Akce Maršovice 2007

Akce Maršovice patří do kategorie DA-BA. Datum: 2007-06-10.

Nejdelší varianta má délku 65.7 km.

Propozice :: Diskuze :: Mapa a profil :: Celkové výsledky :: Report :: Fotografie

• Andy – Časovka DA-BA Maršovice
  
  Tento závod jsem původně neměla vůbec v plánu. Ale protože jsem na neděli neměla vymyšlený žádný program a protože závod v Maršovicích vypadal poměrně "jednoduše" (pro ženy délka 32 km - tedy dva okruhy a středně zvlněný profil), napadlo mě, že by mohl sloužit jako takové vyjetí po Brdmannovi. Stejný názor měla i Marťas a tak slovo dalo slovo a v neděli ráno jsme se opět sešly na Shellce u Krče a vyrazily do Maršovic. Tak optimistické, jako když jsme to minulý týden plánovaly, jsme už ale nebyly. Přece jen jsme po sobotě cítily nohy a únavu. Z lanových překážek jsem měla namožené dokonce i bicepsy V Maršovicích jsme byly po desáté, hned jsme se zaregistrovaly a vyfasovaly čísla, já už mám zase krásné - 99. Postupně dorazily i další Šlapky - Mlhoš, Kuře se zasádrovanou rukou, Kolíkáč, Malina a Vyhup. Šla jsem se trochu rozjezdit, Marťas odmítla, prý je ráda že se nemusí hýbat a na kolo sedne až na startu. Potkala jsem Ondru Vojtěchovského a Karla Kopra ze Slávie, před startem jsme ještě pokecali. V jedenáct startovaly dětské kategorie, my ostatní hromadným startem v 11:10. Před vyjetím jsem okukovala své soupeřky, celkem jsme tam byly čtyři ženské. Mladá, děsně hubená holka ve žlutém dresu nevypadala příliš nebezpěčně, zato drobná závodnice z místního DA-BA vypadala naušeně. Když mi pak Dialo řekl, že DA-BA závody pravidelně vyhrává, rovnou jsem se v myšlenkách posunula na přinejlepším druhé místo. Na startu jsem se jako vždy cpala dopředu, Marťas pro mě nepochopitelně dobrovolně dozadu. Ještě jsem přehodila na velkou placku, když jsem viděla, že to všichni kolem mají a už se vyrazilo. Po krátké rovince následoval mírný kopeček, ten rozhodně nemohl balík roztrhat, všichni to vyšlápli v pohodě na velkou, já snaživě taky. Všechny holky byly někde za mnou, hlídala jsem si, aby mě nepředjely, ale neohlížela jsem se. Následoval sjezd a jelo se svižně, jen občas balík trochu zpomalil, což mi umožňovalo dotáhnout pár metrů ztráty, které jsem nabírala. Ve sjezdech se trochu ukazuje určitá nevýhoda kompaktu, i když člověk šlape na nejtěžší převody, ti, kteří mají klasický převodník jedou rychleji. Ale nemám se na co vymlouvat, v mírně zvlněném terénu jsem balík stejně uvisela jen 3,5 kilometru. Pak už jsem ho neviděla. Jela jsem tedy sama až do prvního - největšího kopce na trati. Nebyl vůbec prudký, jen táhlý. Když jsem byla asi ve třetině, přehoupla se přede mne holka z DA-BA. Jela ze sedla. To jsem tak nemohla nechat, takže jsem se taky zvedla a přilepila jsem se jí na zadek. Dlouho ze sedla nevydržela, takže naštěstí sedla a zpomalila, to jsem byla ráda. Párkrát ještě nastoupila a snažila se mi ujet, ale visela jsem na ní jako klíště Ke konci stoupání jí snad docházelo nebo com začala zpomalovat. Tak jsem přehodila na těžší a šla jsem před ní. Teď se pověsila pro změnu ona na mě a pak už jsem si jí vezla celé první kolo. V dálce jsem uviděla nějakého osamělého jezdce, který evidentně odpadl z balíku. Cíl byl jasný, toho musím sjet! Přidala jsem, ale jel dobře, stahovala jsem hodně pomalu. Přiblížila jsem se asi na padesát metrů a dlouho jsem ho nemohla dojet. Pořád se ohlížel, nevím jestli byl nervózní že ho dojíždí ženská, ale každopádně se snažil nenechat se chytit. Musela jsem se hodně kousnout, ale podařilo se a já se zavěsila. Byl to starší jezdec z CKKV s číslem 65. Evidentně mu vadilo, že se za ním vezu a tak po nějaké době začal zpomalovat (nebo už nemohl?). Každopádně zpomalení jsem nemohla akceptovat a tak jsem do toho šlápla a od té chvíle jsem si vezla vláčky dva. A přede mnou další cíl! Nějaký junior s číslem 17, nejel špatně, ale dostala jsem ho ve sjezdu. Taky se mu to nelíbilo, tak mě po chvíli opět předjel. Cesta rychle utíkala, překvapivě se mi jelo pořáda dobře, jela jsem na velkou a točila težké převody, zdálo se mi že mám dost sil. Když najednou viděla závěrečný kopec s cedulí hlásající 1 km do cíle, zkusila jsem udržet rychlé tempo. Za chvíli se objevila cedule cíl 500 m a po něm následoval dokonce malý sjezdík. V něm jsem to rozjela s tím, že když už má ta holka z DA-BA vyhrát, tak já si uhájím alespoň mini-vítězství a vyhraju první kolo. Po sjezdu následoval opět kopeček, na jeho vrcholku už jsem ale viděla cíl. Tak jsem šla ze sedla, neohlížela jsem se jak to vypadá za mnou a jen jsem do toho dupala, jako by to byl závěrečný spurt. Myslím, že jsem u toho dělala strašné ksichty, tep letěl jako raketa nahoru, ale cílovou rovinku jsem proťala první! To mě ještě víc nabudilo, takže jsem to zase rozpálila v následujícím sjezdu a tříčlený vláček visel za mnou. V zatáčce číhal fotograf Kuře, z toho by mola být hezká fotka. Druhé kolo už bylo maličko pomalejší, respektive asi jsem zpomalila já a ostatní jezdci začali střídat. Tedy ono ani moc nevypadalo jako střídání, spíš jako že vždycky někdo nastoupil a po nějaké době odpadnul Ale jeli jsme pořád pohromadě. Trochu hůř se mi jelo zase do toho dlouhého kopce, tam to tentokrát hodně bolelo, ale věděla jsem, že mi skupinka nesmí ujet, tak jsem zase visela za DA-Bačkou. V kopcích vždycky trochu nastoupila, ale překvapivě trochu ztrácela na rovinách. Nejvíc teď tahal junior, docela se rozjel. Tak jsme se pořád nějak točili, já se teda snažila jezdit spíš v závěsu, potřebovala jsem si trochu odpočinout. Asi sedm kilometrů před cílem DA-BA mohutně nastoupila, vystartovala fakt rychle, lekla jsem se, že teprve teď začala závodit a že tohle tempo já sedm kiláků nezvládnu. Naštěstí ona ho evidentně nezvládla taky, nejdřív ji dotáhnul junior, pak i já, tak se zase zařadila. Já jsem se držela spíše vzadu, šetřila jsem síly na závěr. Začala jsem zrychlovat u pravotočivé zatáčky s cedulí Maršovice 4 km. To znamenalo že do cíle jsou to zhruba tři. Byla tam rovina a sjezdík, tak jsem se rozjela. Přestala jsem monitorovat, co se děje za mnou, snažila jsem se jet co nejrychleji pod závěrečný kopec. Moc jsem je nesetřásla, za chvílí jsem zaslechla cvakání přehazovaček, když všichni v kopci podřazovali. Já tam nechala velkou placku, ale podřadila jsem taky a pořád jsem se snažila jet v čele. 1 km do cíle. Pořád mi to ještě jelo, ale nohy už dost bolely. 500 metrů. Zařazuji nejtěžší a rozjíždím to, asi získávám náskok, přelétnu přes mostík a setrvačností letím do posledního kopce. Pořád jsem v čele. Trochu podřadím protože zpomaluji a zároveň jdu ze sedla. Snažím se o závěrečný spurt, ale převod jsem zvolila moc těžký, strašně to bolí. Bojím se podřadit, aby mě ostatní nesjeli, tak dupu a cením zuby, asi se tvářím jako zombie. Kousek před cílem mě předjíždí junior, pak už ale protínám cílovou čáru já, srdce mi sice málem vyskočilo z hrudníku, ale mám obrovskou radost. Protáčím nohy a za chvílí mě dojíždí DA-BAčka a gratuluje mi, prý to bylo zasloužené. Tak jí říkám že jsem si myslela že na ní nemám a že jsem si fakt hrábla. A ona prý že na to neměla. Kroutím hlavou, pořád nějak nemohu uvěřit tomu, že jsem první. To se mi ještě nestalo ) Chlapi jeli ještě dvě kola, tak jsem si dala jedno na vyjetí. Dole v Maršovicích potkávám marťas, která skončila po prvním kole, když jí rozbolel kotník a Karla Kopra, kterému prasknul drát. Po cestě se ke mě hlásí nějaký místňák, je prý také z DA-BA, ale po noční nezávodí, jen si projíždí trasu na krosovém kole. Tak jedeme spolu a povídáme si, opět si říkám jak je ten svět malý, když narazíme na společné známé. Hanku-Švícko a Vlka. Sranda je, když výletním tempem vyjíždíme onen dlouhý kopec a zezadu nás dojíždí skupina závodníků s Kolíkáčem. Ten myslel, že ještě závodím, tak mě začal mohutně povzbuzovat, abych do kopce mákla. Směju se a volám, že už jsem dojela. A plna radosti ještě hulákám že jsem první. Reakcí mi bylo mohutné Jóóóó, které ze sebe Kolíkáč vyrazil. Snad mu to v kopci nesebralo moc sil Pak už jsme s parťákem dojeli v poklidu do cíle a pak do Maršovic, kde po cvíli následovalo vyhlášení výsledků. Dostali jsme půlku bábovky (ještě dnes večer jsme jí s Jirkou sežrali) a konvici na čaj (ta se mi moc hodí). Protože byl strašnej hic, krmila nás nejdřív Marťas zmrzlinou a posléze jsme zapadli do hospůdky. Zase moc krásný den a povedený závod, no vůbec celý víkend se stašně povedl a dvě bedny jsou malý zázrak, to už se mi asi zase dlouho nestane Troška dat: Trasa: Maršovice - Zahrádka - Nesvačily I. a II. - křižovatka Petrovice - Drachkov - křižovatka Balounka - Libohošť - Maršovice Jeden okruh = 16,8 km Výsledný čas: 1:02:17, vzdálenost 31,7 km, průměrná rychlost 30,9 km/h, průměrná TF 167.
  
  
• Malina – Přelet nad kukaččím hnízdem
  
  V rámci tréninku na Rampa se mi Maršovice07 náramně hodili. Tudíž váhání co budu dělat v neděli bylo velmi krátké. Za prvé od Doks jsem nezávodil tak, že jsem měl menší závodní absťák a za druhé jsem se musel opět změřit síly s nějvětší konkurenty v seriálu Da-Ba. :) Začalo to výletně. Nejdřív jsem ráno cestoval vlakem do Benešova, kde na mě čeká Vyhup s Kolíkáčem a pak už v trojici kolmo si to štrádujeme nach Maršovice. Cestou ještě potkáváme nervózního řidiče Diabla. Na startu na náměstí se to už hemžilo cyklisty. Konkurence opět velká Marek Tupý, Petr Bartoš, Radek Brzobohatý, dokonce i Ondra Vojtěchovský se zde rozklusává před závodem. Ve Zduchovicích jsme jeli s profíkama z Příbrami, nakonec se z jednoho z nich vyklubal loňský mistr ČR juniorů Paďour tak, že dvojice Slávistů vytváří rázem řadu otazníků. Šlapky jsou tu jako duhý nejpočetnější tým. Ještě formality jako prezentace, montování start.čísel a po závodě dětí se mohlo začít.
  Start byl pozvolný, ale hned první kopec byl důkazem, že forma je u některých jedinců v červnu už vysoká. Profil závodu byl spíše rovinatý, ale na trase bylo několik menší brdů, kde se občas trochu zrychlilo, tak to bylo hodně ostrý. Nejhorší byl asi mezi obcemi Zahrádka a Nesvačily. Celkem táhlý kopec, navíc tam neskutečně pralo slunce, takže ždímačka. Pak krátký sjezd do Nesvačil, kde byl krátký ale docela prudký prďák. Tady jsem tempo většinou zrychloval já :). Ale bylo to platný, jak mrtvému zimník. Nikdo se nepřidával. Takže jsem si akorát zvednul tepovku a pak počkal na to až mě skupina dojede. Přece jenom na to, být 10km v úniku jsem neměl moc náladu. Pak přišla nezáživná část, mezi poli. Nic zvláštního se na tomhle úseku nedělo. Vlastně až do sjezdu k rybníkům před Maršovicemi, kde se vozovka výrazně zúžila. Navíc tam byl asfalt nevalné kvality a v následující zatáčce štěrk. No a na závěr jak už bývá na závodech Da-Ba zvykem byl mírný kopec až do cíle.
  Jeli jsme 4kola. Prakticky všechny byli stejné, nic zvláštního se neudávalo. Jezdil jsem hlavně u špice, kde jsem si hlídal Marka Tupého a Petra Bartoše. V prvních třech kolech tu také za delší konec tahali Vyhup a Petr Svoboda. Po projetí prvního kola se vyselektovala skupina, které dojela spolu až do cíle. Nejvíce mě zarážel přístup některých ze skupiny "vzadu", jen se vezli a když se tempo zmírnilo tak oni zpomalili také jen aby nemuseli na špici. Kdyby jsme zpomalili na 10km/h, tak snad pojedou 10tkou také a budou psát smsky nebo nevím. Nebyl jsem jediný komu to vadilo. Marek to komentoval slovy: "Dnes je účast malá jede tady 7cyklistů a jinak samej pičus". Docela mě rozesmál, ale měl pravdu. V magneťáčku v Nesvačilech jsem za to vždycky vzal a čekal, že se někdo přidá, bohužel polní tráva. Spoléhal jsem teda později na to, že zde aspoň někoho urveme. Také vedle. Ve 3.kole jsme nechali odjet 5tičku zkušených, ať si to rozdají v závěru jen mezi sebou. Bohužel kopec byl na Vyhupa moc mírný a to je pro Petra Svobodu výhoda. Projeli jsme cílem a celé 4. kolo jsme čekali na závěrečný spurt, ovšem tempo bylo pořád svižné, žádné diety :). Kdo bude mít ve spurtu víc sil, ten vyhrál. Jednoduchá rovnice. Ovšem člověk co jezdí mezi prvními 7 energie spotřebuje daleko více, než člověk, který jede za 15členým balíkem. Trénink na Rampa super, navíc vedro mě dost ubíjelo a celý víkend jsem pracoval na stavbě, nějak mě přešla chuť po bednách:) V posledním kole za to vzal Ondra Vojtěchovský a jeden ze slávistů. Naštěstí jsme je dojeli a Ondra pokračoval a udělal lišáckou věc. Nechal vyvětrat kukajícího slávistu tak dlouho, dokud toho slávista neměl plné zuby a šel zpět do kukaččího hnízda.
  Před sjezdem si dávám legální doping ve stylu Slehy. Nemám s tím moc zkušenosti ale fakt je ten, že mě to nakoplo :). Sjezd už jel každý na max. Začátek stoupání jedeme takticky v řadách, aby nikdo nemohl zezadu vylítnout. Otáčím se na ten živý vozík, co jsme celý závod tahali. Cedule 500m. Zmateně přemýšlím, že pokud se někdo urve, tak jedu za ním. Nikdo nic. Tedy čekám do zatáčky až uvidím cíl, to je tak 200m...Zatáčka-pořád nikdo nevyráží. No tak to zkusíme:) Pouštím řetěz vzadu o dva pastorky dolů. Hurá ze sedla. Rázem si připadám, jak nezkušený včelař, co vydráždil roj. Užuž to vypadá dobře, ale 30metrů se vedle mě vynořuje člověk, kterého jsem za celý závod ani jednou neviděl a pak ještě loket na loket s Radkem Brzobohatým, který má bohužel více sil a tak projíždí lajnu na 3.místě. Mám z toho ale ohromnou radost. Na vyhlášení mi šlapky udělali až nemístný fanouškovský řev při vyhlášení mého 3.místa. Díky, Díky:) Ještě zvláštní dík fotografovi Kuřemu, který mi oddaně v každém projetí kola nabízel náhradní bidon. Škoda, že rabiják z Doks ;-) nemohl jet. To by byla jiná musika. Vyhup opět nezklamal a dokazuje formu jak hrom a Andy po náročném bikovém sobotním závodě vykouzlila nakonec místo zlaté! Chvíli posezení v chládku hospody. A pak hurá hák za Vyhupa a malebnou krajinou Posázaví to svištíme vstříc domovům.
  
  

Fotografie

 

Předchozí fotografie

 

 

Nativní rozměry: 426x640 pixelů, Zobrazené rozměry: 426x640 pixelů
Název fotografie: MAR_0047.JPG

 

Další fotografie