Howgh –
Chřibská 50ka – až na dno bahna
To počasí fakt není normální. Celý týden prší a přes víkend je krásně slunečno a teplo.
Deště před závodem byly dlouhé a vydatné. Znalci kraje straší šeredným bahnem, s úseky zdevastovanými od lesáků. Aspoň že polomy jsou prej uklizené. Trať však vede většinou po zpevněných cestách. Věřím, že přes pár bahnitých úseků se nějak přebabrám. Bicykl mám dobře namaštěný. Měl by přečkat den bez újmy.
V pátek se nebe vyčistilo od mraků a slunce ozařuje celý kraj včetně chřibských lesních stezek. Jen to s tím optimismem nepřehnat. Ať to nezakřiknem.
V den D – 17. dubna – vládl po ránu skoro mrazík, ale nebe je modré přesně tak, jak předpověděli meteorologové. Není divu, že na start se nás postavilo k šesti stovkám jedinců. V tomto kraji je mountain-biking populární. Vyfotím si nejambicióznější chrty, jak odjíždí, a pak se vmísím mezi závodníky.
Prvních deset kiláků je v pohodě, ale pak jsme odbočili z tvrdé cesty na prostou lesní, mírně klesající. Bláto, sliz...had spoluzávodníků se sune strašně pomalu. Bogajego, tohle nevydržím. Nadávám bacilovi, co mně hlodá v krku. Bojem s ním jsu tak vysílen, že jsem se v kopci propadl na samý chvost a tohle je důsledek. Ale vyjetí z jediné jakž takž sjízdné stopy se nemusí vyplatit. Předjíždím při každé jen trošku vhodné příležitosti. A pak to přišlo. Překročil jsem kritickou rychlost za kterou už nepomůže odrazit se nohou od země. Lehnul jsem si na pravý bok do obzvlášť hlubokého. Místo rukou mám koule bahna až po lokty. Ledvinka s foťákem to taky na sebe nabalila. Tak to je konec s fotografováním. Otírám ruce o smrky abych mohl aspoň uchopit řidítka. Všichni které jsem předtím předjel, jsou daleko přede mnou. Sakra sakra....
Bahno na rukou a nohách rychle osychá. Přece jen to focení bude možné.
Bláto se střídá s širokou tvrdou cestou. Když bláto, tak boj o každý metr. Když sjízdná cesta, tak hladký asfalt. Všeho půl na půl.
Je to relativně pořád ještě dobrý. Tohle chřibské blato není takový ten kyt, který se dostane na povrch země při hluboké orbě. Ten, co se nabalí na kolo. Každopádně se divím, že řetěz zapadá do zubů bez problémů i po desítkách kilometrů.
Občerstvovna měla být na 30 kilometru. Už jich máme v kolech skoro 32, a pořád nic. Kopec sice není strmý, ale šeredně dlouhý. Hlaďák na mě lezl už před půlhodinou. Naštěstí vezu kus štrůdlu poslední záchrany. Bufet se objevil až za dalším úmorným kopcem, u turistické chaty na Bunči. Výletníci, v klidu popíjející svoje nápoje, čumí z velké terasy, jak hliněná strašidla s tečkovanými obličeji na hliněných bicyklech hltají kalorické, iontové a jiné maškrtky a hlína jim skřípe mezi zubama.
Závod se vyvíjí pořád stejně. V bahně jsem rychlejší než okolí, a v kopci mě pak všichni předjedou. Poslední stoupání, naštěstí asfaltové, je bez nadsázky nekonečné. A když už to vypadalo, že jsme nahoře, následuje bahnitý výjezd. Ten už nikdo psychicky nezvládl a všichni kolem se mátožně plouží pěšky, opírajíce se o kolo.
Definitivně sjíždíme jak jinak než blátem. Ryčná hudba linoucí se z cíle, se nezadržitelně blíží. Je to dobrý. Poslední nevelký kopeček...řetěz na malém talíři se kousl a já musím jít pěšky. Divím se, že převody vydržely až sem.
Dojel jsem deset minut před limitem 5 hodin. Tachometr ukazuje 60 ujetých kilometrů a 1500 nastoupaných metrů.
Díky, pořadatelé, za zážitek. Bylo to nezapomenutelné a bylo toho tak akorát.
Hasičům prej došla voda a smetáček jsem zapomněl doma...stejně nemám ani zbla energie k umývání kola ani sebe. Není ani důvod. Mezi lidi nemusím. Nejedu domů vlakem, ale autem jako pán.
