Akce Rampušák 2015

Akce Rampušák patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2015-06-20.

Nejdelší varianta má délku 0 km.

:: Propozice :: Mapa + profil :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto :: report Standa Prokeš

Historie: 2003 :: 2004 :: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014

• Kolíkáč – Rampa narvat do pytlíků a zamrazit!
  
  Sezóna v půlce, nějak málo radosti v tomto roce, ty nej matche se nějak nepovedly, Mamut prdlý drát, Doksy defekt nohou, navíc uvolněné pouzdro středu na jednici, běhání a starosti furt kolem kola. Otázka, proč to dělám, se vkrádá stále častěji, na Krušnohorském Pekle mě kluci v autě zlomí, abych se soustředil spíše na UAC a pomohl k týmovému pódiu. Takže dlouhé maratony vyškrtnout ze svého kalendáře? Když mám dát 14. Beskyda a 13. Rampušáka v řadě? Ne, Rampušáka musím, už kvůli organizátorům, vždyť Marek Rýznar se mnou konzultoval nový web a švihnul tam takové pěkné foto na titulku Předpověď počasí strašidelná, brácha Kapr nejede, žádné smělé plány, jen to zkusit se ctí objet. Navíc ta tragická událost s Mirkem Zbuzkem, která se přihodila minulý rok v září, on tak miloval Rampušáka, musím ho i pro něj jet. A Quit v autě cestou do Štítů optimisticky tvrdí, když jedeš se mnou, uvidíš, vždy Ti to klaplo!
  Heroltice dávají vzpomenout na vše, co jsme tady prožili, legendární salónek v hospůdce s plnoletým Kolbabou, Fousáčem, Strejdou…jo, to jsou ty pravé ikony Rampušáka. A letos podkrovní pokojíček s Jirusem, Mlhošem, Quitem a Pumpičkou, safra, já se snad i těším.
  Od rána se ladí radary, ale zdá se to neodvratné, Šerlich bude v jednociferných teplotách a do toho voda z nebe. Co na sebe? Kolik vrstev, co do zadních kapes? Óóóó ten proradný starťák, pro který to snad všechno děláme. Co vždy říká Kapr? Je to závod, krátký-krátký! Ale takovou odvahu má jen Hrabosh, já beru dres, vestu, návleky na ruce a dlouhé rukavice. A na nohy pořádnou vrstvu hřejivky! Startovní číslo 2 na záda, do kapes dva gely, dva suky, jednu tyčinku, 2x magneslife a banán.
  Štíty, náměstí 8:30h., je sucho, ostrý start bude až v Heřmanicích, kvůli vyfrézované silnici. Staří známí maratonci jsou tu, první lajnu zaujaly dva nejpočetnější týmy na startu, Šlapky a LAWI. Marek nás vysílá společně s Rampušákem do boje, dnes to bude válka o přežití. Hned první kopec se jede pěkně zhurta, hodně přes 20km/h. Žádný blbnutí, jet co nejefektivněji, stále v závětří a šetřit síly a energii na top momenty. Vždyť špice snad za nás tahá někde jinde Čespa Hliníkové ráfky jsou výhodou, na karbonech přece jenom jede většina hodně opatrně a tak ve sjezdu z Laudónu nemám problém. Nepomuky, Výprachtice již slabě mží a do kopce na Hoblovnu se najíždí hodně zostra, Míla Švehla si vystupuje, a to je i pro mě znamení ke zmírnění tempa. A nevypadá to vůbec dobře, z balíku se nikdo nesype a pomalu nám odjíždí. Věřím Mílovi, že svým pravidelným tempem si mě dojede, ale co když třeba dnes nemá svůj den? Měl jsem se blbec kousnout a jet s nimi! Tak bohužel, ani letošní Rampušák mě nenakopne do nebeských výšin, dojet s čelem k paní Luise zůstane jen zbožným přáním…
  Vrchol Hoblovny se blíží a z černých myšlenek mě vytrhává předjíždějící dvojička, ty wado Popiolek a ten před ním není nikdo jiný než jeho osobní mašina Roman Broniš! Co tady dělají? A ještě se k nám přisaje Míla Švehla a hned je o co jet. Navíc začínám věřit, že Roman nás dotáhne na čelo. Tak to je mazec! Slítneme do Čenkovic, vykroutíme to přes hlavní silnici a padáme údolím do Jablonného. S Mílou se protočíme na špici, ale konečně je tu motorka Roman, který jede min. o 5 km/h. více. Letíme údolíčkem, koncová světla kolony doprovodných aut jsou za chvíli na dohled a naše čtyřka se vrací. Skvělá práce Romane, díky!
  Jsem zpátky ve hře, užívám si exkluzivní společnosti čelního balíku o asi 40 kusech, jedu pozdravit Jiruse, někteří borci močí v krajnicích, no snad se ještě zastaví hromadně někde za Kunvaldem. Silnice stále mokrá, z nebe se snáší vlahý deštík, teplota kolem 12 stupňů. Ale já to vůbec nevnímám negativně, jede se mi skvěle, mám na každé zrychlení či zalepení díry. Bufet Mladkov projet, na levé straně se nic nepodává, ale zatím jsem toho moc nesnědl ani nevypil. Pokec s Jurou, který jede bez čísla a přistoupil prý někde na Hoblovně , ale moc dlouho se s námi neohřeje a za Kunvaldem v serpentině ho ztrácíme. Chtělo by to zastavit na močení, ale moje výkřiky do davu se neujmou. Rokytnice, Linus alias Zahradník si jede do svého týmového auta pro teplé rukavice, hold hory jsou na dosah a teplota začne ještě klesat. Nebeská Rybná, tady to nesmí ujet, stále soustředěn, ještě nechat borce dojet malou díru na balík ve Zdobnici a začít se plazit po sličné paní Luise.
  Víťa Novák defektí, já se hecuji s Jirusem, rozbitý asfalt nám vyklepává skvěle kopyta. Stále čekám zásek do nohou, ale nečekaně se stále točí, jak mají. Nohy z nebes jsou tu, cítím to, a jestli se ti vepředu nezblázní jako před rokem, měl bych se překulit s čelem do Deštného! A vrchol Luisi je tu až nečekaně brzy, to jsou pro mě parádní chvíle! A ve sjezdu též bez problémů, zpětně se mi zdá, že snad nebylo ani mokro, že vlastně svítilo slunce a bylo přes 20 stupňů . A přitom bylo 7 stupňů a lehce pršelo! Zdolat vyfrézovaný úsek, s Indiánem zhodnotit situaci, že teď již nemá cenu nahánět nejlepší, ale pravidelným tempem zdolat proslulý Šerlich. Zakusuji se do zadní galdy Indiána a znovu se vznáším na vrchařské vlně, žádná bolest, jen nadpozemská lehkost... myslím na Mirka, jak kdyby mi posílal energii shůry... K vrcholu nás žene před námi kousek jedoucí Jirus a zezadu na nás se tlačící Popiolek a Broniš! A kde je Míla?
  Ze sedla do sedla, Roman vystřídal Indiána a je jasné, že Jirus budu po sjezdu ze Šerlichu náš, bufet jen projet, nebudu riskovat, Romana už by nebyla šance dojet. Zjišťuji, že jsem ještě nevypil ani jeden bidon, to by mohl být průser, a tak se snažím pít a jíst. Tvoříme grupu asi o 12-15 lidech, Roman nesleze ze špice a Komáří vrch je tu. Vezu se na závodní vlně, chci to s nimi uviset, i když tempo se jede docela brutální, Pavel Popiolek točí neskutečně lehký převod, někdo odpadá, ale já se stále úspěšně gumuji a gumuji. Vrchol Vrchu se blíží a Indián má problémy, ještě ho hecnu, ale asi mu není již pomoci, bolí to bolí, ale já jsem s nimi!
  A hurá dolů, neudělat chybu, ale jede se mi zatím neskutečně dobře, naprosté souznění s kolem, vše funguje jak má, věřím bezmezně Contíkům, že mě nezradí v dírách či štěrku. Jirus mě pohledem kontroluje, neboj Jirko, držím, držím. Stoupáme na Haničku a Indián se přihnal zpět. To teda klobouk dolů, ale bohužel je to jeho labutí píseň, na další zrychlení v kopci již nemá a odpadá. Roman Broniš znovu rozjíždí peklo, jede se lajna, kdo vykoukne, je tvrdě trestán. Zemská brána a stoupání na Čihák, odpadají další kusy, já stále úspěšně tancuji v závětří, ale bohužel přichází malá nepozornost na horizontu, naskočila díra a ve sjezdu na kruhák do Petrovic ji již nedokáži zalepit. A tak smutně koukám, jak mi grupa odjíždí na Adama. Naštěstí zezadu se přiřítí moji budoucí zachránci Patrik Swaczyna + 1.
  Ne, nesmím výletovat jako minulé roky, nějaký vnitřní hlas mi říkal, jeď s nimi a ještě něco zažiješ. A tak se vymotáme nahoru, slítneme do Mladkova, na bufetu stojí jen krátká trasa, takže nestavíme a mydlíme to na Králíky. Vcelku pravidelně točíme, i když moje špice jsou kratší, začíná mě bolet pekelně břicho, cpu se sukem a gelem, zalévám to bidonem, snad se to zlepší. Z Králíků na Červený Potok chytám díru, ale znovu ten vnitřní hlas, musíš s nimi, musíš nimi. A tak na Svatou Trojici najíždíme v trojici A je tu další sladký bonbónek dne, před námi se zjevuje černá postava, nápisy Castelli, ty wado to je Béda Průcha! A nohy jedou, jedou, hákuji moje dva spasitele, jedeme výrazně rychleji než Béda, to jsou okamžiky!
  Ještě 2-3 borce předjedeme a na novém asfaltu se Patrik i ten druhý otáčí a zdá se mi, že mě lustrují, že se furt vezu a kdo ví, co na ně chystám v cíli Ale hoši buďte v klidu, jen mě dotáhněte do cíle, spurtovat určitě nebudu. Hlavně ať nás zezadu nikdo nedojede! Patrik jede stále skvělé setrvalé tempo, ten druhý to nevydrží a ještě začne před vrcholem nastupovat, ale po chvíli je krutě ztrestán křečemi. Takže již jen s Patrikem letíme překrásným sjezdem vstříc cílovým Štítům. Narval jsem do sebe veškerý obsah kapes, vypil oba bidony a jen se modlím, ať to energeticky vydržím. Ten skvělý stav, to co jsem již párkrát zažil v minulých letech, a o čem tajně sním, že to chci ještě někdy zažít!
  Patrikovi sděluji, že spurtovat nebudu, Štíty se blíží, je to jako před rokem, když jsme dojížděli spolu s Kaprem, ale letos je to u mě mnohem veselejší, Míla, Indián, Béda za mnou, připadám si jak hrabě Monte Christo, když si opakoval Mondego! Danglars! Caderouse! Vilfore! A tak cílový magnet hezky na malou placku, Patrik je zaslouženě přede mnou a já se vrhám euforicky na Jiruse. Bejku dnes to nemělo chybu!
  Rampušáku toto jsi mi neměl dělat, už jsem měl letos nachystaný hřebík na kolo a ty mě přichystáš takovou věc. 10 minut za Linusem, 4 minuty na Jiruse a za mnou taková jména, ale hlavně ta bezbolestná jízda. Navždy uloženo v mysli, zase určitě budu drtit v zimě Polabí s vírou, že se to někdy podaří, den, kdy všechno klaplo. Prostě Rampa 2015 narvat do pytlíků a zamrazit, a vytáhnout až bude nejhůře!
  
  
• Pája – Chčije a chčije, zaplať pánbůh...
  
  Tohle počasí mi fakt vyhovuje, nevím jestli je to tou dávkou hydratace, nebo tím že to ostatním tak nesedí, ale mě se jelo fakt dobře. Nejen, že jsem si splnil osobní cíl dát to s průměrem přes 30 (nakonec 32), ale taky jsem konečně nedojížděl do cíle na samotku a ze všech závodů přes 100 km jsem měl nejmenší ztrátu na vítěze, sice to bylo pořád nějakých 17 minut... Ale pro mě za daných okolností jednoznačně pozitivní zprávy.
  Od startu jsem si pěkně odzadu dojel pro balík až k zaváděcímu vozidlu, s nima jsem uvisel až do prvního prudšího kopečku, kdy mi tepy šly hodně vysoko a říkal si, že tohle tempo mě za pár km odepíše. Tak jsem zvolnil a jel si svoje. Na horizontu se to zlomilo ve sjezd, kde jsem zaregistroval skupinku cca 7 lidí, kteří to pálili dolů vo106, podařilo se mi je zachytit a dotáhnout se s nimi na další menší skupinku. Utvořili jsme nakonec skupinku kolem 20 lidí, protože jsme až docíli posbírali pár dalších korálků. Netlačil jsem se na špici, snažil jsem jet aktivně když na mě přišla řada, ale jel jsem jen udržovací tempo, žádné blbnutí, žadné zbytečné výdaje. V kopcích to místy bolelo ale mentální bič, že s touhle skupinou bych mohl dojet do cíle, byl silnější než možnost podlehnout, navíc strašák posledních zkušeností na samotku taky zabral. Po krušnopekle jsem si spravil chuť i ve sjezdech, nemám rád tyhle serpentinální záležitosti ve skupině a navíc na mokru, ale tady to šlo samo. Poslední rovinatý úsek jel na špici nějakej blázen valili jsem to za ním 50kou a bál se, že mi frkne, nakonec jsme spolu zůstali ve třech. Poslední z naší trojky to začal koučovat, že jsme zbytek utrhli a pojedem kolotoč. Stihli jsme se tam vystřídat všehovšudy 2x a balík už nás zase docvakl. Nicméně jsem byl rád protože mi už docházelo... Poslední stoupání do cíle za to vzali dva kluci In Lifu a já jen zíral, poslal jsem to tam co to šlo, ale tělo se už vzpíralo jak bejk na rodeu a já si připadal jak kovboj ze špatnýho filmu. Nakonec jsem byl rád, že jsem dojel alespoń ve stejnou minutu jako zbytek té mojí grupy. Zážitky a pocity, ty byli nejvíc pozitvní a sprcha na heroltické byla v takové euforii jako kdybych vyhrál, fakt jsem si to užil a Camrda by měl litovat, že neje.l
  
  
• Radim – Rampušák aneb Hoblovna a dost
  
  Letos to bylo ze slabšího soudku, tak to vezmu rychle. Už před závodem Praha-Doksy si na mě něco sedlo a od té doby jsem nějak čím dál víc unavenější, ty Doksy jsem ještě jakž takž v tempu objel, ale od té doby jsem se vozil jen do práce nebo o víkendech lehce, ale závody jsem vynechával, aby si tělo odpočinulo, jenže čím víc jsem se snažil odpočívat, tím to bylo paradoxně spíš ještě horší. Rampušáka jsem už ale měl zaplaceného, tak jsem si říkal, že to zkusím a třeba se to rozjede aspoň jako na Doksech, to znamená tak, abych se za svůj výkon nemusel stydět.
  
  V týdnu před mi teda moc dobře nebylo, dokonce jsem se několikrát přistihl, jak při jízdě z práce na kole zívám a chce se mi spát, což se mi teda dřív nikdy nestávalo a podotýkám, že spát jsem chodil docela včas. V pátek to ale docela šlo (měl jsem jeden z těch lepších dnů), takže jsem se sbalil a vyrazil. Naneštěstí nebylo zrovna úplně teplo a předpověď na den závodu byla docela špatná (už od pozdějších dopolední hodin déšť a teplota nepřekračující 12°C, na hranici 1000 m.n.m., kam se závod několikrát také vyšplhá, samozřejmě ještě výrazněji míň), tak ale šel jsem do rizika s tím, že aspoň pořádně otestuju, jak na to jsem. Noc v chatce bych jako tepelný komfort rozhodně nenazval, někdy okolo třetí ráno jsem zjistil, že se mi rozjel zip u spacáku a že tedy klepu pořádnou kosu, sice jsem to zachránil přehozením peřiny přes spacák i přes hlavu a ráno mi bylo docela příjemně, a to až tak, že se mi pak vůbec nechtělo vstávat do té zimy, ale přece jen jsem organismus trochu vykosil, což před silničním maratonem asi optimální nebylo. Každopádně na start jsem se vypravil, bylo pod mrakem, ale ještě aspoň nepršelo.
  
  Stojím tedy na startu, ambice dnes žádné nemám, beru to spíš jako takový pokus, co se mnou dlouhá trasa udělá, takže se řadím spíš někam na konec pole, ale i tak stojím jen kousek za startovní bránou - moc lidí tady není, předpověď asi přece jen hodně lidí odradila (vzhledem k předpovědi jsem nakonec zvolil dlouhý-krátký, návleky na nohy i na boty, kompresky na nohy a vesta). Na druhou stranu je tu téměř kompletní LAWI s Nežerkou, Novákem, Zahradou apod., takže žádné ulejvání se v úvodním kopci, který tady následuje bezprostředně po startu, čekat rozhodně nedá. A taky že ne, nevím teda, jestli účastníci z čela závodu budou zase jako obvykle psát, že se zpočátku moc nejelo a čekalo se, kdo co udělá, ale pro mě to tedy kašička hned od startovní čáry rozhodně byla. V kombinaci s mým aktuálním stavem a nulovými ambicemi se rozhoduji nejít přes závit hned od startu, takže si vystupuji jako jeden z prvních, nicméně do horizontu ještě na hranici 191 bmp zabojuju a nakonec se to pospojuje do celkem zajímavé asi osmi členné skupinky, ve které je Mlhoš a RiC z Vinohradských šlapek a Tomáš Bartoš z H.I.C., takže celkem dobrá skupinka pro mě, ale má být brzy hůř. Nejprve v Lanškrouně začíná docela citelně mrholit a do toho se RiC snaží zorganizovat kolotoč, což teda moc nechápu, koho bychom tady na nějakém 15. km (z celkových 187) jako měli chtít rychle dojet, spíš nás to jen zbytečně utaví, teda hlavně mě, což se ukazuje hned v následujícím kopci na Halda (Tomáš Bartoš si z toho celkem zkušeně vystupuje ještě na rovině), ve kterém zůstávám jako jediný ze skupiny výrazně zpět. Tedy ne že bych nějak trpěl, tepy mám opět docela vysoko, ale je to prostě takový malátný jako všechno v poslední době, ostatní prostě jedou rychleji a já nějak nemám, co bych k tomu řekl. Na horizontu už nikoho nevidím, ale myslím, že se to minimálně ještě jednou taky trhlo.
  
  Mrholí už docela dost, nálada celkem nijaká, naštěstí akorát na horizontu mě dojíždí další zhruba stejně početná skupinka vesměs starších kluků i s Tomášem Bartošem (který jel před chvílí ještě s námi), tak v duchu zajásám, že takto přesně na kopci je ta skupinka přímo jako seslaná z nebe, a že tedy možná přece jen ještě zabojuju a bude mi přáno jet s nimi. Ale není tomu tak, ve sjezdu do Výprachtic a úvodní lehčí pasáži stoupání se sice stále ještě držím, ale jak se to trochu víc zvedne, tak už v první zatáčce opět beznadějně odpadám a zakrátko jsou všichni někde daleko fuč. Tak to je konec, tádydádydádydá, říkám si v duchu, Hoblovnu pak vyjíždím jen tak lehce a už je mi jasný, že do cíle se dneska nepodívám. Zbývá ještě aspoň 150 km, vůbec mi to nejede, k tomu stále mrholí, severozápadním směrem, kam směřuje trasa závodu, se navíc hromadí temná mračna, takže spíš bude ještě hůř a přitom spacáček a postýlka jsou odsud kousek za kopcem. Rozhoduji se tedy poměrně rychle, po výjezdu z Čenkovic, kde za sebou vidím další skupinku, ale už nemám chuť to dál zkoušet, to na křižovatce Jablonné n. O. – Červená Voda balím a po 1/11 to přes Červenovodské sedlo, Červenou Vodu a Březnou beru rychle zpátky do Štítů. Aspoň že dole v Červené Vodě už je sucho a dojezd je tak docela pohodový, v cíli vracím čip, a tím je pro mě letošní Rampušák završený. Doufám tedy, že se to co nejdříve nějak spraví, protože v tomto stavu závodit opravdu nemohu. Také ihned po dojezdu do kempu jsem zalehl a spal jako zabitý asi další dvě hodiny, ale moc mi to nepomohlo a po probuzení jsem byl zbitý asi jako jindy po celém maratonu. Tož včil co s tím? Uvidíme.
  
  Jinak na dlouhé trase, která ve skutečnosti měřila plných 187 km, zvítězil Petr Novák (LAWI Author Team) v čase 5:27:20h (průměr 34,3 km/h) o zhruba půl druhé minuty (ze Šerlichu jel téměř 90 km sám v sólo úniku, který dotáhl až do vítězného konce) před svým týmovým kolegou Filipem Endlerem a Petrem Swaczynou (CK FESO Petřvald).
  
  
• RiC – Rampušák 2015
  
  Dlouhý/krátký nebo dlouhý/dlouhý? Otázku oblečení asi řešil 20.6.2015 ve Štítech nejeden z účastníků cyklomaratonu Rampušák. Předpověď byla všelijaká, slibovala i drobný déšť. Já zvolil dva dresy, jedny dlouhé rukávy a pod dres noviny. Do kapsy vestu. Moje představa byla, že počátečních 7°C panujících ráno ve Štítech, se zvedne na nějakých 14-16°C jak slibovala předpověď. Když ale hned po startu, ještě ve sjezdu do Lanškrouna začaly vzduchem poletovat kapky, velice rychle jsem noviny vyhodil a pokorně oblékl vestu. Nejen že jsem ji do cíle už nesundal, ale ani moc nerozepínal. Letošní Rampušák byl krutý (alespoň pro mne).
  

  
  Celý report