Léto skončilo, hledat teplé návleky na ruce, vestu, dlouhé rukavice, teplota ztěžka přelézá 10 stupňů... ale nohy holý, vždyť jedeme závodit!
Rozjet se s Kaprem a Pepínem, projet si úzké hrdlo lesní asfaltky hned po startu. A začít se drze cpát dopředu, připravit na to především hlavu, trať je chvílemi hodně úzká a každé zaváhání se bude trestat minutami navíc.
S Kaprem si u pásky ťuknout pěstmi pro štěstí, bez tohoto rituálu si maratónské divadlo nedokážeme představit. Pokolikáté již? Trychtýř se zvládnul, jet pravou stranu, ať nás zase nepřekvapí nějaké protijedoucí auto. Letos bez aut, ale i pomaleji, se mydlí úvodní kopec. Jede se mi asi proto tak lehce, stále na dohled zaváděcího auta, bez sebemenšího problému si krásně rozehříváme svaly a do technického sjezdu najíždíme v mega balíku. Dlouhé rukavice mi nějak nepřidávají na jistotě a u každé točky si srabácky přibržďuji. Ale tento sjezd jsem ještě ustál se ctí a směr Slovensko tak jede orange trio Dremaer, Kapr, Kolíkáč stále v čelním balíku.
Chtělo by se pošetřit před Kelčovským sedlem někde v závětří, ale mě se najednou nejede úplně komfortně, cestuji balíkem zepředu dozadu a zase naopak, tohle není dobré. Nepomáhá tomu i vítr, který fouká snad ze všech stran. Ale oteplilo se, až si říkám, že v Bílé odhodím návleky na ruce a vestu. Odbočka z hlavní přes přejezd a cedule Nižný Kelčov naznačuje mnohé. Jura Janoušek hlásí, že má splněno a že už jede výlet. Koukám na jeho nízké startovní číslo a říkám mu, že s tímto číslem musí přeci ještě závodit!
Silnice rozdrbaná, narvaná od kraje ke kraji, tady už to bude horší se procpat do čelních pozic. Kapr ještě zařve na Dreamera, Karle dopředu, a já bych měl taky sakra reagovat! Kandidáti na vítězství si odlehčují v krajnici a už je to tady. Narazili jsme do stěny, jen dvě jízdní stopy jsou možné, a to už někomu těsně přede mnou padá řetěz. Hop do trávy a předjet ten špunt. Jo, měl jsem být více vepředu! Brada bouchá do představce a tělo absorbuje ty šílená procenta sklonu. A zdá se, že jsme to zvládli, stále jsme snad spojeni s čelem.
Ale následný technický sjezd mi ukazuje holou pravdu, zase příliš mačkám brzdové páky, v dolní části to ještě možná šlo zachránit háknutím zapomenutého Tomáše Bucháčka, který nás předjíždí. Ale nestalo se tak. Stejně ale velká grupa okolo mě, a hlavně je tu i skvěle jedoucí brácha! Ten ale ještě v Bílé bere bidony, tak trochu zmatku, ale nakonec jsme asi v 25 lidech.
Na dohled ještě dvojička, kterou snad sjedeme ne? Ale kdepak, tady není žádná lokomotiva, dosti neorganizovaně se střídá a šance na sjetí čelního balíku začínají být mizivé. Do háje! Tady to mohl být zadarmo, okolo přehrady, po krásné široké silnici a my jedeme jako z hnojem. Začínám to vztekle dirigovat, 10 sekund špice a dalšíííí! Kapr zahlásí, jestli tady nejsem náhodou nějaký pan vedoucí? Tak omluva všem za ten řev, byl jsem naštvaný, že to prostě odjelo …
Jirka Šrain se ptá, jestli jedu na Kapra anebo na sebe, a já si v duchu říkám, uvidíme co Smrček, jestli to dáme s bráchou bok po boku… Čeladná se blíží a s ním i nová odbočka na ikonické stoupání. A z této strany je to tedy lahůdka! Najíždím mezi prvními s přáním, abych jel s těmi nejlepšími z naší grupy. Ze začátku se to daří, ale ty kruté rampy, kde cvakáte tak dlouho, až to pípne a vy víte, že už další ozubená záchrana není, to bylo devastující. Ztratil jsem přehled, soustředil se jen na sebe, abych se nějak dostal nahoru. Před sebou registruji Harnyho a Milana Krejčího od Jiruse, s nimi musím, ty mě nesmí odjet.
Ale po sjezdu ze Smrčku, kde znovu ztrácím, je už před sebou nevidím! S legendou Milanem Novákem prohodíme pár slov, to je neskutečné, jak mu to v jeho letech jezdí! Mini skupinka se v těch brdcích před Ráztokou rozpadla a já najíždím na monumentální Pustevny sólo. Kolíkáči, ty a na samotku? No to je peklo! To snad není možný, těch zbývajících 80 km nemůžu dát přeci sám. Shlížím o serpentiny dolů, a jsem rozhodnut, že jakmile dole zahlédnu orange helmu ze Sojovic, že na Pustevnách nahoře počkám. Ale to se tak neděje, a čím stoupám déle, tím se mi začíná jet lépe a sjíždím záchytné body před sebou. Co na tom, že to jsou povětšinou turisté anebo borci ze střední trasy. Ale hecují mě, vždy si řeknu a ještě toho a pak toho… a rázem tu je 1 km na prémii. Dopít bidon, nahoře by měl stát náš obětavý doprovodný tým s novým palivem. A opravdu, Jana předává bidon a banán, díky moc! A když se přehoupnu přes prémii a od bufetu vidím odjíždět Harnyho a Milana Krejčího, tak se vše rázem mění!
To snad není možný, tohle umí jen moje milované maratony, před chvíli v propadlišti dějin a během chvíle v nebeském závodním vláčku. Milan na mě mává rukou, ale ve sjezdu jsem zase tragik, za každou točkou chytám odlep a nejsem s nimi pevně spojen. Nakloněná rovina na rozdělení tratí se tak pro mě stává otázkou bytí či nebytí, gumuji si držku a pomalu se přibližuji. Ale kdyby jim Milan nezavelel, ať trochu zvolní, nikdy bych je nesjel, Milane moc a moc díky, máš to u mě!
Jsme na hlavní směr Rožnov, ztěžka regeneruji a rvu do sebe banán z Pusteven. Kluci roztočili kolotoč a mě soucitně vynechávají, díky! Odbočka na Soláň, už jsem se dal trochu do kupy a zapojuji se do střídání. A přichází velké chvíle, tenhle vláček, kde motory je především Harny a Marek Janda už bude sbírat jen odpadlé kusy. Prvním sjetým je Patrik Swaczyna, který se hned zapojuje do střídání. V úpatí Soláně si však vystupuje, ale na vrcholu je zase zpět, no pěkný! Dalším sezobnutým bonbónkem je pro mě známá dvojička Indián a Eda Evinic. Indián ten howaďák, otec od čerstvé rodiny a on si to takhle práskne s čelem a hned nás hákuje! To Eda mě hlásil hned na začátku, že dobral antibio a to se na něm asi podepsalo a koukám, že má DNF.
Soláň se mi dnes zdá tak krátká, to jsou zase stavy, nohy se bezbolestně točí a do sjezdu jdu na prvním fleku. Dobře! A překvapivě nikdo nejde přese mě! Rozkopané úseky jsme zvládli a valíme údolím směr Kasárna. Je nás kolem 6, poctivě točíme, a i vítr je nám nápomocen. Harny s Markem rozjíždí kašovitou přípravu před ikonickým kopcem, vzpomínám na Malinovu hlášku z roku 2007, kdy si tady psal Ježíškovi o kompakt s horskou kazetou. Já už shodil na malou v Karlovicích a celé údolí jsem točil a točil.
A to se mi asi vyplácí, jelikož stále hákuji toto duo a za námi už není nikdo! Skupina rozprášena a teď je mi jasné, že buď a nebo! Musím s nimi, musím! Harny se ujímá tempa, za ním Marek a já se snažím nechytit velkou díru. Bolí to jako sviň, v hlavě všechny ty zimní šlapkovské wobjížděcí epiky, tak to tady přeci nesmím vzdát! Křeče někde v pozadí, teď není čas na výmluvy!
A daří se! Pálení stehen překonáno, na rovnějších úsecích si doskakuji za zadní kola, sjíždíme dalšího borce na štěrkovém úseku. Vrchol Kasáren na dohled, ještě kostky a překvapivý Žíža, který vše skvěle dokumentuje a fandí svým oranžovým soukmenovcům. Plácnutí si s ním je další z maratónských rituálů, bez kterých by to už nebylo ono. Vezu se na opojné vrchařské vlně, ten průjezd přes Kasárny, to je nepopsatelný a nesdělitelný!
Ale ještě není vyhráno, soustředit se na sjezd, ať mi takhle dvojička neujede a pak vzhůru na poslední stoupání dneška, Bumbálku. Vše splněno podle přání, Hárny s Markem stále jedou na plný plyn a já nehraji druhé housle. Hárny hlásí, že tyhle stavy, kdy ze sebe člověk mačká poslední zbytky sil, že to prostě stojí za to! Souhlas! 150 km a cítit, že opravdu závodíme, to je nenahraditelný! Ale nesmím zapomínat na přísun energie, tohle by nemuselo skončit dobře, sice to máme již za pár, ale ty mžitky před očima nahoře na Bumbálce, to není dobré! Leju do sebe poslední zbytky třaskavé směsi z bidonu a snažím se to zažehnat.
Už jen sjezd do Bílé, překračujeme povolené rychlosti v obcích, koukám po dlouhé době na budík, to by mohlo klapnout minimálně o 10 minut lépe než před rokem, průměrem přes 31km/h. Cílová točka, moje holky fandí, a u bariéry fotící Kapr? Fakt Kapr?
Opírám se ztěžka o řídítka, nohy už nemusí šlapat, děkuji Harnymu s Markem. A na dálku i Milanovi Krejčímu, bez jeho gesta po sjezdu z Pusteven, bych byl ještě na trati. Kapr hlásí přetržený řetěz a pak bomba zprávu, že Dreamer má stříbro! A v týmech by to byl asi nakonec bronz!
Je to tak, Beskyd Tour, nejstarší, nejtradičnější, nejtěžší, nejmalebnější! Stál jsi zase za to, kodrcat se přes celou republiku, díky organizátoři, že na to máte stále vůli a sílu!
::
Propozice ::
Mapa a profil ::
Diskuze ::
Celkové výsledky ::
Foto ::
Flyby ::
Report Standa Prokeš
