Luke –
Mlýnočtvrťová světokopcová klasika
85 stupňů a kapky potu odměřují čas v sauně, příjemné prohřátí kostí po ranní procházce zasněženou krajinou. Nic, co by jen trochu připomínalo cyklistiku, ale v hlavě se pedály pořád otáčí. Tréninkový denní dopsaný, poslední poznámka: "Super to bylo, chci víc!" Zbývá udělat tečku, poslední závodní report.
Všechno to bylo zase jinak než podle plánu, ale parádní, vlastně stejně jako celá sezóna. Všechno, co jsem měl v kalendáři do konce října ruší covid, takže v hlavě už byl konec sezóny a spřádat plány na další... při plánování dovolený v Rakousku ale objevuji kopcovitou klasiku, 86 km a skoro 2000m převýšení. Uzavřená trať, na které pojedou i profíci, tak tomu se nedá odolat, navíc když předpověď hlásí sucho.
Ve finále je Königswiesen kousek od hranic, určitě jsem jel na závod letos už dál. Za 2:45 už parkuju kousek od registrace. Vedle si staví dodávku profíci z Hrinkowu, což je tým na úrovni hradeckého Elkovu. Bude sranda, říkám si a jdu na registraci. Tam dostavám číslo za sedlovku, dvě čísla na dres a čip - bez zálohy, jen slečna prosí, abych to nezapomněl vrátit. Žádný podpis startovky nebo tak, prostě jiný kraj... Cestou zpět k autu mě začíná znervózňovat, že jsem zatím viděl jen samý hošíky. Připravím kolo a dres, jdu najít wc a překvapivě u toho najdu i šatny a sprchy. Cestou zkouknu na telefonu startovku, abych zjistil, že v amatérském poli budu patřit k nejstarším. Vidím tam jeden ročník 77, pár lidí z osmdesátek a zbytek je 1990 a mladší. Stále jsem nepotkal nikoho, kdo nevypadá jako eliťák.
Svítí sluníčko, ale mraky se blíží, tak beru krátký-krátký s návleky. U převlékání poslouchám týmovou poradu Hrinkowu, kde si borci rozdělali židličky, doprostřed si stoupl sportovní ředitel a spustil. Popsal trať, kdo to kde má zkusit a kde si dát na co pozor. Docela jsem se zaposlouchal, a tak čas letí, nestihnu už projet celý okruh 21,5 km, tak jdu aspoň na první stoupání a pak dojezd do finiše. Cestou potkávám další tým, vypadají stejně jak ti borci s Hrinkowu, všichni stejný dresy, bundy, helmy, kola... teda rozdíl je v tom, že kola nemají v týmových barvách... myslel bych si, že to je další profi tým, ale čas běží a oni ne, a ne na start, takže to jsou amatéři. Holt jinej kraj...
Rozjetí mi asi stačí, jdu se kouknout na průjezd profíků a pak už na start. Pořadatel hlásí, že je nás skoro 50, podél bariér davy lidí, koukám po soupeřích v marné snaze najít někoho, kdo by vypadal, že bych to s ním mohl objet. Připadám si starej a tlustej. Ale to už je tu start a sprint do krátkého sjezdu, ale v rámci možností se jede v klidu. Jen je trochu nezvyk, že všichni jedou do zatáček, jak kdyby v protisměru nemohlo nic jet... no jo, uzavřená trať, ale pro mě docela nezvyk. Pak ostrá pravá a smrad spálených špalků, jó o tom přece v Hrinkowu mluvili...
A hned se začíná stoupat, pořád kolem 300W, ale jde to, občas to cukne, ale díky šíři silnice se po zpomalení člověk snadno sune aspoň kousek vpřed. Po zhruba kilometru se naivně otáčím, jestli náhodou někdo už neodpadl. Samozřejmě že ne, ale i mě se jede pořád ještě dobře a říkám si, že tohle tempo kolem 300W nahoru vydržím... Ale je tu serpentina a sprint na horizont, kde to bude kousek mírnější a po větru. Jo o tom taky Hrinkowci mluvili, je třeba se držet vepředu, ale už neříkali, že na to 600W rozhodně nebude stačit. Vlaju tedy na ocase, někdo dokonce odpadá, hurá, říkám si, teď ještě doufat, že až odpadnu já, nebudu sám. Ještě tak kilák tam visím, borci kolem občas křičí bolestí, dalších pár lidí couvá z balíku pryč, mě tam taky skočí díra. Držím tempo a balík na kousek, ale není tam nic navíc, bez možnosti se zvednout. I tak to držím docela dlouho v naději, že třeba zpomalí, ale to se neděje. Naopak za to v poslední prudké pasáži ještě vezmou mizí úplně.
I tak jsem spokojen, že vydržím až kilometr pod vrchol kopce, co má 4 a půl kilemtru jsem nečekal. Čekám na skupinku 3 lidí za mnou a pokračujeme dál. Ještě 3 prudké stojky, které berou hodně sil a začíná dlouhý sjezd do Unterweißenbachu. Ze začátku úzká ulička pro jedno auto a pak nájezd na širokou silnici. Do zatáček není vidět a borci nemají strach to poslat přes protisměr hezky od skály po svodidla. Tak tohle jsem letos vůbec netrénoval, stejně jako klopit kolo jak motorku v 60 km/h. Samozřejmě ztrácím. Největší lahůdka přichází na konec, kde je pravoúhlá křižovatka při nájezdu na hlavní. Vnitřní apex tvoří obrubník chodníku, vnější bariéra je zeď baráku, předtím 55 km/h na tacháči, tak teď si frajere tipni, kolik tu můžeš jet, abys ten barák netrefil... ok, 40 bylo málo, takže další ztráta cenných metrů a bolí to si to dojet. Borci jsou v tomhle teda hodně jinde. Jinak je vesnice plná lidí co fandí a je jim jedno, že nemůžou půl dne jezdit autem po okolí.
Na rovince tedy tvrdej nástup abych se vrátil do skupiny, jednoho jsme ještě sjeli, takže jedeme v pěti. Teda rovina to není, spíš trochu z kopce a pak zas trochu do kopce. Když se to zase víc zvedne tak mě nechávají všichni ujet, řikám si fajn, asi pojedeme trochu víc v klidu a zvolňuji. Následuje rovnější sjezd, kde naštěstí nemám problém, končí to esíčkem, do kterého se brzdí z 65 tak na 45 a hned prudký technický dojezd do cíle. 3 borci za to tady berou, jak kdybychom byli v posledním kole, takže do cíle mají pár vteřin náskok. Komentátor to nějak glosuje, ale vnímám až hlášu "und hier ist Lukas Kerpl aus Tschechien". Tak to se musím aspoň na oko zvednout a vydat se za těmi blázny. Sjezdík už znám a v dlouhém kopci do Haidu se rychle dotáhnu do skupiny. Jednoho jsme tam nechali. Jeden se snaží ujet. Zbytek ho nechává, tak věřím, že ho asi sjedeme. Jede se mi ale dobře, tak si vlezu na špic a jedu až nahoru docela tempo. Ti další dva docela oddechujou, navíc jeden v bílo-modrém už dřív vypadal, že sotva jede. Nicméně to asi byla jen taktika...
Nahoře spolupracujeme, přes 3 stojky dojedeme toho co nám ujel a necháme ho za sebou. Dojíždí nás čelo Elite ženy, které startovali minutu za námi. To jsem čekal, že se stane dřív. Až teď mě napadá, že ta motorka, co se kolem nás celou cestu motala a zastavovala případně auta na hlavní silnici možná nebyla kvůli nám. Jenže s holkama přijeli další motorky, tak kdo ví, jak to bylo...
Holky necháváme jet, ze sjezdu jedu líp jak v minulém kole, ale to všichni, takže zase dojíždím ztrátu za vesnicí, ale díky koloně aut za holkama to docela snadno jde. Jedeme pak až do Königswiesenu za holkama a sledujeme jejich souboj, který končí odpáráním jedné z nich a zbydou jen dvě. Odpadlici předjedeme v brdku před sjezdem k cíli. Pak zas to esíčko, tentokrát si myslím, že mám čas si prohlédnout, jak regulovčík s praporkem ukazuje směr, kam máme jet úplně jak to vidí člověk v televizi. Tohle je fakt profi level. Proč se ale moji soupeři zase zvedají a spurtují do cíle, to jsem nepochopil do teď. Dojeli jsme ještě jednoho, s ním zůstávám a najíždím do hlavního kopce dne, potřetí...
Doufám, že si je zase sjedu, ale borci docela zapnuli, jedu tempo pomalu jak v prvním kole, tohle už je all-out, žádné schovávání, blížím se. Borce, co zůstal se mnou jsem odpojil, objíždím dalšího odpadlíka. Celý kopec se snažím držet kolem 270W, ke konci už to fakt bolí, ale doufám, že bych se mohl vrátit, ten kopec jsem jel určitě rychleji, ale jen o pár vteřin, než ti dva přede mnou. Nahoře ale oni zase háknou kolonu za vedoucíma holkama a už se neblížím. 3 stojky před sjezdem jsou už dost na morál, ale nechci se vzdát a vlastně mě těší, že i přes tu bolest to pořád jede... Ze sjezdu mi ale bohužel nadobro mizí. Dávám si za cíl, alby mě nikdo nedojel. Když vidím, že se vzdaluji i té třetí v pořadí Elite Frauen, tak vím, že nejedu špatně. Předjel jsem ještě jednoho prošitého soupeře a mířím do posledního kola. Pro průjezd cílem se zvedám v naději, že ještě zahlédnu někoho přes údolí v posledním kopci, ale tam to vypadá na pusto prázdno. Není už motivace moc to hrotit, navíc ke konci mě ještě předjíždí čelo Elite muži. Nějak jsem měl v hlavě, že jedou jen 4 kola jako my a trochu mě mrzelo, že mě nedojeli, ale jedou 5 kol, takže vidím nástupy na konci kopce. No přeženou se hustou rychlostí. Připadám si, že stojím. Krásná podívaná. Ale taky trochu ztráta koncentrace a nějakého času v tom kopci. I tak ale nohy už docela tuhnou. Pak ty 3 stojky, už pěkně fučí proti, natahuju zase návleky na ruce, co jsem po startu sundaval. Ale do cíle to snad stihneme před deštěm.
Naposledy si užít sjezd, minout ceduli 10 km a rovnější pasáž k cíli. Mám fakt dobrej pocit a baví mě to i když už jedu sám. 5 km. Poslední brdek se zvedám, začínají mi cukat nohy, ale říkám si, že se v posledním kole posledního závodu neposadím, nesvěsím a vydržím to až na horizont. A ono to jde. 4 km, i ty cedule pomáhají. Zalehnout do sjezdu, 3 km, 2 km, luxusní značení. 1 km. Sám si můžu najet to esíčko a narvat to do cíle, jak kdybych neměl ztrátu víc jak minutu na ty přede mnou. Prostě pro ten pocit, pro ty lidi, co tu celou dobu stojí a povzbuzují, nebo jen pro ten klasikářskej dojezd jak z televize. 500 m, levá, pravá, levá, značka 200 m, pořád do kopce a cílová brána. Jo! Konec, úplně vyřízenej, Garmin ukazuje 1957 nastoupaných metrů, a to jsem ho zapnul pozdě až v kopci. Tak to asi i ty 2000 mělo, fakt těžký.
K autu, hodit přes sebe teplejší dres a sundat čísla, čip a vrátit to na prezentaci. Na náměstí ještě počkat až vyhlásí profíky, pak holky a amatéry. Ještě někdo dojíždí, tak nejsem nejhorší. Je tu starosta obce a kdo ví kdo další. Elite vyhrál rodák z nedalekého Lince Riccardo Zoidl, který loni jezdil za CCC. Vítěz amatérů měl průměr přes 36 km/h… Pak zase k autu, málem se natáhnout na nánosu listí před parkovištěm a sklidit za to potlesk od borců z Hrinkowa, co se vyjíždí na ergáči. Využiju i šatnu a sprchu, když už to tu je, takovej luxus. Jedním slovem nadšení, další závod, kde bych za rok nechtěl chybět...