Vendu –
GT ZASKAR JEDOVNICE– Klobouk dolů před „dědkem“
GT ZASKAR JEDOVNICE- Klobouk dolů před "dědkem"
Předem tohoto reportu se omlouvám pánovi, kterého zde nazývám "dědkem". Tak jak jsem měla možnost ho poznat na trati, myslím, že pokud má slova bude číst, upřímně se zasměje a nebude se zlobit a ti z vás, kteří se prokousají do konce, pochopí, proč jsem si dovolila být tak drzá.
V polovině sezóny jsem koukala do kalendáře závodů a vybírala nějakou hezkou stovku. Z mnoha důvodů padla volba na Jedovnici. Týden před startem se mě chytila nějaká viróza a nechtěla se pustit, mrcha. V sobotu ráno mě pálily oči, pobolívala hlava a tělo ale i tak jsem se rozhodla, že to zkusím. Dalibor, který se cítil mnohem hůř než já, mi dělal řidiče, servismana, maséra, trenéra... prostě se vzorně staral.
Po startovním výstřelu valil balík po silnici Jedovnicí, na 3.km mě dojel Ježek se slovy: "Kohopak to tu máme?". Snažil se, abych mu silnici jela v háku, ale prostě mi to nejelo. Po ujetí prvních 6ti km jsem pochopila, že to nebude závod s ostatními, ale sama se sebou a s časem. Těsně před najetím do terénu mě předjel "Dědek" - železné kolo, jehož váhu jsem odhadla tak na 20kg, helma model kachní zobák z roku raz dva, bavlněné triko s dlouhým rukávem, přes něj bavlněné triko s krátkým rukávem, bavlněné legíny bez cyklistické vložky, tlusté pletené ponožky a trekové sandály. Vizáž hrabě Monte Christa, když utekl z vězení.... Pchhh, v terénu ho dojedu, s takovým vybavením musí tlačit každý kopeček...a ono ne...
Na 2.občerstvovačce na 35.km se mě Dalibor s kamarádkou Sylvou ptají, jestli mi je dobře. Na můj zpětný dotaz, jak vědí, že není, se dozvídám, že jedu na h...o a že bych měla jet rovnou do cíle. Jenže buldok jako já se jen tak nevzdává ikdyž by měl. Šlapala jsem si to na 3.občerstvovačku, která byla cílem pro krátkou trať a těsně před ní mě předjela vítězná meriďácká dvojice Vlach - Jobánek. Na občerstvovačce postávalo asi 10chlapů a v poklidu konzumovali chleby, perníky, banány, tyčinky a vypadali, že nikam nespěchají. Věděla jsem, že kdybych se zastavila, nechtělo by se mi do druhého okruhu, tak jsem dolila bidon a jela dál. Druhý jedovnický okruh je techničtější a hezčí než první, spousta singltrailů, nádherné sjezdy a těžké výjezdy. Paradoxně jsem se rozjela a jelo se mi mnohem líp. Na 60.km jsem spočítala, že když jsem první šede jela 4hod, mohla bych být v cíli v čase 6:30, což byl ambiciózní cíl, který nepočítal s narůstající únavou a naopak počítal, že ke konci bude terén snazší, ani jedno neplatilo.
Celou dobu jsem jela skoro sama a únava, nemoc a samota mě dohnaly k lehké fantasmagorii, kdy jsem si povídala s vlastním kolem. Kolo je GT Avalanche a jmenuje se Lavina, Laviň, Lavča...
Na 66.km jsem před sebou uviděla podezřelou siluetu - ha "Dědek". Burcovala jsem nahlas Lavinu, ať kouká jet a pořádně šlapat, že Dědka musíme dojet. Trvalo nám to další 2km, pak jsme spolu všichni jeli na cca 80.km... Dědek měl tendenci si povídat a já sotva lapala po dechu, ujela jsem mu v jednom z prudkých výjezdů, kdy slezl z kola a z rámové brašny vyndal gel se slovy, že není třeba nic uspěchat.
Při pohledu na Suunto jsem věděla, že za 6:30 v cíli nebudu, posunula jsem tedy cíl na 7hodin a přidala k němu, že mě nesmí šmiknout Dědek. Na poslední občerstvovačce čekal Dalibor, dolil mi bidon a chlácholil, že do cíle zbývá necelých 15km. To jsem ale netušila, že z toho je 3,5 jen do kopce, dalších cca 6 skoro do kopce, těžký singl sjezd, zbytek po otevřených pláních se silným protivětrem a dojezd do cíle po šotolině s kameny jak dětský hlavy.
Dokodrcala jsem se v čase 7:05 a Dědek o 4minuty později, cíle byly splněny na 50%.
Moje zvědavost mi nedala a pátrala jsem, jak starý je Dědek a kdo to vůbec je. Oněměla jsem, když jsem si přečetla ročník narození 1945 a málem padla na znak po přečtení jeho jména. Soupeřila jsem se známým cykloturistou a spisovatelem Janem Vlasákem, jedoucím na svém bejku.
Takže Jane Vlasáku, máš mou hlubokou úctu, díky a ještě jednou sory za toho "dědka".
