Akce Žlebský Zubr 2022

Akce Žlebský Zubr patří do kategorie Silniční závod. Datum: 2022-07-05.

Nejdelší varianta má délku 62 km.

:: Propozice :: Diskuze :: Celkové výsledky

Historie: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2016 :: 2017 :: 2018 :: 2020

• Daffy – Srdcovka Žlebský Zubr
  
  Zubra jsem letos jel již po čtvrté a po prvním ročníku jsem si přál na tomto závodě zajet bednu.
  Každý rok celkově do top 10, ale bedna nikdy nevyšla.
  
  Letos jsem se na závod moc těšil a bral ho jako cíl.
  
  Po příjezdu na místo počasí nic moc, silnice plné vody a vyhlídky na závod také nic moc, naštěstí bylo kolem 20ti stupňů a vzal jsem krátký/krátký.
  
  Počasí zřejmě odradilo dost lidí a tak jsem zde moc eliťáků nezahlédnul, až na jednoho Dukláka.
  
  Říkal jsem si, že tohohle týpka si musím hlídat pokud chci myslet na úspěch.
  
  Závod se odmávnul a jeli jsme. Na rozdíl od loňského ročníku se úvod jel opravdu pozvolna, což bylo fajn na rozjetí. Až jsem si říkal, kdy za to někdo vezme, jinak to dojede v celku až do cíle.
  
  V prvním a nejdelším kopci za to samozřejmě hned bere kluk z Dukly.
  
  Balík se začíná trhat a já pokrývám nástup. Za chvíli se ocitáme v menší skupince a já si říkám, že mě to nesmí nikde vyklepat.
  
  Jedeme dál a mně se jede čím dál tím líp. Snažíme se točit a v jednom kopci se sám snažím o zmenšení skupiny. Jedu ze špice a postupně přikládám pod kotel. Musím říct, že sám jsem si dával dost na prdel, ale skupinka opět trochu prořídla. Bohužel jsme v ní zůstali jen chrti bez tahu na rovině a po nějaké chvíli nás opět pár kluků dojíždí. Toto se opakuje ještě v kopci, kde je horská prémie. Tam odjíždí jeden kus a za ním hned Duklák, říkám si, že na to seru, že po prémii svěsí, v dešti už jsem začínal být trochu prošitej a zde jsem měl první větší krizi.
  Tady jsem do toho musel dát hodně srdíčka a jít přes závit a dostat se zpět ke klukům, protože po prémii nikdo nesvěsil. Po tomto kopci nás bylo už jen 5 kousků a já si říkám, že je velká šance na bednu, tak se snažím kluky navést ke spolupráci a né abychom si zbytečně nastupovali.
  Chvíli se točíme a jedeme tempo a blížíme se k cílí. Po nějakém čase se otočím a opět odpadlý kusy nás dojeli. V tuto chvíli jsem začal být trochu zoufalý a říkám, že to už asi takto dojede pospolu. Tato větší skupinka poprvé za závod trochu zpomaluje a já si můžu trochu vorazit.
  
  Těsně před cílem nás čekal nově vyasfaltovaný sjezd a já byl zrovna na špici, měl jsem přehled a viděl před sebe. Do sjezdu se tedy pouštím spíše s chutí než jako kamikaze, přeci jen je mokro. Lehám si na trubku a chvílema i v této pozici šlapu. Najednou cítím jak najíždí křeč do třísla a opět sedám radši na sedlo
  Nicméně po sjezdu se otáčím, jak to vypadá za mnou a vidím, že je tam mezera.
  Do cíle zbývá už jen rovinka a poslední kopec do cíle. Na chvíli jsem svěsil a říkám si, že nemůžu plýtvat do posledního kopce a že už tam jsou náznaky křečí. Závodní duch byl však silnější a řekl jsem si, že na to seru a prostě pojedu. Opět založím a jedu co to jde, náhle přichází z hlavní ulice zatáčka do cílového kopce.
  Stále jsem první s lehkým náskokem. Najíždím do kopce a jedu co můžu. Otáčím se a vidím stále mezeru. V hlavě se mi honí, že to přece už musím vydržet. Bohužel tato předčasná vidina vítězství mě až moc přemotivovala a já jedu větší kudlu než snesu.. nohy začínají tuhnout. Asi v půlce kopce se mezera podstatně zmenšila a mě dochází, že už prostě není z čeho. Hlava chce, nohy nemůžou, z velký řadím na malou a jen doufám. Bohužel kousek před cílem mě předjíždí klučina z Dukly a další 2 kluci. Dojíždím o pár vteřin za nimi.
  
  I přes tento smutný závěr odjíždím šťastný, protože to dalo na první flek v kategorii a já si splnil cíl, dát bednu.
  
  Závod jako každý rok poctivej i přes menší obsazení závodníků.
  
  Srdcovka nezklamala a já si vezu domů placku. Konečně!
  
  
• Hulis – i nohy z nebes byly málo...
  
  Pro Lukáše je Zubr jeden z top závodů a bere to jako takový vrchol sezony, takže není divu, že to probíráme a řešíme týdny dopředu. Přislibuju mu, že když na to budu mít nohy (ať už v kopci nebo na rovině), tak mu pomůžu i kdyby mě to mělo stát místo v baliku. Lukáš má tenhle rok neskutečnou sezonu a lítá parádně, takže to jedeme, tedy hlavně on vyhrát…
  
  Celý týden před závodem, každý den sledujeme měnící se předpověď počasí. Je to jak na houpačce, jednou píšou sluníčko a teplo, podruhý přeháňky a vítr. Naposledy co koukám, vidím 26C a sluníčko, to by bylo ideální.
  
  Úterní ráno nás ale hned vyvádí z omylu – Lukáš sotva rozlepil oči, tak kouká na radar a zjišťuje, že nad Žlebama je slušnej mráček, kterej asi jen tak nepřejde… Ach jo, takže místo sluníčka nás bude čekat jako voda joooo? Snad ne….
  
  Čím víc se blížíme ke Žlebům, tím víc jsou silnice voslintaný, což přechází až v regulerní morko s kalůžema. No nic, mokro je, ale zatím neprší, jdeme se zaprezentovat. Hned jak příjdeme do hospůdky, tak první borec před náma se přihlašuje pod týmem Dukly, parááda, Zubr nikdy nezklame… (Naštěstí je to mlaďas z M20-29)… Jdeme se rozjet a stoupnout si na čáru. Poslední minutky před startem mě Lukáš varuje, ať nejsme nikde vzadu, že to minulý rok prý ruplo hned na úvodních 10km po rovině na větru. Tenhle rok se ale z části vracíme ke kořenům a hned od Třemošnice budeme stoupat na Lichnici a Seč, takže nás žádná velká rovinka po startu nečeká.
  
  Máme tu hvizd a vyrážíme. Žačíná se dost vlažně a vypadá to, že nikomu se moc nechce tahat. Každou chvilku se otáčím a hlídám si svého leadera, který jede hned za mnou. Blížíme se k Třemošnici, tak informuju Lukáše, ať dává bacha, že nás bude čekat první a následně hned druhej kopec (asi nejtěžší na trati). Začínáme stoupat a furt se jede jak s hnojem. Na tohle na Zubrovi fakt zvyklej nejsem. Lukáše už asi začínají svrbět nohy a říká, že jestli se pojede takhle, tak to dojede všechno pohromadě… Jen to ale dořekl, tak jako by ho mlaďas z Dukly slyšel – zvedá se a začíná se závodit. Zvedám se a hákuju, chvilku to jde, ale pak už to začíná bolet. Nebejval ten kopec kratší???? Pořád se jede vysoký tempo, který mému studenýmu dieselovýmu agregátoru nedělá vůbec dobře. Na tohle jsem vždycky trpěl a asi vždycky budu. Neumim jezdit z 0 na 100 viz moje tragický časovky, viz odpadávání v prvních kopcích pár km po startu… Musím se nejdřív dostat do provozní teploty a trošku ty nohy a plíce protáhnout (projít si krizí), než po nich něco můžu chtít. Začínám lehce ztrácet na prvních cca 5 kusů, ale to už jsme naštěstí skoro nahoře, takže mě zezadu ještě skočí tak 2-3 lidi, kterých se chytám a vracíme se do čela. První krize tedy zažehnána. Následuje krátký úsek dolu a pak hned znovu stoupák na Seč, kde se při nájezdu na kopec dostávám na špici. Jedu si tréninkový tempo, nechci plýtvat silama, protože vím, že mě bude čekat další boj o přežití a jen čekám, než to někdo nevydrží a půjde předemě. Netrvá to moc dlouho a je to tu a opět se pekelně zrychluje. Kopec začíná utahovat, zas to začíná sakra bolet, letmo kouknu na tacháč a zjišťuju, že letíme přes 28km/h. No tvl, takhle jsem tu snad ještě nejel. Míjíme pumpu po pravý straně, která říká, ještě to chvilku vydrž, už budeš nahoře. Já už ale jedu bohužel těžkou hranu a když se závěr kopce ještě víc zvedne, tak jen vidím jak první 5tka (včetně Lukáše) odjíždí. Za ni jede dvojice, s malým rozestupem další dvojice a pár metrů za touhle dvojkou já. Kousek za náměstím mě dojíždí pár lidí, čelo je kousek, takže věřím, že se dokážeme vrátit zpátky. Po chvilce tvoříme hezkou skupinu tak 10ti lidí – to samé jede vepředu. Dneska mi nohy jedou parádně, takže mě sakra štve, že jsem nevydržel s čelem závěr Seče. Holt si to budu muset odmakat ve druhý skupině a pokusit se nás vrátit do závodu. Snažím se skupinu nějak vyhecovat a přimět ke spolupráci. Vybízím všechny ke kolotoči, čelo jede tak 100-150m před námi, ale bohužel… Na špici se točíme sotva ve třech, zbytek se veze. Moc to nechápu, proč nikdo nejede?!?!?!?!? To jsou všichni na limitu?? Nemyslim si… Asi jsou spokojený, tam kde jsou, že nemusí tahat. Opakovaně se snažím přimět i zbytek skupiny ať pomůže. Pokouším se naší skupinu nějak řídit, jak by jsme měli jet, abychom to dojeli. V kopcích tempo, vyhovět si a na rovinkách / sjezdech založit a rozjet kolotoč a za chvilku jsme tam. Ale kdepak… Buďto to ty lidi nechápou nebo se jim nechce na špici. V kopcích se pokaždé našel nějaký ‚hrdina‘,který nastoupil a myslel si, že si do čela doskočí jak van Aert , protože to bylo vážně na kousek (viděli jsme na ně). Občas se k těmhle ‚hrdinům‘ někdo přidal, takže se naše skupina začla trhat a na horizontu, místo abychom jeli, se kufrovalo, protože polovina lidí byla vyflusaná… Začínal jsem z toho být dost frustrovanej a naštvanej (slušně řečeno), ale pořád jsem se snažil tahat a něco s tím udělat. Ale jak se říká, nic netrvá věčně, tak i moje odhodlání a motivace po několika dlouhých kilometrech, kdy jsme čelo stále měli na dohled pominula. Začal jsem se smiřovat s tím, že už to nedojedeme. Pár km před Bojanovem (HP) jsem zalezl do baliku a začal šetřit. Přijel jsem k týpkovi, který mi na špici pomáhal nejvíc a který v kopcích vypadal docela silně. Ptám se ho, jestli to od prémie nezkusíme ve dvou. Ani tady jsem se nesetkal s úspěchem, hned to zavrhl, že prý budou pak ještě další kopce, kde by jsme se zbytečně vystříleli. Hmm, okej. Najíždíme do kopce, lezu na špici a rozjíždím tempo. Ohlížím se a zjišťuju, že pár lidí jsem dokázal vysypat (včetně týpka s kterým jsem chtěl odjet, asi už nebyl tak v pohodě, jak doteď vypadal). Na horizont přijíždíme jen ve třech s lehkou mezerou na další. Projíždíme Hrbokov, točíme levou, je tu předposlední brdek na široký hlavní silnici. Nějakej čas nekontroluju situaci za náma. Za kopcem ve sjezdu se otočím a zjišťuju, že skupina nás má… Ááááá hoši, najednou to sjíždět jde jo?? půlku závodu, když jsme viděli čelo se nikomu nechtělo… No nic, čeká nás už jen posledních pár km skoro pořád dolů a cílovej kopec. Ještě se párkrát protočit na špici a už najíždím do posledního kopce z první pozice. Hned za zatáčkou ale začíná jeden borec spurtovat, jak kdyby byl finiš za 300m další 2 vyráží s ním… Taky se zvedám, ale s rozumem, vím, jak ten kopec vypadá. První půlka relativně jde, po dobrym asfaltu, když ale najedu na rozbitej povrch, začínám tuhnout. Vypnuly jak nohy, tak i hlava, přicijenom těch špicí za dnešek bylo víc než dost. Valnou většinu závodu jsem si musel odtahat sám, takže ti 3 borci co nastoupili hned pod kopcem mě i zařízli. Zbytek skupiny jsem, nevim jak, ale dokázal udržet za zády.
  
  No, jak to dneska celý shrnout… Nohy dneska jely parádně, měl jsem super den. Na čelo na Seč chyběl vážně jen kousek, což mě štve, ale holt tam byl výkonnostní rozdíl. Víc ze sebe prozatím asi nedostanu. Štve mě to o to víc, když mi pak v cíli Lukáš vyprávěl, jak to dojížděl. Bejt tam, mohl jsem mu ty 3km rovinky pod kopec odtáhnout a mohli jsme to sebral celkově. Takže domestik těžce zklamal. Odpadl hned ve druhý velký zkoušce. Škoda tý skupiny ‚vejletníků‘ který dělali všechno proto, aby se nevrátili do první skupiny. To mě vážně vytáčelo, ale jinak jsem si zazávodil parádně. Po zkouknutí výsledků zjišťuju, že na prvního byla ztráta něco málo přes 3 minuty, což není vůbec špatný, když jsme střídali tak ve třech… Nakonec to hodilo 15.celkově/5. v kat., což taky není uplně zlý… Furt ale odjíždím s pocitem a vědomím, že to opět odjelo i když byly nohy z nebes… Kéž by to stejně jelo i na Lesný o pár dní dýl, ale o tom až příště, to je uplně jinej příběh. (očekávám svůj nejkratší report vůbec).
  
  
  
• Radim – Žlebský Zubr aneb lokální závod pod lokálním mrakem
  
  První červencový státní svátek se tradičně koná závod s názvem Žlebský Zubr, silniční to závod v Železných horách. Jelikož letos o červencových svátcích nikam nejedu, tak je to ideální příležitost seznámit se blíže s tímto zajímavým koutem i zdejší konkurencí amatérské cyklistické veřejnosti. Bohužel trochu vidle do toho hází počasí a po několika hezkých dnech bez mráčku hlásí na úterý frontu, která má jít ale hlavně jihem a východem republiky, ráno to zkontroluju na radaru a jako něco tam je, ale mohlo by mít tendenci to odcházet, tak beru auto a jedu. Celou cestu sucho, ale samozřejmě jak za Čáslaví odbočím z hlavní směr Žleby, tak hned začne být mokro a na místě startu už pěkně poprchává. Ani se mi nechce vylézat z auta, nejraději bych to hned otočil a jel zase zpět do sucha, no ale když už jsem sem jel takovou vzdálenost (cca 70 km), tak to ještě všelijak přežvykuju, znovu konzultuji s radarem … no ze Žlebů už to snad opravdu odchází, ale směrem na Železné hory a hlavně na ten jihovýchod, kam se zpočátku jede, tak tam je to takové zelenožluté, no zkrátka tam leje dost, na druhou stranu dojezd by už měl být rozhodně za sucha, tak se rychle rozhoduju, že teda jo, jdu se odprezentovat a mám 15 min do startu.
  
  Beru jen krátký-krátký, zase taková zima není, na boty návleky a ještě vestičku, na sjezdy by se mohla hodit, takže číslo připínám na ni, sice se mi nějak nedaří na první pokus zapnout u ní zip, ale vím, že už byl trochu načatej, tak rychle na start s tím, že to dozapnu snad tam. K Hospůdce Na Šumavě, místu startu, přijíždím asi 2 min před, ani nestihnu rozpravu, ještě načítám rychle trasu na Garminu (většinu trasy pojedu úplně poprvé) a bojuju s tím zipem u vesty, který asi po třech pokusech povolí definitivně a kus dole úplně upadne, no v tom samém okamžiku se balík jezdců přede mnou dává do pohybu! Nejradši bych vestu ještě hned sundal a dal do kapsy, protože takhle bude úplně k ničemu, chránit mě moc nebude a akorát mi bude celou dobu na zádech pěkně plandat, ale mám na ní to číslo, tak holt musím jet takhle, tož začátek snů. Jinak lidí na startu poměrně málo, něco kolo padesátky, přitom dle předchozích výsledků to bylo spíš tak okolo stovky, ale holt počasí ty slabší kusy asi odradilo … no moje chyba, asi jsem se měl nechat odradit taky. Zpočátku je tempo celkem snesitelné, takové na rozjetí, za Ronovem si všimnu směrovky "Lhůty 2", tak se ptám vedle kolegy, jestli to je pak na konci ta odbočka do cíle, a prý že jo, tak aspoň nějakou cennou informaci jsem v úvodu přece jen pochytil, jinak se vezu stále spíš v zadní části balíku, lézt dopředu nemám moc ambice, jednak trasu vůbec neznám, jednak mi okolo pasu dost šíleně plápolá ta vestička, takže se i trochu stydím lézt mezi ty lepší závodníky, no ale hlavně na to ani není čas, protože Závratec, benzínka nad Třemošnicí a je tu jakýsi první brdek. Koukám, jak to vpředu pěkně valí vpřed a kdo začne první odpadávat, ale zrada, většina pokračuje nerušeně dál v jedné velké skupině a vysypává nás to jenom pár, mně jako posledního, pak ještě kousek přede mnou se oddělí jeden, a to je vše přátelé, za mnou tak do 10 lidí, tož pěkně se hned v úvodu rozdaly karty. Nemohu si ale na nic stěžovat, že jsem měl být víc vpředu a tak, pěkný houby, odpadl jsem čistě na výkonnost a ať bych byl, kde bych byl, stejně bych se jich tam vpředu neudržel, holt je to tu samej zřejmě slušnej oddíl!
  
  Chvíli jedu sólo, ti vpředu se mi vzdalují, zezadu se naopak dva přibližují a v obci Starý Dvůr, kudy se pak budeme zleva pak vracet zpět, mě dojedou dva, je to startovní číslo 15 (Robert Šrank, Agro Kolín) a 22 (Radek Dostál, Dobřenice), přes Kraskov jedeme spolu a pak začíná celkem pořádnej kopeček, na jehož konci je obec s názvem Seč. Nějak jsem si myslel, že když Seč je taky vodní přehrada, tak že ta obec bude spíš někde dole, ale opak je pravdou, je potvora na pěkném kopci, ve kterém z té trojice naštěstí udávám tempo, někam do 2/3 jedeme společně, ale pak koukám, že jsem si na ně vytvořil menší náskok a nahoře se dotahuje už jen číslo 22, kdežto 15 jsme tam nechali. No a od této chvíle závod de facto skončil, protože nic nového co do pořadí už se vlastně až do cíle nestalo, jen v posledním větším kopci na Kovářov jsme předjeli číslo 12 s křečemi a na posledním horizontu nad přehradou pak ještě jednoho staršího jezdce se zakrytým číslem, jinak jsme jeli celou dobu ve dvojici s 22 a užívali si společně krásy i nástrahy Železných hor.Jako krajina se mi moc líbila, o tom žádná, počasí už méně, neboť prakticky od Třemošnice lehce pršelo, silnice byly mokré a celkem i pěkně nahazovaly, do toho sjezdy, které jsem vůbec neznal, a výjezdy, se kterými jsem už vnitřně nepočítal. … no dobře Gamin s nimi počítal, ale jinak to bylo tak, že se člověk z posledních sil vydrápal na horizont, trochu sjel a zjistil, že za ním je ještě jeden o kousek vyšší a za ním ještě jeden o další kousek vyšší … no a takto bych se mohl opakovat ještě mnohokrát až někam k 600 m.n.m. Naštěstí kolega v kopcích jede většinou poslušně za mnou, ve sjezdech mu ujíždím už úplně, jede na tom mokru nějak více opatrněji, akorát na rovinkách má lehce navrch, jenže těch je tady opravdu jako šafránu. V nejdelším sjezdu do údolí Chrudimky se přede mě nahoře těsně nacpe auto, hlavně že ještě s klaksonem, a pak celou dobu jede tak nějak stejně rychle jako já, sice vysloveně brzdit až na pár lehkých ťuknutí ani nemusím, ale je to nepříjemné muset na něj pořád dávat bacha, je to nějaký malý červený Chevrolet nebo tak něco, to tedy klidně mohl nahoře pár sekund počkat a ten klakson si odpustit, když se potom takhle hrabe!
  
  Jinak cesta probíhá celkem poklidně, někde okolo Bojanova přestává pršet, kopec na Kovářov je jediný, který jsem tady v minulosti už někdy jel, takže ten už se mi jede celkem dobře, no a pak ještě posledních pár horizontů a začínáme se spouštět zpět směrem k přehradě a Třemošnici. Sjezd je ještě skoro celý na mokru, ale občas už aspoň prokukují suchá místa, napojení ve Starých Dvorech na silnici, kudy jsme vyjížděli, ještě jeden mokrý sjezd v lese (ten, kde jsem na začátku odpadl z balíku), Závratec a odbočka do cíle, tady už je aspoň sucho. Ve sjezdu jsem si na kolegu udělal trochu náskok, který v cílovém stoupání do obce Lhůty ještě trochu navyšuji a v závěru už tedy spíš jen udržuji, protože cesta se stává čím dál rozbitější, a to mi moc nechutná.
  
  V cíli jsem nakonec v čase 2:09:25 h (průměr 28,69 km/h), což v celkovém pořadí stačí na 40. místo z celkem 52 účastníků, kterými byli jen muži a junioři, ale trochu paradoxně žádná žena. Kdyby jedna přijela, brala by první flek, její chyba. Svůj dnešní výkon bych hodnotil jako plápolavý, jednak kvůli té vestičce, jednak kvůli tomu, že od počátku až do prvního kopce jsem tam vzadu plápolal, jak se dalo, a poměrně brzy jsem navíc zjistil, že víc už by se jako ani nedalo! V cíli krátký pokec s těmi, co dojeli kousek přede mnou a kousek za mnou, a pak horní cestou přes Žlebské Chvalovice do Ronova a dál s už notně zpívajícím řetězem rychle zpět k autu. A ano přátelé, na posledním kilometru už svítilo sluníčko, nekecám! Tož co k tomu říci závěrem – počasí nevyšlo, kvůli dvěma hodinám jízdy následný hodinový servis kola (čištění, mazání) mě moc nebaví, ale jinak kraj moc pěkný a zvažuji, že si sem letos ještě nějakou trasu pro nové vesničky rozhodně naplánuji, silnice vesměs docela slušný a kopečky poctivý, akorát v nich teda bylo dost těžké závodit, zvlášť když vlastně ani nebylo moc s kým, ale povozil jsem se pěkně, to zase jo! A za stěračem auta jsem po dojezdu našel lísteček s upoutávkou na podnik Okolo Melechova 16.7. (taky cca 60 km s podobným převýšením), tak mám zase aspoň o čem přemýšlet.
  
  Odkaz na záznam Strava: https://www.strava.com/activities/7418633634
  
  Odkaz na originál reportu: https://www.sokolveltez.cz/zlebsky-zubr-62-km-zleby-aneb-lokalni-zavod-pod-lokalnim-mrakem