vteřin a hned pokračuji dál. Na následujících 8km jsme si v tomhle závodě užili bahna dokonale. Trasa vedla po různých pěšinách v lese a i když jsme nejeli žádné kopce, tak na tomhle celkem rovinatém úseku byla průměrná rychlost jen 15km/h. Potom ve sjezdu do Jarcové, kde byly i jakési přírodní 30cm schody jsme dojeli cyklistku, která radši slezla, takže jsme museli zastavit i my a hned slyším zezadu nespokojené hlasy, co že je to vepředu za silničáře, který to brzdí :)
Dál pokračujeme po jediném rovném úseku v závodě po asfaltce na bufet na 61km. Po sjezdu mě dojel jeden z tandemů, kteří startovali a na asfaltu po rovině jim to jede fakt parádně. Schovávám se za ně a jedu za nimi v háku až k bufetu. Jedou tak 35km/h a tak rychle bych tu sám určitě nejel. Zastávka je opět jen několikavteřinová a zrovna odjíždí asi 5 lidí, tak se připojuji a dalších 5km po rovince jedeme v balíčku a střídáme. To byl jediný úsek, kde se dalo spolupracovat.
Další stoupání na Prženský vrch má opět asi 300m převýšení na pěti kilometrech a zejména v první polovině je několik 20% úseků a ty už dost bolí. Před koncem kopce je ještě další bufet i se servisem, chtěl jsem jen namazat řetěz, protože do teď byl mazán pouze blátem a to na asfaltu vyschlo a vydával hrozné zvuky. Stejně jako loni mi tam kolo umyli a namazali, zatímco já se věnoval koláčkům a pití u stolku. Super servis, díky.
Následující kilometry až na 82km na Troják je taky čas na trochu turistiky, jede se po hřebenu, kde jsou louky a ty rozhledy na obě strany jsou parádní. Tato část není tak náročná, ale šlapat se musí stejně. Ve sjezdu na Troják zkouším překonat 70km/h, ale v serpentinkách radši moc neriskuji , bylo z toho jen 68km/h.. Za Trojákem je další kopeček asi 150metrů nahoru lesem a pak přes Pardus technickým sjezdíkem
sjíždíme k Rusavě. Zatím si jedu stále svoje pravidelné tempo. Jsme na 95km a do cíle zbývají už jen dva kopce.
Ten první má 2,5km a 200m převýšení a jsem mile překvapen, že i po tolika kilometrech mám pořád dost sil, dojíždím dva lidi a společně sjíždíme do Horní vsi, kde je další bufet, tam naposledy zastavuji, do cíle je to ještě 20km. V posledním 4km kopci 250metrů , se to najednou zlomilo. Nohy vůbec nefungují, tepovku nemůžu dostat ani na 150, prostě krize jak má být. Vytrpěl jsem si to nahoru, ke konci jsem se ještě trochu rozjel a kupodivu mě předjel jen jeden závodník. Nahoře je ještě 5km úsek, kde si ještě naposledy vychutnáváme bláto a pak už přichází závěrečný sjezd po cestě, po které jsme po startu stoupali nahoru. Loni to bylo něco šíleného, 20cm bláta, hrůza, ale letos je to pohoda. Dojíždíme ještě tandem, který nakonec zvítězil, ve sjezdu si hoši počínají perfektně, já bych na to neměl odvahu se posadit. V Žopech je předjíždíme, ale na silnici před Holešovem nám to vracejí, po asfaltu na ně samotný cyklista nemá nárok. Poslední 1,5km už jedeme v zámecké oboře, zkouším tandem předjet, ale fakt na ně nemám, poslední stovky metrů jedeme okolo vodních kanálů v zámecké zahradě a pak je tu tolik očekávaný cíl. Hoši na tandemu před cílem zastavují a mění si místa a já si vychutnávám poslední metry závodu. V cíli je jako loni spousta diváků, kteří čekají, až dorazí ten jejich hrdina, ale potleskem odmění každého, kdo dojel. V tomhle je Drásal nejlepší závod.
S časem 7:42 a 164 místem jsem celkem spokojený, ztráta je sice 2:23, ale to je v MTB maratonech u mě běžné, tohle není silnice, vždyť do hodiny po vítězi dojelo pouze 26 závodníků. Trasa byla nádherná, zvolil jsem taktiku rovnoměrného tempa po celý závod, to se na 100% povedlo a kromě posledního kopce jsem si to fakt užíval. Tak snad někdy příště si to zopakuji. Gratulace Alešovi, Igorovi a Hraboshovi, v tomhle závodě je vítěz každý, kdo se nebál postavit na start a dorazil do cíle.
Strejda –
Drasal 2006
Na Drasala jsem vyrazel tak trosku s obavami. Prece v noc z ctvrtka an patek spadlo na Hostynskych vrsich az 50 mm vody. Ale to by v tom musel byt cert, abych tech pouhych 120 km neujel v limitu, coz je 11 hodin. Jeste vecer mne vola Natasa, ze ve zpravach se neco povidali o podovnich a trvalych destech na Morave. Nu a co? Jedeme prece v kopcich, a pokud si to spravne pamatuji, ani zadny brod tam neni. Nicmene zavazuji se, ze pojedu hodne opatrne. Prozradim predem, slib dodrzuji, do kopce hlidam tep a jedu jako posledni zbabelec. Kdyz to z kopce naopak jedu jako prvni srab a opatrne vybiram stopu. Na startu se stavime naprosto hrdinsky uplne vzadu s Alesem a Hraboshem, a rozjizdime se opatrne a nikam nespechame. Ono vlastne ani neni kam. Hned v prvnich terennich metrech jsme od blata az po same daluztonejde, hlasite davam najevo poteseni titmto jevem. Kola mam nahustene na naprosty minimum, vzorek ten nejhrubsi, a zabira to. Prvni sjezd se mi zda byt nejaky moc kamenity, a jednou dokonce mam obavu, zda jsem neprorazil o sutr dusi. Ne, zatim ne, ale Hrabosh ano. Po 500 metrech vsak zjistuji, ze i ja taky. Rychle vymenit a dal. Zustavam ale naprosto sam, ani vzadu ani vepredu ani zivacka. Tohle mne vyhovuje, a jedem jedem jedem. Hele, vidim Hraboshe, jak jde pesky, prej pichnoul podruhe, a uz nema ani dusi ani lepeni. Lepeni mu nechavam a pak se uvidime az v cile. Prvni zavodniky dojizdim nekde az u Kelcskeho Javornika. Tam to vypada jako v mistickem hororu: mlha, viditelnost asi tak 5 metru, obrovske sutry na pesince, vhodne spise pro pohorky. Ale je to nejvyssi vrcholek, dal uz to bude lip. Dojizdim Alese. Hura! Zacina se ale nelitostny boj s casem. Kazdou celou hodinu s hruzou zjistuji, ze zase jsem ujel jen 10 km, coz je sakra malo. Teren je hodne tezky, rovinek je az k breku malo. Neni moznost se napit ani neco zobnout. Musim se stavit skoro na vsech bufetech, ale vzdy jen na chvilku. V druhe pulce uz ale zacinam manko pomalu ztahovat, a kdyz na 90 kilometru mam 8 hodin, zacina mne blejskat nadej, ze ten limit prece stihnu. Nastesti neprsi, a dost silny vitr trat rychle vysusuje, a zacina to byt vic jezdivy. Posledni dlouhy kopec je naprosto pohodovy, cely se da vyjet, na vrcholku je mi jasne, ze to stiham s prehledem, a v tu chvili nejak mne naprosto vyprchava kuraz. Prave nekde tady jsem pred trema lety spadnoul a nedokoncil. Tak letos se to nezopakuje. Kdyz dotedka jsem jel jako zbabelec a srab, tak posledni sjezd jedu jako naprosty posera. Ale vsechno jednou konci, prichazi sotolinka, pak asfalt, mirne z kopce, nu proste to moje prostredi, pred cilem jeste stiham prespurtovat nejakeho borce, co mne predjel v terenu. Mam to! Za chvilku je tu Ales, tesne za limitem Hrabosh. Vsak vzhledem k podminkam poradatele limit o hodinu posunuli, takze vsechni jsme klasifikovani. Co si jeste prat? Ted koukam na vysledky, a neni to vubec zly. Z 800 prihlasenych se na start postavilo 720, z toho dokoncilo v prodlouzenem limitu 538. Zadna slapka to nevzdala. Nebylo to prej tak tezke, jako loni, ale ani letos prochazka ruzovou zahradou to nebyla. Alesi, Hraboshi, bylo pro mne potesenim jet ve vasi spolecnosti!
