Radim –
To byl ale fofr!
V sobotu 19.6. jsem se rozhodl vypravit na další díl letošního poháru UAC, konkrétně ke Slanému na Jedomělické okruhy (celkem 5 okruhů po cca 20 km = 103 km). Bohužel jsem ráno zaspal, takže přesun probíhal v poněkud zrychleném režimu (jak jen to můj starý Forman dovolil), ale nakonec jsem dorazil relativně zavčasu a stačil se odprezentovat ještě před Přemkem. Od něj jsem pak vyzvídal podrobnosti o profilu a záludnostech trasy, protože na původně plánovanou projížďku jednoho okruhu na kole, ba ani autem, už nezbýval čas. Po podrobném popisu obou kopců na trati a krátkém předstartovním rozjetí jsem bohužel seznal, že oproti předešlým ročníkům se tentokrát jedou okruhy obráceně (proti směru hodinových ručiček), takže z původního Přemkova detailního popisu neplatí nic a všechno je lehce úplně jinak. Ale na nějaké velké úvahy stejně není čas, protože je právě odstartováno!
Protože dnes tady není tolik lidí jako jindy (odhadem tak asi padesát), žádná velké tlačenice po startu nevzniká a já se poslušně držím někde ve dvou třetinách balíku. Ne že bych nechtěl být více vpředu, ale začíná se do kopce a jede se pěkně zostra, takže i kdybych sebevíc chtěl, tempo soupeřů je jednoznačně proti. Na prvním horizontu už se to láme a já jsem ten předposlední, který se v hlavní skupině ještě udrží, za mnou je ještě jeden jezdec a pak už díra. Následuje sjezd do Pozdeně a mírně houpavá rovinka do obce Srbeč, ve které si ještě užívám jízdu v prvním balíku, protože cítím, že už to nebude dlouho trvat. A také že ne, je tu totiž největší kopec okruhu směrem na Mšec, kousek přede mnou se to trhá a já zůstávám odpojen ve druhé skupině jezdců, která se za mnou už drobí na dvojice a jednotlivce. Ve snaze udržet se ve skupině pár jezdců předjíždím, je jasné, že ti už se v žádné velké skupině dnes nesvezou. Mně se však, byť s enormním úsilím, daří držet na konci kompaktní skupiny a navíc kousek před námi vidím, že z hlavní skupiny odpadlo dalších pár jezdců, mezi nimi Václav Cafourek (16) a Alan Held (17), takže chvíli ještě bojujeme na krev, abychom je dojeli a spojili síly, což se kousek před horizontem i daří. Je nás celkem sedm, kromě již jmenovaných jsou tu ještě Jakub Šnajdr (22), Beránek (106), Zbuzek (40) a Roškot (443), tedy jezdci většinou na mírně lepší, nebo stejné úrovni, každopádně je to pro mě dobrá společnost. Na rovině směrem k obcí Mšec roztáčí naše skupina pěkný kolotoč ve snaze dojet hlavní balík zpět, ale je mi víceméně jasné, že to už se nám nepodaří. A je to tak, i když tempo naší skupiny po rovině osciluje okolo 46 km/h a víc, první skupina se stále vzdaluje, ani nechci vědět, kolik tam tak asi jedou...
Na začátku druhého kola v prvním kopci ještě první balík na chvilku zahlédneme, ale to je dnes skutečně naposledy. Zůstáváme tedy v sedmi a občas nás na chvíli doplňuje David Krause (111), který jede takovým zvláštním stylem, v kopci je rychlejší, vždycky nám odskočí, na rovině pak několik kilometrů vlaje sám pár desítek metrů před námi, my ho někde těsně před kopcem dojedeme, on v kopci následně odjede a pak zase jede sám atd. Z pohledu závodní taktiky to nechápu, ale koneckonců je to jeho věc, já mám co dělat sám se sebou. Trochu paradoxně největší problémy nemám v kopcích, ale při jízdě po rovině. V prvním a druhém kole ještě v kolotoči pravidelně střídám, ale ve třetím už mám při jízdě na špici velké problémy přelézt jezdce přede mnou. Podle mě je to dáno i tím, že hodně jezdců namísto toho, aby po vystřídání v kolotoči trochu zvolnili, tak tempo naopak podrží nebo jej dokonce ještě zvýší. Někdy to vypadá tak, že se jede 46 km/h, jezdec přede mnou během vystřídání ještě zrychlí na 48 a drží to, no a já se tak ocitám na větru na čele a těch potřebných 50 už prostě vážně nedám, bojuji tak s odstřídavším jezdcem na krev bok po boku a celý kolotoč se na chvíli zastavuje, což zjevně není některým spolubojovníkům vhod. Tak se radši odklízím dozadu a střídám už jen sporadicky, když si vzadu trochu víc odpočinu, a také už si vybírám partnery pro střídání a jezdím takřka výhradně za Cafourkem nebo Šnajdrem, kteří jako jedni z mála po vystřídání opravdu zvolňují, takže je dokážu v kolotoči relativně normálně předjet a netrpím u toho jako zvíře. Třetí kolo je pro mě vůbec nějaké kritické, mám obrovské problémy ve stoupání ze Srbče, chvíli už myslím, že si vystoupím, ale nakonec to i přes místy i několikametrový odstup přece jen nějak dávám. Na následující rovině už ale nestřídám skoro vůbec, takže přeskupuji plán na udržet se této skupiny až do posledního kola pod cílový kopec a ten si už vyjet hezky v klidu podle hesla nestřídáš = nespurtuješ o umístění. Ve čtvrtém kole ale překvapivě nemám takové problémy jako ve třetím a oba kopce se držím celkem v pohodě, na rovině jsem ale opět marnej, nicméně ve skupině se i díky mému sporadickému střídání držím a najíždíme do posledního kola. Těsně před koncem cílového kopce nás ještě předjíždí čelo druhého balíku s Vitáčkem, Kakačem, Burgrem ad., kteří startovali o 10 min za námi, takže teď máme šanci sledovat souboj o první místo „staříků“ prakticky v přímém přenosu. Přiznávám ale, že ze zadních pozic naší skupiny už na to zase tak dobře nevidím a taky obraz je dneska místy už nějaký rozmazaný.
V posledním kole se dá čekat, že se hlavní kopec pojede rychle, na rovině k němu proto opět střídám jen občas a připravuji se na nejhorší. A je to tady, hned dole trochu odskakuje Krause, což by vzhledem k dosavadnímu průběhu nebylo nic tak divného, protože už to tak předtím udělal několikrát a stejně bychom ho na rovině zase dojeli, ale horší je, že Cafourek (SOS) s Heldem (CK Vinohradské šlapky) tentokrát jeho tempo akceptují. My ostatní tak musíme chtě nechtě taky, pokud si nahoře na rovině nechceme dopřát dlouhou sólo jízdu až do cíle, což nikdo zjevně nechceme. A tak to tentokrát opravdu bolí, a to hodně. Jezdců před sebou se držím obrazně zuby nehty, místy už pouze nehty, několikrát chytím menší 2 m díru a sjíždím ji jen na pokraji krajního vypětí všech sil, ale nahoře jsem stále ve skupině. To se naopak nepodařilo Beránkovi se Šnajdrem a zůstali kousek pod horizontem asi 100 m za skupinou. Na následující rovině směrem k obci Hvězda se zase rozjíždíme k celkem slušnému tempu a jede se stále tak okolo 45 km/h. Protože je nás o dva méně (šest), snažím se střídat i já, jednak abych nebyl za úplnou kukačku a jednak abych zabránil tomu, aby se na nás odpadlí jezdci zezadu zpět dotáhli. Při občasném ohlédnutí však s překvapením zjišťuji, že modrožlutý dres Mirka Beránka (VARTA – TJ SOKOL Králův Dvůr) se i přes pro mne v dané situaci již enormní tempo neustále přibližuje a ještě před Hvězdou je zpět mezi námi! No jak ten to jenom dělá, říkám si potají. Druhý odpadlý jezdec Jakub Šnajdr zůstává kdesi v nedohlednu, tak aspoň to minimálně jedno místo navíc mě těší. Projíždíme popáté Jedomělicemi a čeká nás pošesté cílový kopec. Původně jsem měl v plánu dojet ve skupině až nahoru a tam pouze nespurtovat, ale to hned na začátku kopce bere za své, nějak už psychicky, ale popravdě řečeno ani fyzicky nejsem schopen akceptovat zvýšené tempo skupiny, a tak zůstávám sám odpojen a kopec si vyjíždím už relativně na pohodu, protože zezadu žádné nebezpečí teď již nehrozí.
V cíli je mi odměřen čas 3:02:29, což dělá průměr přes 33 km/h a stačí to pouze na celkové 44. místo v prvním balíku (z celkem 51, ale dalších zhruba 11 jezdců, co odstartovali, tak bylo předjeto o kolo a cíle nedosáhlo) a 31. místo v kategorii (z 37). Ale jak jsme se pak dole ve vsi u aut shodli i s Přemkem a Vítkem Černým (KPO), kteří dojeli do cíle v první velké skupině spurtující o 1. až odhadem asi 30. místo, svezli jsme se dnes moc pěkně a rychle a máme toho zase jednou krásně plné zuby. Navíc do cyklistického deníčku mi přibylo pět nových vesniček, takže spokojenost na druhou.
Radim
Celkově spokojenost, pěkně jsme se svezli, nebylo to žádné velké trápení. Doma jsem byl rád, že jsem vystoupil z auta, takhle mě nohy ještě nebolely. Do Rampušáka se musim dát dohromady...