Akce Luční Bouda 2019

Akce Luční Bouda patří do kategorie Vyjížďka. Datum: 2019-10-22.

Trasa :: Diskuze :: Foto :: Segment Čertovy schody

Historie: 2008 :: 2013 :: 2017 :: 2018

• Kolíkáč – Nej nápoj a nej koláč na světě!
  
  Mlhovky rozráží tu bílou stěnu před námi, stírám rosu z předního skla auta. Hnusné pražské podzimní ráno, ale s HonzouB jsme naladění na Krkonoše nad oblaky, jedeme do ráje! Nad Jičínem už pomalu mlha mizí a parkoviště v Lánově okupuje překvapivě i Delkim. Navrhuje ještě jedno zpestření trasy přes kopec směrem k Pražské Boudě do Černého Dolu, já nejsem proti. Ladíme oblečení a zadní kapsy, chtělo by se vyjet krátký-krátký, slunce hřeje, ale jedeme do 1500 metrů nad mořem a je konec října, není čas na hrdinství.
  Stoupáme chladivým údolím na Dolní Dvůr a pak proti směru trasy Krakonoše. Krásný pozvolný kopec na velkou! Pak menší zakufrovaní a u někoho jízda s držkopády po kluzkých prknech. Já raději pěšky, na jistotu, ale stejně to klouže v těch kufrech jako na ledě. Tak toto jsme si mohli odpustit, smolař Delkim po pádu hlásí problém se zápěstím a jede zpět k autu. My nechutně prudkým sjezdem přes odvodňovací kanálky do Černého Dolu. Tady se již napojujeme na plánovanou trasu a zvolna se oklepáváme po předchozím dobrodružství. No ještě to bude zajímavé, vím, co nás čeká a čas je neúprosný. Sjezd do Svobody nad Úpou už je za odměnu, ale rovina do Kalné Vody mě moc nechutná. Docela se na moji aktuální výkonnost jede, vůbec nechápu, co budu dělat v těch kopcích, co nás čekají. A začíná se pomalu stoupat na Žacléř. I tady se jezdíval Krakonoš, jo tady jsem viděl čelo o serpentinu nahoře, abych pak odpadl v malém brdku na náměstí. Dnes je to naštěstí výlet a kamarádi jsou hodní . Výhled na Prkenný Důl a hornické město je parádní, vůbec to počasí je skvělé, listy se ani nehnou a slunce vše ozařuje.
  Cyklostezka Polskem a HonzaB stále topí na špici. Takové to Turistovo pomalu, ale furt! Miszkowice, tady vlastně již začíná stoupání na Pomezní Boudy, a mě to zase lezem krkem. Návleky na tretry hřejí, nejraději bych vše zahodil do škarpy a jel jen v závodním ohozu. Zase na trase Krakonoše a vzpomenout na všechny ty bitvy s číslem na zadku. Na silnici kilometry k vrcholu a mě to konečně začíná bavit, nohy si trochu vzpomněly. Meta 1 km k prémii a začínám laškovat s nástupem. První flek jsem nucen přenechat našemu snovému vrchaři, ten lítá někde jinde, ale druhý flek uhájím. HonzaB ale po té odjeté přípravě dole pod kopcem jede stále famózně a jeho chvíle ještě mají přijít.
  Foto s cedulí Pomezek a vyhlašujeme Trautenberka jako nejlepší nápoj na světě. Nedá se nic dělat, strčte si ty všechny přízemní speciality někam, když vyjedete Pomezky nad mraky a čučíte na tu krásu vůkol, tak nemůžete jinak hodnotit! Balíme se do bundiček a letím dolů do Spáleného Mlýna. To je zase sjezd na jedničku. A pak HonzaB zaslouží řád! Ta trasa K1A přes Janovy Boudy, v půlce Portášek přejet sjezdovku a spadnout do Pece, ta neměla chybu! Panoramata jako blázen po hebkém asfaltu!
  Hospoda z Vrchní prchni a je tu megahit dne. Čertovy schody! Z Pece na Richtrovky přes Výrovku ke Kapličce-památníku obětem hor. Ze 700 m do 1500 m na 7 kilometrech. Robert Petzold za 30 minut, já za 60 minut Jdeme do toho s heslem: hlavně neslézt! Očekávám peklo, takže veškeré teplé věci do zadních kapes. A je to tady, leje ze mě jako v červenci, krůpěje potu z hlavy padají na tretry a na rámovku. Ruce a ramena bolí, nohy ztěžka převalují kliky. Převod 36x28 a kadence 33. Řvu nadšením i hrůzou, ten pohled na HonzuB a Luka, jak šlapou zelí v té stěně přede mnou, ten ve mně bude navždy. Přední kolo párkrát ve vzduchu. Tady člověka nic nesmí rozhodit ani na sekundu. Křečovitě držím řídítka a sunu se vzhůru. Konečně střecha Výrovky a HonzaB na dostřel a pravá ke Kapličce.
  Myslel jsem, že to bude pohodovější po tom, co jsme již vyjeli, ale opak je pravdou. Motám se nahoru a HonzaB mizí. Bez ambicí si již užívám to, že to snad fakt vyjedu. Pohledy okolo nabíjí, tohle se nedá zažít někde v kanclu u monitoru. Je to tam! Myslím, že to je nejvyšší bod ČR, kam se dá vyjet na silničce, Památník obětem hor 1509 metrů. Vylezl jsem ze sauny, hadry na mě naprosto durch. Všechny vrstvy ze zadních kapes na sebe, padám dolů na Luční Boudu, kde dáváme nejlepší koláče na světě! Nedá se nic dělat, strčte si ty všechny přízemní speciality někam, když vyjedete Čertovy schody nad mraky a čučíte na tu krásu vůkol, tak nemůžete jinak hodnotit!
  Nezapomenutelná sdílena euforie a nálada s kamarády, kteří jedou na stejné vlně. Tohle se počítá! Ale není moc času, slunce pomalu zapadá, teď jen bez defektu překonat štěrkový úsek kolem bufetu Na Rozcestí a spadnout bez problémů k autu. Aj, defekt defekt! Luke si vybral smůlu. HonzaB se projevuje jako zkušený mechanik, a i díky bombičce valíme rychle dál. Po štěrku, hrubém asfaltu s dírami konečně přichází silničářské lahoda. Strážné spurtujeme a po trase Krakonoše do Lánova stále v závodním stylu. Safra bijci, tohle se neomrzí, díky, že jsem to s Vámi mohl zažít! A Čertovy schody chci někdy v létě v nejlehčím ohozu za 45 minut!
  PS Delkime, dej se brzy do kupy!
  
  
  
• Luke – Pohádková krajina Krkonoš
  
  Když Kolíkáč s HonzouB plánují ještě jeden - poslední - výlet, nedá se moc odolat. I když trasa vypadá náročná a pocit po úterním blbnutí a sobotních třech hodinách kochačky je tak špatný, až se skoro stydím přihlásit.
  
  Přesun autem v mlze z Prahy je docela ubíjející, ale lepší jak na kole a když za Jičínem vyjíždíme z mlhy nálada se vylepšuje. Na místě srazu už čeká nečekaný Delkim a hned navrhuje zlepšovák naplánované a pro mě už tak docela náročné trasy. Zbytek už je tu taky a po chvíli vyrážíme. HonzaB ještě postraší stoupáním na Výrovku a tak si vzhledem k formě slibuju, že dnes žádné wattové polínko do kotle přihazovat nebudu a pošetřím co to jde. Hned od startu se stoupá, naštěstí sklon je docela mírný, stejně jako tempo. Prý se to dá jet na velkou, ale tu tam dneska hodlám dávat maximálně ze sjezdu.
  
  Vystoupáme do 1000 m.n.m. když asfalt najednou končí. Vlevo lesní cesta zpět do údolí a vpravo modrá turistická pěšina, snad jen 400 metrů do míst, kde zas má být asfalt. HonzaB se vydává na průzkum, vypadá to dobře, tak ho následuji. Zjišťuji, že cesta po prknech je místy velmi kluzká, vycvakávám, chci zastavit a upozornit ostatní. Nestihnu ani pípnout a sám se válím před kolem, přední kolo zapíchlý v mezeře mezi prkny skoro po náboj. Naštěstí jen mírně potlučen a přes oblečení nic vidět není. Mezera mezi prkny má tak těch 25mm, takže je to docela boj dostat Bory z lesa, ale daří se. Mezitím se o kus dál válí HonzaB se stejným příběhem jak já a za chvíli jde k zemi i Delkim, který snad to kolo už jen vedl. Nálada graduje, klesáme po mokrých prkených schodech k potůčku a vyhlížíme vytoužený asfalt. Poslední kousek po louce jako jediný jedu a tak si taky jako jediný ustelu podruhé, když mě zadní kolo podjede v mokré trávě. Ale bylo to do měkkého, navíc s výhledem na vytoužený asfalt, takže se mi ani nechce vstávat.
  
  Bohužel Delkimovi ruka dost natekla a není schopen pokračovat, takže dál jen ve čtyřech. Následuje prudký, mokrý sjezd do Černého Dolu s milionem odvodňovacích kanálků. Tak to za odměnu rozhodně nebylo. V dalším stoupání do Jánských lázních tak nějak všichni vstřebáváme předchozí zážitky a za chvíli jsme nahoře. Následuje pěkný úsek přes Kalnou vodu a Žacléř do Polska. Tady pak začíná stoupání na Pomezní boudy, pěkné pravidelné stoupání. Jedeme pohromadě až pod vrchol, kde kluci trochu zrychlují. Já se držím svého plánu a nereaguju, jedu dál stejným tempem, Výrovka se blíží...
  
  Po krátkém občerstvení na Pomezkách následuje krásný sjezd a zkratka do Pece po vrstevnici. V Peci ještě chvilka na odlehčení a jde se na vrchol dnešního dne. Vyrážím dřív, aby na mě nahoře nemuseli dlouho čekat. Hned z Pece se to zvedá do dvouciferných sklonů a ne a ne povolit. Zhruba do půlky se mě ještě daří držet takové tempo, že to připomíná cyklistiku. Vlastně náskok mám skoro stejný jak pod kopcem, takže asi jedu rychleji, než bych měl. Síly pomalu dochází a pohyby, kterými kolu uděluju dopřednou rychlost čím dál tím méně připomínají jízdu na kole. Bolí mě ruce a záda, jak se kroutím ze strany na stranu. Snažím se držet styl, rovné tělo, ale jde to vždy jen chvíli, potřebná síla tam není. Konečně se zezadu přiblížili kluci a slyším Kolíkáčův zpěv a další hlášky, ale už jsem ve stavu, že mě to moc nemotivuje. Vzpomínám si, jak mě po těch stojkách na Krušnotonu bolela týden kolena, taky jak Joe Friel ve své knize zdůrazňuje: "Pokud nedokážete udržet ?? kadenci, ukončete trénink". Marně vzpomínám, jestli to bylo 60, nebo 50, určitě to nebylo 30 Hlava prostě chce konec. Tlačit se mi teda nechce, jenže nočník už je plnej, a když nad jedním kanálkem zavrávorám, vyhodnocuju současnou rychlost jako pádovou a vzdávám. Trochu se vydýchám, protáhnu, potlačím kousek do mírnějšího (čti pod 17%) sklonu a zas nasedám. Kolena dost bolí a nejde se dostat ani do předchozího tempa. Celej den se šetřím na tenhle kopec, nic jsem tu nepředvedl, a jsem zabitej. No paráda. U Výrovky už sklon trochu povoluje, ale jak jsem popravenej, tak se mi stejně jede dost strašně, jsem nad hranicí lesa, a tak v dálce na hřebenu vidím blikačku HonzyB. Tenhle úsek už není tak hrozný, ale stejně jedu asi nejpomalejc z celé cesty, prostě proto, že to jde.
  
  Nakonec se přehoupnu přes horizont, sjíždím k Luční boudě a doufám, že mě tu nechají přespat do dalšího dne. Nechci už jet ani kilák. Za chvíli se náš elitní vrchař proměňuje v elitního cukráře a přináší luxusní borůvkové koláče. Sem byl asi hodně pomalej, když stihl i napéct. Cukr a borůvky mi zvednou náladu a možná bych se mohl vrátit k autu ještě dnes. Po příjemném občerstvení nás už čeká cesta zpět. Nejdřív zas nahoru přes hřeben a pak rovně kolem Výrovky směr Strážné. Je tu asi "jen" kilometr po šotolině, ale po sto metrech mám prázdné zadní kolo. S podporou kamarádů to je nakonec rychlovka a frčíme dál. Teď už je to jen z kopce, občas nic moc asfalt, ale jak klesáme, stoupá jeho kvalita a silnice se rozšiřuje. Normální silnice je pro mě vysvobození, dnes mi to vůbec nesedlo, strach ze sjezdů a slabost do kopce, nic co by člověk v Krkonoších potřeboval, ale těch zážitků, ta krajina, nikde nikdo... jak by řekl klasik: "paráda".
  
  Cestou do Prahy se zas noříme do mlhy a dáváme sbohem té pohádkové krajině Krkonoš. Ještě probereme dnešní den ze všech stran a před Prahou už jsme oba ready rozloučit se a do pyžama. Spalo se fakt sladce.