Pistachio –
Tak nevím, kdy ta smůla skončí??
Tak nevím, kdy ta smůla skončí?? Normálně se musím vykecat. Minulý víkend mistrák. Cestu na dovolenou na Jižní Moravě si kvůli sobotní časovce prodloužím o 160 km. Jako pako na dovolenou vezu 4 kola (koza, jednice, výletní dojížďák a manželčino elektrokolo). Kvůli uzavírkám si to ani nestihnu projet, takže časovka podle šipek. Celou cestu pěkně, před Suchdolem začalo chcát, při mém startu chčije, během časovky chcát přestalo, ale stejně je to na mokru. Otočky zastavit skoro na nulu, v botách to čvachtá, koza voblitá. Čas minutu za očekáváním. Otřu kolo, převlíknu se, strčím kolo do auta, sluníčko pere, silnice suchá. Pak tedy odjezd přes celou Moravu dolů ke Bzenci. Ráno strčím jednici do auta a letím 160 km zpět do Suchdola na hromaďák. Chtěl jsem si projet aspoň ten nejdelší kopec, ale dopraváci ve Slavkově byli proti, 69 km/h za 500 Kč a 20 minut zpoždění, tak jsem si ten kopec projel aspoň autem. Závod proběhl v pohodě, i když čtyřčlenná skupinka se mi rozpadla a poslední dva kopce jsem jel na samotku, klukům to už moc nechutnalo a já honil Jardu Rendla.
A pak zase 160 km zpět do sklípku, který jsme měli na týden půjčený.
Včera jsme se vrátili, rychle do garáže a připravit kola na nedělní trojboj v rámci Rakovnického cyklování. Ráno bajkový sprint na 30 km. Tři kilometry od startu je prudký kořenitý stoupák, uprostřed vymleté koryto od vody, po kraji koryta dvě stopy. Minulý rok volím levou stopu, v polovině to přede mnou spadlo, takže zbytek tlačení. Dnes volím pravou stopu a historie se opakuje. Mladý rafani od startu sprintujou a pak to tam ucpou. Ve snaze ztrátu dohnat v následném sjezdu míjím šipku a pokračuju ve sjezdu. Ještě, že na mě někdo zavolá. Otočka, výšlap, opět je co dohánět. Nakonec jedenáctý flek bez kategorií. Po poledni závod historických kol. Eska z roku 1962 na dvoubarevných gumách Made in ČSSR žehlí kostky a letí co může, na Favoritku s přehazkou a nějakého Itala to nestačí, ale po roce opět bedna. Světlý okamžik. Následuje pavé kritérium v rámci UACu. Volím novou cyklokrosku na 32 pláštích, jednice je mi prostě líto. Chyba, krosku jsem projel pouze na silnici v ulici. Dvě kola si jízdu vychutnávám, kolo jede parádně. Ve třetím cítím, že se mi nějak hýbe sedlo. Ve čtvrtém kole po výjezdu ze zatáčky zvednu prdel a sedlo skáče po kostkách vedle mě. Hned jsem si vzpomněl na bajkera Fontanu na olympiádě 2012, když zlomil sedlovku a dojel si ve stoje pro bronz. Flekuju, zvednu sedlo, dám ho paní na chodníku. V sedlovce zůstal jen jeden šroub s úchytkou lyžiny, takže druhý čínský šroub nevydržel rakovnický kostky. Okolo mě drnčí další zbytek balíku. Zacvaknu a jedu dál. Je to trošku nepohodlný a volný šroub s úchytkou v sedlovce na těch kostkách drnčí jak žebřiňák, ale jedu. Po pár kolech získávám před radnicí svůj fanklub. Je to nepřehlédnutelný a hlavně dost slyšet. Ve 12 kole to nevydržím a stavím. Vyšroubuju šroub s úchytkou ze sedlovky, ztrácím skoro půl minuty. Nepohodlný je to dál, ale aspoň to nerachotí. Fanklub mě žene kupředu, někdo škodolibě volá ať si sednu. V každém kole čumím na radniční hodiny, kdy ta tortura skončí. Výsledkově to nebylo nic moc, ale poslední jsem nebyl, nějaký bodík to snad hodí a kolo bylo řádně otestováno. V cíli jsem si vyslechl pár poznámek, že už to s tím odlehčováním kola trošku přeháním nebo chtěli slyšet, jestli už nemluvím přihřátějším hláskem. Ještě, že je Posázaví až za 14 dní, snad si za tu dobu smůla najde někoho jiného.