Pája –
Cesta k triatlonu
Cesta k triatlonu
Když jsem asi před deseti lety viděl v televizi Petra Vabrouška jak závodí na nějakém závodě, říkal jsem si, že je to neskutečná mašina, že je to nádherný sport. V duchu toho chlapce ve mně se zajiskřilo, že by bylo pěkný si to alespoň zkusit. Za těch deset let jsem se ale dostal akorát k tomu, že jsem začal jezdit na kole.
V práci jsme se s kolegou, který zase pro změnu běhá, přeli kdo je na tom lépe, a celkem logické vyústění bylo, tak si to pojďme rozdat v triatlonu ! Začalo ladění termínu a distance nakonec z toho vzešlo: "půl železňák !", termínem jsme se shodli na Krkonošmanovi, triatlon s nejvyšším převýšním v ČR.
První co jsem se rozhodl udělat, bylo z neplavce plavce. Po kursu jsem zjistil, že mám jakýsi cit pro vodu, ale že to pořád není ono, chyběl tomu objem a lehkost. Trochu jsem začal propadat panice protože po cca čtyřech měsících intezivního tréninku jsem stále nebyl schopen uplavat 2 km v kuse. Říkal jsem si že to musí jít snadněji, pak jsem narazil na metodu Total imersion, kde pár jednoduchých cvičení se psaných do útlé knížky vydalo za celý plavecký kurz. Dnes bych se nebál nazvat svůj styl jednoduchým a ladným.
Kolo bylo v pohodě, nějaké kilometry byli najeté a pravidelné úterní vyjížďky po kopcích mi dali solidní základ poprat se s převýšením, které mě čekalo.
Vypadalo to tedy celkem pozitivně, ale to jsem netušil jak špatně na tom jsem s během. V zimě jsem se snažil párkrát vyrazit, ale přišel první kopec a já tepal hodně vysoko. Ego mi nedalo abych zpomalil tak jsem šel do maximálek, a po 8 km běhu jsem byl vyřízenej jak po intenzivní 100 na kole. Do toho se ozývali stále se opakující bolesti kolen, takže jsem vyběh pak týden odpočíval a dával se dohromady. Rozhodl jsem se tedy dát si pauzu a kolena nechat zregenerovat. Zatímco termín závodu se blížil, já když mohl vyrazil na kolo nebo na bazén protože mě ty činnosti bavili a šli mi. Dva měsíce před termínem závodu jsem se šel proběhnout a zjistil, že když zpomalím tak uběhnu dál a s menší námahou. Začal jsem se tedy seznamovat s "slow distance running" a s pozvolným přidáváním dávek. V mém případě však nejdelší běh před závodem byl 16 km s bilancí 145 km za "sezonu" tomu se říká objem !
Den D
Když jsem dorazil na prezentaci v kempu a převzal si tašku s věcma, zjistil jsem že jsem vylosoval číslo 68 ! Když jsem tak vyskládal všechny ty 68 na postel (číslo na kolo, na helmu, na běh) říkal jsem si, že to budu muset dát se ctí aby se na mě Jarda nezlobil ! Nejlepší na tom všem ale je, že je tu i Petr Vabroušek ! Já budu na závodě s tím borcem co jsem ho před deseti lety obdivoval. Neskutečný, dodá mi to ještě trochu jakési chemie k té dávce adrenalinu.
Premierová příprava v depu byla trochu amaterská, ale o tom později. Na rozpravě jsem se dozvěděl, že se plave bez neoprenu ! Takové úsilí mi dalo ho sehnat a pak tohle, nicméně pravdila jsou pravidla a když má voda 24°C nedá se svítít. Pak už stojím na startovním molu, a soustředím se na startovní výstřel.
Je to tady, naskáčeme do vody, chytím směr bójka a snažím se dostat do rytmu, přestože že účast byla spíše menší než větší i tak se udělal štrůdl a já každou chvíli chytám někoho za kotníky, to mě trochu znervózňuje, tak zpomalím a plavu si na vnější dráze. Konečeně se mi daří dostat do tempa, když ale kouknu abych zkontroloval směr zjišťuju, že plavu do rákosí a ne k bójce. jo plavat rovně bez čáry, která je na dně bazénu je něco co se musí trénovat. Konečně ale chytám tempo a v pravidelných intervalech kontroluju směr, který se už jakš takš pohybuje v dráze směru. Z vody vylézám zhruba v polovině, stehna mi škubou a doufám, že mě nebudou brát křeče hned na začátku. V depu scéna jak z Fantozziho, oblékám dres na kolo, který není celoprpínácí takžey když se ho snažím navléknout přes hlavu, vysupu všechny kapsy které jsem si nabouchal gelama a duší, záplatou a montpákama, do toho se mi dres zasekne na úrovni prsou a těma ztuhlejma ramenema nejsem schopen hnout tak abych ho dostal níž ! Nakonec se to povede a já jsem rád, že jsem se nemusel prát s neopreném, když mě přepere i dres.
Vyražím z depa na mojí nejsilnější disciplínu. Nicméně první kopec hned po depu mi dává tak zabrat, že mám co dělat abych tě mu ztuhlejma nohama vůbec otočil. Po pár km se to, ulkidní chytím tempo a pak už si jen držím kadenci a hlídám tepy, k mému údivu dojíždím borce předemnou pak dalšího a dalšího, cestou na úpu se mi jede neskutečně dobře. Tyhle dlouhý pozvolna táhlý kopce mi sedí, žádná hnusná stojka jako jsou třeba grapy. Potkávám borce co už letí dolů, ty kolem však neprolítnou jen tak. Neodpustí si aby nás ostatní co se teprve škrábeme nahoru povzbudili, ta atmosféra je neskutečná, tak za to vemu a už taky letím dolů. Zpátky cesta odsejpá jak se sluší a patří, před závěrečným sjezdem do kempu se však ještě sjede jeden kopeček abychom si ho vzápětí zase vyjeli. Když ale vidím, na zemi modré šipky co značí běžeckou část trochu mi tuhne krev v žilách. Poslední depo, nazout boty a jde se na to čeho se bojím nejvíc. Lidi kolem fandí, ale mě hučí v uších a jsem jak stroj bezmozku. Nevnímám nic jiného než asfalt pod nohama, čekám jestli se objeví křeč, či škubání jako z prvního přechodu. Nicméně nohy slouží, první kolo je seznamovací. Dělá se trochu teplo, ale naštěstí jsou občerstvovačky každý třetí km, takže si zachvíli beru houbičku a pokropím se a jsem zase "čerstevej", na další kontrole mi fandí slečna a povzbuzujeme mě slovy pojď ! pojď ! když vidím ten kopec tak si říkám, že by měla křičet běž ! Běž protože jinak asi fakt půjdu, ale ne čistej štít, kopec vyběhnu. Na hoře se to srovná a zase trochu rozběhnu. Podobnej kopec co jsem teď vyběhl jsem musel ještě seběhnout a to je teprve mazec, nohy začínají škubat ale rovinka před otočkou mě zase probere. Druhý kolo je podobný, jen o něco pomalejší. Každopádně už vím, že to dám, i kdybych se měl doplazit tak to stihnu do limitu. Krize na sebe ale nenechá dlouho čekat, křeč už mi taky říká abych zastavil a tak se z normálního běhu stává běh indiánskej. Z indiánského běhu se stává indiánská chůze. Naposled nahoru a pak ten kruťák dolu. Jakmile ale vidím cílovou rovinku, vzedme se ve mě ještě poslední dávka odhodlání a já to doběhnu s hlavou vztyčenou. Je to tam, dal jsem to ! Nejenže jsem to dal pod limit, nejsem ani poslední ! V cíli gratulace, medaile a pivo ! Pak jen sedím a tupě čumím, zpracovávám to. Bylo to neskutečný, atmosféra je pořád báječná, s každým dokončivším borcem se ozve aplaus ostatních závodníků. Bylo super to sdílet společně, určitě to není můj poslední tritalon. Tenhle závod bude hodně hluboko uloženej. Organizace super, respekt mezi závodníky a zároveň všude přítomná pokora, před sebou samým.
Tri je víc...