Luke –
Rychlovka v Pařížově
Tyhle vesnický zábavy mám fakt rád. Prostě klid a pohoda, tak nějak to asi nejvíc odpovídá mojí představě o amatérském sportu. Prostě se lidi sejdou, řekne se trasa, udělaj se šipky, když má někdo kolem náladu, tak si stoupne na křižovatku a když ne... Ono tu stejně nikdo nejezdí. Takový byly i Pařížovský okruhy.
Na start s pocitem, že etapák mám za dveřma, tedy za týden, tak už to s intenzitami nebudu přehánět. Závod co se vejde pod 2 hodiny na to bude ideální. Jede se hned od startu. První brdek, druhý taky. Ve třetím mě nechají na špici, tak se snažím taky ukázat co umím. Nikdo mě pak nechce vystřídat, tak se zpomalí a někdo nastupuje. Jak tu nikoho moc neznám, náhled na tom mám jen dle počtu a přijde mi to nezajímavé... Už je neuvidíme. No kdo ví, jestli to bylo výkonností, nebo tím, že v balíku bylo dost tempokazů, ale prostě byl konec. Honza Kulhánek a pár dalších se snažilo s tím něco udělat, ale vcelku úspěšně se do toho vkládali lidi, co měli za cíl brzdit. Já se taky snažil jet, nicméně mě brzo došlo, že to cenu nemá. Nedohodli jsme se na nějaké vlastní lajně a neustále se do toho pletli lidi, co měli kotvení jako hlavní cíl a neváhali použít i docela agresivní praktiky. To mě po chvíli docela naštvalo a dal jsem si za cíl jím to aspoň udělat těžký.
Nějak jsme tedy objeli 2 kola, kdy se chvíli kotvilo a chvíli nastupovalo. Snažil jsem se aspoň z dresů přečíst, co to je za tým, ale mezi reklama jsem to prostě nenašel. Dle výsledkovky tam byl jedinej tým v přesile a to Vokolek, kterej nakonec teda v tom pětičlenným úniku měl jednoho člověka... no gratulace! A ten skončil 5... super. Nicméně po utahání soupeřů za to v posledním kole a předposledním brdku berou ve dvou, skáču jim do háku a tentokrát kotvím já. No moc dlouho je to nebavilo a vykašlali se na to. A to jsem se jen vezl a nedělal žádný jejich parádičky jako brždění na špici a odpojování... Pak se ještě loktovali o čelo před posledním kopcem a málem sundali Jardu Halíka do škarpy... fakt borci. Po tomhle extempore na finish do posledního kopce nemám náladu a dojíždím ke konci grupy. Přeci se před etapákem nezrakvím.
I tak to byl ale pěknej závod, účel to splnilo a vlastně navíc jsem si ještě odnesl tu myšlenku, že je dobrý jezdit i jako tým trochu s grácií. O to víc si cením našich polabských bitev s Unlimited!