Vendu –
JAK JSME S DANOU JELY HOUŠŤKU – Aneb, kde máme Pavla?
JAK JSME S DANOU JELY HOUŠŤKU - Aneb, kde máme Pavla?
Na cyklomaratón v Houšťce mě upozornila plachta s upoutávkou na mostě nad libereckou dálnicí, tak když jsem zjistila, že poslední červnový víkend nemám pevný program, rozhodla jsem se, že pojedu.
Pořadatel nabízel dvě tratě krátkou - 53km a dlouhou - 75km trať s převýšením 450m, terény okolo Brandýsa jsou tak mírné, že jsem ani chvíli neuvažovala o krátké.
V sobotu dopoledne jsem na parkovací louku dorazila pár minut před koncem prezentace, skočila si pro čip a číslo a u auta se začala rozhlížet, jak je kdo oblečený a kolik je na obloze mraků. Kousek od svého auta jsem uviděla Danu a zajásala, měla na kole modré číslo, tedy dlouhou trať. Po seznámení se s jejím přítelem Pavlem, který je nejen gentleman (jak psala Andy v jednom ze svých mnoha vyčerpávajících reportů) ale i velký sympaťák, jsme se dohodly, že pojedeme spolu a Pavel, který závod nejel, se k nám přidá trati a "potáhne" nás.
Na start jsme si s Dančou stouply vedle sebe, díky mým pomalejším rozjezdům jsem první 4km vlála a hypnotizovala Danino zadní kolo, když jsem se dostala do tempa, začaly jsme střídat a byly víceméně pořád v kontaktu. Musím přiznat, že jízda ve dvojici pro mě, vlka samotáře, byla novinkou a zjistila jsem, že je nejen rychlejší ale i mnohem příjemnější. Stihly jsme prohodit i pár slov a nejčastější byla: "Kde máme toho Pavla?" Na první občerstvovačce, cca na 20.km, jsem nezastavovala, jen jsem od slečny popadla kelímek s tím, že na asfaltovém úseku mě Dana rychle sjede a třeba už i s vytouženým Pavlem. Těsně před jedním z mála terénních výjezdů mi spadl řetěz a celá skupinka, kterou jsem předjela na silnici mě docvakla, naštěstí mě dojela i Dana a tak jsme dalších 5km švihaly spolu. Kolem 25.km jsem Daně poodjela, ale protože se to stalo i předtím, věřila jsem, že mě rychle dojede. Na 50.km už jsem se modlila, že přijede Pavel s Danou v závěsu a dojedeme spolu, jenže oni nikde. Až na 52.km jsem jela s 5člennou skupinkou, ale nebylo to o spolupráci, já byla pomalá z kopce (s 52kg mi to ani po rychlých cestách tak nevalí, jako těžším pánům) a oni do kopce (nevýhoda těžších bikerů). Třetí občerstvovačku jsem projela bez zastavení, bidon jsem měla skoro plný po doplnění na druhé a 2.gel jsem natlačila těsně před ní. Na cca 60.km mě dojela paní v dresu Mapei a já nejen, že jsem ji neuvisela za zadním kolem, ale do cíle mi dala minutu (až v cíli jsem zjistila, že to byla Hana Kadlecová z Kentu, která byla loni 5. v Anlen Cupu a je důkazem, že vytrvalost se zvyšuje s věkem a MTB není sport jen pro náctileté).
Cílem jsem projela jako 6. ve své kategorii, celkově 172. z 228, v čase 3:23:16, HR Avg 172, HR Max 182.
Celkovým vítězem dlouhé trati byl Vašek Ježek 2:12:12 a v ženách Jitka Kulhánková 2:52:28.
Po vydýchání plic, napnutých k prasknutí, jsem zahlédla dojíždět Danu (bez Pavla). Umyla jsem se a naložila kolo do auta. Na stadionu v Houšťce jsem našla Danu - tentokrát i s Pavlem, věnovala jsem mu svůj gulášek a pivo (jediná malá výtka k pořadatelům, kteří nemysleli na vegetariány a řidiče) a dali jsme se do řeči, Pavel nás nemohl dojet, protože někde na trati zabloudil v malých vesničkách. Taky jsme zjistili, že se známe dlouhé roky, protože nás na lyžích, v jabloneckém TSM, vedl stejný trenér... výčet společných známých, kamarádů a historek skoro nebral konce...
Závod byl technicky lehký, organizace bez problémů, trať rychlá, počasí jako víno a den příjemný.
