Začátek letošní sezony je propadák a to jak v najetých kilometrech, v závodech co do počtu i umístění, tak i ve Šlapce roku. Stále od zimy se nemohu zbavit dýchacích problémů. A tak jsem skončil v půli května na antibiotikách. Přesto jsem se přihlásil na ČEZ MTB Maraton, neboť jsem nevynechal ani jeden ročník.
Tak jsem do Třebíče vyrazil spíš pro účast. Loňský ročník propršel a letos lehký déšť předpovídali na druhou polovinu závodu. Naštěstí fronta se dala do rychlějšího pohybu. Začalo pršet už před osmou a v devět bylo po dešti. Vlakem do Třebíče, pak kolmo na fotbalový stadion, kde byla prezentace i start. Po registraci potkávám známé a mezi nimi i Šindyho. Jen Aqua mi tu chybí. Pak se jedu kousek projet a zjistit stav začátku tratě i počasí. Ikdyž před startem to vypadá na dešťovou přeháňku, odkládám plášťěnku. Šindy je na můj vkus dosti navlečen. Nakonec přes pár kapek se počasí umoudřuje a začíná být docela pěkně. Na startu jsem asi ve dvou třetinách startovního pole. Výstřel a balík se postupně rozpohybovává. Prvních tři sta metrů je po uzavřené silnici a tak se mi daří posunout se o několik desítek míst dopředu. Pak nasleduje polní pěšina, kde se to trochu zacpává. Za ní následuje Ptačovský žleb potoka Lubí a tam se balík dělí podle výkonnosti. Ve výjezdu se propádám do zadní části pole. Za obcí Trnava vyasfaltovali asi dva a půl kiláků polní cesty. Lehce členitá a zatáčkovitá část trati je dosti rychlá, ale záludná díky občasnému mírnému nánosu písku. Přede mnou to dvěma ustřelilo, ale ustáli to. Tři kilometry za Náramečí se najíždí na rovné a hlavně otevřené úseky. Nemůžu se chytnout žádné skupinky. Fouká naštěstí pro mne boční vítr, tak že jízda v balíku není až tolik výhodná. U obce Hodov mě hákuje Petr z Třebíče. Před dědinou Rohy jde přede mě, ale sjezdem touto vsí jede pomaleji než by mi vyhovovalo. Přesto ho nechávám přede mnou a chvíli odpočívám. Na konci zástavby se opět najíždí do terénu a pozvolným sjezdem se valíme k řece Oslavě. Hned jdu před něho. Tuším, že v terénu bude pomalejší. Odskakuji mu a nechávám ho kus za sebou. Takticky ho nechávám jet za své. Po sedmi kilometrech zvolňuji a bych trošku orazil před stoupáním na Tasov. Dojíždí mě, ale v následujícím stoupání odpadá. Na planině u Tasova vidím před sebou asi pětičlennou skupinku. Bylo by dobré je dojet u Studence. Tam se trať stáčí k západu a tudíž proti větru. Mezi Tasovem a Vaněčí je dvoukilometrový triálek. Záčíná sjezdíkem s občasnými šutry v dolní části, střed je travnatá stezka údolím a závěr je po kořenech úzkým úbočím mezi řekou a kopcem. Zde se po pádu zvedá a rozjíždí Šindyho spolužák z devítky Pepa. Protahuji se vpřed mezi ním a utrženým svahem nad řekou. Případný pád by končil ve vodě. Stoupání z Vaneče na Pyšel se poprvé nejede po silnici, ale terénem. Stoupám raději v pozvolnějším tempu, ikdyž před sebou vidím skupinku, kterou chci dojet. Docvakává mě Pepa s Petrem. Před dědinou Pyšel mě ujíždí Pepa a za ní odjíždím opět Petrovi, kterého už do cíle nevidím. Kilometrový trialový úsek u Studence pořadatelé vypouštějí skrz polom.
Na otočku u Studence jsem skupinu, nyní už šesti, nedojel a tak musím proti větru jen za své. Vydávám ze sebe, co momentálně můžu a po třech kilometrech v Pozdaťíně je dojíždím. Do cíle je to šestnáct kilometrů většinou proti silnějšímu větru. Hákuji se na konci balíčku a snažím si orazit. Skupina dobře nespolupracuje. Po vzoru italských cyklistů raději vyčkávám v závětří balíku. Nastupuje se zezadu balíku a tak se na špici vůbec přirozenou cestou nedostanu. Nastupovat na špici je prostě nesmysl. Jen si hlídám pozici a vykrývám díry, abych při roztržení skupiny nebyl v odpadnuvší části. Tato taktika mi šetří dost sil pro poslední výjezd z Ptačovského žlebu. U rybníka Stračínek Jirka Hudec se snaží vnést do skupiny systém, ale moc se mu to nedaří. Luděk Tkadlec se snaží držet stále na špici a systém střídání rozbíjí. Taky na to doplácí a ke konci závodu mu dochází. Do obce Nárameč jede celá skupina pospolu. Zde nastupuje Jirka Kučera a kámoš Šindyho Pepa. Ve stoupání z dědiny si vytvářejí dostatečný náskok, který už nedojedeme. V rychlém asfaltovém sjezdu do vsi Trnava to na písku občas ustřeluje a mě se daří dostat na čelo této už jen pětičlenné skupinky. Výjezd za Trnavou tahám sám špici a na vrcholu se střídám už jen s Jirkou Hudcem. Ostatní tři mají problém nás uviset. Za Ptáčovem tahá špici Jirka a já jsem jako jeho stín. Stále v kontaktu s ním. Do Ptáčovské rokle ho předjíždím a na vrcholu posledního výšlapu ho takticky pouštím před sebe. Stále jako stín za ním visím polní stezkou. Fouká proti nám, tak se šetřím na poslední nástup. Po vjezdu na silnici, cirka čtvrt kiláku do cíle, nastupuji a odjíždím mu. Celkově už o nic nešlo a na víc jsem neměl, ale zazávodit si v hloubi startovního pole mě prostě uspokojilo.
