Čespa –
trhači od Peruce
Peruc 2016, to se nedá zaspat, nastavuji si budíka na 7:07, ale nedočkavostí vstávám už před sedmou. Rychle postavit na kávu, vyvenčit Karlíka, což je cca 2km procházky, následně srknout kávy a šup do mondůru, které jsem si vzorně připravil už večer do komínků. Kolo poslušně čeká v předcíni, poklepat komp a v první zatáčce si zvednou tepy. Do Mstětic dorážím mimořádně včas, vzornej pozdrav z Jardou a Kolíkáčem , pak jak filharmonie letíme ke kuřatům. Kolík straší,že dnes nás moc nebude, což se záhy ukázalo jako klišé. Čelákovice sice opouštíme v pěti,ale cestou nabalujeme i ztrázíme další korálky, až do maximálního počtu 10. Létíme krásně na bočák, dvojice poslušně táhnou za jedno spřežení a už stojíme pod sochou Orla, několikrát prohnat obrázek přez uzávěrkou fotáku, naskočit na dostavník a nasměrovat se tak,aby vítr foukal do zad a už coby-dup jsme na benzině v Peruci. Místní plechová bába vydává jedno kafe za druhým, pomalu se začínaj rosit místní okna a Vitas opravuje své kolo pomocí zázračné plastové pásky. Pumpička sráží své závodní tepy a tak můžem říct-Peruc je dobita. Cesta zpet byla trochu potrhaná, nejdřív mi nervi potrhala místní komunikace, pak nás natrhal vítr, s Vitasem trhla křeč a Kaprovi se při průjezdu lázněmi utrhli vzpomínky, pak už jen Tomáš Šulců drtil špice,tak aby trhnul celím balíkem, jak mám natrhaný zadek psát nebudu a nakonec se utrhla Pumpička a to celé jsem vytrhl z dnešních vzpomínek. Bando bylo to super, příště Vás zas rád uvidím, trhači.....
Kolíkáč –
Kola se točí dáááál!
Peruc. Slovo, které ve mně vyvolává neobvyklé emoce. Šílená dálka od svého tepla domova, ale ty skvělé pocity na pumpě, kdy si připadáte, že jste něco dokázali, že jste zvítězili nad svou leností, zabalili se do několika vrstev a skryli se v bezva skupině, která vás nenechá někde chcípnout. Prostě dvoukilo v lednu. Pro někoho šílenost, pro někoho totální tréninková blbost, ale pro mě jízda za pocitem, za pocitem, že ještě furt za něco stojím, že to prostě dám. Je mi jedno, že mě zase na Bášti všichni obložej a budou se smát, hahá to jsou ty dvoukila v zimě, už jsi unavenej. Je mi to fuk, už dávno vím, že miluji kolo a hlavně skupinu, balík, lidi, co jsou naladěni na společnou frekvenci a dokáží si vychutnat pohled na mělnický zámek na 170km! Na podzim jsem tomu už fakt přestával věřit, zdravotní problémy se zoubkem, dutinami, zase antibio. Kruhák na Jížu byl šíleně daleko. A teď si to točím k orlímu pomníku jako nic, nepotřebuji málem ani jíst a pít, tělo zase funguje, kola se točí dáááál! Zachmuřená krajina, ale přitom tak krásná a jiná, než kterou známe třeba z Polabí nebo z Posázaví. Belgická klasika, řítíme se mezi otlučenými domy, po rozbitých silničkách, ale dokážeme i počkat nebo se vrátit pro zbloudilé kamarády. Vzpomínky na ty, co tu před pár lety jeli s námi, vlajky v Peruci vlají tím správným směrem. Letíme přes Mšené lázně, kde se zastavil čas, kolem Řípu a do Mělníka. Epická to trasa. Přemýšlím o metru z Letňan, na samotku se mi moc nechce, ale nakonec to ani nebolí, jsem doma. Sundám helmu, a teď nohy přichází k sobě, ne, zadarmo to nebylo. Ale tuto bolest přeci milujeme, to je úplně jiná bolest... Hlava v cyklistickém nebi, tyto večery miluji, to neumí žádný jiný sport. Kamarádi na okřídlených strojích díky že jste, Peruc je Peruc a ani Peruc 2016 na tom nic nezměnila!
::