Akce Beskyd Tour 2021

Akce Beskyd Tour patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2021-06-26.

Nejdelší varianta má délku 163 km.

:: Propozice :: Mapa a profil :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto :: Flyby :: Cyklover

Historie: 2002 :: 2003 :: 2004 :: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018 :: 2019 :: 2020

• Dreamer – Beskyd Tour, kdyz se zavodi od prvniho do posledniho metru
  
  Beskyd Tour se letos kona pouhy tyden po Krakonosovi, coz nekdo vita, nekdo ne, ale je to pro vsechny stejne. Tedy pro ty, co chteji objet oba maratony. 163 km a skoro 3000m prevyseni v krasne Beskydske krajine, to vzdycky laka. Navzdory tomu, ze cesta do Beskyd je dlouha, umorna, ale opet je to pro vsechny stejne. Tedy pro ty, co tam jedou z Prahy nebo podobne vzdalenosti. Prijizdime v patek pred pulnoci, rovnou zalehavam do postele, abych moc nebudil Nicka s Baluem, kteri uz zalehli. Vzhledem ke kvalite ubytovani je to tak nejlepsi, z toho skolniho internatu nebo co to je, prilis optimismu nikdy neproudi, ale na druhou stranu, nic moc lepsiho se v tomto miste sehnat neda.
  
  Prekvapive se docela vyspim, nasleduje ranni snidane, netradicni kombinace ovesne kase, sucheho chleba a tri kousku frgalu. Ten si nakonec davam jen ja a to bylo reci na teamovem chatu, jak je ranni frgal povinny. Ale je pravda, ze si kluci dali do nosu o den drive. Kratke rozjeti a uz stojime na startu. Tymove foto, pokec se Standou Prokesem a v pul desate zavod zacina! Snazim se dostat dopredu pred najezdem do uzke lesni silnicky, ale moc se to nedari. Jedu tak kolem 60. mista odhadem, coz ma za nasledek, ze se silnice nekolikrat zaspuntuje, jednou tesne prede mnou pad, kdy borec odleti do lesa. No, spolecny start dlouhe a stredni trasy a rovnou do takove uzke silnice neni za me nejlepsi napad, co si budeme povidat. Sjezd uspesne prezivam, misty sterk, ale da se. Najezd na hlavni a dalsi brdek. Tolik se ale nejede, takze nahore porad cely balik, tj. tak 300 lidi.
  
  Dlouhy sjezd uz ve Slovensku, vidim ze Luke se vetra pred balikem v jednu chvili kdy se zvolni, ale to jiz prichazi vyfrezovane useky. Tlacim se dopredu, stejne jako dalsich 300 lidi. Dari se mi tam ale zustavat, kratky pokec s HotGeorgem, letka P. Popiolka tradicne najede na celo, aby mel Pavel dobrou pozici na Kelcovske sedlo. Tam i ja najedu docela dobre a nahore mam jen par vterin ztratu na M. Kubicka nebo B. Pruchu. Parada, zmacknu se a do sjezdu predjizdim Michala! Na dohled Beda, valime to z kopce a po najezdu na lepsi asfalt jsem v pekne skupince, celni balik sice kus vepredu, ale na dohled. Michal tu neni, ale jiste je o kousek dal, stejne jako Kolikac s Lukem. Nase skupinka dojizdi celo, takze do brdku kolem vodni nadrze najizdim na konci celniho baliku, ktery ma porad tak 80 lidi. Tady jsou silnice hodne mokre, plne bordelu po bourkach, takze se balik natahuje a ja ztracim. V jeden moment to vypada, ze uz mi celo ujede, ale jeste se dotahneme. I Beda je tady na konci baliku, toho se snazim drzet.
  
  Na rovince pred Smrckem jsme zpet v baliku, abych si v najezdu do kopce opet vystoupil. I Bedovo tempo je na me moc, J. Halik ze stredni taky mizi, byt kolem prehrady jsme jeli spolu. V pulce kopce se objevi vedle Michal Kubicek, no parada! Na vrcholu mam mensi diru, ale po sjezdu jsme spolu, Michal rika ze mu sjezdy dnes moc nesedi. Dole se sbirame do mensi skupinky, ale Beda a jeho grupa videt nejsou. Docela jedeme a to tak, ze v jedne odbocce mi borec naleti do prehazovacky, cimz kolo chvili drhne a ja se desim, ze mam po zavode. Jednou na to samozrejme taky dojde, ale dnes nechci, kdyz se mi docela dobre jede. Kolo nastesti nehaze a prehazovacka radi a nejak se rozhybala sama, mozna jen patka bude lehke ohnuta. Jet se s tim da a to je hlavni.
  
  Na Pustevny na me Michal koukne a houkne, jestli s nim pojedu a zkusime sjet Bedu a dalsi, kteri budou tak minutku dve vepredu. Reknu mu at jede a tak Michal jede. Nevzdaluje se rychle, ale vzdaluje, preci jen je nekde jinde. Pulku kopce tak jedu v nasi rozpadajici se skupince, moc dobre se mi nejede. Predjizdi me borec ze stredni, na konci se zmacku a delam dobre, nahore jsme ve dvou, posleze ve sjezdu ve trech. Bohuzel oba jedou stredni, takze po rozdeleni trati zjistuji, ze jsem sam, kus prede mnou dvojicka, za mnou nikdo. Driv by me takova situace desila, ted vlastne ani ne, protoze vim, ze jsem schopen jet slusne tempo i sam a vubec k tomu nepotrebuji koukat na watty, tepy, na garminu mam tradicne pustenou pouze mapu. Naberu dva mensi bidony od taty Michala, diky moc za to, dnes to vyslo. Michal je pry kolem minuty vepredu. Ale nevidim ho, zato za mnou se objevuje dvojicka. Prijde mi ze vidim oranzovy dres, zeby Ryba nebo Kolikac? Na Solani predjizdim T. Cera, ale ani do sjezdu nehakuje, ja nestavim ani na kelimek vody, mam vse co potrebuji. Tusim ze dnes je to deset let Dreamerovy zatacky, tak hlavne opatrne. Jsem dole, doleva na hlavni, hodit do sebe gel, piti. Moc mi to nejede, za mnou opet dvojicka, ktera se zda se blizi, ale jak se odboci pod Kasarna, uz je zase nevidim.
  
  Cely tenhle usek vlastne od rozdeleni trati jedu sam, do Kasaren se snazim jet slusne tempo, asi se to dari, za mnou nikde nikdo. Na obcerstvovacce stoji tri borci, nestavim, jedu opet dal a mam radost ze si mozna takhle "zadarmo" o tri mista polepsim. Jeste par brdku, sterku, rozbite cesty, ale tady se uz clovek pomalu vidi v cili. Sjezd a najezd na hlavni. Prede mnou nikdo, za mnou nikdo. Cil je dotahnout to sam do cile, to by byl sen! Prejezd hranice, stale sam. Najezd na Bumbalku, ohlednu a se neverim svym ocim! Velka skupina! No velka, jak je clovek hotovy, i cca 7-8 lidi se zda jako velky balik. Je to P. Popiolek a jeho druzina. Jedou fakt pekne, nemam sanci. Nastesti me dojizdi v te prudke casti kopce v polovine Bumbalky, takze i kdyz je to hakovy kopec, da se tu Pavla docela dobre udrzet. Takze sice me trochu stve, ze si ted zase o tech cca sedm mist v poradi pohorsim vzhledem k memu spurterskemu umeni, ale tak aspon se za odmenu na zaver svezu v baliku, kdyz jsem jel tak 35% trasy sam.
  
  Fakt valime, ve sjezdu dokonce Pavel zkousi nastoupit, coz se mi dari zachytit. T. Satke ma krasneho Canyona v aeroroad provedeni, kdyby byl skladem, beru ho hned! Mirime do cile, kdyz jeden kilometr pred cilem dojizdime mensi skupinku. Rikam si ze vubec nejedou, ze to bude nekdo ze stredni trasy. Jenze neverim svym ocim, je tu B. Prucha, M. Kubicek a dalsi. Jak jsme rozjeti a kluci asi konsternovani, ze jsme je takhle dojeli, tak aniz bych se snazil nejak spurtovat, proste slapu naplno a do vraceccky najezdim z pate pozice odhadem, coz uz udrzim. Coz je sen, nakonec krasne 23. misto, 6. v kategorii. Skoro vyslo to, jak nekdo na startu rikal, ze bychom meli dojet podle startovniho cisla, to moje melo cislo dvacet. Takze co dodat, opravdu se vyplati zavodit od startu do posledniho metru, v aute zjistujeme s Michalem, ze od Bumbalky jsem na jeho skupinu sjeli tak 3 minuty do cile, to trochu prokaucovali. Ale tak jasne, pro nekoho neni uplna motivace jet o dvacate misto, zatimco pro druheho je to pocit, jako kdyby vyhral etapu na Tour de France. Super zajel i Kolikac, ktery stejne jako na Krakonosovi dojizdi par minutek za mnou, s Pavlem pry pod Kasarna, to taky muselo bolet! Clovek si obcas rekne, ze uz to za rok neda, ze to je daleko, je to tezke, ale mozna prave to je to, co nakonec cloveka opet prinuti jednou za rok do Beskyd vyrazit, protoze maji svoji nezamenitelnou atmosferu!
  
  
• Kolíkáč – Mezigalaktický let!
  
  Vracím se z maratonské galaxie zpátky na zem. Ani nevím, jak to napsat, to se zase muselo zažít. Bylo to se vším všudy grandiózní představení vrcholné cyklistiky. Tak si přát letět v lajně za Kamigou týmem a ono se to splnilo. Završit asi nej závodní týden v roce, který začal tropický Krakonoš, v úterý časovka Pecka a v sobotu ikonický 27. ročník Beskyda. Budu se zase určitě opakovat, ale prostě stále nelze jinak než se hnát přes celou republiku za místy, která zní málem na každé vyjížďce. Kelčák, Smrček, Maralák, Pustevny, Soláň, Kasárna, Bumbálka. Vyhlášené kopce, na kterých už bylo prolito tolik potu a zažilo tolik utrpení. Navždy mám v mysli svůj premiérový rok 2002, kdy jsem se drápal na Smrček na 200 km a na Pustevny na 220 km a já dojel do cíle v čase 11:47 průměrem 20,8km/h. Beskyd ve mně vypěstoval až chorobnou maratónskou touhu, tam u toho vždy být a letos po 17 jsem se postavil znovu na start dlouhé trasy.
  Domluvit si s Lukem dovolenou a vyrazit již v 5:30h. v pátek z Prahy, ať se vyhneme dopravnímu kolapsu. Lukovo Subaru se proměnilo v předzávodní poradní místnost, uvelebeni v pohodlných křeslech si to hasíme po D1 a probíráme každý metr sobotní války. Palačov nesmí chybět, vystát si frontu a s komínem krabic plných frgálů vypochodovat ven. Cestu i ubytování v resortu jsme zvládli a již do sebe cpeme první frgál jako oběd.
  S Kaprem ladíme rozjetí, přidává se i Pepíno a aklimatizace na horský vzduch může začít. Dáme si nejkratší trasu Beskyda, úvodních 53 kilometrů přes Slovensko. Lesní silnička je vlhká od večerní bouře, místy naplaveniny a spadlé větve a stromy, které jsou ale již odklizeny z cesty. Padáme na Slovensko, to je pocit, ta liduprázdná silnice a představa sobotního balíku … no potěš! A taky vyfrézovaná silnice s kanály to tedy bude něco. Kelčák tréninkově bolí neskutečně, zvedá se mi přední kolo a nemám sílu vůbec zabrat. Moc optimismu to nepřidalo, ale bylo to s vámi kamarádi krásné a poetické! Pak sednout do budky u konzumu a dát nohy nahoru, ať opotřebovaná krev odteče a nateče nová, čerstvá, nebeská. Luku díky za ty meditační chvíle, to čekání na sobotní start … jo budu mít navždy v paměti.
  V sobotu ráno to jde jako po drátkách, frgál nedávám, nechci krkat rum ještě na Pustevnách. Hodinky Luka hlásí, že regenerace proběhla na jedničku a dnes podá fantastický výkon. Kéž by zase fungovalo naše letošní lepidlo co nejdéle! Roztočit v týmovém hloučku nohy, teplota přijatelná, zase to půjde jen v kombošce, bez spodního trika, jen krátký krátký. Plán je jasný, zkusit uviset Kamiga tým, kdo bude mít více sil na Pustevny tak zrychlí na bufet a nabere pití. Mačkáme se v natěšeném davu, ještě naposledy přelézt zábrany jako mantinel na hokeji a odlehčit si. Pěsti buší o sebe, tohle jsou okamžiky, které se nedají jinde zažít. Válka je odpálena, šikujeme se za zaváděcím vozidlem – Tatrovkou z Dakaru.
  První trychtýř z hlavní na úzkou lesní cestu, podařilo se najet trochu dopředu, ale žádná hitparáda to není. Luke s Rybou jsou poblíž, vepředu svítí orange přilba Kapra, který startoval z první lajny, má to odůvodněné, vždyť asi jen jediný z nás jede zase o pódium. Neskutečný pohled na tu narvanou silničku … a první let do lesa je tu. Ale borec to zvládl a už se drápe zpět. Tradiční brzda plyn, tady se netřeba vztekat, takhle prostě jízda v balíku funguje. Hlavně držte stopu, kdo má problém, uhněte do škarpy. Masa těl a kol se valí nahoru, už odpadají první rádoby vrchaři a otevírá se cesta dopředu. To je jediné slovo, na které myslím, dopředu, dopředu. Sjezd začínáme s Lukem vedle sebe, aby mi pak pomalu odjíždí, ale nechci riskovat, věřím, že na hlavní se to sjede. Konečně ostrá levá a změna šířky asfaltu na hlavní silnici. Hned se lépe dýchá, i když je to do kopce. Registruji Pavla P. a jeho 3x Kamiga boys. Takže nic nevymýšlet a háknout ho, to je jistota. Kopce rozvážně, horizonty nástup a po rovinách peklo. To je scénář, který mě bude teď delší dobu provázet, tak jen rozepnout dres a všemi póry si to užívat a nasávat!
  Hranice Klokočov, Slovensko a dlouhý široký sjezd. To je tedy mazec, osvobodili jsme silnici od uhlíkové stopy a patří jen nám. Držet se pevně za oblouky a sledovat každý problém před sebou. Natěšený maratónský balík se žene pod Kelčák, ale ještě musí zdolat vyfrézovanou silnici s vylezlými kanály. Ten scénář z nočního snu, jak to hromadně lehne se naštěstí nekoná, zaznamenal jsem jen jeden pád kousek za mnou. Obdivuji Luka, jak operuje vepředu balíku, taky si dodávám odvahy a posunuji se vpřed. A zadařilo se, 10-20 sekund slávy a vidět před sebou jen prázdnou silnici. Loket na loket a mačkat se teď uprostřed hroznu TOP20. Tady se ani nemusí šlápnout. Najíždíme pod Kelčák, Luke znovu u špice, dnes to tedy má v hlavě, počítám, že ho do cíle již neuvidím. Stoupání vlastně již začalo, je to mírné, ale stále se utahující a zakončené zabijáckou rampou přes 20 %. Boj o pozice, dopředu, dopředu. Povzbudit orange, Kapr, Luke, Ryba a Dreamer jsou tu. Pak tu byl i Nick, ale neměl náš dres, tak jsem ho nějak neregistroval. Rampa tu je, je to jako lezecká stěna, každým šlápnutím hledat opěrný bod. Jedu za Honzou Kulhánkem, který to dává celé vsedě, to mě se včera zvedalo přední kolo, tak raději jedu ve stoje. Tady se musí nahoru do vesmíru od nás vysílat mohutný sloup energie, když tu každý valí watty jako jaderná elektrárna
  Přehouplo se to do sjezdu, míjí mě Standa Prokeš, tak aspoň za oči za ním. Skáču odvodňovací kanály, to dodává sebevědomí. Konečně na pěkném asfaltu a zezadu jen slyšet hop hop. Kamiga letka je tu, Pavel a za ním Luke. Tak to je sen! Tohle jsme si tak přáli a ono se to vyplnilo do puntíku! Zrychlit nejméně o 10 km/h. a zapadnout do háku za Luka, tady se bude trestat každý centimetr ztráty. Mezigalaktický let začal, míjíme jednotlivce i celé skupiny, kdo hned nezareaguje, tak z něj děláme patník u cesty. Přes Bílou stále neskutečné řemeslo, držet se dole za oblouky, schován za borcem před sebou a po očku vykukovat, jestli není před námi nějaké nebezpečí anebo nedej bože, tam někdo nedělá díru. Valíme k přehradě, je to deja vu minulého roku, teď jen nabereme Dreamera nebo ne? Rybu jsme též spolkli, jsem v euforii, to nejhorší by mělo být za námi, teď už se snad bude odpadat jen na výkonnost, a ne nějakou taktickou chybou.
  Ale je tu nepříjemnost! Kolem přehrady asi sprchlo a silnice je mokrá a plná bordelu! Jsem podělaný ve sjezdech a pracně lepím díry a díky tomu jsem na limitu a vůbec si nevěřím, že s nimi dojedu dále. Luke je zkušeně za zadním kolem Pavla, já na ocase grupy zametám a dávám si jako zvíře. Tohle nedopadne dobře! Trpím, trpím, ale pomáhá mi, že v každém brdku na to stále mám si to znovu a znovu doskakovat. Technická část kolem přehrady nakonec zdolána bez ztráty pozice a najíždíme na hlavní silnici. Ale i tady je potřeba být ostražitý, Kamiga zapne turbo a valíme, jak kdyby pod Smrčkem měl být cíl. To je neskutečný, zase poslintaná brada, ale v levé vracečce stíhám zařvat své obligátní, shoďte si na malou. A na malou jde i Pavel. Úplně stejně jako před rokem, aby mě pak přežehlil na Smrčku? Jsem slušně posekaný a vůbec si nevěřím, že by to mělo být letos nějak jinak. Ale jedna změna oproti minulému roku tu je. Luke! Kumpán, který do Šlapek zapadl, jak kdyby tam byl od nepaměti.
  Najíždíme do Smrčku, grupu jsme si nechali poodjet, Luke hlásí, že má dost a že to je stejně krátká trasa. Podvědomě čekám na Kamigu, ale po chvíli je Luke proti. Nasazuje tempo, které mi vůbec nechutná, ztrácím na něj najednou 5 metrů, ale tady nastal asi jeden ze zlomových okamžiků. Musím s ním! Zvedám zadek, kousnu se do jeho zadního kola a trpím a trpím. A po chvíli zjišťuji, že to jde, co, že to jde, ono to snad úplně letí! Přibližujeme se zpět do skupiny, Honza Kulhánek je naším magnetem. Kamiga nás nesmí dojet na vrchol, musíme to přeletět před nimi! Neskutečné vrchařské chvíle, v hlavě všechny ty zimní švihy, kvůli těmto prchavým okamžikům to všechno stojí za to. A navíc je tu Luke, týmový borec, který se za ty dva roky parádně zlepšil, jsme naladěni na stejnou notu a mohu to s ním sdílet. Tohle je sen, mezigalaktický let pokračuje! Stále v uších ale zní svistot Pavlova expresu, ale je to jen naštěstí pocit, který nás žene nahoru. Nesjeli si nás, letíme dolů klikatým sjezdem, tohle se prostě povedlo!
  Dole mám zase obligátní ďouru, ve sjezdu mě pár lidí přejelo, Luke valí dál s Honzou Kulhánkem a skupinou, která se kolem nich vytvořila. Já si vybírám oddychovou chvilku, tohle nemá cenu sjíždět, chci si počkat na Kamigu a začít si zvykat na jejich tempo. Začínám to mít v hlavě, že Pustevny chci s nimi za každou cenu! Luke se stále otáčí, ale já to fakt sjíždět nebudu a nechci. Bidonuji, zatím jsem toho moc nevypil, tyčinka z kapsy se taky hodí. V nepříjemně rozbité točce, kde padnul Profesor a Cancellara, mě zleva vezme borec, že se málem smotáme, to člověk nepochopí… A pod Maralákem je tu zezadu hvězdná sestava ze Slovenska, roztočit nohy a skočit zase do háku. Luka jsme nabrali, taky si vystoupil od Honzy K. Ale teď už to zase budeme sbírat jako jahody ze záhonu. Ráztoka, tolik vzpomínek se na mě sype, prohodit pár slov s Pavlem a jdeme na to. Stav, který zažívám párkrát do roka, nic nebolí, nohy se točí, plíce dýchají a já stačím vysněnému tempu a skupině. Ptám se Pavla, jestli bude stavět na bufetu, on říká že ne, že takovou chybu udělal před týdnem na Krakonošovi a nehodlá ji opakovat . Furiantsky tedy hlásím Lukemu, že nahoře si zrychlím a naberu bidony, ale tuším, že na nějaké zrychlení nebude ani pomyšlení. Luke je též v rozverné náladě, hlásí, že končí a nabízí mi svůj plný bidon. To tak! Já budu nahoru tahat plný bidon, pěkně hákuj a nahoře uvidíme
  Nacpat se za zadní kolo Pavla a na nic jiného nemyslet. Sjeli jsme si Honzu Kulhánka, bohužel Luke chytá odlep, ale stále věřím, že si nás docvakne anebo sjede ve sjezdu. To jsou znovu nezapomenutelné chvíle, míjíme jednoho cyklistu za druhým, ale nejsou to turisti, které jsem tady osamoceně sjížděl před rokem, tohle jsou závoďáci s číslem na zádech! Tempo Kamigy mi plně vyhovuje, bez sebemenšího náznaku problému jsem stále s nimi. Sice trochu hlasitěji dýchám na rozdíl od Pavla, leje mi do očí pot, přes brýle nevidím, ale jinak to nemá chybu Poslední točka před sedlem Pustevny, dole pod sebou vidět orange dres a zařvat Luku dávej! 1 km do prémie, tohle bere za srdce, 500 metrů, už je vidět brána a povzbuzující Jana Kaprová. Bufet musím projet, tady se prostě nestaví.
  Padáme dolů a letíme pod Soláň. Bohužel bez Luka. Je mi to strašně líto a mám výčitky, ale z tohohle vláčku se tak ztěžka vystupuje, když na to máte. A ono to jede, bidon, gel a ampule magnesia, tady na rovince je na to ta pravá chvíle. I když v rychlosti k 50 km/h. je to trochu ekvilibristika, ale před Solání nutnost. Táta McHammera už balí fidlátka, bidony předal, trochu si říkám, že jsem to prokaučoval a měl mu ráno jeden dát. Ale kdo mohl tušit, že pojedeme kousek za nimi. Soláň je dlouhá, ale jsem stále součástí skupiny, vyhlížím Dreamera, kdy ho spolkneme. Znovu se opakuje ten nadpozemský stav z Pusteven, kdy je to všechno tak jednoduché a zajíždím si tady svůj historicky nejlepší čas.
  Největší problémy mám ve sjezdech, ale na hraně svých možností jsem na kruháku v Karlovicích stále v háku. To více jak 3 hodinové soustředění na každé zrychlení je teď odměnou při letu pod Kasárna. Jede se znovu Kamiga řemeslo, takhle rychle mi to nikdy neuteklo. Ale nebude to všechno růžové až do cíle. Teď zpětně vím, že jsem měl dát druhou ampuli magnesia, dopít bidony a zkusit plný vyžebrat v autě z Trenčína. Takhle jsem stále ještě měl na dně trochu tekutiny a chlácholil se, že už to vydržím až do cíle bez vycvaknutí na 2 bidony. Ale když jsme nabourali do Kasáren je tu problém s nabíhající křečí v pravém stehně. Bohužel!
  Naskakuje smrtících 20-30 metrů. Stále ve stoje bojuji s kopcem a se stehnem. Křeč povolila, nohy jedou, ale tu mezeru nejsem schopen dolepit. Motá se tu taky hodně aut, a navíc ten chybějící asfalt nahoře pohřbívá veškeré naděje. Kolo skáče jako koza, nejsem schopen chytnout rytmus a jen bezmocně koukám, jak o patro výše u bufetu se šikuje letka do cíle. Bufet Kamiga projíždí, stejně jako poté i já, ale už vím, že jsem navždy odpojen. Jen jsem chytnul kelímek, který jsem z půlky vylil na rozbitém asfaltu. Dávám se do kupy a jedu krokem. Je konec mezigalaktického letu. Tohle bude jen transport do cíle a mnoha minutová sekera. Naštěstí mě dojede ještě jeden borec, se kterým si vyhovíme a Bumbálku a sjezd do Bílé do cíle pravidelně střídáme. Od Kasáren jsem chytil 8 minut navíc, věčná škoda, jelikož sjeli ještě velká jména, včetně skvěle jedoucího Dreamera.
  Za chvíli je tu Luke a společně pak můžeme přivítat stříbrného Kapra, který si dal 90 km sólo jízdu. Rozjíždí se pomaratonský mejdan, oslavujeme Strejdu, Nicka i Balua, který taky hrdinně zdolal Beskydy. V týmech nakonec 5.místo. Pokec a foto s ředitelem Liborem Hrdinou už je takovou krásnou tradiční tečkou v cíli. Libore, díky že to stále takto držíte!
  4 dny od mezigalaktického letu, furt v hlavě Beskydy, hromaďák, maraton ... slyšet furt dokola Luka, jak mi nabízí pod Pustevnami bidon, cítit ty nohy z nebes na Pustevnách a na Soláni, trpět tou bolestí na Kasárnách, olíznout rty při vzpomínce na doplňování tekutin a energie v cíli. Strejdo, ani jsme nepoděkovali za to, co jsi pro nás připravil večer v resortu v zasedačce. To byl večírek jak od Sagvana Tofiho: jóoo Touhy prchavý jsou! Ještě to chci někdy zažít s vámi, oranžoví nezlomní maratónští bojovníci. Tohle umí jen milovaná silniční cyklistika, je to vášeň, které se nelze zbavit ...Díky všem orange, Beskydy dycky!
  
  
  
• Luke – Beskydská pohoda
  
  Krakonoš se povedl, a tak se těším na Beskyda, kterého jsem si loni hodně užil. I letos je v plánu pozávodní tiskovka i předzávodní rozjetí. Jen aby to v práci dopadlo. Ale vše klape, takže v pátek ráno, pro mě spíš ještě v noci, valíme po D1 s Kolíkáčem do Beskyd. Cestou probereme všechny taktické varianty, takže to rychle uteče. Bez velkých ztrát už za chvíli stavíme u Anežky pro frgály. Rumová vůně probouzí loňské vzpomínky. Resort Bílá a pan recepční nás přivítají, i když ještě ani nebylo poledne. Je čas se v klidu vybalit, ztláskat první frgál a jít si projet prvních 50 km.
  Kapr a Pepíno jedou s námi, kecáme. Na trati nic, co bych si nepamatoval. Na Slovensku ale rozkopaná silnice, dost obavy, ale to se nedá nic dělat. Aspoň o tom víme. Pak Kelčák, překvapivě v pohodě a hurá domů, do resortu. Oběd a skočit si do sámošky, pak sednout na lavičky a nechat se hýčkat slunečními paprsky. Bublání Ostravice, zpěv ptáků a dva magoři se starťákem. Vlastně ten stresík úplně zmizel, prostě to zítra dopadne... Nakonec týmová večeře a včas do postele. Tohle se nesmí podcenit.
  Spíme pěkně, ráno je v pohodě, vše, jak má být. Roztočit nohy, zařadit se na start. Moc vepředu nejsme, ale na Slovensku se to stejně sjede. V klidu nějak akceptuju cukaturu po cyklostezce. Sjezd natažený a výhoda projetí se ukazuje, takže v poklidu míjím osobu za osobou, abych na stoupání na Konečnou najížděl vedle Dreamera. Paráda, držíme tempo, ale žádný bomby se nejedou, na horizontu to člověka samo nasaje a letí se dál. Ještě dvě zvednutí vozovky a už se řítíme Slovenskem. Držím si levou škarpu a postupně se posouvám, pokud to jde. Zakotvím kolem 20 místa, ale pak mě začnou štvát lidi, co se cpou před a jdu úplně na čelo, ať se můžu v klidu propadat podle pravé lajny. Ale čelo nejede, takže se i chvíli větrám před balíkem. Když trochu přišlápnu pár lidí to konečně vyprovokuje se přidat a můžu se zase zabudovat do čela balíku. Do prvního rozkopání tak najíždím hodně z čela, s odlepem, který se dost hodí, když si nejeden borec všímá kanálu na poslední chvíli.
  Po přejetí prvního úseku se to různě přesýpá a já zůstávám vpravo docela uvězněný. Než se z toho vymotám uběhne pár minut. V mezičase vidím jak Ryba a Kolíkáč taky míří k čelu. Stejně tak opět Dreamer, který tam byl před chvílí se mnou. Já už se taky vymotal a když se to trochu otevře, cpu se úplně na špic. Načasování dobrý, protože se blíží další zúžení, takže rozhodně nehodlám ze špice slejzat. Tohle tedy odškrtnuto, pod odbočku na Kelčák se udržím na druhém fleku, ale pak už se vrchaři ženou vpřed. Snažím se to trochu zprava blokovat a držet pozici, ale stejně se mi tam cpe hodně lidí. O bednu ale nejedu, tak nemusím najíždět na Kelčák první a nevadí mi se trochu cedit. Ale dopředu chtějí najednou úplně všichni, davová psychóza, které se nehodlám účastnit.
  Naštěstí to dobře dopadlo, vidím dres domestika od Pavla Popiolka. A hle, je tu i Pavel. Lezu si za něj a v klidu stoupáme. Tak tohle bylo takticky na jedna, mám ideál pozici a tohle zadní kolo je teď moje.
  Sjezd jede Pavel opatrně, ještě na něj křiknu, kde byl včera štěrk, ale dnes už je to umetené. Jak skončí kanály, expres z Trenčína se složí a ten pravý závod začíná. Rovnou nástup a valíme 50 směr Bílá. Kdo nekouká za sebe, tak s námi nejede. Na Kolíkáče radši řvu s předstihem, do tohohle vlaku se nastupuje s rozběhem. Na hlavní pak před námi dvě skupinky, v té přednější je i Ryba. Nepochybuju, že je přežehlíme a děje se tak ještě před přehradou. U přehrady už vidíme koncová světla další skupiny, to už asi bude balík. Je mokro a Pavel to trochu klidní, takže nakonec do balíku nedojedeme, ale daleko k tomu nebylo. Jede se mi skvěle, sice si to musím pořád hlídat, Pavel nástupy na horizontech nešetří, ale sjezdy jezdí opatrně a já si tak připadám hodně jistý. Za každým brdkem se ale nastupuje. Bezhlavé závodění, jo tohle mě baví. Končíme s přehradou, další nástup, stejně tak po nájezdu na hlavní. Tak tady si dáváme už solidně a proč? Protože tohle prostě odjet nesmí.
  Smrček a zvolnění, protože Pavel jde na wc. Skupina se rozpadá, ale mě přijde, že nahoře budeme pořád před Pavlem a nechci se tam jen plácat a čekat. Rozjíždím tempo, Kolíkáč neprotestuje. Dotahujeme Honzu Kulhánka a pár dalších lidí. Na vrcholu se tvoří skupinka, Kolíkáč si přeje sjezd s rozumem. To mu plním, ale stejně má odlepa a plán pošetřit. Já jedu se vzniklou skupinou, většina z krátký, tak se sunu dozadu a koukám co Kolíkáč. Tady asi velká chyba a nechám si skupinu odjet, když se otáčím a nevšimnu si, že borec přede mnou tam udělal díru. A já se vykašlal na to to sjíždět. Chci se najíst, ale zrovna to je pořád nahoru, dolu, zatáčky a moc toho nesním, nepiju a vypadnu z tempa. Pak mě dojede Pavel i s Kolíkáčem a dalšími, držím se zase vepředu. Pořád to jde, ale nějak jedu buď zbytečně moc, nebo málo a cedím se na konec. Před odbočkou na Pustevny borec přede mnou udělá díru a nemá se k tomu jí sjet. Přišlápnu a jsem zpět, ale to už cítím, že to není ono. Jede se možná o pět wattů víc, než bych chtěl, ale je to psychický diskomfort. Kolíkáč vtipkuje, že nahoře vezme bidony, ale možná by mě to pomohlo. Chytám pár metrů a zase se vracím, ale už vážněji nabízím svůj bidon Kolíkáčovi. Kdo ví, jestli spolu ještě promluvíme. Neukecám ho a zase chytím pět, deset metrů, pak jedu snad čtvrt hodiny stejně, chlácholím se, že tohle se ve sjezdu sjede, nebo zaspurtuje přes horizont.
  Realita ale je, že díra se začíná zvětšovat a jak se tam nacpe i doprovodný auto, už je to špatný. Pořád ale doufám, že je to tak 30s, takže se přes horizont zvedám a dávám do sjezdu všechno. Jenže to bylo přes minutu, a tak jsem měl spíš zastavit a vzít si něco k pití a jíst. Místo toho se gumuju ze sjezdu, pak pomůže ještě borec z krátký, který chce točit, tak jedeme docela solidní peklo na dlouhé rovince k rozdělení. Pak už sám, ale foukne do zad a furt mi to letí dost přes 40, ale k čemu mi to je, když Kamiga tady valila určitě 50. Vzdávám se a jedu už jen udržitelné tempo. Kolíkáč nikde, ale to je vlastně dobře, protože asi pořád jede s Pavlem. Odbočka směr Soláň, otáčím se, někdo za mnou, někdo přede mnou. Všichni se sjíždíme na Soláni. Chtěl sem se najíst, ale zrovna se rodí pěkná skupina a jedeme, tak zas není čas. Vím, že zaplatím, ale nemůžu si pomoct. Pod Kasárna se tohle hodí, točíme pěkně a jede se.
  Kasárna je tu, borci mají plné bidony, takže se stavět nebude. Já mám dost a vím, že zastavit už musím. Jedu si teda svoje, dávám druhý gel (fakt brzo) abych aspoň vyjel nahoru. Jsem tuhej. Začíná ta pravá maratonská bitva. Sám se sebou, s kopcem, co nikoho nešetří. A já dostávám jednu ránu za druhou, pěkně na hrubo jako zdejší asfalt, štěrk a kostky. Jo to přesně posekanej člověk nechce. I tak nakonec nejsem ze skupinky poslední. Kostky docela roztočím a na bufetu stavím v dost bizarním stavu. Hodná paní nabízí kelímky, ptá se, co chci. Nejde mi mluvit, tak jen podávám pánovi bidon a opírám o řídítka. Vypiju kelímek a je mi jasný, co mi asi chybělo. Pán, když mě vidí, uklízí sám bidon do košíku. Asi vypadám dost děsně. Žádný oranžový parťák v dohledu, tak se spokojím s koblížkem, o který taky musím poprosit, sám tam nedosáhnu a pohnout se nemůžu.
  S koblížkem v ruce se zase rozjíždím, cpu si do tlamy a patlám se v marmeládě. Užívám si to. Tohle jsem potřeboval. A ještě víc otočit se a vidět borce, co jsem dojel na bufetu, že se vydal mě stíhat. Tak ty mě nesjedeš!
  Už to ale pěkně bolí, ty protibrdky ve sjezdu pěkně proklínám, ale nadávka prý občas výkonu pomůže. Konečně křižovatka a jde se na poslední kopec. Snažím se držet tempo, ale daří se střídavě podle toho, jak zrovna fouká. V zatáčce občas vidím, že mě nedojíždí a to pomůže. Konečně sjezd. Trochu si odfrknout a pak v TT módu pádit do cíle. Pořád dost přes 40, pak že ty časovky jsou k ničemu. Poslední metry už v klidu. Jo. Konec. Zlepšení proti loňsku, ale čekal jsem to možná ještě lepší. Jenže to bych musel líp jíst a pít a nebloumat občas po trati sám.
  Výhoda téhle akce ale je, že spokojeni jsou snad úplně všichni, dyť v takové atmosféře to ani nejde jinak. Užít si oběd, pokecat s organizátorem Liborem a zbytkem šlapek. Prostě beskydská pohoda. Program dál pokračuje večerem v resortu, který jen díky tomu zase obhájí pět hvězdiček, i když zcela nezaslouženě, protože by měli připadnout Strejdovi a jeho cateringu. Tohle zase nemělo chybu. Díky moc.