Na žádost Kolíkáče z dnešního odpoledne jeden krátký report z Granfondo Giordana sulle arme di Marco Pantani.
Když jsem loni slyšel poprvé od Aleny Mikšovské, že existuje závod na počest Marca Pantaniho a součástí tohoto závodu jsou i dvě slavná passa Gira Italia Gavia a Mortirolo, tak jsem měl okamžitě jasno, kde se budu 23.6.2013 v 7:30 nacházet. To místo je Aprica v oblasti Sondrio.
Po zklamání z nevylosování na Maratona dles Dolomites a Oetztalera se dá říci, že Granfondo Giordana je vrcholný závod sezony. Již v listopadu jsem se na tento závod přihlásil a snažil se co nejlépe připravit. Jenže v květnu na Mamutu se můj treninkový plán docela hroutí. Díky roztrhnutému řetězu a hodinovému čekání na sběrák jsem prochladnul a odnesl to vysokýma horečkama. Poslední víkend v květnu bez tréninku jedu v Rakousku Amadé Maraton, který dopadl výsledkově a pocitově velmi špatně. Navíc je tu další problém, dostávám antibiotika a odpískávám účast na Sudetech. Po zhodnocení své aktuální výkonnosti jsem se rozhodl, že kašlu na nějaký čas, výsledek a klidně si zastavím na vrcholu a vše si v klidu vyfotím. Poprvé použiji stopky a každou zastávku si stopnu, abych věděl kolik času strávím na bufetech a focením.
Odjíždím v sobotu brzy ráno. Cesta je dlouhá 800 km a trvá díky zácpam skoro 10 hodin. Bydlím v Tiranu 12 km od Apricy. Jedu rovnou na prezentaci. Už to tady žije, hromady stánků, cyklistů, jen tu prezentaci nemohu najít. Přeci jen jsem v Italii a zde anglicky moc nehovoří, takže ani ukazatelé nejsou pro mne v srozumitelné řeči. Nakonec dostávám plánek a po chvilce jsem ve sportovní hale, kde si musím najít své jméno na tabuly u kterého je přidělené číslo, které si vyzvednu u pultu 500-1000. Mám 886 a vidím, že účastníku bude na tři tisíce. Poté jedu do hotelu.
Ráno vstávám v 5:00 a jdu na snídani, moc jsem se nevyspal. Tentokrát jsem neměl štěstí při výběru ubytování. Hotel nemá klimatizaci a pod oknem hučí řeka. U snídaně potkávám několik Holanďanů, kteří mají na dnešek stejný úmysly jako já, pokořit ty zku!vený passa!!! Odjíždím v 5:30 a dopuji Unforgiven od Mettalicy. V 6:00 jsem na místě, skládám kolo a hodinu do startu si stoupám k ostatním do sekce 500-1900. Je slunečno, předpověď nevyšla o den, v pondělí už tu padal sníh.
Start, masa se dává do pohybu. Projíždíme uměle vytvořeným větrem, který si pohrává velkým množstvím barevných komfetových papírků. Prvních 16 km z kopce dolů do Edola. Překvapivě žádný pády a ani velký stres jako třeba na Sudetech. Ono to bude asi tím, že tu nejedou idioti, co závodí při prvním sjezdu. Navíc je uzavřena silnice. V Edolu davy lidí u krajnice a začíná mírné stoupání. Jedu až do půlky na velkou, pak při 6% už přeci jen dávám malou placku. Jede se svižně a dost lidí předjíždím.
A je to tu. Gavia, kopec dlouhý 20 km na kterých se nastoupá cca 2000 metrů. Spodní část ještě na 39x17,ale když se vozovka zůži do jednoho pruhu sranda končí a převod 39x29 sundám až na vrcholu. Je to hnus ale užívám si každý moment, každé otočení kliky, přestože to bolí více a více. Cca pět kilometrů před cílem vjíždíme do neosvětleného tunelu. Vůbec nic jsem neviděl, bylo to lehce šílené. Bylo to dobrých 400 metrů. Jsem nahoře. Stačím to doprava k bufetu. Beru jonťák, banán a ještě nějaké žrádlo. Zapínám stopky. Hledám tu slavnou ceduly s názvem a nadmořskou výškou. Nikam se neženu a tak tu strávím skoro deset minut. Oblíkám si pláštěnku, protože sjezd do Bormia bude studený. Ve sjezdu mi tradičně ujíždí dost lidi, tak jsem v Bormiu sám, ale za chvilku je tu další skupinka a je to dobře, protože fouká proti. Jede se slušný tempo až pod Mortirolo, kde je další bufet. V klidu zastavím a zapínám stopky. Beru dva bidony vody, jonťák tu stejně jako u nás dělají moc sladký a tím žízeň nezaženu. V klidu jím a pozoruji prestižáky, kteří jedou na výsledek. Vypínám stopky a chci se podívat kolik je hodin. Ale nemusí, v nedalekém kostele začaly zvony odbíjet poledne. Zní to mysticky, jako by zvonila hodina H, je předemnou mystický kopec o kterém Lance Amstrong řekl ,, je to nejhorší kopec jaký kdy jel" a on to jel nadopovaný Epem, zatím co já to pojedu na čistou vodu a jedinou chemii mám namazanou na prdely, abych si ji nesedřel.
Tak jedem, hned v první zatáčce klučina drží ceduly, které zatím nerozumím. Silnice ouzká a hned 8%. Další cedule -13 a 18%, začínám chapat co to znamená. Na vrchol 13 km a následující kilometr v průměru 18%. Nechce se mi věřit, ale když se rozsvítí na tachači 22%, tak tomu věřím. Je to šílenství, tahle spodní část, dost jedinců tlačí. Začínam mít obavy, abych něco zase neurval, myslím tím hlavně řetěz. Myšlenku, že bych preventivně nejtěžší úseky tlačil ihned zavrhuji. Mé ego by takovou potupu neuneslo a navíc nejsem žádný Romanek Krojzigrů, který si hraje na profíka a loni tu měl pochodové cvičení. Když to konečně povolí na 11%, tak musím přeci jen zastavít. Musím sundat slabší moiru pod dresem. Je mi hrozné vedro. Zapínám stopky, trvá to docela dlouho a řeším kam s ní, protože kapsy mám plné. Nakonec rozepínám dres do půlky a házím ji do oblasti břicha. Vypadám tak ještě více vyžraně než opravdu sem. Jede se dál, kopec neklesá pod 10%, prostě šílené. Dostávám se k zatáčce , která značí, že na vrchol jich chybí 11. Zde je pamětní místo Marca Pantaniho. Tak stavím, zapínám stopky a vyndavám foťák. V tom zahlédnu známé kraťasy z Vetasu Kralupy. Dotýčného v klidu dojedu a pozdravím. Je to docela náhoda, že dva Češi tohoto závodu se potkají v takové mase lidí. Odjíždím mu, kopec na posledních čtyřech kilometrech povolí do "lidských 9%":DD Nikdy bych si nemyslel, že budu 9% sklon považovat pro lehké vytočení nohou. Pán Matějka mě nakonec i porazil, protože na vrcholu Passa Dello Foppa Mortirolo došlo opět k zastavení, zapnutí stopek a hlavně focení. Po sto metrech byl navíc bufet, kde jsem taky strávil nějaký čas. Dalších 10 minut. Následoval lehce zvlněný úsek, který jsem jel docela v dobré grupě. V posledním sjezdu mi lepší polovina ujíždí. Na jedné křižovatce mi je divný, že po vedlejší jedou další tři cyklisti. Navíc cedule Arrivo 5 km. Jsem lehce nervozní jestli jsem neměl někde odbočit na dlouhou a zatím jedu střední. Jsme v Aprice, Arrivo 500 m, naštěstí je tu i cedule Granfondo doprava a pokračuji na třetí passo S. Cristina. Nejdříve ovšem sjezd. A je tu poslední stoupání, začínám mít špatný pocit, že jsem úplně poslední a to jsem zrovna nechtěl. Takže na posledním bufetu nestavím a jedu stíhací jízdu. Po chvilce beru dva, pak jednoho a zase dva a nakonec ještě jednoho. Kopec má sedm kilometrů a průměrný sklon 9%. Poslední dva kilometry neklesají pod 10%. Jedu už na morál, bolí to moc, v takových momentech si vybavuji všechnu tu bolest, kterou jsem díky epilepsii prožil, všechny ty zákazy, který jsem díky epilepsii dostal, kopačky od holek, pro který jsem nebyl dost hezký, dost cool, in. Ano proto já jezdím na kole, tady rozhoduji jen já jestli vzdám, slezu a budu tlačit. Nepřichází v úvahu, silou vůle to dotlačím na vrchol, kde mi za potlesku obsluhy bufetu podává fešně opalená Italka dva kelímky jonťáku. Letím poslední sjezd do cíle. Opět vidím ceduly Arrivo 5 km. Předjíždíme jeden hromotluk,ale v Aprice je poslední brdek, kde nevyužije rychlosti ze sjezdu a v půlce kopce ho hravě beru. Ještě se otáčím, nereaguje. Dávám lehčí převod s tím , že to v klidu dotočím do cíle. Když mijím ceduly 300 m, tak mi pravé stehno div nevyhodí koleno. No nic něco pro davy lidi v cíli. Dávam 53x12, naposled zvedám svoji línou prdel ze sedla a prudkýma zaběrama rozháním křeč. Cílem proletím skoro 50 km/h.
KONEC!!!!
Ps: musím pochválit organizaci závodů. Na to že to bylo u tupých Italů, tak až na pět kilometrů uzavřená silnice. Hromada dárků a výborná pasta. Na bufetech a focením jsem strávil 28:15 minut. Je mi jasné, že pro většinu z vás je to nepochopitelné, jenže já si to přijel užít a né se honit za bednamy, body. Možná už to nikdy nepojedu a jestli ano, tak už to bude bez focení pěkně naostro. Teď mám radost, že jsem zdolal dvě slavná passa, která mám díky krásným fotkám navždy zdokumentována.
Tohle byl můj doping