Léňa –
Desítka s akčním závěrem
Co už tak moc nejezdím na kole, tak jsem se rozhodl běhat. Zabere to méňě času a i závody trvají v řádu minut. Na diskuzi vidím, že běh není jen doménou jedinců, ale běháte vlastně všichni, tak jsem se rozhodl, že do Vás napumpuju svůj zážitek z letošního RunTour v Praze na Landronce.
Na tento závod se připravuju už od 20.8.2019 kdy jsem si řekl, že prostě musím pokořit hranici 40 minut na 10km. Jeden z dílčích cílů bylo zaběhnout 1.9. závod kolem Jordánu, který má 5,9km pod 4min/km aby mi ukázal, jestli na to vůbec mám. To se mi podařilo sice těsně a sotva jsem doběhl, ale ve finále to bylo za 3:57min/km, musím přiznat, že to bylo hodně díky tréninkovému plánu od Kajmana, který mě pěkně protáhl, přivedl mě znovu na místa bolesti, která jsem už dlouho neznal .
Bohužel po tomto závodu se mi Kajman odmlčel, trénoval jsem tedy podle sebe tzn. Úplně na pikaču…. Běhal jsem kolem 50km týdně, tempo nevyvážené, spíše kolem 4:30 až 5:40min/km, s distancí od 10 do 15km. To vše po práci, kam jezdím na kole. Jak jsem stále víc a víc běhal, všimnul jsem si, že se mi nějak roztahují kalhoty, pásek mám stále volnější až jsem si stoupl na váhu a zjistil, že za ten měsíc a něco mám o 9kg méně…. Deset dní před RunTour jsem chtěl vědět jak jsem na tom, vyběhl jsem tedy na svůj okruh a zkusil ostřejší tempo, běželo se mi dobře, tak jsem si ještě zrychlil a užival si ubíhající krajiny, poprvé jsem se na hodinky podíval na 8,5km, rychlost jsem neviděl a čas si už nepamatuju, ale vím, že jsem si řekl a teď za to ještě vem, 1,5km už nic není. Tuto vzdálenost jsem už odkroužil na odpočinkovém areálu Komora, kde okruh má cca 900m. Stopky jsem vypnul přesně na 10m a hle 40:52min…hmm to je fajn, ještě jsem měl rezervu, protože jsem si myslel, že mi chybí tak 300m, byl jsem si jistý, že teď mám ještě 10dní na to zlepšit se o minutu abych dosáhl svého cíle, plus jsem si říkal, že závodní adrenalin sám od sebe ubere minimálně 30sec…
Jenže jak to u mě bývá vždy když je vše ok něco se stane. Po tomto běhu to ještě šlo, dal jsem hned druhý den 10km na vyběhnutí tempem 5:46min/km a další dny už jen jezdil do a z práce na kole tzn. 30km denně, trochu se ochladilo resp. Jeden den bylo i -1 a na mě vlezl nějaký murubundus. Nejdříve začalo pobolívat ucho, po třech dnech jsem šel i na ušní jestli tam není něco horšího, nebylo prý to je od páteře asi z nějakého průvanu… Hmm. Pak se přidala bolest v krku a suchý kašel, bylo 7.10., 5 dní do startu… Řekl jsem si, hold do práce budeš jezdit úplně volně a tam se nepřetrhneš…
Jezdil jsem ještě do 10.10. průměrem kolem 25km//h sice v dešti, ale to na rychlost a náročnost nemělo vliv, díky blatníkům a dobrému oblečení to šlo. Jenže kašel neustupoval tak nakonec poslední dva dny před závodem jsem už jel do práce radši autem a vězte, že to opravdu nemám rád. Ráno ve 4h jedete lesem, kdykoli může vyskočit srnka apod, je to pro mě 15min stresu za volantem, prostě děs, ale do RunTour musím být ok. V noci si promítám celý závod jak poběžím, od kdy budu trpět, prostě nic jiného než číslo 40 v hlavě nemám.
12.10. v den závodu se probouzím po prokašlané noci v takové divné náladě, jak to dnes půjde. Už se loučím s myšlenkou, že to pod 40 bude. Ale stejně plán mám jasný. Od začátku se za někoho háknout do 5km běžet tak za 3:55min/km, pak zpomalit na 4:00min/km a uvidím do kdy to dám, případná ztráta pak nesmí být větší než 20sec….
Na startu mě mrzí, že na 40minut není žádný vodič, nejblizšší je na 45min… to fakt ne. Řadím se tedy někam kolem desáté řady, vodiče z 45 mám daleko za sebou. Ve svém okolí si vyhledávám běžce, kteří by mohli běžet na můj čas, s několika prohodím pár slov abych věděl na jaký běží čas, bohužel na 40 nikdo….Za hudby Karla Gota a Queenu je odstartováno.
Hned od startu jdu přes x lidi, tempo mi přijde pomalé, musím dost lidí obíhat, špice je natažená do dvojic maximálně trojic a jelikož hodně fouká je to hardcore. Jako správný cyklista hledám správný hák, ale mějte dva metry a schovejte se za lidi co mají max. 180cm… Nakonec jsem se choval za jednoho borce co vypadá jako triatlet, má krásný styl běhu a dost široký abych se za něj mohl schovat. Běží obstojně, při prvním zabrnění hodinek vidím za první kilometr tempo 3:40, to je moc, ale zpomalovat se mi nechce, protože to moc nebolí, nakonec ale stejně zpomalím, protože před triatletem se udělala díra a on trochu zvolnil, fouká fakt obstojně tak nikam se neženu a dýchám mu na krk zprava, párkrát se na mě otočí co to jako dělám, ale jsem v klidu, nejdu po něm…druhý km dáváme za 3:58, to už jde přesně tak to chci. Borec mi bohužel odpadá a kolem mě je jen jedna žena respektive holka, která má tak metršedesát max a nějací dva kluci podobné výšky… Safra, co teď? Až do 3km běžíme furt proti, ten třetí km mám za 4:02. Lidi za které bych se mohl schovat jsou tak dvacet metrů přede mnou, využívám tedy otočky, kde naopak vítr fouká do zad, natahuju krok a lidi před sebou si docvakávám, je to žena a nějaký další triatlet, na metě 4km jsme za 3:56, háknul jsem tedy tyto dvě věže a držel co to šlo, poslední km z prvního okruhu je mírně z kopce, takže je uviset jde, při proběhnutí brány prvního okruhu tzn. 5km svítí na časomíře 19:30, mě hodinky ukazují 19:10… tak nebo tak je to furt dle plánu takže fajn, o ženě co běží přede mnou hlasatel zahlásí, máme tady druhou ženu….
Začátkem druhého okruhu začíná opět boj s protivětrem, teď už bohužel nemám před sebou ani ve svém okolí tolik lidí jako v první okruhu, tak ikdyž jsem v háku cítím každý poriv, mí vodiči běží pěknou kudlu, dobíháme skupinku tří lidí před námi, kde k mému příjemnému úžasu poznávám svého kamaráda Romana, kterého jsem neviděl už x let a přitom jsme toho spolu už tolik zažili a dnes jsem jej chtěl hodně vidět, bohužel až do teď se mi to nepoštěstilo. Běžel jak brus, jen jsme se pozdravili a já trpěl, hodinky problikly 6km 4:04. říkal jsem si tak teď se nesmím pustit Romana ikdyby nevím co!
Jediný mírný kopeček , který měl asi dvacet metrů mě bolel až jsem nohama prohrábl jako do prázdná, ale Roman nepolevoval tak jsem se držel, začal náběh do úseku kde protivítr byl nejhorší a já přímo na větru bez možnosti se schovat. S Romanem běžel nějaký týpek, který ještě furt něco povídal, jak běžíme, jaké tempo atd… Na 7km nám odběhl, mě zabzučely hodinky s 4:08, začalo se mi zhoršovat dýchání a v hlavě se mi začaly rodit myšlenky, že musím zvolnit. Jenže nešlo pustit Romana! Vypnul jsem si tedy nervy co přenáší do mozku informace o bolesti a jen si říkal, už to je jen dva a něco km…. To nic není…. Dech se stále zhoršoval, nohy už padaly setrvačností a na 8km mi brnělo 4:10, 2km to už musím dát, jenže už nohy přestaly mít sílu se zvedat a posunovat vpřed, začal jsem mírně klopýtat i do stran, dýchání se zhoršovalo, ale už jsem viděl praporek 9km tak jsem si říkal, ještě max. 5 minut bolesti to přece dáš! Romana jsem už nevnímal, byl už pryč, brnění hodinek s časem také ne, začínali mě předbíhat další borci, najednou jsem měl kolem sebe takové vakuum, kdy jsem nikoho a nic neslyšel, jen vnímal myšlenku, že to je ještě pár stovek metrů, věděl jsem, že už nedržím rovný směr, ale snažil jsem se co to šlo, najednou jsem viděl cílovou bránu České spořitelny a pod ní časomíru, jenže čísla jsem nerozeznal, zbývalo ještě tak 100m….. no a pak už si jen pamatuju, jak mě záchranáři nakládají na nosítka…
Když jsem se probral, ptal jsem se kam mě vezou, že nikam nechci, jen mi vše odkývali a stejně mě na nosítka naložili. Teď začaly otázky, jak se jmenuju, jestli tady někoho mám atd… Jméno jsem ještě dohromady dal, naštěstí jsem zahlédl Romana, který mi něco říkal nevím co, ale pochopil jsem, že chce číslo na mou Lenku, to číslo znám i před smrtí tak jsem jej vysoukal ze sebe. Najednou jsem byl v sanitce, z rukou mi visely hadičky, vůbec jsem necítil tělo, hlavu a zbytek celý brněl do toho všeho jsem se cítil jako na houpačce jako taková ta ocelová koule co se donekonečná houpe. Musím říct, že paní záchranářka byla velmi milá, pořád se mnou mluvila, snášela mé přiblblé otázky, typu jestli jedeme nebo stojíme, k čemu mají v sanitce helmy, jestli jsem doběhl až do cíle (prý ano když jsem měl na krku medaily) atd. Zaslechl jsem, že si zachránaři mezi sebou domlouvají můj přesun do Motola na nějaké vyšetření, když jsem se ptal o čem to mluví, říkali, že musím na odběry krve, to jsem rezolutně odmítal, moc se mnou nediskutovali… do toho přiběhla má manželka, samozřejmě mě nepochválila, ale byla v pohodě, byl jsem rád, že jí vidím, tedy jen jedním okem, ale vidím. Záchranařům jsem říkal do nemocnice pojedu, ale jen s manželkou! Opět jako bych nic neřekl… Neměl jsem vůbec sílu se pohnout, nohy, ruce prostě nic jsem necítil, když jsem měl zvednout ruce, prostě to nešlo, dát nohy k sobě taky ne…. Necítil jsem se zrovna ok. Pak jsem se začal dávit, naštěstí jsem jen snídal takže ven nic nešlo, ale fuj tajbl….Ani nevím po jaké době přišly další zachranáří z Motola, že mě přesunou do jejich sanitky a odvezou… Nemohl jsem se hýbat tak mě přenesly do takového dospělého kočárku, že mě převezou k sanitce, která stojí cca 150m daleko. Jenže cestou byla tráva, a další překážky tak začaly řešit jak mě tam dopraví. Přivezli čtyřkolku, pěkně nadupanou káru prý jestli zvládnu na ní sedět, zkusil jsem vstát, ale hned se mi tak zamotala hlava, že to prostě nešlo. Přišly tedy čtyři borci z ochranky vzali mě do holých a přenesly až k sanitce, kde už mě přeložili na další lehátko a za zvuků sirén a houkaček mě dopravili do Motola. Kde jsem absolvoval nějaké kapačky, odběry krve, výslech Police o ztotožnění, EKG a další vyšetření, celkem jsem si tam pobil asi tři hodiny, celou dobu na mě v čekárně čekala Lenka, kterou do nemocnice odvezl Roman, čekal tam s ní taky něco přes hodinu určitě, prostě další kterému jsem skazil tento krásný závod…
Po všech těch vyšetřeních, kapačkách, odběrech mě normálně propustili, zaplatil jsem si 90kč za pohotovost a mohl naložit rodinku a odjet domů, úplně cajk
Suma sumáru, hranici 40 minut jsem nepokořil, oficiální čas jsem měl 41:20, mě hodinky ukázaly 40:38, je to ale jednou 40 nepadla, prostě kombinace nedokonalého zdraví, nulového tréninku před závodem a dehydratace organismu (v den závodu jsem vypil tak půl litru vody) způsobila, že mi tak brzo došlo s tím akčním závěrem. Poučení pro příště, když nejsi 100% zdravý nechoď za svů limit a před závodem pij jak duha! Lenka u mě stále celou dobu, celé hodiny v čekárně hladová, žíznivá bez slova výčitek jen podpora, díky moc, Roman je člověk do nepohody a moc mu jsem za vše vděčný, lidi ze záchranky byli naprosto úžasní a patří jim velký dík za vše.