Yetti –
Neuvěřitelné?!
Tak nevím, snad už jsem prolomil tu smůlu podle rčení "Do třetice všeho..... Kdybych natočil podle skutečnosti povídku a nechal ji odvysílat v televizi, tak tomu spousta lidí nebude věřit. Po více než týdnu bez kola po Králi jsem zjistil, že chůze mě bolí víc jak jízda na kole. V pondělí zlehka, v úterý šedesát kiláků v kopcích s jedním 16% úsekem a ve čtvrtek na Číňancupu 2,4km do kopce. Jednoduše řečeno: s lehkou bolestí to byla paráda. V pátek místo oběda jedu na tryskoskládačce pro nový dresík a v centru Brna na kolejích při odbočování vlevo se uvolňuje lanko zadní brzdy. A důsledek: brzdí jen přední kolo, to ustřeluje na koleji a tak lehám po třinácti dnech na to samé místo jako na Králi. Ztrhávám si čtvrtinu strupu i s novou kůžičkou. Dopad taky nebyl nejměkčí. No, ale šlo to šlapat.
Na sobotu jsem byl přihlášen na dlouhou v Jedovnicích. V devět ráno už jsem v kempu u rybníka Olšovec, kde je start. Nakonec jsem odstartoval s předsevzetím, že pojedu opatrně jako na výlet. Jede se mi na můj stav dost dobře. Ve stoupáních nemám problém a ve sjezdech jedu nezvykle opatrně. Je poměrně po těch chladných dnech teplo. Oproti minulým ročníkům je dosti mokro a hodně bláta. Na závod jsem obul nové Micheliny.
Pořadatel zkrátil trať o nejzditelný úsek, který rozorali lesáci. Také zrušil první bufet. První občerstvení bylo až na Bukovince, kde jsem jen doplnil pití vzal banán dva povidlové koláče a vyrazil dál. Po krátkém stoupání mě čeká dlouhý šotolinový sjezd. Zatím je to opravdová pohoda. Pak odbočuje trasa do lesního terénu a přes potok. Pomalu přejíždím přes betonové kanalizační roury v potoku. Na nich se zasekávám a v rychlosti takzvané spádové se mi na kameni stáčí přední
kolo....... Na kterou stranu si myslíš, že lehám.
Po třetí za čtrnáct dní a podruhé za čtyřiadvacet hodin na jedno a to samé místo, na levý bok. Pak už to byl boj s vlastním já. Jestli jsem na Králi šlapal stylem sto pět, tak po posledním pádu to bylo sto dva. Asi dvacet kiláků před cílem mě v kopci chytala křeč do levého vnitřního stehna, jak jsem uhýbal
bolesti. Jel jsem dál a za pár minut kupodivu povolila. Posledních deset kilometrů to docela šlo. Ještě jsem tři předjel a posledního ve spurtu na cílové rovince. Dojel jsem na bramborovém místě. Jen pět a půl minuty za druhým. Bylo by to zajímavé, kdyby nebylo těch pádů. To je život, někdy bývá tragikomický.
Nemám naštěstí žádnou zlomeninu a šrouby, ale užívám si to děsně. Chodí se mi blbě, při sprchování často sykám a závidím koním, že umí spát ve stoje.
PS: A vrchol všeho byl, když jsem si v úterý v práci odřel o regál pravou hyždi.