Akce Krušnohorské peklo 2016

Akce Krušnohorské peklo patří do kategorie UAC. Datum: 2016-06-12.

Nejdelší varianta má délku 87 km.

:: Propozice :: Profil a mapa :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto

Historie: 2013 :: 2014 :: 2015

• Kolíkáč – I proto jsou ty zimní výlety!
  
  Od Doks bez závodních kilometrů, zjišťuji, že vlastně jen žeru a popíjím nápoje, obsahující přes 0,49 % objemových procent ethanolu. Panděro roste, váhu jsem zastrčil hodně do kouta, ty čísla nechci vidět. Ale stejně mě Peklo láká, jak vím z minulosti, výjezdy na hřebeny Krušných hor dokáží člověku přinést nezapomenutelné zážitky A navíc bojujeme stále o stupně nejvyšší v UAC, držáci Šlapek jedou, není co řešit. Čespa zajišťuje týmový autobus, ještě si projet největší stoupání na trase, no z pohodlí autosedačky to vypadá hodně děsivě a nekonečně.
  Prezence, vyprázdnit se v cukrárně a najednou ani není moc času na rozjetí, snad se pojede k prvnímu sjezdu z Klínů rozumně. Ale ouha, borci z Českého poháru okupují čelo, startujeme všichni pohromadě, a hned do sjezdu, kde zlikvidujeme brzdové špalky za autem. Konečně to odmávli a Peklo může začít. Než přijedeme k 8 minutovému sjezdu do Litvínova, tak se ještě pořádně pohoupáme v magnetech, které mě nějak pěkně bolí! Bidony daleko, zadní kapsy daleko, jen se držet dole za klandry a viset poslintanej v čelní grupě. No pěkně to prořídlo, a do sjezdu zase jdu pěkně připosraně, na chvostu. Stokrát si mohu říkat, jdi dopředu, jdi dopředu, ale stejně je to marný. Vlhko v lese, navíc prý někde vylitá nafta v zatáčce, jedu za oči za ostatními, ale již jsem mezi těmi horšími sjezdaři a špice v nedohlednu…
  Není to vůbec dobré, dole na kruháku stejně jako před rokem díra na čelo. Sice jsem tady s pěknými jmény, se Standou Vohníkem, Pavlem Popiolkem, Petrem Čapkem, žlutým mladíkem Miroslavem Thumou, ale zbytečně se gumujeme při sjíždění, navíc nás po chvíli čeká první výjezd na hřeben, na Křižatky. Sídliště Janov, ostrá pravá, o serpentinu výše chvost čelního balíku. Standa nechutně nastupuje, žluťák se vydává za ním, tak toto by mě asi popravilo hodně rychle. Panděro bouchá do horní trubky, raději tempově za svým mamutím magnetem Pavlem a především za Honzou Sotorníkem, který jede báječné tempo. Stoupání je to parádní, dole krásné serpentiny, mezi kterými se jede hodně ostře, až v jedné mokré točce mám strach, že lehnu, jak tam nalítneme . A pak je to nekonečné, za každým horizontem čekáme konec, ale ten nepřichází. Postupně nabíráme odpadlé kusy, sparťany Jamese Walshe a Václava Candru, Jeffa a i bráchu Kapra.
  Formujeme se do grupy, ale spolupráce trochu vázne, na dohled sice ještě nějaké barevné fleky, ale každý si je vědom ještě dalšího pekla co nás čeká. Konečně s Kaprem zase pospolu, věřím, že mu pomohu v boji o pódium. Před sebou má Standu, který je zase neskutečně váhově vyladěn do kopců, pak je tam ale i Robert Skřeček, toho bychom měli sjet. No a v naší skupině asi soupeř nejtěžší, mamutí vítěz Pavel. Slítli jsme do Litvínova, jaký to rozdíl, oproti předešlému sjezdu, cítím se jistěji a v pohodě v této společnosti
  A zase hybaj nahoru, tempa se ujímá znovu Honza a Pavel mu sekunduje, mezi točkami zase letíme a po chvíli Jeff odpadá. A najednou i Kapr svěšuje Svěšuji též, chci oplatit Kaprovi to, co pro mě udělal v minulých letech, ale on řve, jeď s nimi, já pojedu s Jardou! Mele se to ve mně, Kapr má 3 soupeře před sebou, jedeme UAC, kde mi jde hlavně o body do týmové soutěže, kdyby to byl maraton, nebylo by co řešit. Nohy jedou, tak se ještě zvednout a dolítnout grupu a prát se hlavně se sparťany o cenné body. Nepustit Pavla, ten je osvědčený, ten by padnout neměl. A tak již trochu redukovaní znovu letíme z Klínů a v dáli se nám zjevují koncová světla audiny, doprovodného auta Roberta Skřečka. Houknu na Pavla, máš tam soupeře, pojď, oplatím Ti aspoň na chvilku Romana Broniše V Janově je náš, jen bezmocně zakývá hlavou, teď mít vysílačky, hned dávám zprávu Kapříkovi, ať si zrychlí A mám znovu výčitky, že jsem měl jet s ním a potáhnout mu špic. Ale to se nedá nikdy předpověď, pokaždé je to jiné a šalamounsky zamotané.
  Sparťani musí být za mnou, to je moje mantra do posledního stoupání. Pavel znovu nastupuje, zkouším ho háknout, ale po chvíli nás mají, i když Petr Čapek a jeden z Mostu už tu nejsou. Honza zase udává tempo, ale Pavel je stále při chuti a znovu a znovu nastupuje. Ale stále věřím, že to je zbytečné, že si ho stejně sjedeme. Ale síly ubývají a Pavel se nám před vrcholkem pomalu vzdaluje, s Honzou tvrdíme muziku, James odpadá s křečí, Václav Candra už má taky mezeru. Jsme na horizontu, řvu na Honzu, že si Pavla musíme sjet. Ale je to spíše vrchař než novinář, moc nespolupracujeme a rudý Václav se vrací do hry a po chvíli je u nás i obživlý rudý James! Tak to je finále! Točíme to k poslednímu cílovému kopci, kde Honza agresivně nastupuje a dokonce si sjíždí v cíli Pavla na 6 sekund. Ale to vím až z výsledků, já hraju poslední tahy dnešní partie proti dvěma Sparťanům! Zkouší to nejdříve Václav, pak James, ale na metě 500m zvedám zadek a jdu přes ně. Povedlo se! Nezakousli se do mě a slastně si mohu vychutnat závěrečné metry Pekla.
  Paráda, endorfiny tečou, tohle je závod, pro který má cenu jezdit ty zimní výlety, když se nohy nekousnou ani po 1800 metrech převýšení, když cítíte, že i ostatní orange jsou tu pro týmovou věc. A když si po tolika letech přejete dojet před bráchou a zafandit mu v cílovém brdku, vidět jeho famózní nástup, kdy očeše svoje soupeře napříč kategoriemi, a když, jak sám letos stále dokola opakuje, že má sezónu na ho*no, zase stejně stojí na podiu. Karle obdiv, že to furt drtíš tak úspěšně dál, jsi můj velký vzor!
  A pak přijedete k týmovému autu a tam už trochu povyrostlé naše miminko Čespínek Vám nabídne báječný štrúdl se slovy, kluci to jsem Vám včera upekl, tak musíte uznat, že je na světě opravdu krásně. Ale tím to nekončí, v pondělí si přečtete parádní report Pistachia, který s defektem na začátku závodu by vlastně měl být naštvaný na celý svět, ale jak sám hezky napsal: „V cíli se cítím hrozně uvolněně a v naprosté pohodě. Nebyl to promarněný den. A taky je to zkušenost. Hned se na závodění dívám trošku jinak. Kolo mě prostě baví.“ A to asi nás všechny!
  
  
• Pistachio – Krušnohorská časovka aneb není co ztratit.
  
  Reporty často nepíšu, ale tohle ze mě musí ven.
  Krušnohorské peklo, společný závod SAL a UAC. Na závod se těším, minulý víkend jsme s bratrem projeli pár kopečků a tak by to nemuselo být úplně marné. Norové slibovali nějaké srážky, tak ráno oberu tréninkové kolo a ještě z něj do kufru přibalím přední kolo s Michelinkou (na mokru se s ní cítím jistější), že bych před startem přední kola ještě prohodil.
  Před závodem rozjetí, prohodit pár slov u týmového Čespova autobusu a rychle na start. Balík čítá snad 200 lidí ze SALu a UACu, všechny kategorie startují najednou. Na startu ještě říkám Kolíkáčovi, jak nemám tyhle hromadné mačkanice rád a že se těším, až se to trošku natrhá. Kdybych jen věděl, kolik místa na silnici mi osud připraví.
  Start, dva kiláky z kopce za zaváděcím autem, které jede děsně pomalu. Už se blíží odbočka a ostrý start. Kolíkáče před sebou, Jardu Rendla vedle sebe, je dobrý být trošku vpředu. A najednou syčení a předek jde ke dnu. Nacpu se na krajnici, zamávám balíku a přichází zklamání a nadávky.
  Duši neměním, seru na to.
  První myšlenka, vrátím se k autu a jedu domu. Šmajdám ty dva kiláky v tretrách zpět k autu. Cestou jsem nějak vychladnul a když jsem v autě viděl to celé přední kolo s Michelinkou, tak si říkám, co kdybych to zkusil. Vzal jsem si dovolenou, na závod jsem se těšil a trénoval, zbytečných 160 km autem. Nemám co ztratit, třeba i někoho dojedu, a jako trénink to bude skvělý, minimálně dvakrát si dám parádní kopec Křižatky a pak mě balík dojede. Rychlá výměna a můžu odstartovat. Mám sekeru odhaduju asi 25 - 30 minut.
  Když jedu znovu z prvního kopce, tak projedu místem cíle, kde pořadatel lepí cílovou pásku na silnici. Hned hlásím, že jsem defektil, ale že to zkusím odjet. Konečně jedu. Za chvíli mě dojede pořadatelská Octavie a jestli to fakt myslím vážně, tak říkám, že aspoň dvě kola jako trénink. Napíšou si startovní číslo, abych jim v tom nedělal bordel a letím co to jde.
  Sjezd z Klínů si vychutnávám, celou silnici mám jen pro sebe, paráda. V Litvínově před kulaťákem už dojíždím první korálek. Tak jsem si to nazval, sbírání roztroušených korálků na trati. Hrozně mě to překvapilo, ale byla to nějaká žena. No co, startovní číslo má, už nejsem poslední.
  Nájezd do prvního stoupáku. Křižatky jsou krásnej dlouhej kopec, takovej nekonečnej, samá zatáčka, ne moc prudkej, hezky tahavej. Jede se mi parádně, nemusím nikoho honit, žádný stres, volím si své tempo, nohy točí, místy mne překvapí nová silnice. Dávám si pár nástupů a tempo stupňuju, vždyť pojedu jen dvakrát. V místě, kde stoupání končí stojí několik diváků , ale také dojíždím pět korálků. To jsem nečekal, a oni jsou také překvapeni . Hned jim vysvětluju, že nejsem únik, že jsem ve stejném kole jako oni, a pokračují dál v závodě.
  Najíždím do druhého kola a ještě před Mníškem další korálek. Sjezd z Klínů a v Litvínově na rovince vidím další korálky. Hned mě to nakopne, za chvilku je mám a už poznávám známou tvář, je to Fousáč s nějakou ženou.
  Tak a Křižatky podruhé. Na začátku stoupání posbírám několik jednotlivých korálků a kolem půlky kopce vidím skupinku, kterou táhne Šlapka. Ze zúčastněných mi vychází Strejda. Tak to nebude zase tak špatný závod, jede se mi skvěle, řádně si to užívám. Pozdravím Strejdu a makám dál. Najednou mi dojde, kde je balík??? Kdy mě dojedou?? A co když ne?? Ještě seberu dva korálky, projedu kolem diváků na konci kopce a najednou je u mě pořadatelská Octavie. Diví se, kde jsem a ptají se, zda dám i třetí kolo. Otočím se, balík nikde, tak chci jet dál, probouzí se ve mně závodník. Řeknou mi, že budu poslední, koho pustí dál, aby mohli postupně odvolávat pořadatele z křižovatek.
  Znova jsem poslední, ale mám radost, že to odjedu celé.
  Těsně před Klínama dojedu korálek, říkám mu, že jsem poslední. Nějak se probere a sjezd proletí za mnou. V Litvínově na rovince ho dotáhnu do skupinky a říkám si, že se asi taky chvíli svezu. Tempíčko mají takové vlažnější a tak je objedu a letím dál, korálek zůstává, ale už nejsem poslední.
  Třetí stoupání mi už moc nechutná, občas si musím zatancovat jako Contador a taky dlouho nikoho nedojíždím. Ještě před koncem kopce přece jen ještě dva seberu.
  Tak a teď ještě 7 km do cíle. V klesání pod cílovou vesnici to vůbec nejede, fouká děsný protivítr (hmm, proto tady mají větrníky), musí se dupat, aby to trošku jelo. V dálce vidím dva korálky. Žlutý seberu, červený je dál. Najíždím do cílového stoupání. Tak tady jsem píchnul, ani mě to nijak nenasírá a zajímá mne červený korálek od Dexteru. 500 metrů před cílem ho mám.
  V cíli hned hlásí pořadatel, to je ten s defektem a chválí mne , že jsem to nevzdal. Mám radost.
  Celkově a bodově to bude asi marný, ale v soutěži týmů to zachránili naši borci přede mnou.
  V cíli se cítím hrozně uvolněně a v naprosté pohodě. Nebyl to promarněný den. Projel jsem se na kole, zazávodil si sám se sebou, užil si volnou silnici s pořadateli na křižovatkách, potrénoval kopečky a časovku.
  A taky je to zkušenost. Hned se na závodění dívám trošku jinak. Kolo mě prostě baví.
  Díky za Váš čas při čtení.
  
  
• Strejda – Peklo 2016
  
  Začátek sezony jsem měl jako vždy pomalý, přimíchaly se k tomu problémy jak zdravotní tak organizační a tak jsem dovolil soupeřům si vytvořit dojem, že jsem lehce k porážení. Před Peklem už jsem si řekl, že je na čase začít závodit, a v té své výkonnostní kategorii se začít prosazovat.
  Před startem se jedu rozjet, okouknout si cílový kopec a zvážit, co by tu šlo vymyslet na Kolbabu a Fousáče. Koncovky vždy mam slabší, spurter jsem bídný, tady se na to musí jít hlavou. Kopec je docela dlouhý, má skoro 2 kilometry, 7% stoupání, ale po prvních 500 metrech se ten sklon na chvíli zvolní. A tak vzniká plán: před kopcem se snažit vyhnout špici, přijet v závětří. Na začátku stoupaní oni to určitě napálí na max, tak tady se jen udržet. Pak přijde ten placatější úsek, tady se všechny budou chtít na chvíli vydechnout, a zrovna tady je nejlepší okamžik zaútočit, vytvořit menší náskok, demoralizovat soupeře, snažit se až do cíle udržet výkon kolem 300 Wattu a v žádném případě se neohlížet. Tak buď to vyjde anebo ne. A s tímhle jdu na start. Kolbaba s Fousáčem se zrovna dohadují, kdo to dneska vyhraje, což je dobře, když dva se perou, třetí z toho muže něco i vytěžit.
  Hned po startu se jede z kopce, ale za zavádějícím autem, takže rychlost je něco málo pod 30, ve vzdychu cítím spálený korek. Pořad se dobržďuje, někdo křičí, všechny jsou nervozní, ale nepadá se. Pak se konečně rozjíždí. Hned z kraje nemám v úmyslu se ukázat na špici, teď se jen udržet, jen udržet. Rychlejší nám odjíždějí, kolem sebe mám samé známé tváře: Kolbaba, Lenka, Fousáč, Pažout, Pepa Krajčík. A zrovna Pepa se usazuje na špici a nasazuje tempo, které nejsem schopny udržet. A tak jeden po druhém přese mne jdou všechny a postupně se vzdaluji. Pěkný začátek… Ale je to těžký nejen pro mne a koukám, že Lenka, Fousáč a Kolbaba odpadli taky. Zbíram zbytky sil a dotahují se. Pořád se snažím jen viset na chvostu, vím, že má doba vyjet na špic teprve přijde. Ještě před začátkem sjezdu nám odpadává Fousáč. Ve sjezdu do Litvínova se snažím držet Kolbaby, ovšem marně. Ale Lenka je kousek za mnou, tak na ní chvíli čekám, jdeme stíhat Kolbabu a cestou se dohadujeme, že pokud nám frkne, tak počkáme na Fousáče a vytvoříme Kolbabovi opravdové peklo. On jako by to slyšel, zvolňuje a čeká. Na začátku stoupaní jsme pohromadě a jsou tu i další dva borce: Jirka Hledík a Zdenda Šídlo. Tady už se usazuji na špici a dále závod mám pod kontrolou. Jedu takové tempo, aby Kolbaba a Lenka se udrželi, ale jen tak tak. Do toho mne střídají Jirka a Zdenda, a obzvlášť ty zdendovy špice docela bolí. Zřejmě je místní, všude kolem ho zdraví a fandí mu, tak se ukazuje v plné parádě.
  Druhý sjezd už i Kolbaba jede ve větším klidu, takže dole ho dojíždíme skoro hned. Ale prchli nám Jirka a Zdenek, holt ať si to užijí. Dohadujeme se, že bychom měli zvolnit z UACovského tempa na marathonské, přece mame před sebou ještě dva výjezdy na hřeben. A tak ten druhý vyšlap je o 3,5 minuty pomalejší, než první. Na konci nás předjíždí Pistachio a pak zavádějící auto, které nás nekompromisně posílá do cíle. Zvláštní, vůbec jsme neflákali, byl jsem přesvědčený, že to pojedeme celý. Ale nehádáme se, vytváříme čtyřhlavou formací, střídáme a letíme k Nové Vsi. Vychází vše podle plánu: před začátkem kopce jsem na druhé pozicí, vyjíždím na špic, ale moc se neženu. Kolbaba jde přede mne, zůstávám v klidu, jedu na druhé pozici. Pak přichází placatější úsek, nastupují, a teď už jen vydržet do konce. Nu… 300 Wattu nedávám, nějak to nejde. Ale i 275 stačí na to, abych se odpoutal. Neohlížím se, neohlížím se. Jako bonus mám před sebou Zdenka Šídlu a s přehledem si ho dávám. V tu ránu kolem mne prolítne Jírka Hledík, nu, můj obdiv. Konečně vidím ceduli 500 m do cíle, tady už si dovolují se podívat dozadu: dobrý to je, už mne nikdo nedojede, ale raději nezvolňují, co kdyby…
  
  Parádní závod, konečně mne to začíná jezdit. Oproti loňsku se hodně zlepšila Lenka, nu a Kolbaba – ten je úplně obnovený. V tu chvíli je mi obzvlášť lito, že se nejede Rampušak, tam bychom si to užil