Kdo zná traťe stavěné Vénou Hornychem tak by překvapený nebyl. Kopec nevynechal žádný, minimum asfaltu a maximum techniky. Úseky jím označené „only for bikers“ jsem si soukromě přeložil na „only for suiciders“
Dneska jsem si závěr protrpěl a to hlavně proto, že jsem začátek jel bez respektu k trati- jako obvykle.
Po prvním kopci na roztrhání a sjezdu jsem se zaparkoval ve skupince, kde mi to vyhovovalo. Z té mě po asi 10km vyloučila namotaná větev, a po chvilce jsem si chytnul další. Do první občerstvovačky jsem se s tím vůbec nemazal. Ale umazanej jsem byl poměrně brzo, bláta bylo dost. Ale pak to přišlo – kopce, technika. Párkát jsem si dal kopec i pěšky. Okolo 37.km jsme ve 3 nesmyslně sjeli z trati, stálo nás to asi 5 minut. Na druhé občerstvovačce už jsem si nebyl tak jistý, že rychlý začátek byl tou správnou volbou. Na 3. občerstvovačce už jsem věděl jistě, že nebyl.
Tou dobou už mě každou chvíli někdo předjížděl.
Těsně před poslední 4. občerstvovačkou byla malá dřevěná lávka o které jsem zjistil jeden velmi důležitý údaj. Skládala se ze dvou podélně ložených prken mezi nimiž byla mezera přesně 54mm. Ne že bych to měřil, ale můj plášť na předním kole má zcela shodnou šíři – vertikální pohyb předního kola se zastavil až o kotouč. Naopak můj horizontální pohyb pokračoval. Dal jsem si mechanickou rozcvičku s rovnáním kotouče a jel na občerstvovačku.
Kousek za ní na mě ve křoví čekala křečová víla a nedala mi pokoj až do cíle. To ona mohla za to, že poslední kopec jsem šel jako C3PO se zarezlými spoji.
Nakonec z toho bylo bídné 52. místo (5. v kategorii)
Nevím jak přežiju další dny – jestli se tu zítra nic neobjeví, pojmenujte po mně nějaký memoriál
