První intenzita v pro mě začínající letošní běžecké sezoně je chtě-nechtě plánovaná na dnešek. Na tréninky moc nevyšel čas, pořád se něco zapíjelo a ženili se snad všichni čerti
, tak startuju jako obvykle na pankáče a valím dokud mi nedojde.
První kolo ani nejdu do plnejch a běží se mi nádherně, na mezičase mi hlásí 6:14, vau super, tohle vydržet, to by byla pecka, v druhém kole nějak nepozorovaně zpomaluju, ale pocitově pořád žádná tragedie, horší už je ale pohled na hodinky, které na mezičase hlásí 12:55.
Třetí kolo krizovka, pořád přemýšlím, jestli to mám zapotřebí a v úseku mezi domy, kde to pere přímo do ksichtu a já tam běžím po každý sám se definitivně rozhoduju, že je tohle můj poslední běžeckej závod, na mezičase něco kolem 19:45.
Čtvrtý kolo setrvačností, 2 minuty před cílem začínám sledovat hodinky a zkouším to stlačit celkově 26:30, nedaří se, před cílem se mnou kousek běží Čespa, ale i to nepomáhá, jsem koženej.
V cíli nádhernej pocit euforie, nechal jsem tam všechno a jako po každý platí, že kolik tomu dáš, tolik z toho dostaneš. Všichni ti, kteří mě poslední dobou naštvali, řemeslník, který něco nedodělal v bytě a stále slibuje, že se zastaví, člověk ze společenství vlastníků, co mi už týden slibuje zaslání souhlasu k úhradě likvidace pojistky, někteří kolegové v práci, zákazníci... No ti všichni mi v tu chvíli (a v podstatě i teď) mohli políbit ... a měl jsem je totálně v paži. Jediná skvrnka byla ta vteřina za Gejzou, ale ten pocit to bylo něco neskutečnýho. Takže přátelé běhejme a jezděme na kole! Proč? Přece, abychom příště neztratili tu jednu sekundu...
. Díky za dnešek...
:: Propozice :: Diskuze
