Po roce jsme s Ivarem zavítali opět do Úpice na zdejší Ratibořický MTB maraton. Tento závod jsem jel už počtvrté a musím říci, že je mi záhadou, jak to pořadatelé dělají, že vždy dokáží zajistit takové krásné téměř letní počasí. Asi na to mají nějaké speciální zaříkávadlo, nevím, každopádně pro nás účastníky to je jedině dobře. Trasa byla stejná jako loni a vlastně jako zatím vždy, co jsem tento rychlý (ti nejlepší jezdí těch 48 km za zhruba 1h30min) závod absolvoval. Vede nejprve na jih okolo údolí Úpy převážně po pěkných šotolinových a asfaltových cestách, v Ratibořicích se stáčí východním směrem a stále víceméně po asfaltu míří k Chvalkovicím, kde se naopak vjíždí do terénu, ve kterém nechybí několik kořenových vložek. Poté se trať obrátí opět na východ a po převážně dobře jetelných cestách zavede závodníky na krásná místa v okolí Posadova, Křižanova a Končin. Ve sjezdu zpět do údolí Úpy si pak lze vychutnat jeden opravdu pěkný singletrack a závěr už je zase pěkně po rovině a po asfaltu. Jede se nádhernou přírodou, takže kde to jde, dá se i docela dobře pokochat pohledem do krajiny.
S Ivarem jsme se na startovním roštu sešli na stejném místě, jako loni, tzn. vzadu (a to jsme tentokrát na startu byli docela včas), takže po odstartování ze škvárového oválu a nájezdu na silnici jsme si hned mohli nesčetněkrát vyzkoušet všelijaké způsoby předjíždění. Ivar začal jako obvykle o něco lépe, ale stále jsem ho měl na dohled a v prvním větším stoupání za Havlovicemi jsem se dostal před něj. No a pak jsme se viděli až v cíli. Pro mě závod pokrčoval docela dobře, takže si dovolím zmínit jen pár zajímavostí. Tak za prvé někde zhruba v polovině trati na občerstvovačce jsem zjistil, že mi nepracuje správně přední brzda, a to tak, že jsem zkušeně natáhl pravici po nabízeném kelímku s pitím, levou rukou stiskl páku a ono nic. Kelímek jsem tak obsluze vyrazil z ruky a prakticky nezměněnou rychlostí pokračoval dále bez napití, což mne samozřejmě dvakrát nepotěšilo. Ale o kousek dál jsem si jeden kelímek přece jen ulovil. Naštěstí brzdit na téhle trati není moc potřeba a většinou jsem si v pohodě vystačil jen se zadní brzdou, ta přední vykazovala sice lehký náběh brzdného účinku, ale dalším tisknutím páky už se dál nic zásadního nedělo, tzn. že přední brzdou šlo ve sjezdu pouze udržovat rychlost, nikoli ji nějak významně snižovat. Trochu jsem proto bál závěrečného sešupu zpět k Úpě, ale nakonec to docela šlo, takže jsem aspoň zjistil, že se tady brzdit zase tak moc nemusí.
A nyní jakoby přejděme do přítomného času a vychutnejme si společně ještě jednou závěr závodu očima autora … Pod sjezdem si v mírném stoupání dojíždím tandem (první v pořadí) a ještě další dva sólo jezdce, což skýtá poměrně dobré vyhlídky pro závěrečnou jízdu po rovině proti větru. Pár lidí cestou ještě dojíždíme, takže na vjezdu do Havlovic nás může být tak sedm. V ostré pravotočivé zatáčce k mostu jedu na třetí pozici, první je tandem, za ním je bohužel jezdec trouba, který úplně nesmyslně zavírá zatáčku jak při motocyklových závodech na okruhu, nedává mi ani centimetr prostoru a končí to samozřejmě tak, že předním kolem trefuji jeho zadní! Ačkoli má bike mnohem větší příčnou stabilitu než silnička, i tak začínám přepadávat přes soupeřovo zadní kolo ven ze zatáčky. Naštěstí vedle mě je ještě jeden jezdec, do kterého to narvu z boku, částečně se o něj opřu a získávám tak nazpět svou narušenou stabilitu, ale chudák soused jede až skoro do pangejtu. Ale myslím, že to nakonec taky ustál, byť za cenu výrazného zpomalení. Tedy vlastně všichni jsme to ustáli, naštěstí! Ale není moc čas přemýšlet nad tím, co se právě stalo, protože jedeme do finále. V posledním kopečku na konci obce zkouším z nějaké třetí pozice nastoupit a překvapivě tandem neakceptuje, ale dva jezdce si za sebou vezu, navíc jeden z nich je ten, co mě před chvilkou málem srazil. Rvu to proti větru, co to jde, samozřejmě mě nikdo ani jednou nevystřídá, ale aspoň to vypadá, že tandem a zbytek skupiny už nás nedojede. Těsně před nájezdem na stadion dojíždíme ještě jednoho jezdce a ti dva, co se předtím jenom vezli, jdou nyní dopředu. To mě docela štve, zdá se, že to nejsou žádní gentlemani (anebo neznají pravidlo nemakáš ve skupině = nespurtuješ o umístění) a hodlají využít vše pro svůj úspěch. Naštěstí ovál je ještě docela dlouhý a chlapcům vpředu trochu tuhnou nohy, takže společně s tím dojetým jezdcem zahajujeme protiútok a na konci rovinky jdeme do nich, já z vnitřku a on zvnějšku. Tentokrát si mě už naštěstí nikdo zavřít nedovolí, takže ty dva nakonec porážím, což mi přináší určité zadostiučinění. Přespurtoval mne akorát ten kluk, co jsme ho těsně před stadionem dojeli, takže to mi nevadí, ten si to zasloužil. Nakonec jsem si loňský čas vylepšil o skoro 4,5 minuty a v celkovém pořadí asi o dvacet míst, takže rozhodně nemohu být nespokojen. Ivar, který byl letos na horském kole prý vůbec poprvé, dojel necelých 15 minut za mnou, ale zhruba ve stejném čase jako loni, navíc ještě s jednou nepříjemnou účastí v hromadném pádu, takže to se také cení. Souhrnný rychlý přehled pak vypadá takto:
1. Václav Ježek, 1:29:31h
117. Radim, 1:52:59h
248. Ivar, 2:07:44h
Celkem bylo v cíli klasifikováno 469. závodníků, takže Radim se poměrně s přehledem vešel do první poloviny startovního pole, Ivarovi to tentokrát těsně nevyšlo (o pouhých 14 míst), ale i tak to byl od obou určitě dobrý výkon. Osobně tenhle závod mohu jen a jen doporučit, je to jeden z mála opravdu jezdivých bike maratonů. Trochu otázka je, zda se ještě dokáži o něco zlepšit i v příštím roce, ale tak to teprve uvidíme!
Výsledky: http://www.sportchallenge.cz/cz/vybrat_zavod/vysledky?id_zavod=1115&id_startovne=111501