Howgh –
nejdelší zácpa mého života
Při závodě RWE OkoloBrna – jsme si užívali slunce jasu suché stezky. Jaký to balzám na psycho, mít na sobě jen kraťasy a rozepnutý dres! Po minulých studených, bahnem oplývajících víkendech si trochu pohody zatraceně zasloužíme.
Moderátor před startem vyhlašuje, že obě kategorie budou vypuštěny naráz. Ajajaj...Na dlouhou trať (2 okruhy - 64 km / převýšení 1350 m) nás vyrazí tři stovky a na krátkou (32 km) jen zhruba 120 jedinců. To množství nevypadá na kalamitu, jenže na jednom kilometru asfaltky, která vůbec není do kopce se peloton neroztáhne. Na kochání se pohledem na turisticky nejnavštěvovanější Českomoravský hrad Veveří nejsou podmínky. Je třeba dávat bacha aby si jeden nelízl o zadní kolo před sebou. (Hrad jsem si vyfotil až při sólo jízdě v druhém kole.) Na následné lesní stezce nastala šeredně dlouhá - nekonečná zácpa. Cesta se zvedá jen mírně a my se ploužíme zoufalé desítky minut pěšky! Já jsem to říkal! Jednoho by trefil šlak! Dokonce ani jezdci, kteří odstartovali v první stovce, zácpě neujeli.
Na širší lesní cestě se špunt rozptýlil. Ještě kus ve vlnovkách mírně stoupáme, pak mírně dolů, pořád po asfaltu. Řev motocyklů z Masarykova okruhu se blíží. Pár kilometrů jsme jeli těsně vedle.
Konečně opouštíme asfalt a rychle sjíždíme širokou cestou, pak užší. Od rybníka s nehybnými rybáři znovu nahoru. A do lesa. Uhýbáme z cesty doleva a spouštíme se strmě dolů, přes kořeny a rýhy vymleté vodou. Loni tady bylo ještě krkolomněji. Ležel tu napříč veliký strom. Dole čeká pár metrů hlubokého bahna pro zpestření. Následné nestrmé stoupání je dobře jetelné, a nahoře na občerstvovně jsem jen nacpal do pusy pár chlebů se škvarkovým sádlem, buchtu, banán, kus melounu, pár kostiček eidamu, dvě kolečka salámu a kus müsli-tyčky a bez otálení spěchám dál. Vlníme se mírně hore – dole...Ostře doprava a znovu dolů. Dá se to pustit docela rychle. Dezolátní málo používaná cesta je perfektně hladká, „klopené“ zatáčky, pohledy do pralesní rokliny...nemá to chybu. Sem tam ňáký houbař se málem naplete pod kola, ale vždycky to dobře dopadlo.
Sjezd k přehradě stezičkou ve vysoké trávě byl taky nezapomenutelný. V druhém kole, když jsem měl před sebou volno až kam jsem dohlédl, jsem to pustil trochu víc a málem havaroval v járku vymletém vodou. Dlouhé asfaltové stoupání k Ríšově studánce je čiré utrpení, ale za ním čeká už jen dlouhý nenáročný sjezd do cíle.
Limit čtyři a půl hodiny jsem stihnul s odřenýma ušima. Letos jsou ty výkony fakt bídné. Každopádně, když pominu ten hromadný start a následnou zácpu na stezce, byl to fajn závod. Vyhlášení vítězů jsem stihl. Zaujali mě chlapi nad 100 kg. Oni vůbec nebyli obézní. Souměrnou postavu jim může závidět každý manekýn. Cyklistika je holt cyklistika.
Na webu http://www.cyklomaratontour.cz/ jsem výsledky nenašel. Ty jsou tady http://www.sport-base.cz/v10.html