Kolbaba –
Jak jsem dělal ostudu na mistrovství republiky a jak to nakonec stejně dobře dopadlo aneb Renault plný medailí.
Jestlipak víte, kdo vyhrál závod na velkém můstku na olympiádě v Calgary 1988? Ne? A na středním? Taky ne? Tak něco lehčího. Co vám říká jméno Eddie Edwards? No jistě. Orel Eddie, toho zná přece každý. Obrýlený úředník s úsměvem na tváři 50 metrů za vítězem. Něco jako jamaiský čtyřbob. Ostatně není důležité vyhrát, že, monsieur Coubertin.
Proč o tom vyprávím? To bylo tak ...
Někdy v dubnu, když konečně slezl sníh a my jsme odložili lyže a vytáhli kola, jsem večer procházel kalendář a našel upoutávku na mistrovství republiky amatérů v Milevsku. "Víťo, jedeš?" Že se ptám... "Jasně, konečně prorazím!"
Před dvěma lety jsme takhle byli v Krušných horách. Bydleli jsme pěkně na Božím Daru, Vítek ve věku kadeta zápolil s juniory a já jsem si v klidu potrénoval v okolních kopcích. A že jich tam je... Byl to pěkný víkend. Jenže kdeže předloňské sněhy jsou.
"A co ty ? Nebuď sračka !" Chlapec nám vyspěl... "Pojedu taky!"
Kdyby se zabíjelo za blbý nápady, to by bylo bytů volnejch...To je Jan Werich.
Ale ta přihláška je moje. Na časovku i hromadný závod, aby se to nepletlo.
No problem, Eddie.
Jenže teď máme červenec za sebou půlku závodů a s nimi zřetelnou perspektivu. Dovolte mi vás s ní seznámit. Jak bude vypadat balík v mojí kategorii C ?
Předpokládáme-li homogenní rozložení cyklistické populace, můžeme vycházet z analýzy balíku UAC. Vezměte balík C+D+J+Ž. Odstraňte všechny za mnou. Těch zas tolik není. Tak dál. Odstraňte všechny , co kdy dojeli se mnou. Ano, milá 603, tebe taky. Ostatně ženský stejně jedou jinej balík. Odstraňte všechny, na které během závodu vidím. Aspoň v prvním kole. Zbudou vám lidi tak 10 minut za vítězem. Co ti by tam dělali, když nemají šanci vyhrát. Odstraňte je taky! Zbytek vynásobte počtem amatérských lig v Česku. A máte to.
Takže teď je sobota a máme po časovce. 15 kilometrů, které mi při rozjíždění přišly snadné. Svatá prostoto! Od druhého kilometru se mi chce zvracet, a až do cíle z toho nevyjdu. V pravidelných intervalech mne míjejí jezdci startující en krát minutu po mně. V jednu chvíli se vyděsím, když kolem mne asi šedesátkou proletí kamión. Pak se ukáže, že je to Vitáček na diskovém kole. A tak to jde pořád. Průměrný tep 167. Odstup na předposledního 2 minuty.
Něco vám prozradím. Vždycky jsem si myslel, že jezdím špatně do kopce. Není to pravda. Časovky stojí za stejno jako kopce. Jsem špatný, kdykoliv se jede naplno. Kdyby se kopce jezdily pomalu, byl bych v nich dobrý.
Ještě že Vítek vypadá, že má formu. Dojel pátý, a to časovkou taky zrovna neoplývá. Takže kdyby v neděli zabojoval, mohla by být medaile. Vracíme se do chatky u rybníka Malý Jordán v Táboře. V místní hospodě dnes kapela nevyhrává hity socialistického Československa, takže nemusíme za smaženým sýrem putovat. U večeře probíráme perspektivy. Shodneme se na tom, že když bude medaile a já dojedu aspoň s jedním člověkem, bude maximální spokojenost. Na to si dáváme dvě piva jako přípravu a jde se spát.
V neděli statuje moje kategorie hned v 8,30. Aspoň nebude horko. Před startem si projíždím první kopec. Takže od začátku se pojede naplno. Zkouším si to. Zdá se, že interval mezi "naplno" a "naprázdno"je podezřele úzký. Raději toho nechávám. Řadím se ke startu a po očku obhlížím soupeře. Všichni mi přijdou rychlejší a silnější. Jeden vypadá obzvlášť nebezpečně. Na dresu má nápis SILNÝ TEAM UNIČOV a na přilbě indiánské válečné vzory. Pro jistotu se řadím dál. Startujeme. A je to tady! V půlce kopce mne předjíždí poslední rychlík, který zřejmě přišel pozdě na start.Ha sme v pérdeli,pane hrábě.
Ale co to... ? Ještě před prémií si docvakávám modrý dres SKP Most a společně dotahujeme dalšího odpadlíka. Je to indiánský válečník u Uničova.
Chlapi, nic zlého vám nepřeji, ale vás mi seslalo samo nebe! Ne nadarmo jsem včera celý den objížděl kostelík na náměstí v Milevsku a prosil aspoň o jednoho spolubojovníka. A nejedu s jedním, ale hned se dvěma!
Zbytek závodu není podstatný. Plán je splněn na 200%. Kolegu z Mostu závod přestává bavit ve druhém kole a končí. Zbytek objezdíme s Moravákem. Vzdor výhružnému vzezření je to celkem příjemný chlapík. Ve čtvrtém kole nás předjíždí dva lídři kategorie "nad 60". Pár kilometrů s čelem . Před námi bliká auto. Jako bych byl v úniku sám...Užívám si to. "Střídat nebudu... abych...neovlivňoval výsledky " Všichni víme, jak to je. Jakmile se silnice zvedá, loučím se. "Bylo mi ctí, pánové" V pátém kole nás čelo naší kategorie dojíždí o kolo a tím pro nás závod končí.
Aby ne, okruh měřil 12 kilometrů a oni jeli 39,6. To je horečka a ne rychlostní průměr!
V cíli je spokojenost. Teď ještě Vítek...
Do startu juniorů zbývá dost času a tak vytvářím dav fanoušků pro reprezentantku CFC v kategorii žen. Při každém průjezdu burácím - "JEDEME, KLADNO, JEDEME !" jako na hokeji. Pomáhá to. Petra se drží na čele. V posledním kole nasazuje k trháku, na pásce vítězně zvedá ruce a pak už jen "vodu, vodu !". Ze žlutého dresu šampionky UAC se kouří. Teplota překračuje 35 stupňů. Podávám mistryni láhev. Zlato na Kladno!
Zase jsem se uměl přifařit.
Konečně se vydávají na trať junioři. Na to jsem celou dobu čekal. Opakuji si úkoly: liché kolo foto, sudé kolo láhev. Hoši vyrážejí jako cvoci, do kopce vyletí snad třicítkou. Fotka vypadá podle toho. Barevné šmouhy. No nic, předávka láhve snad dopadne lépe. Další průjezd je asi po dvaceti minutách. Vítek si hlídá čelo. Předávám první láhev.
Vím, že musím popoběhnout ve směru jízdy tak, aby delta vé bylo co nejblíže nule a ne jako ta paní naproti, která vyrazila jezdci tváří v tvář s výkřikem
"NA!" a šampion se zvoláním "Do prdele!!" bidon roztříštil o silnici. Zbytek závodu se pak dohadovala s manželem, kdo nepodává pití poprvé a dotyčný jezdec patrně zahynul žízní.
Mezitím dojíždí Petra mistrovském dresu a nebízí mi pomoc. Rozdělujeme si práci. Bere si pití a odchází na vršek Já nabírám do vypité láhve čistou vodu a stoupám si na začátek kopce. Při průjezdu podávám flašku Víťovi "Na polití!!" "Dík......Ty vole, dyť je to sladký!" Asi trochu zbylo na dně ."Pudou na mně vosy!!" Ještě že jsou do cíle už jen dvě kola. Vepředu je ujetý favorit Krummer z Plzně. Tím myslím, že má asi minutu náskok, jinak vypadá docela normálně. Za nim se zuby nehty drží Ondra Charvát z Královic. Možná už jedeme jen o bronz...Ale v předposledním průjezdu Ondra pár metrů ztrácí. Vítek přivádí skupinu stíhačů. Hlásím mu situaci a ztrátu asi 40 vteřin. Hyn sa hukáže! Poslední dvacetiminutovku trávím na cílové pásce s foťákem v ruce. Všude okolo postávají další rodiče a trenéři a babičky, učitelky, milenky a kdovíkdo ještě. Na vítěze není třeba sázet. Plzeňský Krummer plní roli favorita a po časovce vyhrává i hromadný závod. Čekáme asi 2 minuty. Sleduji okolí. Videokamery běží... "teď by měli dojet naši kluci, byli v popředí" V zatáčce se objevuje modrý dres. Pak nikdo. Blíží se...Kdo je modrej ? Kolem to nikdo neví.Já si netroufám hádat, pane učiteli... Foťák má 10x zoom , ale už to vidím pouhým okem.
Je to náš Vítek a ještě stíhá udělat pár ksichtů na fotky. Nakonec jsou jediné dobré.
TY VOLE, DOST DOBRÝ! ONDRA VYTUHNUL A ZBYTEK JSI VORVAL !! PAK ŽE NEMÁŠ FORMU!
No a to je z Milevska asi tak všechno.
Víťa dostal pohár a ráfek a plášť Vittoria . Taky jaký jiný.
Cestou domů na Kladno pak náš zasloužilý Renault svezl i Petru Kottovou a jen kvůli upadlému tlumiči výfuku nebylo z kufru do všech stran slyšet radostný cinkot modrobílých medailí.
JEDEME, KLADNO, JEDEME !
