Akce Beskydská sedmička 2017

Akce Beskydská sedmička patří do kategorie Triatlon, duatlon, běh. Datum: 2017-09-02.

Propozice :: Celkové výsledky :: Diskuze :: Foto

Historie: 2012

• Kocour – Beskydská sedmička co Ti změní život
  
  Jsou závody a pak jsou ZÁVODY, no a pak je tady B7.
  Hele bude to dlouhý, ostatně ten závod bylo to nejdelší co jsem doposud zažil, tak si to zaslouží pár odstavců navíc.
  
  Domluvil jsem se s Pepou docela narychlo, respektive jsem mu na nabídku náhradníka do dvojice extrémního závodu - mistrovství republiky horského maratonu dvojic, spontánně kejvnul a fakt jsem to chtěl dát. Informace jsemměl od kamaráda Míry, který tam už válčil několikrát a nutno podotknout, že úspěšně.Snažil jsem se běhat a i jinak hejbat co to jen šlo, ale připravit se na B7 vlastně úplně nejde. Musí se sejít desítky věcí a mít třeba i trochu nebo raději víc, štěstí!
  Díky Mírovi jsem byl vybaven hůlkama, batůžkem, čelovkou, ale i kvalitními lightsticky na batoh.
  Pro mě to byla premiéra, ale Pepa už to loni dal tzv. ze tmy do další tmy. To jsme letos nechtěli, ale priorita byla dokončit, užít si to a snažit se.
  Ubytování a převoz na start byl zajištěn opět přes Míru, teda jeho sestru Dášu a Manyho (DaM), kteří loni byli třetí na short trati a letos si povinně museli dát prestižáckou dlouhou.
  Přeprava autem z Prahy do Frenštátu mě sice trochu unavila, ale byla to výhoda pro přesun většího množství sportovních "nezbytností."
  
  Nerad se balím, vždy něco zapomenu, ale tentokrát jsem to nějak pobral beze ztráty kytičky. Ve Frenu, v místní škole rychlá registrace, foto před startem, nasát přátelskou atmosféru a přesunout se do Ostravice na chatičku.
  Pobalíme se a ještě s jedněma mladejma se necháváme odvézt do Třince na start. Po úplně špatném počasí zatím ani památky, přes den sice pršelo, nyní se počasí umoudřilo.Zvolil jsem teplejší variantu a to návleky na lýtka a stehna (díky bohu), 3/4 kalhoty, tenký funkční triko, dres, návleky na ruce a dočasně funkční tenoučkou bundu, která dejchá, ale vodu dovnitř nepustí.
  Na čočky jsem se vyprd, protože představa jak mě pálí oči a musím to řešit, mě fakt nelákala (to jsemještě netušil ...).
  Organizátoři a i rosnička Alena Zárybnická nám popřáli hodně štěstí a že prej to bude letos trochu ostřejší, jako že déšť a pocitová teplota spíš nepříjená než příjemná. Ale to si asi dokážeme představit, protože už 5minut prší se vzestupnou tendencí.
  Je odstartováno a v s dynamickou muzikou v zádech míříme k prvnímu kopci. Hlavně to nepepálit a netrefit v tom davu nějakou lavičku. Klušeme společně s DaM, ale nakonec se s Pepou trháme a pak cestou potkáváme holky Zmiki a Fridex, krátkej pokec a valíme v před, tak takhle to vydržím až do cíle, jsem namachrovanej jako howado, ale přesto vím, že je důležité to hlavně nepřepálit. Je to poklidnejch 6min/km nebo trochu rychleji.
  Atmosféra perfektní lituju, že jsem nesundal bundu, jsem zahřátej víc než dost a teprve má přijít kopec, protože silnice už notně stoupá a my přecházíme do rychlo chůze, tudíž jdou tepy dolů. Za nám prvních 5km.
  
  *** sekce 1. Přes malej na velkej Javorovej a dolů.
  Terén, konečně! Jak jsem se těšil, teď mi konečně zaberou relativně nový boty, tady to prodám, to je nad slunce jasný! Ale když přibydou procenta, začne mi sklon sjezdovky doslova rvát lýtkový svaly z nohou.No to není možný, jak tady můžou ostatní jít sakra?! Udržuju si kontakt s Pepou, jsme sice osvětlený, takže se poznáme, ale teprve teď se ukáže jak my dva vydržíme ve stejném tempu. Pepa hlásí, že ho bolí operovaná ruka a tak si pomáhá spíše jen jednou hůlkou. To nám to tedy pěkně začíná. Nahoře nad sjezdovkou diskotéka a hustá fandící klaka. Nicméně musím schovat brýle, protože jsem s nima prakticky slepý, déšť je nemilosrdný, kšilt nepomáhá a tak si ten stoupající hrozen čelovek nemůžu ani pořádně vychutnat. Díky postavení na startu jsme možná v první třetině závodního pole a klušeme přes pohodovej úsek na druhý vrchol, rychlý čipování a krkolomě dolů. Tady dostáváme na prdel ode všech co jsou za náma. Pepa musí opatrně, já jse sice nyní rychlejší, ale nechci mu zmizet a taky se bojím o kotník, to by byl konec. Po starším úrazu ho mám bohužel už 23 let poněkud rozvolněnej.Seběh je přísnej, ale dá se. Organizátoři se museli zapotit, než navezli tolik bláta :). DaM nás pochopitelně taky přesvištěli, ale před první občerstvovačkou - Řeka jsem s nimi, pomohla trocha asfaltu bo jsme se dostali do tempa.
  
  *** sekce 2. Ropice
  A hned nahoru, Beskydská sedmička to má prostě natlačený, že i krátký rovinky na prstech jedné ruky spočítáš. Jdeme slušným štrůdlem, ale špunt jsme naštěstí nechytli. Tepy padají a tak kecám, skoro nezavřu hubu, jsem v oblíbeným manickým stádiu a tz. energii házímdo hajzlu. Běžci ze short trati valej rovnou na Morávku, ale my si dáme ještě jedno hustý stoupání a pak nás čeká stejná cesta zpátky. Proti nám se řítí ti nejlepší. Tedy ještě jeden výšlap nás nemine. Terén je prostě beskydskej a vytrvalý déšť tomu nepřidává. Volný kameny, kluzký kořeny, špatná viditelnost, ale pořád jsme čerstvý. Jedna asi 20m louže se obchází lesem, ale někteří to riskují. Při seběhu zpátky vidím jak se v ní právě někdo nechtěně válí jako divoký prase. Jsem taky prase a mydlíme to na Morávku. Seběh docela dlouhej, už se mi to zajídá a čekám, kdy začnou bolet nohy, konkrétně stehna, na ně totiž trpím. Zdolali jsme více než půlmaraton a opět nás doběhli DaM. Na občestvovačce skvělý pomeranče, melouny, doplňuju bidony, omáčet si držku v soli, stejně to oprší a vzhůru na Travný, kde jsem chtěl bejt před uzavřením časový brány na vrcholu do 04:00.
  
  *** sekce 3. Travný alias oTravný alias Bahný
  Pepa hned v prudkém úvodu lesem chytá malou díru a trápí ho meloun vžaludku, ale i tady se jde těsně za sebou skoro jednou stopou. Kecám s holkou z Kopřivnice, co je teď z Ústí a díky tomu uteče první část jako voda. Ta druhá je dlouhá. Docvakneme si DaM, ale vzápětí za to vezmou a to už nedáváme. Začíná mi docháet a to fest. Nahoře se do mě dá strašná zima, ale musíme zastavit a něco sníst. Taky beru ibáč. Pak následuje spousta prudkejch metrů dolů, občas jsme o dost pomalejší než když jsme šli nahoru, je to na můj vkus nebezpečný a naše pohybové nedostatky jsem už jmenoval, ty nás dost limitují. Pak vlítneme do kamenů, kde se snažím běžet hodně po kraji a pak je tady dost dlouhej bahenní úsek a to do té doby než se napojíme na krátkou trať, kde se nás jiní závodníci skoro leknou. Špinavý bubáci jsou za chvilkuna občerstvovačce v Krásné
  
  *** sekce 4. Lysá hora a svítání jako životabudič zemdlelé šlapky
  Na Lysou jsem se moc těšil, cítím se kupodivu pořád dobře a nasazuji zkraje zbytečně vysoké tempo. Pepa mě krotí a má pravdu, po chvilce je sklon opět "beskydský" a já zpomaluji ještě více. V polovině cesty došel humor, musím se opět najíst a vzít gel. Ačkoliv co chvíli piju a něco jím, někdy to chce rychlou vzpruhu i mimo plán. Počasí se nepatrně umoudřuje, ale je zataženo a mlha. Těsně pod Lysou zase louže. Co louže takový bazénky s blátem! Takže to nemůžeme pořádně rozbalit. Nahoře žádné foto, ale vypínáme čelovky neboť se pomalu rozednívá a to je skvělý. Fouká, prší, je stále poměrně hnusně. Dolu to konečně můžeme trochu pustit a běžíme prakticky furt. Evidentně se posouváme dopřed. O umístění díky naší výkonnosti moc nejde, ale to, že můžeme běhat/klusat kde to jen trochu jde mi strašně vyhovuje a vlastně pomáhá. Do pomyslné 1/2 závodu na občerstvovačce Na pile, v areálu Ostravice, vbíháme za 10h 25minut po startu v Třinci. Ukecáme polévku ačkoliv jsme zapomněli "stravenky" a poprvé sedíme pod stanem. Docela dlouho odpočíváme. Je to potřeba, ikdyž je nám zima, na záchod nejdeme a vlastně ani se nejdeme ohřát. Nějaká fotka, spousta lidí to tady balí nebo tak vypadají. My ne!
  
  *** sekce 5. Smrk není smrt
  Byl to strašák, ale překvapivě v pohodě to posíáe až na vršek. Nepatříme sice k nejrychlejším, ale závodníci z tras jsou pomíchaní a někteří mají o pár km méně. Najednou je tady Zmiki a Fridex. Ty bláho holky nevypadají, ale mají slušný tempo. Následuje prudká sekce, která mi vyhovuje. Jsou to takový atypický schody po balvanech hodně strmý. Kecáme a skáčeme jednu dvojici za druhou. Je to těžký, ale pěkný úsek. Škoda, že je tak hnusně - to by byly panoramata. Na vrcholku Smrku se nezdržujeme. Chytá mě tříslo, ale naštěstí to po dalších dvou kopcích překvapivě odezní. Jíme kousek za vrcholem, protože tam byla fakt zima. Je tady jenom taková stezička, ale i tak po chvilce klušeme a předbíháme co jsme ztratili a i pár kusů navíc. V Čeladné jsem happy, dokonce přestalo pršet, mám nadstandardní myšlenky na dobrý čas, jsme za půlkou a stehna už bolí, pro spadlý víčko z bidonu se sice nemůžu ohnout, ale věřím si. Pepa vypadá úplně v pohodě a jsme vzácně pospolu - neutíkáme si, což mi vyhovuje. Při odchodu z občerstvovačky potkáváme opět Zmiki, ale mají nějaké zdravotní problémy, pochybuji že dokončí. Já si musel vypnout hodinky, došla baterka a ukazuje mi to 62km a cca 13:30. Už jenom dva velký kopce a jeden nepříjemnej poslední-menší a už Frenštát. Počítám, že se možná dostaneme pod 18h, to jsem se ale přepočítal ....
  
  *** sekce 6. Čertův mlýn (a konec legrace)
  začátek je úplně v pohodě. Sice jsme varováni před nějakým cyklistickým závodem, ale kola nás minou myslím jenom dvě. Jde se docela dlouho po asfaltu, taková rychlá pohodička, máme před sebou početnou skupinu a indiánským během je stahujeme. Možná jsme mohli víc máknout, ale ještě není konec, ještě se chleba bude lámat. A je tady opět terén, to jsou stěny, to se prostě nedá běhat, opět kvituji hůlky a pomalu se šineme vzhůru, ale do kopce jde většina lidí okolo nás poměrně svižněji, my to doháníme v pasážích, které jsou "běhací." Stále na nás kape a do mě se zakusuje beskydský vlk a to docela slušně. Ajajaj tohle jsem podcenil, nejen, že mi vždy v polovině každého kopce začne docházet štáva, ale i mě teď bude permanentně otravovat vlk?! A 30kiláků před náma? Super! Nicméně nahoru na čerťák je to nakonec docela schůdný a i přesun na Pustevny se dá. Jsem dost vyždímanej a fórky už tolik nestřílím od boku. Možná málo jím (v cíli batoh nebyl úplně prázdnej), ale bojím se, aby se mi nezačalo dělat blbě od žaludku. Prostě nemám doposud žádnou takovouhle zkušenost, je to dlouhý, je to vyčerpávající a cíl je dost za kopečkama. Sice máme ty nejtěžší - nejstrmější úseky asi za sebou, ale ani tohle není žádná selanka. Na občerstvovačce na Pustevnách je to super. Pomazánka, kofola, zelí, láduju se jako prase. Dobrovolníci nabádají ať nesedíme/neležíme na zemi, že jsou tam kartony pod plachtou. Já tedy rozhodně nesedám, protože nohy přešly do režimu:
  BOLÍMEJAKOPRASETOMÁŠZATOŽEJSINÁSVZALNATAKOVOUHLEEXTRÉMNÍSPORTOVNÍČUŇAČINU! Pepovi je zima a popohání mě. Seběh dolu do Ráztoky je dílem okamžiku, ale ten terén v lese je zatěžkávající zkouška. Cupitáme strmě dolů a bojíme se o hnáty. Faktem je, že když jen na chvilku vypne hlava, tak se může stát pěknej průser a kutálel bych se se až pod lanovku! Na asfaltové pasáži to zase rozeběhneme, očipujeme u holek a opět vzhůru na Radhošť.
  
  *** sekce 7 Radhošť - údajně poslední kopec
  Po zelené TZ a následně po modré TZ kvaltujeme nahoru. Startovní pole je hodně potrhané, hodně málo lidí na dohled a zase mi dochází, ale tak nějak středně. Chtělo by to nějakou vzpruhu, ale nechci experimentovat a do kopců prostě jdeme. V terénu klasicky "pícháme" a aspoň teď se zdá, že vůbec neprší. Zarybnická by měla radost. Máme za sebou 75km, to je hodně, ale Pepovo povzbuzování, že už jen kousek nahoru, pak dolu na občerstvovačku na Pindule a pak poslední kopec a do Frenštátu, mě nechává chladným. Je to ještě půlmaraton a v pěknejch kopcích. Už jsem nespal asi 32 hodin, tělo sténá. V hlavě vyvolávám vzpomínky na moje "tréninky setrvačnosti" a za chvilku pomůže rozptýlení. Na hřebenu Radhoště dobíháme dvě holky a kecáme. Když dělá chlap ramena, tak se logicky nemůže soustředit na druhou věc a to je třeba bolest. Zabírá to, ale vyhrává sportovní duch a když to sklon umožní, opět běžíme. Na sedmém kopci nás vítají pokřikem, žřejmě je těší, že běžíme a teď dolů. To mě setsakra bolí. Je to tady, stehna mi toho moc nedovolí, kompresní návleky je už moc netlumí. Taky se bojím jít na hajzlík, aby nebyl nečekanej dvojboj. Nechtěl bych být holkou. Podřep by pro mě byl náhlá smrt, jako fakt! Dobíhají nás dvě dvojice a klušeme s nimi, z kopce mají navrch, když to není tak prudké, hrajeme prim my, ale pak se to nějak roztrhá a přijde osudová chyba. Já bez brýlý nic nevidím, v zatáčce přehlédneme odbočku po modré TZ dolu a běžíme také z kopce, ale na špatnou stranu. Nevíme to. Na jedné křižovatce se držíme stále červené TZ a po chvilce musím do stráně, protože už fakt musím... Pepa jde napřed a když ho doběhnu sdělí mi, že asi
  jdeme blbě! Hele to bylo strašně demotivující. Prostě místo na Pindulu, jsme běželi na Rožnov .... Taháme mobily, čekáme na signál, čekáme na mapu. Mezitím píše Míra, že jsme dost stáhli kamarády DaS a že jsme snad jednu chvíli byli do 60 fleku v kat a do stovky celkem. Ty brďo, tak dlouhej čas a tak dobrý umístění a hned na poprvé! No jo, ale my máme co dělat s depresí, odhadujeme zásek na 5km (tam a zpátky) a vracíme se nahoru do kopce. Nakonec to byly jenom 3km, ale i tak slušné zdržení, podle mezičasu holek, kterým jsme utekli, jsme reálně ztratili +35minut. Na mě skočí zatím největší krize a to fyzická. Plus lamentuju, že ty běhavý úseky teď nedávám a jdeme jako šneci. Promiň Pepo! Do Pinduly sice doklušeme, ale nic moc. Dlouho se vzpamatovávám. Beskydská sedmička za námi, ale čeká nás bonus - osmý kopec: Velký Javorník, tak to bude ještě velký.
  
  *** sekce 8 Velký Javorník aneb Proč chci najednou závodit?!
  Přeběhneme silnici a vzhůru po modré, Pepa už nechce zrychlovat, zatímco já jsem politý živou vodou. Parťák se chce šetřit na sestup do Frenštátu. V terénu nás klasicky, už si na to zvykám, předhánějí chlapy i jeden mladej mix a stejně tak zase máme my navrch, když se to trochu narovná, prostě obehraná písnička. Cesta vzhůru je docela kaskádovitá a vede přes Malý Javorník. Je to docela na palici a natahuje nám to držky, protože už se cítíme být kousek od cíle, ale pořád to ještě nějakou hodinu bolesti bude trvat. Připomínám beskydského vlka. Stehna jsem utlumil drogou (klasickej ibáč 400). Na Javorníku se naštěstí neleze až na rozhlednu. Zavtipkujeme s poslední kontrolou, že prej dáme pívo ve Frenu a přiběhneme k nim zpátky bla, bla, bla a vzhůru dolů. Je to opět prudké, Pepa se furt šetří, tak je poslední sestup takovej pohodovej, prostě rychlej pochod. Do Frenu vbíháme, ale ostatní dvojice nám prostě utečou, chtěl bych závodit, ještě se zmáčknout, ale s Pepou se dohodneme, že na to prdíme. Cílová brána je balzám na duši, zezadu dotírají ještě nějací červenáčci, ale tady se už nepředbíhá. Jsme tam, jsme v cíli! Trvalo to dlouho, ale dali jsme to za světla.
  V průběhu závodu jsem doufal pod 18h, ale realita byla jiná a tak to asi má být. Závod to byl opravdu náročný, nic těžšího jsem ani zdaleka nezažil. Bylo to asi 4x delší než jsem kdy co běžel.
  
  *** co se dělo v cíli a potom.
  Sotva se vyškrabu po schodech pro medaily, asi 10 minut lovím z batohu prachy do dobročinné kasičky, jdu odevzdat číslo a čip, blejskne mi fotograf. Pajdáme se s Pepou k autu a zatím mi to moc nedochází. Na chatě je to panotikum tučňáků. Mladý bohužel nedokončili. Kluci to kvůli zimě zapíchli po Lysé hoře, jsou v pohodě, těší se na příští rok. DaM skončili před náma o 36 minut, kdybysme nekufrovali, tak je možná docvakneme, ale na kdyby se nehraje. Mám zimnici a adrenalin nepomáhá. Beskydskýho vlka vyženu ve sprše a kousance zamáznu Niveou.
  Nějaký pivo padne, sdělujeme si zážitky, bavíme se velice dobře, fórky typu: Teď nám zavolají, že se jde ve 22:30 to samé, ale nazpátek do Třince. To člověk nepochopí, to se musí zažít! Prostě překvapivá pohoda, jenom se nějak nikdo nemůže hýbat a ráno je to ještě horší, úplný panoptikum zoufalců. Já jsem na tom nejhůř, stehna bolej tak, že si nemůžu lehnout ani na bok. Ještě dopoledne se nedokážu zdvihnout na špičky a to ani trochu.
  
  Vinohradské šlapky skončili na dlouhé trati 112/531 z toho cca 240 bylo diskvalifikováno nebo nedokončilo.
  (Mám pozdravovat Bigmiga od chlapa z Roztok!)
  Bylo to krásný, to že jsem/jsme dokončili přisuzuji:
  + Pepovi, parťák za všechny prachy, neutíkal mi, byl oporou, byla sranda a znal trasu
  + přípravě, snažil jsem se potrénovat pár delších běhů a psychicky se připravit na to utrpení
  + výbavě, batoh a hůlky k nezaplacení, díky Míro
  + zázemí na Ostravici a logistice přesunu do Třince, Díky DaM
  + že jsem zvolil dobrou obuv a namazal hnáty co se do ponožek vešlo
  + štěstí, že jsme si nikde nerozbili hubu a to i přes absenci "zraku"
  + organizátorům, měli to perfektně připravený a všichni byli úžasní. Jim opravdu veliký dík.
  
  Tak za rok ... ?!
  
  
  null fotky zde
  časem přidám video z cíle a pak zdolávání schodů den poté