Akce Alpy s Ladies Clubem 2007

Akce Alpy s Ladies Clubem patří do kategorie Soustředění. Datum: 2007-07-05.

Diskuze

• Andy – Rakouské Alpy
  
  Rakouské Alpy Na silničním závodě Mamut Tour vyhrál přítel v tombole pobyt v rakouském Leogangu pro dvě osoby na čtyři noci. Státní svátky 5. a 6. črvence tak pro nás byly společně s víkendem jasnou volbou na vybrání si výzvy. Bohužel jsme ale asi nebyli sami, kdo do Rakouska v tomto termínu vyrazil a tak nám penzion Blueberry (http://www.apart-leo.com ) mohl nabídnout jen tři noci. Vzali jsme to i tak, s tím že ten poslední den nějak vyřešíme na místě. Cesta po Čechách (jeli jsme přes Tábor, Budějovice a přechod Dolní dvořiště) byla na to, že že jsou svátky úplně v pohodě. Situace se značně zhoršila v Rakousku, kde jsme chytli strašný slejvák, stěrače to ani nebrali, takže jsme museli jet dost pomalu. Navíc jsme si nevybrali nejrychlejší cestu, zajeli jsme si a navíc to bylo všude samé rychlostní omezení - no prostě do penzionu jsme dorazili až po jedné hodině ráno. Majitel na nás naštěstí čekal, dokonce stál před penzionem a mával na nás baterkou Pořád lilo, tak jsme si vzali jen tašky s oblečením a šli jsme na pokoj. Náš apartmán "Malina" byl v prvním patře, měli jsme dva pokoje a sociální zařízení. Dopoledne jsme tedy po dlouhé cestě všichni vyspávali, ono také nebylo kam spěchat. Venku lilo a lilo Když to konečně trochu přestalo, udělali jsme si procházku po okolí a také si zašli nakoupit do asi kilometr vzdáleného obchodu. V penzionu jsme to skoro všechno hned snědli a protože to pořád vypadalo, že už neprší, vyrazili jsme na kola, vymysleli výlet do Zell am See. No samozřejmě že asi po půl hodině jízdy začalo pršet. Čekali jsme to, tak jsme navlíkli šusťákovky, ale lilo vytrvale a furt, takže po chvíli na nás stejně nebyla nit suchá. Přesto byla projížďka moc pěkná, hlavně díky tomu, že jsme prakticky vůbec nemuseli na silnici. V této oblasti rakouska (Salzbursko) mají dokonalý systém pro cyklisty. Cyklostezsky jsou úplně všude, kola snad mají přednost i před pěšími (třeba chodník ve vesnici není, ale cyklostezka ano). Dokonce je rozlišují na cyklostezky pro biky a pro cilniční kola. Paráda. Je sice fakt, že si člověk trochu zajede, než kdyby jezdil přímočaře po silnici, cyklostezky často jezdí cik-cak, křižují silnice, řeky apod., takže na nějaký trénink třeba rychlosti to moc není. Je to spíše celé o cykloturistice. My se ale za žádnými rychlostními rekordy nehnali, naopak jsme se chtěli pokochat výhledy na vysoké hory, husté lesy, typické rakouské dřevěné domky, upravené zahrádky a vůbec celou tou pohodovou a klidnou atnmosférou, která tam všude vládne. Z Leoangu jsme tedy jeli nejprve západně na Saalfelden, kde jsme se stočili na jih a přes Maishofen dojeli do Zell am See. Je to moc pěkné město, ale nás moc nezajímalo, chtěli jsme si objet dokola jezero. Samozřejmě že kolem něj vedla cyklostezka. A všude měli jako obvykle perfektní značení. Jezero mě překvapilo, čekala jsem, že bude větší. Po obvodu měřilo jen něco málo přes jedenáct kilometrů. Škoda že v dešti a s mraky na obloze na něj byl spíše smutný pohled. Věřím, že když je krásně, vypadá to úplně jinak. Všude se prohánějí lodičky a šlapadla, voda je plná dětí, na plážích se hraje beach volejbal a ve stáncích se točí pivo a pečou klobásy. Takhle bylo všude mrtvo. Bylo už asi šest, tak jsme to otočili zpátky domů. Najeli jsme 57 km, prakticky po úplné rovině. Celý večer jsme pak z kol a oblečení smývali bahno a sušili věci, abychom měli ráno v čem vyrazit. Pátek měl být podle předpovědi lepší, přesto ale celou noc pršelo a ráno také. K tomu nám pod okny, situovanými přímo do hlavní silnice pořád jezdila auta, spaní tedy nebylo nic moc. Taky jsme se vykopali ven až v jedenáct dopoledne Majitel penzionu nám poradil prý krásný okruh horskými údolími - přes Hochfilzen-St.Ulrich-Wiegring-Lofer a Saalbachen. Podle mapy to vypadalo velmi zajímavě, tak jsme se zase docela teple oblékli (teploty po oba dva dny byly dost nízké, ve čtvrtek kolem 12 stupňů, v pátek kolem 15 stupňů) a když chvíli nepršelo, vyrazili. Opět jsme jeli po krásných cyklostezkách, první část vedla lesem, kde byly z pařezů vyřezány různá zvířátka a také cyklistycké pomůcky (např. helma). To bylo moc pěkné! Další důkaz toho, jak vážně tady cyklistiku berou. Cesta mírně stoupala, asi deset kilometrů jsme jeli pořád do kopce, ale opravdu mírňoučkého. Ono vzhledem k tomu, že jsme vlastně pořád jeli údolími, tam ani moc velké kopce být nemohli. Dalších asi dvacet kilometrů jsme zase klesali, opět mírně. Kolem nás byla stále nádherná panorámata Alp, louky s pasoucími se krávami, řada koňských farem a hlavně téměř žádná auta. Zpočátku nám opět párkrát sprchlo, pak se ale počasí umoudřilo a udělalo se docela pěkně. Z Loferu do Salbachenu jsme jeli skoro pořád po rovině, udělali jsme si jednu pauzu u supermarketu, kde jsme si koupili něco k jídlu a pak už v pohodě dorazili mírné stoupání domů. Celý okruh měřil 67 km a byl opravdu úžasný. Když jsme si trochu odpočinuli, jeli jsme se ještě na chvíli projet na in-liny - místní cyklostezsky jsou tak kvalitní, že se na nich parádně jezdí i na bruslích. V sobotu náš pobyt v penzionu končil, my však měli naplánovanou Hochalpenstrasse. Již večer jsme tedy sbalili, ráno vstali v sedm, majitele poprosili o úschovu zavazadel, hodili kola do auta a vyrazili směr Grossglockner. Mazácky jsme dojeli autem až k mýtné stanici Ferleiten, která se náchází v nadmořské výšce 1145 m. Závod (http://www.glocknerkoenig.com/en/home/race_information.html), který se po Hochalpenstrasse každoročně jezdí, vede už z vesnice Bruck (755 m), nás ale čekal ještě odpoledne přesun do Čech, takže jsme si trasu zkrátili. Jinak Glocknerská silnice spojuje právě severní Bruck s vesnicí Heiligenblut (1301 m) v Mölltalu na jihu. Nejvyšším místem této silnice je Hochtor ve výšce 2504 m, ale konec vlastního souvislého stoupání a i již zmíněného závodu je u Fuschertörl-Gedenkkapelle (2445 m). Mimo silnici se pak nachází nejvyšší místo, sloužící jako vyhlídka - Edelweisspitze (2571 m.n.m.). Profil silnice je možné shlédnout zde: http://www.grossglockner.com/highalpineroad/roadprofile.htm Jak jsem již psala, my vyjeli od mýtné brány (poplatek za auta 28 Euro, za motorku 18), přesně z místa startu závodu. Silnice byla hned zpočátku hodně prudká, po pár stech metrech se trochu zmírnila. Stoupání se po celé trase pohybovalo mezi 10-12%. Zpočátku jsme měli problém se rozjet, po čase si ale těla na neustálé stoupání přivykla a jelo se lépe, jen se čas od času ozývala kolena. Celkem jsme projeli asi 14 serpentýn, všechny byly očíslované. Bylo na nich pozitivní to, že jedině v nich se silnice trochu narovnala a tak bylo možné si trochu odpočinout. Co mě potešilo byla špičková kvalita asfaltu, po tom se jelo parádně. Co mě naopak zklamalo, bylo neuvěřitelné množství aut a motorek, které se i přes vysoké mýtné dralo nahoru. Takže místo aby člověk dýchal čerstvý aplský vzduch, dusil se výfukovými plyny. Trochu škoda byla i počasí, sice konečně nepršelo, což bylo super, ale hory byly v mlžném oparu, žádná pěkná panoramata, na která jsme se tolik těšila jsem neviděla. Jeli jsme hodně pomalu, rychlost ani kadenci tady popisovat nebudu, stejně by mi nikdo nevěřil že se při ní ještě dá udržet na kole Asi po dvanácti kilomerech stoupání jsme se dostali na rozcestí, kde doprava se jede ke kapličce Fuschertörl, kde je cíl závodu a doleva na tzv. bikers point, vyhlídku Edelweisspitze. My jeli nejprve doleva, kolem restaurace do cca 2 km dlouhého kopce se stoupáním určitě přes 12% po dlažebních kostkách. A to v mlze, kde jsme viděli maximálné dva metry před sebe a kolem nás se honili motorkáři. Brr, náročné fyzicky i psychicky. Nahoře byla mlha taková, že nebylo vidět vůbec nic, tak jsme visíc na brzdách sjeli po mokrých kostkách se zbytky sněhu opět dolů a jeli ke kapli. Od ní je možné ještě pokračovat směrem na Grossglockner, hned po kaply následuje celkem prudké klesání, průjezd tunýlkem, objezd jezýrka a opět serpentýny nahoru. Tam mi už jsme ale nepokračovali, to si necháváme zase napříště. Nabalili jsme na sebe vše co jsme měli (rozdíl v teplotě byl značný, dole v 1100 metrech bylo kolem 21 stupňů, jak jsme vystouapli nad dva tisíce metrů, kleslo to na čtrnáct a úplně nahoře bylo jen 12 stupňů) a pustili to dolů. Jelo to nádherně. Bála jsem se to úplně pustit, přece jen je cesta samá zatáčka a dopravní ruch je opravdu čilý, moje maximální rychlost tak zůstala na 65,9 km/h. Trochu mi při tom omrzaly ruce. Největší zážitek ze sjezdu byl ale nikoliv z rychlosti, ale z toho, když jsem za jednou zatáčkou málem srazila krávu, která stála napříč přes cestu. Vyhnula jsem se jí jen tak tak Za pár minut jsme byli dole. Celkem jsme najeli 30 km a nastoupali necelých 1500 metrů. Pak už nás čekala jen cesta do Čech, a noční hledání ubytování v jižních čechách. Nakonec jsme asi v deset večer zakotvili v penzionu Hamr v Nových hradech a v neděli jsme si ještě pěkně pojezdili v okolí.