Akce Mamut Tour 2019

Akce Mamut Tour patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2019-05-25.

Nejdelší varianta má délku 220 km.

:: Propozice :: Profil a mapa :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto :: Flyby :: Relive :: Report Standa Prokeš :: Report Cyklover

Historie: 2004 :: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018

• Bobek – Mamutí ,,trip", jako ,,fet"
  
  Květnová pozdní noc a rozečtená knížka o jednom lidském osudu. Velmi emotivní; jako starý ,,herák“, pohledem kontroluji svoji ,,stříkačku“, na kterou před týdnem padla sada lanek, leštěnky, oleje a všelijakých udělátek.
  Je tomu přes měsíc, co jsem pod tíhou km únavou upustil hlavu a čelem potvrdil souhlas se zpracováním osobních údajů k závodu Mamut. Zkušenost s takovými podniky je minimální, navíc úraz ruky a jarní únava si vybírá svou nekompromisní daň. Úlevu nacházím s Jirkou na skalách, ve 30m výškách. Mamut se ale nezadržitelně blíží, jarní Znojmo vzdaluje a tak je třeba roztáčet nohy. Během týdne před startem se povedou se dva lepší švihy, není to moc, ale zaplať bůh za ně. Na sobotní Mamutí ,,trip“, minimálně jako půlka půlky.
  
  Tedy během té noci, ani ráno se mi vůbec nikam nechce. Protahuji vše co jde-čtení, spaní; nakonec jako když utne, během pár vteřin házím o půl šesté vše potřebné do auta a vyrážím, přesně, na čas – počasí přeje maximálně. Hlavou se honí vzpomínky na honění rybiček po horách, ale posunutá snídaně - v autě a radio Beat rychle čistí hlavu do nového dne.
  V Přerově, městě které mám spojené s maximálními životními zkušenostmi již potkávám kluky z týmu. Vše probíhá v poklidu, rozjíždíme se volně, na benzínku, kávu však Dreamer odmítne! Ani já si nedám, kyselý budu jistě dost…
  Řadíme se na start, okem sleduji Tomíka, našeho nového člena, který ještě nemá tolik zkušeností se silničními závody. Všichni vyzařují klid, spokojenost, radost. Kolíkáč vybírá zkušeně místo, zůstáváme po boku jako Pat a Mat kousek za kobercem.
  Po startu není co řešit, rozjezd pozvolný s letmým startem na hranici města. Balík je opravdu početný a tak si dávám pozor, jelikož přitahuji průšvihy. Čím víc se člověk dostává dozadu, tím víc se za zatáčkou nastupuje, tím víc se snažím být v předu, kde první průšvih na sebe nedá dlouho čekat, cca na 25.km balík po pravoboku lehne v důsledku ucpání dík protijedoucímu autu. Opět si nelze nevzpomenout Vitasovo pořekadlo: protože si nedržíte odstup!
  Prosmýknu se s pár dalšími kusy a valíme za ujíždějící skupinkou. Bohužel tu ale nejsou kluci z týmu, snad se jim nic nestalo?
  O 5-10km dále v malém brdečku už se objevuje McHamer, Dreamer, ukázkově dotahujíc čelo. Přijde mi že slyším i Roberta, ale otočit se a pozdravit kamaráda, kolegu rovná se sebevraždě o čemž mě přesvědčuje předemnou jedoucí cyklista, kterého musím důsledně okřiknout, neb mě málem stlačil do škarpy. Jinak se jede celkem v pohodě. Velikost balíku, uspořádání dopravy, průjezdy obcemi, vše je euforické, jako na pro tour! Do 1.z největších stoupání ,,Lázy“ najíždíme stabilně, problémem je odpadávání závodníků, které se dá lehce předpovídat podle jejich frekvence dýchání a díky úzké vozovce na sebe problém nedá dlouho čekat a začínám se oddělovat. Zleva mě předskakuje Dreamer, snažím se vydat za ním, ale nejde mi najít místo kudy se protáhnout. Je mi líto, ale jaksi jakoby bez snahy ,,upouštím“ a začínám na chvilku vnímat Kolíkáče. Za horizontem se však začíná rozjíždět sjezdařské řemeslo. Na občerstvení takřka není čas, narychlo do sebe kopnu GU. Držet kozu za rohy je nereálné, jdu do oblouků. Hodně je znát technika každého jezdce, projetí každé zatáčky a tak jdu tahat s jedním z kolokrámníků a chrochtám blahem zalehlý v koze v 80km/h. Sjíždíme jeden kus za druhým, a trochu to začíná bolet. Pomýšlím na pořekadla jak se takový závod jezdí. Jediné na co si vzpomenu: jedeš šrot a až odpadneš tak to dojedeš.
  Pod Hadovnou zastavuje k močení mě nic neříkající amatérský tým s profesionálním designem. Kousek pod vrcholem nás předjíždí, mám hroznou chuť háknout, ale Kolíkáč nekompromisně řve: bobek na ně. Svěsím, abych držel týmového ducha, možná to bylo dobře, i když by se v jejich háku dalo skvěle odpočinout a přiblížit zpět do čela.
  Grapy osamoceně s Kolíkáčem s nádhernými výhledy na čelo závodu, okolní přírodu, které si vůbec neužívám, začínám se vytrvale péct tak, že mi nepřijde že by tu bylo 20% stoupání. K rozdělení trati se stále vytrvale pracuje, občas někdo prohodí: neumíš jezdit; jedu 150 – jet 220 v tomo tempu si nedovedu představit, atd…
  Všude kolem nás s Robertem je spousta ,,B“, začíníám tušit že v aktuálním šrotovém tempu, nebude na rozdělení trati o zábavu nouze. Odbočuji na 220km v první pozici a pár ,,B“ za mnou, se mnou. Naštěstí nikdo nelehne, vrací se a vzadu zbývá pouze Robert.
  Nabízí se skupinka přede mnou, nebo Robert za mnou a s ním skupinka před námi. Týmově počkám, a společně sjíždíme skupinku Tedy Robert to sjíždí! Ovšem zanedlouho mi přestávají chutnat kopečky ze sedla, navíc terezín, a najetí děr, které mě doslova rozhodí až tak, že si vystupuji a v duchu přeju Robertovi dojetí balíku. Čeká mě 90km časovka; pěknou chvíli jedu na dohled skupině, hledám motivaci na dně ,,vymačkaného šrotu“. Opodál v malém pekelném brdku fotí někdo ze šlapek, vzpomínám na Žížovi fotky, jo byl to on, dozvídám se později z vyhřáté židle a už jen setrvačností pokračuji do cíle a jedno co míjím, pouze odečítám km. Celkem vychází plán nikde nestavět. Na dvou občerstovačkách se mi daří vzít banán za provozu. Pouze poslední využívám k zastavení jelikož dochází pití, zbývá 40km do cíle, a pocit přehřátí je stále znatelný.
  Pod vrcholem posledního vrchu, Maleníku, mě sjíždí dva junioři. Jedou pěkné tempo, ovšem křečci stále laškují, tak si užívám opět o samotě. Na vršku při výhledu na Přerovské komíny zalézají do pilin a ty dva se mi daří sjet a dotočit s nimi, za nimi do cíle, aniž bych se snažil o předjetí, za to jejich krásné dotažení k cíli. Díky.
  Krásný závod, plný vzpomínek, uvědomění a tak. Kdo chce, něco si vždycky najde. Třeba jako my, sebe, po sedmi hodinách, na půdě zemědělské školy... jako ,,fet".
  
  
• Dreamer – Mamut Tour, maratonska sezono vitej!
  
  Konec kvetna, rozkvetla a nejen zluta krajina, to jsou tradicni kulisy prvniho maratonu v roce, Mamut Tour v Prerove. Nejinak je tomu i letos, slunce sviti od rana, takze u ucasti neni pochyb. Pravda ve 4 rano kdyz clovek vstaval, slunce zdaleka jeste nesvitilo, blizicimu se letnimu slunovratu navzdory. Vyrazime s Kolikacem a Trungym autem rano, je to uz vyzkousene, tak proc to menit. Cesta ubiha svizne, po 7h jsme na miste, takze dostatek casu na registraci a pripravu na start v 8:45. V miste prezentace se uz rano prodavaji parky v rohliku, to se me samozrejme netyka, ale to kafe si koupim, to zase jo. Rozjizdim se rovnou v kratkem, na coz se mi McHammer pta jestli mi neni zima, coz mi sice je, ale do zavodu dnes nema cenu nic brat.
  
  Start je tu a je to jak jsem psal, od te doby uz je jenom teplo a nasledne horko. Balik spolecne se stredni trasou je pocetny, navic uvodni hodina neni zadny velky kopec, takze je to tradicne hodne nervozni. Obcas auto v protismeru, takze jsme svedky prvnich zakufrovani a vune spalenych brzdovych spalku je take obcas pocitit. Horsi to je v jednom sjezdu, kde je mustek, zatacka, stojici auto, to staci k tomu, aby se tam par lidi smotalo, tesne prede mnou. Bohuzel tam konci i McHammer, ale zveda se, tak snad pojede dal. Celo mi ujizdi, ale vidim S. Prokese a to je muj magnet. Gumujeme se v par lidech a vyplaci se, celo nakonec sjedeme, ale uplne zbytecny, dobrych 10 minut interval navic, ktery pozdeji muze chybet. Dorazi i Mchammer, hlasi ze je ok, ale poboliva koleno. Za chvili je tu i Kolikac no a celou dobu je tu vyborne schovany Bobek, ktery zatim jede paradne!
  
  Prichazi Lazy, prvni vetsi kopec. Posilam Mchammera dopredu, ja urcite prvnich 50 lidi, kde je odhadem 40 lidi ze stredni trasy, nutne hakovat nehodlam. I tak mam tepy hodne vysoko. Kolikac je nekde za mnou, asi ceka na vlacek s Popiolkem, coz bych taky klidne udelal, ale ja tu dnes mam Standu jako kotvu, ktere je dobre se drzet. Na horizontu jsem v pekne skupince, bohuzel sjezd je clenity, misty louze, blato a nanosy po destich, takze jedu opatrne a to se mi docela nevyplaci, protoze chytam diru na S. Prokese, ktery ma pred sebou skupinku a ta ma zase na dohled celni balik. Ja je srotuju ve trech lidech po rovince, taham tam nejvic, ale po dalsich asi 10min to vzdavame. Hned zezadu doleti dalsich 10 lidi a chvili mam problem uviset vubec tam. Nadavam si, ze jsem bud mel sjezd jet za Standou celou dobu, nebo pak rovnou pockat na dalsi skupinu. Do te doby se mi ale jelo dobre, takze jsem si mozna az moc veril, ze si celo sjedu i na rovine. Takze fajn, ze hlava mysli pozitivne, jeste to podporit vykonem.
  
  Nastesti i nase skupina vcelku jede a zahy mame opet stejne velkou skupinu se Standou nadohled. Kdyz je dojedeme, hlasi, ze celo sjeli na 50m a pak jim to zase odjelo, tak zvolnili. Pod Hadovnu tak najizdim kolem 15-20 lidi. Hadovna se nikdo nikam nezene, coz mi vyhovuje, v kopcich se dnes citim komfortnejsi nez v haku na rovinach. Sjezd dolu, hlidam si aby mi to uz neujelo. Grapy, postrach vsech cyklistu, se mi letos jedou pekne. Opet asi jedeme o neco pomaleji nez by jel clovek s celem. Mam tam cas i v tech nejvetsi stojkach zdravit fandici divaky. Takze mame za sebou 100 z 220 km a ja se citim skvele, nejvetsi kopce za nami. Potkali jsme i foticiho Zizu, ktery se pak objevi jeste jednou, takze uz ted se tesim na fotky, diky. Idylku narusi, kdyz kus pred rozdelenim trati prileti domestici s P. Popiolkem. V tu chvili stejne jako pred rokem legrace konci a zacina boj o zivot, aspon pro me. Ale nejen pro me, borec si na prehlednem useku v tom tempu jake se jede, lizne o Standu a porouci se do leve skarpy. Vypada to osklive, snad bude v poradku.
  
  Prichazi rozdeleni trati, ja na chvili ztratim pozornost a odbocuji se stredni doleva, namisto doprava s dlouhou. Kterou ovsem stale tahnou domestici P. Popiolka. Nastesti jsme tam takhle zakufrovali ve trech, takze si hodime dalsich 10min srot interval, ale nakonec se uspesne do vlacku, z ktereho kdyz vystoupite, uz jej nikdy nechytite, vratime. Vyjimka potvrzujici pravidlo. Tenhle extra vydej energie stoji sily a zacinam se pomalu ale jiste citit okorale. Jidla mam dost, ale tekutin se nedostava. Pod druhym vyjezdem na Trojak mi zbyva pulka bidonu, o kterou prosi E. Evinic, logicky mu ale bohuzel nemuzu dat. Popiolek ma auto, Standa ma auto, neni jiste ze se zastavi. Nastesti Popiolek zastavi jeste pod vrcholem a neco resi u auta. Stavim, liju do sebe colu, vodu, popadnu vodu a uz jen vidim, jak me miji cerveny dres, takze rychle na kolo, netratit ani vterinu, aby mi to neujelo. Z kopce srot, ale jsem tam a konecne jsem trochu tekutiny doplnil, navic mam novy bidon!
  
  To mi doda optimismus, ted uz verim, ze to nejak do cile s kluky dam. Lazy si vystupuje par lidi vc. domestiku Popiolka. Nahore je nas tak osm, opatrne ve sjezdu dolu, jo porad jsem tam vypada to dobre. Prichazi bohuzel vlakovy prejezd, zavory jeste nahore, ale uz sviti cervena. Policejni motorka co nas doprovazi zastavuje, nezbyva nam nez udelat to same. Cekani je nekonecne, dobre 4 minuty. Doskoci zpet tak 5 lidi. Rozjezd boli, navic se zacina zavodit, jak se blizi cil. Posledni obcerstvovacku frajersky ani neberu nabizeny bidon, sice mam jeste pulku, ale trochu mi nedoslo, ze je to jeste kolem 30km do cile. To se mi malem stava osudnym na poslednim vetsim kopci na Hubertus, kde za to Popiolek vezmu ve snaze jeste nekoho orvat. Za doprovodu TV motorky orve akorat me, chytam nepeknou diru na skupinu, ale nastesti ve sjezdu trochu zvolni, tak si to jeste docvaknu. Voda dosla, tak je mi jasne, ze uz toho asi moc nepredvedu. Nastoupi Evinic + 2 a odjizdi. Pak zkousim poodjet ja se Standou a Tajtlem. Vypada to nadejne, ale jsme dojeti. Pak se brutalnim nastupem kolem mihne Popiolek, souperici se Standou o vitezstvi v kategorii. Ja zase odpadam, ale sjedu si aspon Standu a spol. V peti lidech pak uz do cile, zkusim na rovince pred lesem jeste jeden nastup, neuspesny. Pak se ale aspon haknu na druhou pozici za Standu a vydrzim tak vlastne az do cile.
  
  Cekam na Kolikace, kousek za nim dojizdi i Bobek a Trungy. Jsme v cili, je to tam, tak mam radost! Vykon paradni nakonec, 4. misto v kategorii, 16. celkove. Skvele zajel B. Prucha, ktery bral bronz, ovsem dojel o 15min pred nami, takze ten je ted nekde jinde, jak s oblibou rikam. Vzdycky je to vylepsovat, ale nikdy nejsou podminky idealni, jak pak probirame s Kolikacem po cestu domu, takze je treba brat veci jak jsou a radovat se z dalsiho uspesne dokonceneho maratonu. A pozor, za rok bude Mamut slavit 20. vyroci a chystaji se velke vec, takze se mame opet na co tesit!
  
  
• Kolíkáč – Promiň kamaráde!
  
  Mamut začíná pro mě už minimálně týden před startem. Soustředit se na něco jiného mi dělá velký problém. Nedá se tomu utéct ani ujet. Hlava plná mamutích chlupů, místo abych si ráno čistil zuby, čistím si Tesáky, když se podívám do mísy, vidím Hadovnu, když jsem v obchodě, tak místo grepů objednávám Grapy, na manželku místo Katko volám Kateřinice, potním žlázám v sauně říkám Lázy a mám furt Žížu!
  V úterý se proletět na Orlík v bezva týmové partičce, do 150 km se cítit nesmrtelně. Pak ale těch 70 km do vany protrpět. Dobrý den pane Starťák... už jste tady zase? Zubním kartáčkem wobjíždět celé kolo a čistit každou skulinu. V palici ta maratonská vášeň, které se nejde nějak zbavit, jo můj jubilejní 40. maraton nad 200 km. Hlavou prohánět ty nekonečný kopce a mít třes v rukou při pomyšlení, jak odpadám ze svojí grupy... Hnát se za tím stavem v cíli, který se nedá nikde koupit. Tohle nenabízí žádná kancelář na zážitky, tohle se nedá zaplatit... Gely, flaštička do zadní kapsy, tyčinky... projíždím pláště a vydloubávám kamínky z Kraslic... S Dreamerem a s Trungym plánujeme 4:30h. odjezd z Jižňáku. Zase věřím, že tenhle zájezd bude stát za to!
  Páteční oslava kamarádových kulatin, která nešla odmítnout, asketicky pít vodu a jen uzobávat z plných mís jídla. Kamarád se chlubí, že si koupil taky silničku a že už najel od začátku roku 200 km. Jo, to zítra taky chci dát. Doma před půlnocí vyčistit zuby tak důkladně až mi vypadne výplň z již před pár lety opravovaného zubu. Tak to přidá na náladě! Slabou útěchou je, že jsem se aspoň trochu vylehčil do těch sobotních kopců. V posteli se převaluji a nervózně koukám na hodiny. Konečně 3:30h!
  Osvědčený scénář pod D1 funguje a v 7:15h. již ladíme svoje koně v ohradě v Přerově. Dnes nemá cenu nic řešit, jedeme krátký – krátký! Rozjezd na pumpu, ať se Čelej dobije. Stát s Bobkem a Dreamerem pod nafukovací bránou a otevírat další maratonskou show. Pěstičky ťukají pro štěstí. Start! Valíme směr Prosenice, až vysoká tráva v příkopech leží málem vodorovně od toho průvanu. Jedu pravou stranu balíku a nemusím tak řešit chvílemi proti stojící auta. Bobek bez bázně a hany do předních linií. Já kontroluji Snílka. Hlavně tenhle transport pod první Lázy přežít bez újmy, bez zbytečného výdeje sil. První dloubák v Pavlovicích je trochu nervóznější, až musím jet po chodníku. A hele je tady! Roman Broniš v červeném dresu SlovCert a k němu pár kumpánů. Tak to by tady měl být určitě i Pavel Popiolek (Kamiga Invest)…
  Pořadateli plánovaný dělící kopec u Hlinska nenadělá moc rozruchu, za to následující ďolík se stojícím autem již ano. McHammer to taky chytil, ale hned se všichni sbírají. Dreamer sjíždí čelo, já nějak hodně defenzivně, nechci se tady gumovat, navíc vím, že i Kamiga je za mnou. McHammer mě předjíždí a hecuje ke sjetí, ale já raději v háku, i když ta ďoura na čelo se docela zvětšila. Safra, že by první dnešní chyba?
  Ale ne, nájezd na hlavní u Komárno a jsme zase po kupě, navíc zezadu dolítne dalších možná 30 lidí. Blíží se 50 km a s ním i začátek stoupání Loučka - Lázy. Najíždím tam za zadním kolem Dreamera a vpravo registruji Standu Prokeše. Bobek kousek před námi. V hlavě Kamiga a stejně to nějak bolí, jedu zase bez nějakého zápalu pro tuhle válku. Takže Dreamer se Standou mizí a já za oči za Bobajzem. Přetahujeme se o procenta sklonu s Jirkou Šrainem. Začíná se mi vařit břicho, takže rozepínám dres, abych se neuvařil ve vlastní šťávě. Konečně se to láme do divokého sjezdu. A ten nám ještě opepří rychle jedoucí červený vláček, kterému vlaje na ocasku černo-fosforeskující Pavel. Tak to je pro mě jak červený hadr na býka! Hodně složitý sjezd jedu na hraně svých chabých sjezdařských schopností, ale v Kateřinicích si mohu poplácat po zádech, jsem součástí tohoto vlaku. Tak teď vydržet, hlavně aby mě nevysadili
  Bobek o grupu před námi, blíží se první bufet na Trojáku, ani nemám snahu něco vzít, jelikož tahle střela tady prostě nestaví. Jen Roman Broniš po chvíli přijede s bidony zastrkanými pod dresem na zádech a rozdává je svému mančaftu. Jedeme časovku družstev, Bobkova skupina pohlcena, valíme lajnu furt dole za oblouky, vůbec nemůžu najít chvilku na zapnutí dresu.
  Zase se to pospojovalo a za Lukovečkem je nás kolem 50 kusů. Celá Kamiga staví u krajnice a močí, a my se ženeme na další hit Mamuta, na Hadovnu. Krotím Bobka, že nemá cenu se úplně gumovat, když Kamiga je za námi. A možná to byla chyba, trochu jsme vypadli z tempa, a když nás Kamiga před vrcholem předjíždí, tak stěží hákujeme skvěle jedoucího Pavla. Překlápí se to do sjezdu a v tu chvíli brutální nástup vláčku a ďoura! Padáme sjezdem do Rusavy, Bobek ještě vytáčí svůj motor do nejvyšších otáček, ale mě už je pomalu jasné, že dnešní jízda v rychlovlaku Kamiga pro nás skončila. Jo, zase mě vyškolili a vysadili hodně brzy, stejně jako před rokem!
  A jsou tu Grapy a pro nás hrůzný pohled do té stěny, kde Pavel a jeho tým tancuje o dobrých 100 metrů výše. Motáme se s Bobkem nahoru, je tu s námi i Michal Běhounek a tvoříme postupně grupu, která se dotvoří v Bystřici pod Hostýnem. Sjezd je zase moje tragédie, na rozdíl od Bobka, který předvádí svoje sjezdařské umění. Na výjezdu z Bystřice ale na něj bohužel čeká pán s kosou, tak ho trochu potlačím, ale moc sil navíc již taky nemám. Grupa odjíždí, hecuji Bobajze, musíme s nimi! Vracím se do skupiny, otáčím se a vidím, že to Bobek nevzdal. Vystupuji si a pomáhám mu vracet se zpět do hry. A on blázen, hned jak se trochu oklepe znovu do plných, znovu na špic skupiny, a dokonce nám i na chvíli odjíždí. Je to prostě paličák a závoďák!
  To já na rozdělení nechci hrábnout, pěkně se schovat za střední trasu, ti už to mají za pár, já moc dobře vím, co nás ještě čeká za horoucí pekla. Marně přemlouvám Tomáše Resse ať jede s námi, přeju Michalovi Běhounkovi síly do spurtu, natož on mi odvětí, že nám vůbec nezávidí tu odbočku doprava, na dlouhou. Bobek otevírá maratonskou bránu z naší skupiny jako první, já kousek za ním, ale jinak nikdo! Naštěstí před námi na dohled trojka, začínáme s Bobkem točit a kousek po kousíčku se přibližujeme. Tohle je opruz úsek, než se najede pod další stoupání, nekonečné malé brdky a hrubý asfalt. A tahle trojka docela jede, zapojujeme se do kolotoče a při jednom odstřídání ze špice marně vzadu hledám Bobka. Zoufale se otáčím, ale není vidět… pere se to ve mně, co teď?
  Nakonec vítězí vůně skupiny, ještě jsem se v tu chvíli cítil dobře a věřil jsem, že bojujeme o vítězství v týmové soutěži. Zpětně moc dobře vím, že to byla chyba, měl jsem jet s orange kumpánem! Jeden borec nám odjel, tak teď na delší dobu se mými spolubojovníky stal Hnilička a Kwiecien. Pomalu ale cítím, že v této trojce tahám za kratší provaz. Konečně najíždíme na další stoupání Podhradní Lhota - Troják, Kwiecien jede řemeslo a já plápolám. Stejně tak i plápolá můj rozepnutý dres, na jehož zapnutí nějak není čas a síla. To si koleduji o zápal plic… nahoře na bufetu na Trojáku musím stejně zastavit, tam se snad konečně zapnu.
  Ale je to ještě bolavá a nekonečná cesta. Začalo se probouzet pálení chodidel. Všechny bidony do sebe naleju, abych se propláchl a před bufetem vyprázdnil do škarpy. Z bufetu právě odjíždí modrý dres SportRaces, já si žádám doplnění bidonů, rohlíčky se salámem, banán a pohárek coly. Je mi vyhověno, dokonce na mě kluci i počkají, díky moc! Teď zase ožil Hnilička a tahá jako o život. Před Ratiboří je SportRaces sjetý, ale sjetý jsem i já, jelikož nepoznám Mirka Thumu. Prosolený dres je známkou, že už taky dnes něco zažil. Zůstal za námi a já začínám boj o setrvání v této společnosti.
  Kateřinice geluji, bidonuji, ale zdá se, že nic nepomáhá. Pár odlepů, pár doskočení zpět a při nájezdu na Lázy je konec. Mohl jsem s nimi dojet do cíle 10 minut za Snílkem, což by byl sen. Takhle mě čeká krutých 50 km na samotku. Nohy úplně prázdný, nic nepomáhá, žádná motivace, která by mě donutila smysluplně jet. Tragédie. Chlácholím se myšlenkou, že šetřím už na Doksy, kterou přebíjí další myšlenka - letos už nic nepojedu! Ani ten Romanov ve čtvrtek přeci nemůžu vyjet… Chvíli mě ještě zrychlí Truhlář z HSK, který si mě dojel, ale pod Hubertem znovu kolabuji a jedu chvílemi v jednociferných rychlostech. Čumím jen na kilometry, jak pomalu ubývají. Na metě 10 km do cíle mě dojíždí Mirek Thuma. Tak s ním se zase trochu zrychlit. Cíl. Bobek 2 minuty za mnou. Promiň kamaráde...
  PS: Výzva na vedení klubu, kupte konečně už ty vysílačky!
  
  
• RiC – Mamut v Přerově
  
  Společně se Strejdou v boji s krizí.
  boj
  
  
• Strejda – Mamut 2019 anebo boj s casovym limitem
  
  Z Mamuta v poslednich letech mam velky respekt, nereknu li strach. Uz loni, po nucene zmene trasy, když poradatele museli vynechat Tesak, vubec mi to nesedlo. Zaprv trasa se prodlouzila o 10 km, ale casovy limit zustal stejny, takze abych stihnoul do 18.00, hruby prumer musí byt skoro 24 km/hod, coz vetsinou zvladam az na konci sezony. Takove podminky spolehlive odradi vetsinu hobbiku, takze nebudu mit s kym se svezt. A zadruhe vypadly moji oblibene tempove kopce a naopak pribyly Lazy, které se nedaji jet tempove, tam se vzdycky zahltim a pak chvili trva, nez se srovnam a v tu chvili zpravidla stratim skupinu. Nu a taky loni se mne tyhle obavy vrchovate naplnily, snaha se udrzet ve skupine, prepaleny zacatek, krece na Grapach a konec.
  Letos jsem rozhodnuty na to jit jinak. Nemuzu si dovolit zadnou chybicku, limit je takovy, ze zadna rezerva není, jen pokud klapne uplne vsecho, mam sanci to stihnout do 18.00.Taky trosku mne zarazi, ze letos mam min najeto, on skoro každý vikend nejaky kratky UAC, takze dlouhe kilometry chybeji.
  A tak, abych si trosku vyladil formu, tyden před Mamutem si davam dlouhy trenink s parametry podobnymi Mamutu (delka/prevyseni). Prekvapive to mi jde celkem dobře, a tak další den, v nedele, si ještě pridam další stovku a do toho zaradim prudke kopce, a taky nejde to spatne. Pak cekam, az prijde krize z unavy. Dle me zkusenosti je to zpolehlivy zpusob si vyladit formu: vyvyolat krizi z unavy, aby vrcholila tak asi dva-tri dni před zavodem, a az se z te krizi zacinam vzpamatovavat, tak na závod nastupuji v nejlepsim rozpolozeni. A opravdu v uteri jsem gumovy, ve stredu se to zacina lepsit, v patek uz se citim nabity energii.
  Soucasne s ladenim formy vedu slozita jednani s Lenkou a RiCem ohledne spoluprace. Lenka ale vyhodnoti situaci tak, ze nemá sance stihnout limit a zvoli si stredni trat. RiC vaha dlouho, ale nakonec mi dava slib, ze to zkusi jet se mnou. Tak to je parada. Prave loni jsme jeli každý sam a oba jsme to vzdali, tak třeba letos, pokud si navzajem pomuzeme, tak toho Mamuta prece jen ulovime.
  Vecerni tiskovky si zucastni Lenka s Tomasem, Fousac a taky Simona Davidkova z Roadcyclingu. Cele to probiha jako velka oslava amatersle a hobby cyklistiky.
  Spi se na internatu, a spi se dobře, teda aspon mne se spi dobře. Rano si obleknout kratky/kratky a jedeme na start. RiC je tady, stavime se vedle sebe a hned od zacatku se drzime spolu. Nu, spise je to tak, ze ja porad propadavam balikem, a RiC se na nme ohlizi a pousti jednu skupinu za druhou. Nakonec je tu dvojice ze Slovenska, co jede stredni, 410 a 411, podle vysledkove listiny asi manzele Skladanove. A jedou presne to, co ja potrebuji: kopce volne, aby holka stihala, rovinky chlap tahne jako o život, ale bez nastupu, proste dokonaly domestik. Tak se za nimi chvili vezeme, pak si trosku srovnam dech a uz muzeme zacit i stridat. Takova spolupracujici skupina pusobi jako magnet a po chvili je nas docela pocetny balik. RiC jede evidentne pod sve moznosti a porad by rad se pustil do stihani skupiny před nami, coz mu po kazde musim rozmluvit, ale neprotestuje, vždy souhlasi. Po první hodine prumer mame 30,7, coz je dobry prislib do budoucna. Prvni Lazy se vyskrabame maximalne v klidu a nahore ještě chvili cekame na pani Skladanovou. Sice mohli jsme prchnout, ale nechat takoveho tahouna, to se nam urcite vyplatilo pockat pul minutky. Na prvnim bufetu uz mam suche oba bidony, stavime se a pro jistotu se ptam poradatelu do kolika tam budou. Pry do 3 hodin. Aha, tak to znamena, ze v case 6:15 nejpozdeji tam musime byt, jinak jsme o hladu a bez vody. Cela nase skupinka se drzi vicemene pohromade az pod Hadovnu. Krom nas s RiCem jsou tam same ze stredni trasy. Az tesne před Hadovnou dojizdime i jednoho borce z A-cka. Jede se porad na hrani mych moznosti, a tak stále premyslim, kam s te hrany spadnu, bud me telo vystavi stopku, anebo naopak se to rozjede a bude fungovat jako hodinky. Uz jsem zazil oboje a zatím nevim, co je ten rozhodujici jazycek na vahach, kde je ta drobnost která mne stahne na tu nebo onou stranu. Na Hadovne se nam skupina difinitivne rozpadla, uz se jen drzime spolu s RiCem. A taky ten chlap z dlouhe, co jsme dojeli, se k nam pripoji a u vydrzi s nami az do Prerova. Zjistuji, ze do kopcu jedu o něco lip, nez ostatní, coz potesi. Grapy mne jdou kupodivu celkem s prehledem, nahore cekam na zbytek a je to z me strany chyba, kolegove totiž ve sjedu jsou o hodne lepsi, nez ja a pak naopak dole oni museji cekat na mne.
  Prichazi ten nejhorsi usek trasy, zvlneny teren před stoupanim na Trojak, ale letos s tim nemam problem, jede se mne dobře, tak travim vetsinu casu na spici. Po 5 hodinach stále mame prumer nad 25, zacina to vypadat nadejne. Na Trojak poodjizdim kolegum, chci totiž stihnout bufet, nez odjedou a trosku je tam pozdrzet. A delam dobře, když jsem tam, tak zrovna zaviraji auto a chteji odjet. Ale zase to rozbali, pockaji na ostatní a obslouzi nas jako v první tride. Nu dal uz nam zbyvaji jen dva kopce z spoustu drobnych kopecku. Prumer postupne klesa, ja zacinam mit takove standardni maratonske potize: pali mne chodidla, z prebytku sladkeho mam zaludecne krece, ze spatneho asfaltu boli zadek tak, ze uz ani nevim, jak mam na tom sedle premistit. Ale dulezite je, ze je mi jasno, ze 220 za 9:15 dame. A fakt, když na budiku mam 220 km, stopky ukazuji 9:14. Jenze ono je to letos ještě asi o 2 km delsi. Tak to nic, ty tri minuty nad limit nam snad odpusti. V cili nas vita pan reditel zavodu v prazdnem arealu, ale v dusi mam pocit nekonecneho blaha. Mame to! Vsechny tri jsme nadseni, hned si domlouvame na spolupraci na dalsich maratonech. Skupina A zije! At zije skupina A!