Léňa –
Běhna na pulmaratonu
Někdy na podzim minulého roku jsme se v práci bavili s kolegy o tom, že v květnu vyrazíme někam na půlmaratón a jelikož v naší firmě je již několik let považován půlmaratón v Heillbornu za povinnost pro všechny co se nějakým způsobem pohybují na dvou nohách rychleji než standartní rychlostí chůze a věnující tomuto pohybu více času než je obvyklé, bylo jasné že vyrazíme tam.
Proběhly sázky, hecování prostě vše co k tomu patří. Tyto aktivity mě přinutily začít běhat více než jsem byl zvyklý. Vzhledem ke své lenosti jsem stále začátek tréninkového období stále oddaloval a spoléhal na to, že cyklistika, které jsem se věnoval několik let plus sportovní , celoživotní aktivita mi zaručovaly, že porazit všechny kolegy a ještě doběhnout ve slušném čase by neměl být takový problém. Na druhou stránku mě znervózňovala skutečnost, že běh je sport kde se jasně ukáže kdo se mu věnuje a kdo ne. A když jsem viděl jak mé okolí pěkně trénuje, nezbývalo mi nic jiného než si vzít pracovní diář, přeplánovat své aktivity a naplánovat trénink. Začal jsem někdy v listopadu, nejdříve pár výběhu kolem Hostivařské přehrady, vše kolem deseti kilometrů, jednou za čas 15km. Dohromady mi to za listopad a prosinec dalo skoro 1000km, začal jsem se cítit dobře a běhy kolem hodiny mě začaly nudit, musel jsem přistoupit na delší distance. Od ledna jsem tedy začal aspoň jednou týdně zařazovat tréninky mezi 15 až 20km, vše ve vlnitém terénu kolem přehrady a v nízkých intenzitách, když jsem se někdy neudržel a celý trénink jsem absolvoval s průměrnou tepovkou přes 170 tep/min…. V Únoru jsem mírně polevil , ale v březnu vzhledem k blížícímu se Pražskému půlmaratónu jsem se opět vrátil k tréninku kde jsem týdně naběhal ke 100km.
Ale jak to tak bývá, ne vždy je vše jak si to člověk naplánuje. Začínal jsem být nachlazený až vše vyvrcholilo střevní virózou, která se přetvořila v silnou angínu a mým týdením pobytem v nemocnici na kapačkách bez přijmu stravy. Suma sumárum jsem od poloviny března do třetiny dubna ze svých už tak slabých 74kg při 198cm, ztratil dalších 10kg, kdy jsem přišel o většinu svalstva. Pražský půlmaratón jsem sledoval z postele a do Německa jsem myslel, že ani neodjedu. Po 14 dnech po návratu z nemocnice, jsem nevydržel a šel jsem si vyzkoušet jak na tom mé tělo po tom všem je. V plánu jsem měl 5km volně po rovině. Dopadlo to tak, že prvních 800m jsem si říkal, že to, že necítím nohy a je mi špatně je tím, že tělo není zvyklé tak jsem to nevnímal a šel přes slabost, ale na druhém kilometru kdy se mi začala i točit hlava mi bylo jasné, že tělo má dost a nakonec jsem byl rád, že jsem se vrátil k autu a jen taktak to odřídil ve zdraví domů. Bylo jasno, běhat až do Heillbornu nebudu, snažil jsem se hlavně nabrat váhu.
Do Heillbornu jsem nakonec odjížděl s 72kg a s jedním výběhem tři dny před závodem jen tak na 30min pro pocit jak funguje tělo. Mé původní ambice dát závod pod 1:30h šly samozřejmě stranou a soustředil jsem se jen na to, to celé doběhnout a pokud možno pod 2hodiny. Z dvou variant jak se do Heillbornu dopravit jsem dal přednost týmovému autobusu před pohodlím automobilu pro nasátí týmového ducha a získání co nejvíce informací o trati abych mohl zvolit co nejlepší taktiku pro závod. Bohužel jsem více než polovinu cesty prospal tak z týmového ducha jsem nenasál nic.
Musím říct jak se mi Německo líbí tak Heillborne je město, které mi připomínalo spíše Ostravu, samé železo, špinavé (tmavé barvy) baráky, samá stavba. Jediné co si město drželo tak byla čistota na ulicích, kterou by mu mohla závidět všechna česká města. Ubytování v hotelu bylo naprosto luxusní, strava taktéž takže jsem nemusel řešit nic jiného než svou přípravu na závod. Snažil jsem se sbírat jakékoliv informaci o trati od účastníků, kteří zde byly již poněkolikáté. Od každého z nich jsem se dozvěděl nějakou novou informaci, jediné co měli všichni společné bylo: Dej si pozor na desátém kilometru je stoupání na vinici, má asi 800m a je to zabiják!. Suma sumárum jsem po všech rozhovorech měl tyto informace: První čtyři kilometry jsou po rovině pak se to začne zvedat až do osmého kilometru, kdy začnou výběhy, které jsou zakončeny 800m stěnou ve vinici, po které následuje 2km sešup do údolí a pak už to je jen po rovině až do cíle. Další rady se týkaly postavení na startu, nejčastěji mi byla doporučovaná druhá vlna, ze tří, které na startu jsou a ať se postavím do první třetiny. Ok je to stejné jako na kole, hlavně být ve předu!
Večer před závodem jdu spát už v 19:30, budíček jsem měl nařízený na 6:40, ale díky svým nedočkavým kolegům kteří mě budí telefonem jíž po 6:15 se budím dříve… Venku je po dešti a kolem 6 stupnů. Volím tedy krátké kalhoty do půlky stehen, Moira rolák a cyklodres. Trička od firmy nebo od pořadatelů závodu mám jako sukně a na větru, který venku panoval, by fungovala jako plachta. Ještě si mažu nohy koňskou mastí, balím gely a hurá do týmového autobusu, který nás odváží na stadion, kde je start závodu. Na stadion, kde máme týmový stan s bohatým občerstvením počínaje vodami, džusy, konče banány, musli a bonbony dorážíme cca 2hod před startem. Absolvuji několik focení s kolegy z Chorvatska, Rumunska, Polska, Slovenska a kdo ví odkud ještě, probírám taktiku na závod s kolegy a hlavně pěkně mrznu. 40 min před startem začínám se strečinkem, který nepodceňuji a během, kterého se mi ozvala bolavá kyčel. Trochu mě to znervózňuje, protože nikdy jsem tento problém neměl, ale teď to bolí při každém skoku nebo větší zátěží při došlapu. No nic zkusím to jít přes bolest a když to opravdu nepůjde,jdu pěšky. Když máme 20min do startu opouštím stadion a hurá do roštu.
Řadím se přesně dle instrukcí do první třetiny druhé vlny, před sebou mám tak třista až čtyřista lidí,v první vlně jich je tak 500 a za námi několik tisíc až na konec nedohlédnu. S kolegy se povzbuzujeme, přejeme si štěstí. Já jsem rozhodnutý běžet minimálně do 8km se šéfem, který má natrénováno a doufám v to, že se ho udržím až do cíle (moc tomu nevěřím spíš očekávám, že ho pustím už dříve a doběhnu tak nějak na čas). První gel mám v sobě a už jen čekám na startovní výstřel, který přichází, ale jen pro první vlnu. Naše vlna jde o tři minuty později.
Vyrážím na pohodu, opravdu výklus lidi kolem mě běží jak smyslu zbavení, všechny je pouštím není třeba spěchat. Kyčel necítím takže fajn. Tempo mi koriguje kolega, který mi pravidelně hlásí jak si stojíme, když mi na třetím kilometru už po druhé hlásí, jdeme rychle při tempu 5min/km jen stačím odvětit to je dobře. Udivuje mě, že podél trati jsou husté zástupy diváků, kteří neunavně povzbuzují harmonikou, trumpetami, celé skupiny, orchestry, vuvuzelami, tleskají, křičí prostě nádhera to jsem ještě nezažil na žádném závodě a to jsem jich na kole projel snad stovky. Běží se mi opravdu dobře, necítím žádnou únavu, musím se hodně hlídat abych se nenechal strhnout závodníky, kteří nás předbíhají a při tom vypadají, že jim musí do dvou kilometrů naprosto dojít a jen se držím šéfa, který má vše pod kontrolou.
Do sedmého kilometru se tedy držíme spolu, silnice se nám již nějaký ten kilometr pomaloučku zvedá, hádal bych tak dvěma procenty což znamená, že už nás tolik lidí nepředbíhá spíš běžíme se stejnými lidmi a mírně se posunujeme vpřed. Na sedmém kilometru přichází první větší sklon silnice, cítím se dobře vlastně bez známek sebemenší únavy tak nezkracuju krok a jen držím tempo čímž opouštím šéfa, ale nechci utéct tak nezrychluju a doufám, že se ještě sejdeme. Silnice se nám začíná zužovat tak často musím běžet travou nebo po bahnitých krajnicích abych nemusel zpomalovat a už jen předbíhám lidi. Tak mi utíká osmý, devátý kilometr kde začíná to pověstné stoupání na vinici, čekám stěnu jako hrom, přichází takové tři schody o sklonu do 20%, nebýt silného protivětru ani by to nebolelo. Zvěsti, že to má 800m byly pravdivé, ale že to dělá problém vyběhnout se mi nepotvrdili, vzal jsem v tom výběhu dobrých sto lidí a to jsem šel tak na 70% výkonu. Na vrcholu kde končil 10km se spustil ohromnej liják, ale takovej jako by ten na hoře vzal kýble vody vylil to po nás, během pár sekund jsem byl durch mokrý, při seběhu jsem měl z mokré silnice respekt tak to nepouštím naplno, ale i tak jsem asi třikrát rychlejší než všichni z mého okolí. Naštěstí vodní lázně po killometru přestaly. Na občerstvovacích stanicích, které registruji od šestého kilometru si vždy beru vodu, nechci mít pocit dehydratace.
Od desátého do dvanáctého kilometru to je vlastně jen z kopce, tyto kilometry utíkají jako blázen, ještě se mi daří na občerstvovací stanici zachytí nějakého běžce z Německa, který se stává moji mašinkou. Běží tedy o dvě třídy rychleji než jsem běžel doposud, ale hřeje mě myšlenka, že do cíle to je jen devět kilometrů, žádný kopec , přišel jsem se zrakvit a lidi s kterými jsem chtěl doběhnout mám za sebou. Tempo máme kolem 4:05 až 4:10, bereme lidi po desítkách , pěkně fouká z boku, vysoká tráva po levé straně skoro líba asfalt, běžím tedy po pravici mé lokomotivy a snažím se být co nejvíce schovaný. Asi na třináctém kilometru dobíháme kolegu z českého Kaufu, který si běží evidentně na pohodu, zdravím jej, a říkám mu ať se jde schovat od závětří , že zbytečně plýtvá silami, poslouchá a řadí se za nás. Někdy tedy nevydrží a stále chodí na vítr, ale pořád mu to dokola nemůžu opakovat tak jej nechávám vypadá, že běží dobře a sil má ještě dost. Okolo 14.km se mašinka zpomalila, ale naštěstí nás bere další borec, který běží ještě rychleji tak skáču jemu do háku, už to začínám cítit ale nejsem tady na parádu tak držím. Borec má smysl pro bolest tak kolem 15km zařazuje asi třistametrový úsek, kde běžíme sprintem ufff bolelo to, ale udržel jsem se. Tempo je pekelné, házím do sebe druhý gel a po prvé přemýšlím, že se mašinky pustím. Ale vůle po tom se pořádně zrakvit je silnější a držím se co to jde. Na 16km, kolega z Kaufu vystrkuje růžky a jde do čela našeho minivláčku, mírně zrychluje na což má německá mašinka nereaguje. Já doufám v to, že je to jen takový nástup tak nezrychluju a stále vyčkávám v závětří své mašinky. Ted vím, že to byla chyba a jen důkaz toho, že se začínám mít rád a nechtěl jsem jít do bolesti. Kolega nám utíká, mašinka zpomaluje (kolega mi nakonec v cíli dává 5minut) a já nemám vůli jí opustit a běžet sám.
Od 18km mám trošku krizovku, začínám spekulovat o tom, že i zpomalenou mašinku pustím a na chvíli se projdu, dávám do sebe poslední kapku naděje v podobě kofeinové ampulky. Nevím jestli to bylo způsobeno tou ampulkou, ale od 19km začínám bojovat s tím abych nezvracel. To znamená, že se musím hodně hlídat v dýchání, polykání prostě vše je hodně ošemetné a když vidím ty špalíry diváků podél trati nechci jim způsobit negativní zážitek ze závodu…. Takže když by síly a chuť na závěrečné zrychlení byly nechávám si jí přejít a soustředím se na ten pocit… Mašinka mi tím pádem utíká a zůstávám sám jen se závodníky, které předbíhám a to sotva běžím. Ještě stihnu před cílem zapózovat naší hlavní organizátorce a fotografce v jedné osobě a už jsem v cíli. Čas 1:39:53 není pro mě tak důležitý, jsem rád, že jsem doběhl, dal jsem šéfa a vůbec, že jsem to přežil ve zdraví.
Celkově jsem velmi rád, že jsem se mohl zůčastnit této velkolepé akce, ze strany firmy neměla organizace a zajištění chybu (hlavně v cílovém prostoru masérky, jo to byla labuž..), jako společenská událost hodnotím vše na výbornou, jako zážitek na celý život, určitě ano ze všeho plynou dvě skutečnosti příští rok jsem tady zase a jedu autem!