Akce Mamut Tour 2007

Akce Mamut Tour patří do kategorie Silniční Velosérie. Datum: 2007-05-12.

Nejdelší varianta má délku 215 km.

Propozice :: Profil a mapa :: Diskuze :: Celkové výsledky

Historie: 2004 :: 2005 :: 2006

• Andy – Mamut Tour – boj s větrem a bedna
  
  Mamut Tour - boj s větrem a bedna Z Prahy jsme do Přerova vyrazili až v půl osmé večer, já vzteklá že přišel Jirka pozdě z práce a nestihneme prezentaci. Naštěstí byla docela průjezdná dálnice, takže jsme na Výstaviště pro zhruba desetiminutovém bloudění (bez značení se potmě špatně hledá) přijeli asi v půl desáté. Dostali jsme startovní čísla - já osm a Jirka 94 a tašku s bidonem a nějakými brožurami a jeli jsme na ubytovnu. Iceman nám ubytování zařídil skvěle, měli jsme velký byt pro šest osob, který jsme z pátku na sobotu sdíleli s Matesem, ze soboty na neděli už jsme tam byli sami. Co jsme nezvládli bylo, že jsme přijeli bez kuchyňského vybavení a v kuchyni nebylo vůbec nic. Takže jsme si neuvařili ani čaj Ale jinak vše v pohodě, kola jsme mohli mít v bytě, místa dost, takže paráda. Připravili jsme si oblečení a jídlo na závod a kolem jedenácté jsme zalehli. Ráno zvonil budík v 6:15, k snídani Before Activity od Penca rozpuštěný ve studené vodě a Mattonka - no humus a řešili co na sebe. Podle předpovědi mělo být hnusně s přeháňkami, za oknem se na nás ale smálo sluníčko. Nakonec jsem oblékla moiru s dlouhým rukávem, šlapkovský dres a vestu, na nohy tříčtvrťáky. Ještě jsem natáhla rukávky, ale už na startu jsem je sundala, byl hic. Po půl osmé jsme dojeli na náměstí, kde už se na startu řadili startující. Moc jich nebylo. Iceman s Rainym a Lacem flegmaticky posedávali na lavičkách, já se drala dopředu pro dobrou startovací pozici (byla mi na ...). Mates dorazil až po chvíli, byl jěště ráno na prezentaci. Přesně v osm se ozval výstřel a vystartovalo se, všechny tři kategorie (56 km, 135 km, 215 km) najednou. Lépe řečeno jsme se pomalu odráželi asi 100 metrů, než se dalo zacvaknout a rozjet. Hned se nasadilo dost velké tempo, docházelo ale k tomu, že v některých zatáčkách a křižovatkách se udělal špunt a muselo se hodně zpomalovat. Pořád jsem čekala až mě zezadu dojedou Šlapky, objevil se ale jen Mates a na mou otázku kde jsou ostatní odpověděl, že už jsou dávno někde vpředu. To jsem je pěkně propásla. Po opuštění Přerova bylo tempo opravdu závodní. Ač byl terén hodně zvlněný, měla jsem průměrku pořád přes třicet a přesto mi všichni závodníci ujížděli. Nejdřív jsem jela sama, pak mě dojel Jirka a nakonec se připojil i Mates, společně to šlo líp. Přesto když jsem koukla na svůj tepák a viděla 185, říkala jsem si, že takto přece nemůžu jet závod na 135 kilometrů. Takto jsem dojeli až pod první kopec - Slavkov. Prvních 25 km jsem tedy měla průměrnou rychlost 30 km/h, průměrnou tepovku 173. Cítila jsem docela nohy a to ty pravé kopce ještě nezačaly. Hned ten první byl docela výživný. Délka 6 km, první polovina dost prudká, pak už to bylo trochu lepší. Už předtím na rovině jsem si vyhlídla jednu paní, startovala s číslem 62, mohlo jí být kolem 40, ale jela parádně. Zezadu by si člověk myslel, že je to chlap jaké měla svaly na nohách a bylo vidět že už toho má v závodech hodně za sebou. Myslím že na tom byla líp než já a hlavně jezdila líp do kopců (možná i díky tomu že měla trojtác), každopádně jsem si dala za cíl, že se jí musím udržet až do cíle. Mates se nám v kopci utrhnul a zmizel, hákli jsme se tedy s Jirkou za Vilmu (tak se 62 jmenovala) a za 171 - staršího pána, který s ní prý jel už spoustu závodů. Vypadali velmi sehraně, jezdili skoro stejně, krásně střídali a drželi vyrovnané tempo. Aniž bychom se nějak domlouvali, udělali jsme čtyřčlenný balík, jezdili pěkně v háku a střídali. Já toho teda moc nenastřídala, bylo evidentní že jsem nejslabší článek, takže to hodně tahali hlavně chlapi. Sjezd ze Slavkova i následující rovinu jsme si moc užili, jelo to nádherně. Na rovině jsme jeli pořád 35 km/h. Měla jsem strašnou radost, chtěla jsem Mamuta jet kolem pěti hodin což znamenalo průměrku mezi 26-27 km/h a zatím to perfektně vycházelo. Abych nazatuhla a nevypadla z rytmu, projela jsem první občerstvovačku, jen jsem si vzala banán, co podávala paní u cesty. Na občerstvovačce stáli Mates, Rainy a Laco, Rainy prý kousek před občerstvovačkou píchnul. Po občerstvovačce následoval další velký kopec - Partutovice. Jela jsem kus sama jen se 171, asi po pěti minutách jsem ale zaslechla od spoda nějaké hulákání, které se rychle blížilo, to Laco bavil kolektiv. Fakt nechápu jak někdo může jet do kopce a nezavřít při tom pusu Přehnali se kolem nás a my opět zůstali ve čtyřech (já, Jirka, Vilma a 171). Druhý kopec nebyl tak strašný jako ten první, byl kratší a stoupání bylo, přesně jak mi dopředu popsal Jura, takové schodovité. V dalším sjezdu jsme to zase rozjeli a krásně spolupracovali, docela nám to utíkalo. Ještě na 70 kilometru, před třetím kopcem, jsem měla průměrku 27 km/h. Fakt jsem z toho měla dobrý pocit, věděla jsem, že druhá polovina trasy už je mnohem méně kopcovatá a že tam bude možné jet ještě rychleji, začínala jsem věřit tomu že to fakt dám za pět hodin. Ale to jsem se přepočítala. Začalo to ztrátou Jirky. Asi v polovině kopce za sebou slyším nějaké nadávky, ohlížím se a Jirka slézá s kola. Zpomaluji a pomalu šlapu nahoru, volám na něj co se stalo, ale odpověď neslyším. Pojeď, on nás v pohodě dojede jako předtím, říká 171 (Jirka už jeden problém měl, když mu vypadl bidon ve sjezdu a opravdu nás asi po kilometru dojel). Souhlasím a pokračujeme, dost pomalu, čekáme kdy nás dojede. Bohužel čas běží a Jirka nikde, v duchu přemýšlím co se mu mohlo stát - přece nemohl píchnout v rychlosti 10 km/h do kopce - a doufám že nás ještě někde sjede. Dobešov se ukazuje jako neskutečně záludný. Zpočátku serpentýny, které mám ráda a kde se mi jede dobře, ale jak se blížíme na vrchol začíná foukat vítr a ten vrchol pořád nikde. Respektive vždycky když si myslíme že už to stoupání končí, uvidíme před sebou další kopec. Vítr fouká čím dál větší, chvíli zepředu, chvíli z boku. Nějak nás to rozhazuje, nedokážeme se zformovat, zkoušíme vláček, pak po dvojicích (už jsme zase čtyři, někoho jsme po cestě nabrali), ale vůbec nám to nejede. Najednou kde se vzal tu se vzal Mates, prý jel ve větru sám a protože už nemohl, zastavil a rozhodl se na někoho počkat. Ani v pěti nám to ale moc nejede. Profil trati je teď příjemnější, takové hupíky nahoru dolů, ale rveme se s větrem a průměrná rychlost stále klesá. Začínám mít hlad, nějak jsem zapomněla jíst, za celou dobu jsem snědla jen jeden banán a to mám za sebou skoro sto kiláků. Tak jsem snědla ovocnou tyčinku, ale nepomohlo to, jde na mě útlum. Rychle do sebe natlačím ještě gel od Penca. Trochu se to zlepšilo. Stejně je to ale mizérie, nesnáším protivítr, nejsem na tom silově tak dobře abych s ním mohla vyrovnaně bojovat. Sil prostě ubývá. Pomalu propadám depresi, pětihodinový limit se mi ztrácí před očima, jediné na co myslím je občerstvovačka. Má být na 107 kilometru. Sjíždíme maníka na celokarbonovém Scottu, který se nám snažil ujet a jel ve větru sám. Totálně odpadl a ani nás se dlouho neudržel. Na stém kilometru na mě jde zase krize, točím na rovině kašpara a nemůžu se rozjet. Vytahuji lahvičku poslední záchrany - Shlehu. Tohle fakt funguje, už jsem si to ověřila po druhé. Nástup je okamžitý, jako by mě polili živou vodou. Rozjíždím to a volám na ostatní, že na občersvovačku už je to kousek. Před ní všichni popadáme z kola, jak vidím naší skupinu, je evidentní že toho mají všichni plné zuby. Vrháme se na jídlo. Dávám si banán a pár kousků pomeranče, nechávám si doplnit bidon. Předtím jsem pila z kejmlu, vydržel mi opravdu až sem, velmi se mi osvědčil! Najednou vidím jak Vilma skáče na kolo a vyráží zase na trať. Ostatní se krmí jako by se nechumelilo a nevypadají že by chtěli vyrazit. Připomínám si svůj úkol udržet se jí a tak popadám jěště jeden banán, strkám ho do dresu a skáču také na kolo. Projíždím nějakým staveništěm, vítr se do mě opírá a zvedá oblaka prachu. Vilma je vzdálena asi 300 metrů, dupu do pedálů co to dá, ale přibližuji se jen pomalu. Musela jsem se hodně kousnout, nohy bolely, dech jsem sotva popadala, ale mám jí, hákuju a hned se mi jede líp. Ohlížím se, ale za námi nikdo. Jedeme tedy jen ve dvou. Nejdřív táhne Vilma, to se mi jede moc dobře. Kousek pod posledním kopcem odjíždí na střed vozovky a já střídám. Abych se nenechala zahanbit, zalehám na řidítka a snažím se držet vysoké tempo. V kopci zpomaluji a ohlížím se, Vilma nějak odpadla, je asi sto metrů za mnou. Ještě zpomaluji, nechci jet sama, ale nedojíždí mě. V serpentýnách jí ztrácím. Už pomalu rezignuji na to, že se ještě s někým svezu a nadávám si, že jsem raději měla počkat na skupinu na občerstvovačce, když se najednou záhadně vynoří 171. Má toho ale plné brejle, nemůže už střídat. Snažím se ho povzbudit, do cíle je to patnáct kiláků, blížíme se k rozdvojení trati, mělo by to být už jen po rovině a z kopce. Nebýt toho větru, dokážu si představit že bychom to kalili alespoň třicítkou. Takhle je to ale zoufalé. Táhnu to sama, moc bych chtěla střídat, ale 171 na to nemá. Nemůžu mu nic vyčítat, tahal mě zase po trati předtím, tak mu to alespoň můžu vrátit. Právě uplnynulo pět hodin, ach jo. Dávám si rychle nový cíl, ať mám v tom boji motivaci - musím dojet na vyhlášení výsledků, která mé být ve 13:30. Říkám to i parťákovi, ten to ale zpochybňuje, vůbec začal být nějaký depresívní, pořád říká že cíl je dál než mu říkám já, jestli nejedeme špatně a že už nemá cenu se honit apod. Kašlu na to a šlapu a on se mě alespoň drží. Když vidíme ceduli Přerov 5 km, jásáme, ale pořadatelé nás svádí z hlavní silnice někam mezi baráky. Jedeme po úzké asfaltce a skončíme na kostkách. Kam se hrabou Prášily na Králi Šumavy! Tyhle jsou přes celou vesnici. Jedeme na nich rychlostí 26 km/h, víc nezvládám a svorně nadáváme. To je úleva když zase najedeme na asfaltku. Už to musí být je kousek, říkám si a pořád koukám na hodinky, za pár minut je půl. Šlapu z posledních sil a dávám do toho všechno. Přesto to ale není nic moc, průměrná rychlost po rozdělení tratí byla 25,9 km. Fakt trápení. Naštěstí po chvíli poznávám jezdecký klub kousek od cíle a už dojíždíme na Výstaviště. Stihla jsem to přesně ve 13:30 Hned za cílem vidím Rainyho a Laca, okamžitě mám lepší náladu, padá ze mě to napětí. Sdílíme zážitky ze závodu když tu přijíždí Vilma, necelé 4 minuty za mnou. Podáváme si ruce a děkujeme za spolupráci. Moc fajn ženská. A prý mám pozdravovat Aleša ze Šlapek (je to brňanka). Za další 4 minuty dojíždí Jirka, je dost na hadry. Prý v tom kopci píchnul, najel do štěrku. Celou cestu jel pak v tom vichru sám. To muselo být strašný. Jak ze mě opadá ten stres a zklamání, hodnotím závod jako povedený. Vážně se mi to moc líbilo. Některé silnice byly sice rozbité, štěrku bylo všude dost, ale jinak je to pěkná trať. A značení bylo dobré (žluté šipky na silnici), i regulovčíci funovali perfektně. Moc milá a ochotná byla i obsluha na občerstvovačkách. Nebýt toho větru, pěju teď samé superlativy Usadili jsme se na trávu a odpočívali, dokud se obloha nezatáhla a nezačal šílený slejvák. Všichni se běželi schovat pod stan, z oblohy padaly proudy vody. A v tom dojížděla dlouhá trasa. Chudáci! Naštěstí se to vypršelo rychle a začala tombola. Jirka byl vylosován na druhou cenu - 4 noci v krásném penzionu v rakouských Alpách. Máme z toho oba radost Vyhlašování výsledků mělo být až ve tři, tak jdeme vrátit čip a nacházíme vytištěné výsledky na baráku kde byla prezentace. Koukám na to a nevěřím svým očím. Jsem druhá! To je super. Je to teda tím že jely jen dvě holky v mé kategorii a v této délce trati, ale to je fuk, radost mám stejně. Spíš přemýšlím o tom proč ty silniční maratony jezdí tak málo žen. Jdeme tedy na vyhlášení a já dostávám krásnou medaili s Mamutem a dárkovou tašku od sponzorů obsahující velkou nožní pumpu s manometrem Kellys, pánské tričko velikosti XL (super cena pro holku) a kšiltovku Olympus. Vilma je v kategorii nad 40 let vyhlášená jako třetí. Pak jdeme na oběd do školní jídelny a hned do ubytovny. Máme toho oba dost. Vykoupeme se a říkáme že si nachvíli lehneme a pak se půjdeme projít do centra a zajdeme někam do hospody. Chyba lávky, oba usínáme a budíme se až v půl deváté. Únava nás skolila. Už jsme nešli nikam A trocha statistiky: Průměrná tepovka 165, průměrná rychlost 24,5 (chtěla jsem alespoň 26). A tohle je zajímavé - 30% času jsem měla tepovku mezi 160 a 170 tepy, 43% mezi 170 a 180, skoro 3% nad 180. Strašný! Co je pozitivní je to, že jsem skoro v polovině počtu naježděných kilometrů z loňské sezóny. Mám skoro 2200, loni touto dobou jsem měla najeto "jen" 975 km. To vypadá dobře
  
  
• Iceman – MAMUT
  
  Před rokem,byl silniční Mamut,mým vůbec prvním maratónem v životě.Dojel jsem ho na pokraji uplného vyčerpání,v čase 10 hodin,uplně poslední,zcela přesvědčen že už nikdy více .A vida.Sešel se rok s rokem a já stojím na náměstí v Přerově znova.Jsem pln odhodlání znova se poprat se Slavkovem,s Tesákem,s Hadovnou a s takovými "s" bych mohl jěště dlouho pokračovat. Mamut je,a to nejen dle mě,hodně těžký maraton.Celková délka,převýšení,brzký termín konání.Kdo přijme jeho výzvu,není žádné ořezávatko.Na startu je každým rokem i několik profíků a pravidelně se zde schází i kompletní amatérská špička.Problémem,tedy z mého hlediska, je však neúčast hobíků,tím pádem i malý počet závodníků.V reálu,nám slabším,tedy hrozí vidina jízdy na samotku. Taktiku na letošní start jsem začal promýšlet už na jarním moravském soustředění.Hodněkrát jsem tohle téma probíral s Jurou a Ricem.Na Moravě mi to docela jezdilo a Jura,náš v současnosti nejlepší maratónec,mi nasadil brouka do hlavy.Totiž,nejet připosraně,od začátku jet ostře a zvolnit až po 2 hodinách.Ono se to však lehko řekne,ale vidina jak mi dochází někde na stém kilometru,jak mě potupně nakládá,zcela vyčerpaného,sběrák,nutila k obezřetnosti.A tak,jak se datum startu blížilo,byl jsem rozhodnut jet defenzivně,na jistotu,že dojedu.I tak jsem měl v plánu zlepšení.Naplánoval jsem si čas okolo 9 hodin.Sobotní počasí,navzdory předpovědi,bylo jako vymalované.Teplo.sucho,a světe div se,zatím bezvětří.Obavy z větru byly všudypřítomné.Právě s ohledem na tento živel jsem měl vroucí přání dojet až pod Tesák v nějaké skupince.Na startu vedle mě stojí Honza Adámek a Ric.Omlovám se všem ostatním,že je nezmiňiji.ale byl jsem hodně nervózní,nepamatuju se na všechny okolo a nerad bych někoho vynechal.Ric vypadá odhodlaně,chce dodržet svou taktiku,jet až do Lipníka vpodstatě co to dá.Honza Adámek také vypadá odhodlaně,chce jet defenzivněji,na jistotu.V tu chvíli se tak ocitám někde mezi nimi,vlastně vůbec nevím co pojedu.Naštěstí přichází start. Překvapuje mě,že se hned zkraje nejede žádná kref.V pohodě si nacházím svou pozici na konci balíku a celkem bez větších problémů visím.Jen občas,když balík brzdí kvůli autům,či aby odvrátil hrozící kolizi,se natahuje,my vzadu musíme usilovně makat abychom se dotáhli zpět.Přjíždím tudíž pod Slavkov s celým balíkem a k mému potěšení vedle sebe mám i dvě šlapky.Rice a Jíru.Pravda.Rice pak vidím až v cíli ale Jíra jede Slavkov tempem,které mohu i já akceptovat.Jsem tomu potěšen a mě,ač jedu nad AnP,neopuští dobrá nálada.Slavkov samozřejmě natrhal balík na kousíčky.Já s Jírou vyjíždíme nahoru ve společnosti ještě třech závodníků.Zcela nahoře,na začátku sjezdu do Potštátu,nedaleko od nás,spatřuji další,snad pětičlennou skupinku.Dlouho neváhám,sil mám zatím dost,jdu na špici a obě skupinky spojuji.Tím vytváříme desetičlennou silnou skupinu a docela nám to jede.Asi nejaktivněji jedou dva kluci z OD MORAVA.I já sem tam potáhnu špici.Snažím se být pořád hodně vepředu.Vzadu neustále hrozí,že Vám naskočí díra,a v téhle rychlosti,co to smažíme,bych ji jen těžko sjížděl.Dávám si první gel.Také si uvědomuji,že jsem jěště nic nejedl a okamžitě to napravuji.Přichází první občerstvovačka.Nikdo nestaví,ale mě se podaří uzmout banán,čemuž jsem rád a okamžitě se doň pouštím.Velmi rychle jej do sebe naperu,stoupáme už do Partutovic a opět se jede přijatelné tempo.Následuje sjezd do Oder a další stoupání.U mě nic nového.Dávám si pozor na pití a jídlo.V duchu probírám problém s močením.Je jasné,že nikdo na nikoho čekat nebude.Zatím nepotřebuji,spíš asi jen zaměstnávám mozek.Sem tam něco prohodím s Jírou.To,že je tady se mnou,je pro mě obrovská motivace.Jede na výsost takticky.Jsem hrozně rád že tu je.Od Oder už začínáme pociťovat vítr.Je to nepříjemný bočák a já si nemohu než vychvalovat naši skupinku.Sám bych tudy jet nechtěl.U druhé občerstvovačky stavíme jen nakrátko.Přijíždím na ni netakticky zcela poslední,nemohu se dostat k vodě a nebýt pomoci od Jíry,zřejmě bych musel odjet bez ní.Klesáme k Lipníku.Čeká nás teď velice nepříjemný úsek pod Tesák.Samej brdek,asfalt jak struhadlo,vítr proti.Dobře si pamatuji jak mě tu loni odjela skupina "A", letos to nehodlám dopustit. Stále se cítím poměrně dobře.Nicméně dva ze skupiny jsou na tom viditelně lépe a v jednom brdku odjíždějí.Snažím se je dojet,ale Jíra mě umravňuje : "nech je jet,jinak se utavíme." Zůstáváme tak ve čtyrech.Kde se ztratili ostatní netuším,buď odbočili na krátkou nebo odpadli.Já s Jírou zde jedeme zcela stejně.Jak roviny tak brdky.Kluk ve žlutém dresu,dále jen Žluťák,pokaždé v brdku něco získá,nahoře ale čeká,samotnému se mu proti silnému větru nechce.Kluk v modrém slovenském dresu,dále jen Slovák,v kopcích ztrácí,ale roviny mu jdou,vždy bez problému docvakne.Je to chlap jak hora.Dostáváme se pod Tesák a já se raduji.Dojel jsem sem ve skupině a spnil si tak vytčený cíl.Nějak vím,že teď už dojedu.Pozvolna začínáme stoupat k Tesáku.První část není žádná stěna,jede se docela svižně,pořád přes 20 km/h.,mě ale dělá problém tuto rychlost udržet.V tu chvíli se zřejmě rozhoduji,že s příchodem 2.,strmější části zvolním.Takže doprava,následně shazuji na kašpárka,Žluťák a Jíra se vzdalují.Teď,zpětně nedovedu posoudit,zda mi odešla psychika a prostě jsem nad AnP jít nechtěl,nebo nemohl.Najednou mě začalo bolet levé koleno,opět nedovedu říci,zda to byla skutečná bolest,či, zda můj mozek jen obhajoval svůj nárok na sacharidy.Pravdou je,že Tesák se mi jel dost blbě,bufet nahoře se hodil. Salámek,Kofola,mňam.Doplnil jsem vodu,čekám na Slováka,ale nikde nikdo."Škoda,hodil by ses mi chlape",myslím si.Vyrážím dál,.tentokrát dolů do Fryštáku. Cestou do sebe peru druhý gel,tedy přesněji,možná třetí.Měl jsem sebou čtyři,jeden jsem dovezl,ale kdy jsem dável jeden z těch tří to si fakt nepamatuju.Těsně před nepříjemou dvanáctkou u Kašavy,přesně dle slovenské hymny,že Slováci znovu ožijí,nebo jak to v té hymně mají,ožil můj Slovák a docvakl mě.Tou dobou moje Sigma ukazovala čas kolem 6.30.Poprvé jsem začal propočítávat čas, na který to mám rozjetý a k své potěše jsem zjistil, že 9 hodin,pokud se nic zvláštního nestane,padne.Svědčila o tom i moje průměrná rychlost přes 27 km.Slovák jel roviny jak parní válec a velmi mi pomohl zdárně a rychle projet dešťovou clonou pod Hadovnu.Cestou jsme prohodili něco slov o trase,ale možná jsem měl raději mlčet,protože moje kladná odpověď na jeho dotaz, zda nás čeká jěště nějaký kopec ho maličko vyvedla z konceptu.Hadovna se mi na rozdíl od Tesáku jela dobře.Poslední bufet,poslední doplnění bidonu a poslední část trati.I zde mi Slovák hodně pomohl ale stále další a další brdky ho zpomalovaly,takže od Hradčan jsem to jel už jako časovku jednotlivců.Věděl jsem že cíl je nedaleko a dával jsem do toho vše.Přes 150 tepů to však nešlo.Jěště kostky,lesní úsek a cíl.Při pohledu na čas jsem nevěděl jestli mám být rád nebo nadávat .Škoda,o 50 sekund méně a čas by začínal sedmičkou.Ale to bych asi chtěl moc.Druhý Mamut mi fakt vyšel.Absolvoval jsem jej bez technických problémů,bez vetší krize,proti loňsku jsem se zlepšil o 2 hodiny.Myslím,že i ostatní šlapky byli spokojené se svým výsledkem.Byl to zkrátka super víkend a já už se teď těším na další maratón - na Rampušáka.
  
  
• Ježek – Mamut Tour 2007 - s větrem o závod
  
  Před prvním opravdovým závodem sezóny jsem stál před těžkým rozhodnutím. Jet Malevil Cup nebo Mamut Tour ? Pro Malevil Cup mluvila jeho pověst skvělého závodu a pak moje touha prověřit nový bajk. Pro Mamut Tour hovořila hojná účast Vinohradský Šlapek a pak asi to hlavní, je to silniční závod. Vyhrál Mamut, a byla to dobrá volba... Jenže již od středy jsem doslova trnul hrůzou, jaké bude při závodě počasí. Předpověď na sobotu byla totiž nehezká, bouřky, teplota max. 18stupňů. A jak známo, nízké teploty a déšť při závodech nesnáším. Když je zima/déšť, mám psychický blok, nejede mi to, nebaví mne to. V pátek vyrážíme z Prahy v 18:30 vstříc hustému provozu na D1. Ač byl provoz hustý, do Přerova jsme dorazili chvilku po 21h. Jenže nastal první problém. Musíme najít výstaviště, kde probíhá do 22h registrace závodníků (vyzvednout startovní čísla a měřící čip). Ač máme podrobnou mapku Přerova se zaznačeným výstavištěm a místem startu, nemůžeme výstaviště najít. Bez problémů nacházíme ulici, ze které se má odbočit k výstavišti, avšak nikde žádná šipka ukazující na směr přímo k výstavišti. Jelikož je už tma, je to o to víc těžší. Nakonec s pomocí místních občanů přijížďíme na výstaviště a registrujeme se. Nyní musíme najít cestu k našemu ubytování. Víme, že to je v ulici "nábř. Profifašistických bojovníků", číslo 31. Jenže jsem to ještě v Praze nějak popletl a zárověň v centru Přerova probíhá uzavírka právě v okolí výše zmíněné ulice. Nakonec po "telefonické navigaci" dorážíme k ubytovně. Zvenku vypadá jako úplně obyčejný činžák, ale je to ve skutečnosti ubytovna pro stavbaře, jak jinak než ukrajinské národnosti. Vykládáme věci z auta, zapisujeme se a dostáváme byt "9B". Ano, čtete dobře byt ! Byt, který má kuchyň se sporákem, koupelnu s vanou, záchod a dva velké pokoje, ve kterých je celkem 6 postelí. Žádný luxus to není, ale úplně dohatě nám to stačí. A to vše za 170Kč/osoba/noc ! Trošku jsme podcenili to, že v kuchyni nebylo absolutně žádné nádobí, takže jsme si nemohli ani udělat čaj. Ale jinak spokojenost ! Zabydlujeme se, vybalujeme a připravujeme si věci na zítřek. Ráno se budíme mobilem v 6:15. Následuje snídaně (Before Activity), příprava pití do Camelbaku (ISOdrinX) a pak oblékání. Ranní obloha nádherně modrá, nic nenasvědčovalo předpovědi (zima, bouřky). Ale nebyl bych to já, paranoik, kdybych obloze nevěřil. Oblékám se tedy do dlouhého dresu, 3/4 kalhot + návleky na nohy, teplého čepečku pod helmu a dlouhých rukavic. Odjíždíme na start. Po pár minutkách už jsme na náměstí a potkáváme ostatní Šlapky. Trochu jsem překvapen počtem startujících. Ne, že bych jich bylo málo, ale dosud jsem byl zvyklý na masovky typu Krále Šumavy. Řadíme se na start, v první lajně zahlížím Radka Vaňkáta, Bigmiga a také Miki (H.Ebertovou). START!!! Začátek je po kostkách, takže zatím se nejede kdovíjak rychle. Jenže jak se dostáváme na asfalt, jedou všichni jak utržení ze řetězu. Pár drobných strkanic, ale nic hrozného. Ovšem co bylo šílené, bylo tempo. Celých prvních 5km jsem pořád nad AnP, průměrka kolem 30km/h. S Andy jsme v balíku, který byl plný "kukaček". Nikomu se absolutně nechce střídat, jenom se vezou. Střídá jen pán na stříbrném Šíreru se žlutými plášti (Hradecký Jaroslav), děsně namakaná ženská (Podmelová Vilma) a trochu já (hlavně roviny). Ve skupince je přímo cítit adrenalin a testosteron. Při jednom průjezdu obcí se v pravotočivé zatáčce mezi mne a pravou krajnici (místo max. 20cm) snaží za každou cenu nacpat nějaký šílenec. Vůbec mu nevadí, že jedeme pořád mezi 30-50km/h. Moc nechybělo a sestřelil by mne, fakt magor ! V jedné fázi mi dochází s těmito "střelci" a "kukačkami" trpělivost a snažím se trochu skupinku roztrhat a vybízím skupinku ke zvýšení tempa. Odezva žádná. Tepovku mám pořád vysoko, tak na to už kašlu a poslušně se zařazuju do balíku. Přijížďíme do obce Loučka pod první kopec. Míjíme hodně nepěknou dopravní značku, stoupání 12%. Po úvodních hodně rychlých kilometrech mám trochu zatuhlé nohy a chvíli mi trvá, než jsem se do kopce rozjel. Další věcí, která člověku moc optimismu nedodala byla ta, že hned za námi jela sanitka, což znamenalo jediné. Jedeme asi poslední. Na silnici vidíme kolik kilometrů nám chybí do první horské prémie. V tomto kopci se naše "skupinka kukaček" úplně roztrhala. Na vrcholu stoupání jsme zbyli už jen čtyři (já, Andy, Vilma a Jarda). Cesta nyní vede mírně z kopce, ale silnice je spíš panelová cesta politá asfaltem. Neskutečně to drncá až mi z toho v plné rychlosti vypadává bidon. Naštěstí ho nikdo netrefuje a nepadá. Musím však zastavit a vrátit se pro něj. Sbírám ho a snažím se naši skupinku dojet. Těch pár km, co skupinku stáhám, jedu jako šílenec, sám a permanentně 60km/h po silnici plné aut. Naštěstí je skupinka solidární, nejedou naplno = "čekají na mne", tudíž je za chvilku dojíždím. Opět poctivě střídáme, jedeme téměř pořád 40km/h, paráda. Dorážíme na první občerstvovačku, kde potkáváme skupinku Šlapek (Rainy, Laco, Mates). Beru si banán a jeden do sebe hned soukám, nechávám si naplňit "vyklepaný bidon" ionťákem a krátce kecáme s ostatníma šlapkama. Andy téměř nezastavuje, bere si banán a jede hned vstříc druhému stoupání. Po chvíli s ostatníma šlapkama nasedáme a stoupáme. Laco nás celou cestu hecuje neuvěřitelnými hláškami, mne např.: "Merida je na hovno" (Laco jede také na Meridě) ;-) Stoupání nepolevuje, Laco v hláškách také ne ;-) Dojížďíme Andy a Jardu. Já zůstávám s Andy, šlapky jedou dál. Takhle překonáváme i druhé stoupání, následuje další dlouhý sjezdík. Pár set metrů před sebou vidíme Vilmu, která nám v kopci poodjela (jó, trojpřevodník). Jelikož já, Andy a Jarda skvěle střídáme, dojížďíme ji těsně před městem Odry. Následuje třetí velké stoupání z Oder na Dobešov. Hned ze začátku jsou serpentiny, slunce docela pálí, stoupáme pomalu. Říkám si pohodička, vyndavám Powerbar-ku a krmím se. Jelikož řídím jen jednou rukou, vyjížďím na malou chvíli mimo asfalt do štěrku. Andrejka se mi směje, co prej blbnu ;-) Vymlouvám se na chvilkovou ztrátu koncentrace... Stoupáme dál, ale jede se mi hrozně ztěžka. Jenže v další serpentině pode mnou kolo podivně podklouzne. Kouknu na zadní kolo a je to jasný, defekt. Zpomaluji, vyndavám pumpičku a zkouším kolo dofouknout v domnění, že půjde o pomalý únik a nějak to "doklepu". Andy se ohlíží, co se děje, ale jede se skupinou dál. Nasedám opět na kolo, ale ihned poznávám, že je to v kýblu. Kolo nevydrží. Nadávám jako špaček. Vyndavám nářadí, náhradní duši, pumpičku. Pak už to jde jako na drátkách. Míjí mne několik jezdců a ptají se mne, zda mám všechno, zda něco nepotřebuji (jsem velmi mile potěšen jejich solidaritou!). Píchlá duše je vyndaná, kontroluji důkladně plášť, nasazuji novou duši a hustím. Jenže hustilka je stavěná na bajk, takže nevyvine takový tlak, jaký je potřeba na plné nafouknutí silničního kola. Polar ukazuje, že oprava defektu mi trvala 8 minut a 43 sekund. Je mi jasné, že příčinou defektu bylo to chvilkové vyjetí do štěrku. Sedám na podhuštěné kolo a stoupám zbytek krpálu. Jediným palivem, které při stoupání využívám je vztek. Píchnout na 77km a nechat si všechny ujet, je na h****. Celý zbytek stoupání jedu 5-10 tepů od maximálky. Dostávám se na jakousi náhorní plošinu. Je to ještě pořád do kopce, ale ne jako doposud. Co je však 1000x horší je silný protivítr. Dojížďím pár odpadlíků, kteří však jedou tak pomalu, že je nemůžu "využít". Sjížďím až do Olšovce, nikoho nepotkávám, jedu úplně sám. Jediný, kdo mi dělá neustálou společnost, je vítr, který fouká buď proti nebo z boku. Přijížďím do části tratě, která vede doslova staveništěm. Všude jezdí nákladní auta, všude špína, prach, na silnici spousty štěrku. Při každém průjezdu štěrku trnu hrůzou, kdy píchnu znova (další duši už nemám). Široko daleko ani jeden závodník, ani jeden "regulovčík" či pořadatel. Jedu tedy jen podle žlutých šipek na silnici. Dupu do pedálu jako o život a od 95 kilometru už se začínám těšit na občerstvovačku na 107km. Kolo vůbec nejede, protože nemám nahuštěno. Překonávám hranici 100km a začíná mi vrtat hlavou, proč ještě na mne nepřišla žádná krize, protože už ji nějakých 20km očekávám. Na Polaru vidím 107km, vyhlížím občerstvovačku, nikde nic. Polar ukazuje 108km, nic. Trochu z toho začínám panikařit a jsem přesvědčen, že jsem občerstvovačku musel minout. Konečně na ni dojížďím, Polar ukazuje 109km :-/. Nechávám si milou a hezkou slečnou dolít bidon ionťákem a beru 2 banány. Na občerstvovačce je i velká pumpička, využívám ji k dofouknutí. Manometr na pumpičce ukazuje, že jsem kolo po opravě defektu nafouknul jen na 50 PSI (normálně mám nafoukáno na 100PSI) !!! Kluk z občerstvovačky mi tedy ochotně dohušťuje na 100PSI a já se krmím banánem. Přitom jsem zahlédl co všechno občerstvovačka závodníkům nabízí. Kromě klasických věcí (banány, pomeračně, meloun) vidím i salám (Vysočina?), tak to bych si nedal... ;-) Kolo mám dofouknuté, bidon plný. Nasedám na kolo a pokračuju. Kolo teď jede jako utržené ze řetězu. Do Lipníku n/Bečvou doslova doletím. V rychlosti prolétnu centrum města a jedu vstříc víceméně poslednímu stoupání na Lhotku. Ještě na úpatí kopce dojížďím závodníka, ve kterém poznávám člena naší první skupiny "kukaček" (Majdanics Marek). Všímá si, že ho dojížďím a do kopce jede téměř pořád ze sedla. Já jedu tzv. Andy-metodou, tj. za žádnou cenu se ve stoupání nezvedat ze sedla, držet konstatní kadenci a rychlost. Vždy když se zvedne ze sedla, o pár metrů mi ujede, když si sedne, dojedu ho. Ale nikdy se mu ve stoupání nepřiblížím méně než na 5 metrů. Dostáváme se na vrchol stoupání a teprve teď ho plnohodnotně předjížďím. Zařazuji se těsně před něj a naznačuji, že by jsme mohli jet spolu. On však moje tempo neuvisí a brzo má za mnou ztrátu cca 1km. Pak už se ani nic moc nestalo, projížďím několika obcemi, které jen prolétnu. Před Radslavicemi v dálce vidím někoho na kole v oranžovém oblečení. Říkám si, že to nemůže být nikdo z Vinohradských Šlapek, leda že by Andrejka měla krizi. Spíš si myslím, že to bude někdo z pořadatelů v oranžové veště. V Radslavicích oranžového jezdce dojížďím a teprve v zatáčce poznávám, že je to Mates. Společně projížďíme Radslavice a tak se Matese ptám, zda píchnul nebo má jiný problém. Má krizi, nabízím mu, že ho do cíle dotáhnu, protože do cíle to bylo méně než 10km. Ale dostáváme se na úsek s kostkami a ty zřejmě z Matese vytřásly poslední zbytky sil. Ani když jedu opravdu pomalu, neuvísí mne. Já už mám těch kostek také plné zuby a tak je chci mít co nejdříve za sebou. Dávám velkou pilu a šlapu. Vítr mi opět dává najevo, že mi i posledních pár kilometrů nedá zadarmo. Zajížďím do lesního úseku, kde nefouká a opět zvyšuji tempo. Vím, že mám před sebou už jen necelých 5km. Vjížďím do Přerova a ihned poznávám silnici po které jsme včera večer bloudili k výstavišti. Dostávám se do cílové části, jedu po panelové cestě, hrůza ! Pak už jen posledních 50 metrů, symbolické zaspurtování před cílem... CÍL V cíli jsem v čase 5 hodin 38 minut 49.4 sekund. Hned za cílem míjím skupinku Šlapek včetně Andy. Protáčím ztuhlé nohy a vydýchávám se, těch posledních 5km jsem jel na krev. S Andy si nakonec sedáme na trávník a odpočíváme. Unavený sice jsem, ale nijak extrémně. Nohy cítím hodně, záda trochu. Ale nemám žádné problémy, které mívám po náročném závodě (křeče v žaludku a střevech). Po chvilce začíná pršet, jdeme se tedy schovat do místního stanu. Mezitím už padají doslova trakaře a dokonce se blýská. Na programu je losování tomboly. První je vylosován bajk od Kelly's. Losování pokračuje cenou "4 denní pobyt pro 2 osoby v Rakousku - Kaprun", vylosováno je startovní číslo 94. TO JSEM PŘECE JÁ !!! Nevěřícně kroutím hlavou a běžím si na pódium pro cenu. Osobně to beru jako cenu útěchy za tu práci ve skupině "kukaček", následnou smůlu s defektem a pak cca 60km jízdy "na samotku" proti větru. Máme z ceny velkou radost a také přijímám gratulace od ostatních Šlapek. Po tombole dojížďí první závodníci z dlouhé trati. Pak se opět otevírá obloha a vyhlašování se trochu opožďuje. Následovalo vyhlašování vítězů jednotlivých kategorií. V kategorii BM3 (40-49let) zvítězil "náš" Radek Vaňkát, který 135km ujel za 3 hodiny 56 minut 13.1 sekund. Dojel jen 3,5 minuty za absolutním vítězem !!!! Andrejka skončila v kategorii BZ1 (15-39let) na skvělém 2.místě !!! Její "velký vzor", resp. Vilma Podmelová, která jela v naší "střídající skupince", skončila v kategorii BZ2 (>40let) na 3.místě. Další člen naší skupinky (Hradecký Jaroslav) v kategorii BM4 (50-59let) skončil na velmi pěkném 9.místě. Po vrácení čipu jsme šli do místní školy na pozávodní jídlo a pití. Možnost byla buď čína s rýží, nebo kuře s rýží. K pití byl výběr mezi pivem (Zubr) a limonádou. Nejdřív jsem si říkal, že si dám čínu a limču, ale radši jsem si dal kuře a pivo. Jídlo bylo výborné, mňam ! Nakonec se vracíme na ubytovnu, dáváme si sprchu a jen tak ležíme na posteli. Chceme jít večer do centra Přerova "na pivo". Jenže jsme tak unavení, že prakticky ihned usínáme. Probouzí mne až Andrejka, to už je 20:30 Jsme tak rozbolavělí a unavení, že se rozhodujeme, že nikam nepůjdeme a pokračujeme ve spánku až do rána Ráno vstáváme a já jdu do blízkého Tesca na nákup snídaně. Pak už si balíme, nakládáme auto a pak 300km do Prahy. Jaké mám ze závodu dojmy ? Cesta k výstavišti mohla být sice lépe značená, ale jinak OK. Trať se mi také líbila, i když bych klidně vynechal "staveništní", "kostkovou" a "panelovou" pasáž. Soupeři také v pohodě, sice na začátku nebyla nouze o adrenalin, ale pak se to uklidnilo. Značení trati také v pohodě, "regulovčíci" také. Občerstvovačky taktéž dobré, lidé na nich byli slušní a ochotní. Zázemí v cíli (WC, sprchy) taktéž bez námitek. Jídlo po závodě, mňamka ! Ubytování skromné, levné, na výhodném místě a plně vyhovující. Jakousi nevýhodu bych viděl ve velké vzdálenosti od Prahy (300km po D1). Takže celkový dojem ? Rozhodně pozitivní ! Nakonec jsem si nechal jeden vcelku zajímavý paradox. Defekt jsem opravoval cca 8 minut 43 sekund. V cíli jsem na Andy ztratil 8 minut 44 sekund !!!!! Takže skupina: Andy, Vilma, Jarda, Mates a jezdec na polokarbonovém Cinelli (ten prý vůbec nestřídal) jeli vlastně stejně rychle jako já, který jsem jel zcela sám. To bych nikdy neřekl, že skupina (balík) pojede ve větru stejně rychle jako osamocený jezdec. Takže jsem byl ze svého výkonu velmi mile překvapen. Polar ukázal, že jsem měl prům. TF 151 tepů, prům. rychlost 24km/h a celkové rozložení TF bylo téměř závodně ideální. Poctivě jsem doplňoval tekutiny (2l Camelbak, 2x0,9l bidon), pravidelně jedl (1xPowerbar tyčinka TdF, 3xbanán), krizi jsem neměl vůbec žádnou. Dá se určitě říct, že svůj první velký silniční závod jsem jel opravdu hlavou. Moje celkové umístění však jasně ukazuje, že na soupeře mám pořád velkou ztrátu. Na druhou stranu se nám velmi osvědčila spolupráce s Andrejkou. Já dokážu táhnout balík (hlavně roviny), Andrejka mne svým zdánlivě pomalejším tempem krotí, abych neblbnul a neutavil se. O to víc jsem v cíli litoval defektu, protože to mohlo být o hodně zajímavější. Ale i smůla patří k závodění ! Bude to chtít nedělat zbytečné výlety do štěrku ;-) a možná koupit odolnější pláště. Alespoň mám do příštího závodu, kromě fyzičky, co zlepšovat...
  
  
• Jura – MamutTour 07
  
  Na Mamuta se těším už dlouho - bude po dlouhé době zase plnohodnotný maraton. Letošní sezónu poctivě trénuju, odjel jsem několik přípravných závodů a tak od sebe čekám dobrý výsledek. Podporován Pavlem Matouškem si docela věřím, což se pak ukázalo jako prozatím nemístné
  
  Do Přerova vyrážíme již v pátek po obědě, abychom se ještě stihli rozjet - máme v plánu projet si poslední úsek trasy od poslední občerstvovačky. Po objetí půlky Přerova díky uzavírkám se konečně ubytujeme, najíme a vyrážíme na cca 35 km na rozjetí. Je nádherně, teplo, jen ten vítr funí víc, než by člověku bylo milé. Rozjetí zakončujeme obhlídkou dojezdu na výstaviště, který byl teda letos dost špatný a prezentujeme se. Pavel ještě přihlašuje Duklu Brno U23 a další lidi, tak to chvíli trvá. nakonec doráží na prezentaci i Petr s BM a HonzouA, takže pak společně razíme na ubytovnu. Večer spřádáme plány, bavíme se, navštěvujeme opět starou známou čínskou restauraci na náměstí a někdy kolem půlnoci jdeme spát. Nespí se mi dobře, jsem odpočatý a do pokoje nám od rozbřesku hned svítí slunce - a zrovna mě na postel . Takže 5:30 to už nevydržím a vstávám. Pomalu se náš pokoj probouzí a snídáme, balíme, oblékáme, chystáme a vůbec děláme všechny ty věci jako před závodem Po sedmé hodině razíme s Pavlem a BM na náměstí, kde předáváme Liborovi Matějkovi věci pro kluky z Dukly a jedeme se rozjet před startem. Při rozjetí potkáváme RiCe, který je už nažhavený a na nohách mu jenom hrají nedočkavostí svaly Společně dorážíme na start na náměstí.
  
  V 8:00 je odstartováno. Zprvu se jede pohoda, průjezd Přerovem je klidný a jenom sem tam se objeví nějaký pablb, který se za každou cenu snaží prodrat kupředu, aby ihned za Přerovem v brdku k Čekyni mohl ostatním překážet a dělat problémy. Já se snažím držet poblíž čela na co nejvýhodnější pozici. Jede se poměrně plynule a stačí vždy jenom trochu zabrat v brdcích, nebo přišlápnout po nějakém brždění před protijedoucím autem. Tak dorážíme pod Slavkov a začíná můj první test letošní sezóny. Jak přibývají procenta stoupání, leze mi nahoru i tep. Zpočátku není stoupání tak prudké a nejde se moc zostra, takže se celkem v pohodě vejdu pod AnP, ale jak přibývají procenta, hošíci nezpomalují Takže tep mi zákonitě leze pořád výš a výš a já se cítím hůř a hůř Ale pořád to nějak jde ... až v půli kopce to musím vzdát a čelo se mi pozvolna začíná vzdalovat - předjíždí mě BM, kterému to do kopce jede lépe. Tep se mi usadí někde mezi 180-190 tepy a tak vyjíždím nahoru nad Slavkov a snažím se dotáhnout na nějakou skupinku, což se mi po pár nástupech a maximálním úsilí podaří, neboť skupinka přede mnou se snaží dojet zase ty před nima Ve skupince to již jde, najíždíme však na hlavní a vidíme před sebou hlavní balík - následují tedy 2km spurtu a tep je tedy pořád kolem 190, ale nakonec dojíždíme halvní balík a vezu se až pod další kopec pěkne v kompenzaci a regeneruju. Dalším kopcem jsou Partutovice, které jsou velmi záludné, protože člověk pořád čeká konec za zatáčkou, ale tam je jenom další kopec . Začínám opět na špici a tak se cedím balíkem stále dozadu a opakuje se situace ze Slavkova - předjíždí mě BM, ztrácím kontakt s vedoucí skupinou, nahoře dojíždím pár lidí, najíždíme na hlavní a vydáváme se stíhat hlavní balík. Tam ovšem nějakým nedopatřením pustím lidi před sebou a ve sprintu, abych je dojel (připomínám, že pořád jedu krev ) mi vypadne pumpička z kapsy Bez pumpy by to nešlo, tak zastavuji, sbírám a v tu ránu kolem mě sviští dalších 10 lidí. Naskakuji na kolo a opět spurt, abych je asi po půl kilometru dojel. To se mi daří a když konečně začne klesat tep na rozumné hodnoty, uvidíme před sebou čelo - opět nástup a před Odrama čelo dojíždíme. Chvíli odpočíváme, ptám se BM, jak je na tom, ten že prý výborně a že pojede s čelem. Fajn, říkám, já zpomaluju, abych to dojel (přeci jenom už jsme na 75. km). Cpu do sebe gely, Maxim tyčinku a vydatně to vše zapíjím. Stoupání s Oder si již jedu svým tempem (kolem AnP) a v půli se chytám jednoho chlapíka, který mě vyveze až nahoru, kde pro mě nastává krize (projevila se ta víc jak hodina nad AnP). Nejsem schopen ho ani střídat a tak se jenom vezu v tom větru a pomalu dojíždíme postupně další dva lidi, se kterými se pouštíme do sjezdu, kde již občas vystřídám, ale krize trvá. Brdky k druhé občerstvovačce (první jsem projel bez povšimnutí) jsou pro mě muka - nemohu se rozjet, fouká hrozný vítr, balíček, který máme, jede velmi neuspořádaně, a tak dokonce uvažuji, že vzhledem k tomu, že mě čekají důležité zkoušky a přijímčaky hned na začátku týdne, se přeci nesprasím úplně a vezmu to na krátkou. Už se i vyptávám, jestli se dá rozhodnout na trati. Někde v těchle brdkách nás dojíždí svižně jedoucí dvojice - na první pohled kluk a holka. Holka??? říkám si - ta by nejela takový kule. No on je to chlap! Mám už fakt vlčí mlhu ... snažím se jich držet ze všech sil a jedu pořád co to dá. Míjíme druhou obžerstvovačku a já opět nestavím (na Tesák je to asi 35km a já mám ještě 0,5l v druhém bidonu). Formujeme ještě s dalšími lidmi asi 6-ti členný balík a domlouváme se, že všichni jedou dlouhou. Kolem Lipníka se nějak vzpamatovávám a od té chvíle se již až do konce maratonu mé pocity z jízdy jenom zlepšují . Brdky mezi Lipníkem a Tesákem projíždíme celkem svižně, především zásluhou Josefa Trchalíka (ultramaratonec, který se vyklubal z té holky ), který udržuje pořád stejné svižné tempo. Fouká boční vítr a tak se jede celkem špatně, ale jde to. Před Tesákem využívám doprovodného auta od Trchalíka, abych nemusel stavět na dlouho na Tesáku a doplňuji jeden bidon. Druhý nechávám prázdný, aby nebyl zbytečně přítěží do výživného kopce na Tesák. Stoupání se pomalu vine podél potoka a začíná se pomalu zvedat. Najednou před sebou zahlédneme tři lidi. Dodá nám to trochu energie a nezadržitelně stahujeme jejich náskok. Když se dívám pozorněji, zdá se mi, že jeden z nich jede jako Bigmig, ale nejsem schopen rozeznat na tu dálku dres. Až když se přiblížíme, vidím jasně, že je to BM - mám radost a zdravím ho. Pokračujeme nastoleným tempem i do nejprudší části stoupání - 1 km dlouhé 12% stojce. Bojuju jako lev s tím kopcem chvíli v sedle, chvíli ze sedla a najednou jsme nahoře - už jenom kousek a jsme na občerstvovačce. Tam zastavuju jenom symbolicky - vypiju dva kelímečky s iontákem a valím dál. Slíbili jsme, že počkáme na Trchalíka ve sjezdu, takže jedeme zvolna. Projíždíme houpačku a už stoupáme nahoru na Troják, kde nás dojíždí zbytek grupy. V tu chvíli jsem přesvědčen, že je s námi i BM, ale není tomu tak .... Přejedeme Troják a začínáme klesat do obce Držková . Ta se jmenuje zcela příhodně - v půli se cesta rozděluje a my odbočujeme doprava do malého brdku, za kterým následuje opět sjezd, to si pamatuji z loňska. Odbočím, projedu zatáčkou a chci se podívat, kolik že km to máme ještě do cíle - najednou však zjišťuji, že jedu mimo cestu, stihnu už jenom lehce přibrzdit, ale to už odhazuju kolo a parakotoulem přistávám v měkkém rygólu vedle cesty. Frnk ... frnk ... frnk ... to projeli kluci ze skupiny První co mě napadne - doprdele, ujede mi skupina, frnk ... (ten se zdržel) ... druhé co mě napadne, není něco s kolem? (na radu Pavla jsem si nevzal imbusy ). Za třetí by mě mělo napadnout, jestli jsem celý, ale na to není čas , zjišťuji, že kolu se vůbec nic nestalo a tak skáču na něj a dupu do kopečka co to dá, abych dojel skupinu. Ještě že pokračují spásné serpenitny - klopím to jako Savoldeli ve vrcholné formě a stíhám si u toho ještě utřít boty a helmu od hlíny, vyčistit brýle, abych viděl, vysmrkat se a upravit dresík . Kopec končí a už jsem za auty, které jedou za skupinou - postupně se za nimi vyvážím a dojedu si skupinu. Tam se všichni smějou, že prý jsem vypadal děsně legračně . Probírám kapsy, že bych něco pojedl, a tak zjišťuji, že nemám pumpičku. V tom potkáme borce, který jde zkroušeně vedle kola a zadní má prázdné ... tak ještě tohle mi chybí, říkám si. No nic, neřeším to a šlapu dál, co mi taky zbývá, že? To už jsme ve Fryštáku a míříme na Hadovnu. Ten kopec mi sednul - krizi jsem již totálně rozcupoval na kousky a ztrávil. Jedu na špici udávám tempo, jaké mi vyhovuje - sem tam něco okomentujeme, ale jinak je docela ticho - jako před bouřkou. Sjezd z Hadovny je lepší než loni - nebylo tam zaschlé bahno od traktoru - sjíždím ho 70 km/h bez brždění a dole mám slušný náskok. Kontroluji tedy údaje a zjišťuji, že stále máme průměr nad 30 km/h. Dávám si za cíl, dojet pod 7h. Dojíždějí ostatní a někteří remcají, že toho mají dost - já jim ukazuji oblohu a říkám, že tam mají motivaci - obloha se totiž začíná zatahovat nevinně vypadajícími ocelově šedými mraky se splývajícím obzorem. Je mi jasné, že to bude průser Trchalík opět rozjíždí tempo a tentokrát mu již výrazně sekunduji - jako by energie ostatním docházela a já ji podle zákona zachování energie získával. Na špici jedu čím dál delší dobu, až se nakonec skoro nestřídá. Vítr se točí a fouká chvíli zboku chvíli mírně do zad, takže frčíme co to dá - a dá to docela hodně - pořád kolem 40 km/h. Před poslední občerstvovačkou začíná pršet, za občerstvovačkou začíná slejvák. Přestávám vidět přes brýle povrch cesty a snažím se na ní jenom udržet. Jedeme co nejrychleji, je to strašně nepříjemné. Projedeme brdky těsně před cílem a v Pavlově nahoře u hřbitova oznamuji, že do cíle už je to jenom z kopce. Na potvrzení mých slov se slejvák změní v regulérní přívalový déšt a začne bouřit. Na cestě teče několik cm vody. Projíždíme předpředposlední vesnící a za ní to přijde - kroupy!!! Pochopil jsem, proč je povinná přilba . Kroupy nechtějí přestat, je to horší a horší - dokonce to i dost bolí Přidal se vítr, aby nezůstal jako živel pozadu, když ostatní tak hezky běsní. Ale to již projíždíme poslední vesnicí a přestává slejvák, začíná jenom pršet. Najíždíme na kostky, kde to pereme 35 km/h a někteří odpadávají. Zůstává nás jenom asi 4-6 z původních skoro 10 lidí (někoho jsme přibrali na poslední občerstvovačce). Projíždíme lesem před cílem a já se chystám na závěrečný spurt - jsem na výhodné třetí pozici. Prudká pravá a najíždíme na panely, ale ha!!!, ne všichni! Někteří pokračují rovně do vedlejší uličky. Zbyde mi pouze jeden soupeř a s tím nemám problémy. Dojíždím v čase 6:51:01, 216km, průměr 31,53 km/h, 3050m převýšení.
  V cíli se nijak nezdržuji a mířím zrovna na ubytovnu, jsem zmrzlý na kost a doléhá na mě i únava, která byla potlačena adrenalinem. Pavel mi na pokoji gratuluje a rozebíráme výsledek. Po chvíli dojíždí BM. Společně probíráme jízdu a hodnotíme. Až se trochu proberu, jdeme se s Pavlem sbalit a jedeme na vyhlášení a na jídlo. V cíli potkáváme šťastného RiCe, který zajel famózně a taky Icemana, který splnil mé očekávání do puntíku a taky si snad začne trochu věřit. I výkony všech ostatních se oproti loňsku posunuly k lepšímu.
  
  Opět se mi potvrdilo, že nejhezčí a nejpřínosnější jsou ty předstartovní večery. Na Mamutu jsem se klukama skvěle bavil a myslím, že mnohým to i prospělo po stránce informační. Děkuji všem za skvělý víkend ...
  
  
• RiC – První vyhrání z kapsy vyhání
  
  
  
  Příprava probíhala dle plánu až do začátku května. Jednoho krásného květnového dne jsem se probudil s výrazným škrábáním v krku. Snažil jsem se šetřit a vypustil jsem tréninky. Během dvou týdnů před Mamutem jsem tak najezdil cca 120km. Nic moc. Trochu to zchladilo mé ambice. Chtěl jsem uviset hlavní balík až pod Slavkov a s nějakou dobrou skupinou jet dál. V kopcích jsem si celkem věřil.
  12. května v 6,00 přijíždím do Přerova na výstaviště. Zaregistroval jsem se, trochu se porozhlídl, převlékl a po 7,00 vyrazil se trochu projet. A koho nevidím ? proti mně v orange Jura s dalším brňákem Pavlem Matouškem. Společně jsme projeli závěrečné 2-3 km a vydali se na start. Tam jsem se potkal s dalšími Šlapkami a s HonzouA se kterým jsem minulý rok tady na Mamutu společně bojoval. Icemenovi a HonzoviA navrhuji svoji strategii: první 1-2 hodiny jet krev, no a pak se za někoho zavěsit. Myslel jsem, že to tak provedeme společně, ale postartovní šílenství moje plány změnilo.
  V 8,00 je odstartováno. Klasicky se hned vyráží naplno a každý jede co to dá. Všichni se snaží postupovat balíkem dopředu. Ani já nejsem výjimkou a kličkuji mezi pomalejšími a probíjím se dopředu. Na tepák teď nekoukám, v této fázi závodu se podle něho nedá jet. A následující dvě hodiny to nebude jiné.
  Nakonec zaujímám místo uprostřed balíku. Snažím se držet spíše u pravého okraje silnice. Po zkušenostech z MP se mi to zdá lepší. Neohrožují mne tolik protijedoucí auta. Nicméně o adrenalin není nouze. Několik ?špuntů? na trati balík docela pěkně stlačí a brzdí se o stošest. Občas cítím pálit gumu až mám strach, jestli nemám něco s brzdama. Asi dvakrát brzdím smykem a zadní kolo tancuje ze strany na stranu. Chtělo by to koukat víc do předu, ale mám strach, že vlítnu do jezdce před sebou. Hold mi chybí praxe v balíku.
  Tímto stylem dojíždím ještě víceméně s hlavním balíkem až pod Slavkov. Tady přichází moje první vystřízlivění. Zatímco v minulé sezoně (2006) jsem v kopcích neměl problémy, letos to je jiné. Nacpal jsem se mezi lepší než jsem já a v prvním kopci jsem to hned pocítil. Většina jde přese mě, byť dle mého jedu docela svižně. Tepy se drží někde kolem ANP, ale zatím to nechávám být. Na vrchol dojíždím v cca 3-4 členné skupině. Dáváme se dohromady a snažíme se dojet poměrně velkou grupu před námi. Daří se nám to až na hlavní silnici do Potštátu. Chci ukázat že nejsem žádný ořezávátko a střídám na špici. Možná tahám až moc. Grupu docvakáváme a valíme z Potštátu po novém asfaltu směr první bufet a druhý kopec ? Partutovice. Tady opět ztrácím a na vrcholu musíme ve dvojci opět sjíždět. A zas naplno a zas lezu na špici. Říkal jsem si do Oder a pak se na to vykašlu. Stálo mě to dost sil, ale za to svezení v balíčku to stálo. Ještě před Odrama se občas větrám na špici, ve stoupání z Oder na Dobešov už končím. Jedu si svým tempem a snažím se regenerovat. Nahoře, až se dostanu do otevřeného prostoru, bude peklo. Není se kde schovat a vítr udělá svoje.
  Je to přesně tak jak jsem čekal. Vítr z různých stran, podle toho, jak se točí silnice. Naštěstí jsem postupně dojet několika jezdci a vytváříme skupinu, která vydrží až do druhého bufetu. Její jádro a hlavní mašinu tvoří slovák Martin Ščasnár se svým týmovým kolegou. Martin jede jako doprovod a tahá neskutečně famózně. Zatímco my ostatní hledáme kdejaký kousek závětří, on vypadá jako byl jel za úplného bezvětří! Tímto mu vzdávám dík za práci, kterou pro nás všechny odvedl.
  Na druhém bufetu, nebo vlastně už na kopci za Odrama, pro mě skončila ta lehčí polovina/část závodu. Začínal úsek, ze kterého jsem měl největší obavy. Zvlněný, stoupající terén se silným větrem. Samý brdek, nahoru a dolů. Jeden z takových brdků se mi stává osudný. Ve stoupání mi vždycky vznikla díra, kterou jsem si na vrcholu dojel. Vím, že je to sebevražedná taktika, ale ve stoupáních jsem už neměl sílu abych uvisel. Tentokrát byl odstup o něco větší a než jsem grupu dojel, byli vyskládaní v terezínu. Já zůstal sám na větru. A i když mi chybělo cca 15 m, neměl jsem sílu je docvaknou. Chvíli jsem se snažil, ale mezera se nezmenšovala. Bylo to kousek před Rajnochovicemi, kde začíná stoupání na Tesák. Tam bych stejně odpadl, takže jsem snahu o docvaknutí rychle vzdal. Nastal pro mě další těžký okamžik, kdy jsem musel bojovat sám s větrem. Strašila mě představa, že to tak bude až do cíle.
  Tesák jedu volně s vědomím, že už nic neuspěchám, a že je třeba šetřit síly. Vlastní tempo dělá divy a zdá se, že nějaká zásadní krize se nekoná. Cukající svaly v pravém stehně oznamují nástup křečí. Chce to změnu. Jdu ze sedla a nebezpečí křečí je tak zažehnáno. Minulý rok mě chytly až na Hadovně, letos se o mě pokoušejí o něco dříve. Tentokrát jsem ale odolal.
  Pod premií na Tesáku vidím stát cyklistu. Přijedu blíž. Tu tvář odněkud znám. Reklamy na RWE mi pomůžou. ?Ty jsi Miki, že?? hlesnu, když projíždím kolem. ?Jo, jo? zní odpověď. Ještě jsem jí stihl poděkovat za rady ohledně stravování před maratónem, které mi dala minulý rok. Letos se tedy Hana Ebertová účastní Mamutu pouze jako divák. Asi se šetří na RAAM :)
  Na bufetu na Tesáku mě čeká VELMI příjemné překvapení. U stolku postává tažná mašinka Martin. Parťák si někam odskočil. Zbytek skupiny už odjel. Doplním zásoby, pojím něco rohlíků, sýra, melounu. Ani pivo neuškodilo. Po gelech mám divný pocit v žaludku a zrzavý mok se ukázal jako ideální lék. O stravování ale na jiném místě.
  Sjíždíme ve třech a ve stoupání na Troják dojíždíme osamělého jezdce. Je to taktéž slovák a dovídám se, že je tady s Lacem, spolubojovníkem ze Šlapek. Ve čtyřek tedy pokračujeme dál. Ještě nás čeká jedna stojka (myslím, že je to Kašava) a pak Hadovna. Vyjíždíme ji v poklidném tempu a za deště. Sjezd absolvujeme taktéž za deště. S pohledem na zadní gumu visím až do Přerova. Je to boj, ale i na ostatních je vidět, že toho mají dost. Řekl bych dokonce, že jsou na tom hůř než já. To se samozřejmě netýká naší ?mašinky?. Na Martinovi není znát žádná únava. Sem tam v nějakém stoupání si dá tréninkový interval. Asi proto, aby se mu TF aspoň občas dostala nad kompenzační pásmo :)
  Do Přerova přijíždím pohromadě a odbočujeme na panelku vedoucí k cíli. Na nikom není vidět snaha spurtovat. Ani mě se moc nechce.
  Cílovou bránu projíždím v čase 7:42:24,4. Ztráta na vítěze 1:33. AVS 27,9 km/h
  Oproti loňsku zlepšení o dvě hodiny. Myslím, že mohu být spokojen.
  
  Závěr
  Tak závěrem ještě několik postřehů.
  1) Poprvé jsem se odhodlal k poněkud ?ofenzivnější? jízdě. Chtěl jsem vyzkoušet, co vydržím. V podstatě až do Oder jsem na tepák koukal jen ze zvědavosti a neřídil jsem se jím. Začátek v Přerově byl dost divoký. Každý jel krev a snažil se posunout co nejvíce kupředu. Nakonec se to usadilo a každý si našel svoje místo. K většímu pohybu už nedocházelo. Nicméně TF stále někde kolem ANP. Hlavně v různých brdcích.
  Byla to dost adrenalinová záležitost; dobržďování, docvakávání, zahušťování apod. Neustále ve střehu. Zjistil jsem, že už v kopcích jen tak neuvisím. Asi jsem se připletl mezi lepší jezdce. Na rovinkách jsem ale stíhal, to je změna oproti minulým letům.
  
  2) Na jídlo jsem měl nachystanou klasickou kombinaci gelů a tyček od Enervitu. V minulých letech jsem s nimi byl velmi spokojen. Letos to ale zaskřípalo. Po dvou gelech jsem už na další neměl ani pomyšlení a ani tyčky mi moc nelezly. Napadlo mě, jestli jsem si neodvykl, nevím. Každopádně na bufetech jsem tentokrát víc konzumoval rohlíky a ovoce (meloun, banán). Na Tesáku už jsem měl divný pocit v žaludku, který jsem léčil hltem piva. Krásně mi to spravilo žaludek. Docpal jsem se rohlíkem se sýrem a s melounem. Do cíle jsem už jen snědl půl tyčky od Enervitu a nějaký ten banán z bufetu.
  Co se týká spravování žaludku, bylo mi později doporučeno, kromě piva i kolečko salámu. Vyzkouším příště.
  
  3) Oblečený jsem byl do krátkých kalhot a dresu. Předpověď hlásila zataženo přeháňky, tak jsem si pro jistotu vzal na sebe dva dresy, rukávy a vestu do kapsy. Vesta se ukázala zbytečná. Na oblékání nebyl čas, i když lilo jak z konve. Rukávy jsem nakonec stejně sundal.
  
  4) Zásobení bufetů i obsluha byly k mé plné spokojenosti. S orientací taky nebyly problémy. Oproti loňsku i cílová brána čekala na posledního. Takže letos mají pořadatelé u mě za jedna.
  
  Letošního Mamuta hodnotím vyloženě pozitivně. Otestoval jsem formu, která i přes tréninkový výpadek těsně před závodem je na výrazně vyšší úrovni něž loni. Tak mi to snad letos vydrží.
  
  
  

Fotografie