Akce Král Šumavy 2008

Akce Král Šumavy patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2008-09-13.

Nejdelší varianta má délku 250 km.

:: Propozice :: Profil :: Mapa :: Diskuze :: Celkové výsledky

Historie: 2000 :: 2001 :: 2002 :: 2003 :: 2004 :: 2005 :: 2006 :: 2007

• Cancellara – Dvoustý Král a doma je pohár
  
  …..Je pár dní do Krále a stále se nemůžu rozhodnout, zda-li 150tku či 200stovku. Nakonec mi rodiče přislíbili zázemí na pevných stanovištích v závodě, tak se rozhoduji pro 200stovku.
  …..Přípravu nepodceňuji, 3 dny před závodem si nechávám prohlédnout a zkontrolovat kolo po technické stránce a nakupuji dostatek gelů a tyčinek.
  …..V pátek večer přijíždím na chatu k sestřence, prohazujeme pár slov a chystám se brzy, kolem půl desáté, do postele. Ale jsem tak natěšená, že samozřejmě nemůžu hned usnout. O kvalitním spánku se nedá mluvit, probouzím se téměř každé dvě hodiny, jestli jsem náhodou nezaspala start. Naštěstí to jistí dva budíky…..půl páté a budík drnčí jak o život. Soukám se do připravených teplých věcí, zobu musli s jogurtem a o půl šesté vyrážím s rodiči na start. Po šesté přijíždíme… ještě za tmy… dávám do kupy kolo, chystám věci a dovysvětluji rodičům, co mi kde mají podat.
  …..Půl sedmá a startuje se. Naštěstí není zas tak taková zima, ale raději mám dlouhé rukavice i návleky s tím, že je pak popř. odhodím, ale nakonec do Srní byla taková kosa, že jsem zůstala stejně oblečená až do cíle.
  …..Prvních cca 50 km jedu v balíku s Igorem, Lacem a dalšími super cyklisty. V Kunovicích čapám po plném bidonu, který mi podává máma, protože, i když je nevlídně, tak piju jak duha. Během té doby dojíždíme Aleše a Rainyho, kteří na startu vyrazili o něco rychleji. Trošku se náš šlapkovský balík při startu roztrhal, tak se pomalu sjíždíme. Nevím jak kluci, ale já si docela ze začátku dávala, tepy mi skákaly vysoko, stále kolem 170ti. Ale pak mi přišlo, že se do kopců začalo jet ještě rychleji a do toho mi spadl řetěz, tak musím zastavit a rychle nahazuji, skupinka se mi pomalu vzdaluje a já si potřebovala držet své tempo, abych se neutavila.
  …..Mým cílem bylo dojet trasu. Takže plán byl pravidelně jíst a píst a snažit se udržet s klukama do Srní a pak druhou půlku závodu už nějak odkroutit do cíle s kýmkoliv, či na samotku.
  ….Po 50 km si tedy kopec šlapu na samotku, ale pak se různě chytám všelijakých skupinek či jednotlivců a dojíždím Aleše. Jedeme si to chvilku spolu, už ani nevím přesně kde ho ztrácím, snad ve stoupání na Gerlovu Huť. V Prášilech jedu tak rychle jak jen to jde, abych držela tempo. Na kostky se řítím takovým způsobem, že mi brní ruce a nohy, že mám co dělat, abych se vůbec udržela řídítek. Po kostkách se chci napít a zjišťuji, že se mi někde katapultoval jeden bidon. Naštěstí ve druhém ještě trochu vody mám. Ojj, nastává nepříjemná situace začínám cítím bolest v kolenou, ale snažím se myslet na hezké věci a nevnímat to. Přibrzďuji na občerstovačce v Srní, kde mi rodiče plní kapsy gely a tyčinkami a já do sebe v rychlosti soukám rohlík a houkám na Aleše a vyrážíme z občerstvovačky opět společně. Druhou půlku rohlíku ještě dávím ve sjezdu. Jsem docela promrzlá a mám i trošku mokrý zadek od silnice po dešti, ale v Rejštejně už je tepleji, tak mé navlhlé oblečení usychá a už se zase potím ve vlastní šťávě ve stoupání na Kašperky.
  …..Hodně piju a jak je zima, tak se mi chce na malou, tak opírám kolo o auto u silnice a v rychlosti stahuju gatě, Aleš jede volněji, čeká na mě, tak ho dojíždím a zas si to pěně frčíme, ale Alešovi to jezdí v kopcích velmi dobře, tak ho ztrácím, protože si potřebuji jet své tempo, aby mi zbyly síly na dojezd. Před vrcholem mi po druhé spadl řetěz, tak zas na pár vteřin zastavuji a nasazuji a pak už sjezd na Rozsedly a známé stoupání na Šimanov, kde od rodičů beru druhý bidon a další jídlo. Stoupání drtím ze všech sil, povzbuzují mě i známí, co se přijeli podívat, tak atmosféra byla úžasná a tolik to nebolelo. Nevím přesně kde, mám dojem že v Sušici mě dojíždí Kuře a kvůli křečím musí jet volněji. Tak jsem se na chvilku za něj schovala do háku, abych si odpočala, protože jedu už pěknou chvíli sama. Přijíždíme ke třetí občerstvovačce, křičím na Kuře, že nestavím. Nakonec si mě dojíždí ve stoupání na Hartmanice, ale o háku, už nemůže být řeč, protože do kopce Kuře roztáhlo své křidélka a letí a já už mu jen z povzdálí mávám. Teď už se trápím téměř na samotku, občas se zaháknu do háku, abych si odpočala, ale zbylé kopce a brdky už jen drtím z posledních sil. Bolest v kolenou stále stejná, naštěstí se to nezhoršuje. Ale nezdávám to a snažím se držet stále stejné tempo, ale síly ubývají. Před Běšinami mě dojíždí Aleš, říkám si, že jsem ho asi předjela , když byl na poslední občerstvovačce. Poté společně sjíždíme skupinku a posledních pár kilometrů už to ve skupince kroužíme k cíli. Poznávám Klatovy a dávám do toho poslední síly a zkouším se i o spurta na cílovou čáru. Projíždím bránou a zaplavuje se mi tělo endorfinama, no co vám budu povídat, úžasný pocit. Zvládla jsem 200stovu. Mám velkou radost. Jupííí. V zápětí asi po 10 minutách se dovídám, že jsem dojela druhá. To je skvělý, budu na bedně. Tak teď už jsem v úplné euforii. Byl to krásný závod. Díky všem.
  
  
  
• Gejza – závodní x teamový duch
  
  Rok s rokem se šel a je tu další král můj v pořadí již 5, Večer na tiskovce jsem rozhodnut jsem rozhodnut jet 200 km, jelikož chci druhý den jet domů a v neděli vyrazit na SKS. Večer se ale vše mění a nátlak ostatních šlapek ustupuji od svého rozhodnutí a usínám s myšlenkou na 25O km
  Ranní probuzení je nevlídné venku zima vítr zataženo, ale oproti loňsku aspoň neprší, Vše kompenzuje vynikající snídaně od paní Pýškové a hurá na start.
  06:3O start vyrážím společně s naší předen domluvenou skupinou na trať 25O km v mé skupině se pohybuje Qvit, Jestřáb,Mlhoš,Orlík, Honza A,Iceman. Od prvních metrů nás skvěle diriguje Jestřáb, který Mě s Orlíkem přibržduje abychom byli pohromadě a netrhali se. První menší kopečky myslím tím u Chlístova a k Velharticím jedeme v pohodě a stále pohromadě. Na první bufet, kde většina nestaví, tedy já a za vesnicí v klidu močím přijíždíme kolem 08,3O, Myslím, že Mlhoš mi z bufetu přivezl banán, který docela bodl. Zatím stále spolu uháníme k prvnímu většímu prověření sil a to stoupání na špičák. Na Špičák stoupáme společně v dobré náladě, ale ke konci stoupání u mě začíná vyhrávat zavodní duch nad teamovím a začínám zbytku naší skupiny podjíždět, s tím, že se určitě sjedeme ve sjezdu. Ve sjezdu do Rudy mě dojíždí Orlík a sním chvilku pokračuji dále po trati v různě početných skupinách. Počasí hnus a běs začíná mě trošku pobolívat koleno a zde jsem se asi rozhodl, že se na 250 km vybodnu a taky jednou zkusím 2OO km. Pokračuji celkem v pohodě přes hnusné Prášilské kostky k dalšímu bufetu. 11,00 Druhý bufet rychle doplnit energii a tekutiny at moc neprochladnu a rychle pokračovat dál. Zde mě dojíždí zbytek mé skupiny, ajá sděluji, že jedu jen 200, zlé obličeje nasvědčují něco o zbabělci a zrádci, ale já už jsem rozhodnut pokořit jen 200 km Sjezd k Čenkově pile je očistec hrozná zima a následné stoupání z Renštejna do Kašperských hor je zase slušně výživné.Pak se zase pěkně svezu směrem na rozsedly, kde už ale jedu sólo jízdu a na Šimanov vyjíždím sám, rychlí sjezd do Sušice, kde mi v levotočivé zatáčce na kostkách málem podklouzne kolo, ale naštěstí vše ustojím. Od Sušice do cíle se občas přimotám do nějaké skupiny, občas jedu sám. Jsem zvědav co mě čeká místo zrušeného Kochánova. Musím uznat, že stoupání k Zámyšli je důstojná náhrada, pěkně výživný kopec, naštěstí kvalitnější asfalt . Kopec s vypětím všech sil zdolávám, a pak už za občasných slunečních paprsků si to prdím do cíle. 14,3O cíl paráda mám to za sebou umístění a čas nevypadají špatně a tak spokojený odcházím na pivko, následně převléknout a opět do prostoru cíle vyhlížet další šlapky. Právě v čas dojíždí skupina, s kterou to vše začalo.
  Vše v co v tom strašném počasí zmákli 250 gratuluji, já mám však v hlavě brouka co příští rok zda si zkusit za závodit na 200 a nebo přežít 250, naštěstí mám na přemýšlení celí rok.
  
  
  
• Iceman – krátký report z Šumavy
  
  Letošní Král Šumavy si opět bez problémů pohlídal pověst nejtěžšího maratonu.Vděčí za to jak délce,převýšení tak i neschopnosti pořadatelů zajistit lepší počasí .
  
  Předem chci pogratulovat našim bednařům,Radkovi,Astralovi a především Míše,která byla,bez jakýchkoliv debat pravou hvězdou nejen na trati,ale i na pódiu,kde s ní navíc nepokrytě laškoval Frištenský,náš velký kamarád. Jeho tradiční startovní - Šlapky jedem - mě zas dostalo do kolen.
  Pokud hovořím o ženské hvězdě,musím se ještě zmínit o našem opeřenci . I přes divokou noc šel krátce po startu do úniku s pozdějším vítězem KŠ a kdyby nebylo těch křečí,jak popisuje,zřejmě by se Sparta musela o vítězství bát.
  
  Ale vítězové jsme všichni,to je bez debat.Každý z nás,co dokázal ráno vstát,posnídat,obléci se a vyrazit na náměstí v Klatovech.
  
  Pro mě je kombinace zimy a ranního vstávání drtící.Drtí moji schopnost jízdy na kole.Stejně jak loni,tak i letos jsem první hodinu trpěl jak zvíře.Skupina B mi ujela a jen díky Quitovi,dále jen Kazatel,jsem byl schopen později Béčkaře docvaknot.Ještě v Depolticích jsem se moc necítil,naštěstí postupem doby jsem se začal vzpamatovávat.Přeháňka za Prášilami mě ještě trochu vyděsila,byla zima,že jsem chtěl slízt, ale pod Zhůřím pršet přestalo a na Javorníku již svítilo sluníčko a tak to vydrželo až do cíle.
  
  Jestřáb,Kazatel,Mlhoš ,Ice,Gejza a hosté HonzaA,Orlík.Toť byla skupina B.Gejza s námi moc nepobyl,tempo na něj bylo příliš pomalé a trať dlouhá,tak jel rychleji ale dvoustovku.Orlík to chvíli zkoušel s ním ale později se s plnou pokorou vrátil a myslím,že byl ke konci rád,že dojel.Alepoň v tom smyslu něco povídal.HonzuA jsme ztratili pod Zhůřím,dostal křeče.Tempo jsme po celou dobu závodu nijak zbytečně nehrotili.Např.již zmiňované Zhůří jsme celé prokecali ,takže velice rychle uběhlo,ani jsme se nenadáli a byli jsme nahoře.Na Javorníku jsme trošku čekali na Mlhoše,Šimanov neustál Orlík.Jestřáb jel fantasticky,ale od něj se to tak nějak čekalo.Obrovský výkon předvedl Kazatel,bez náznaku jediné krize objel celej závod.V žádném kopci nezaostával,na rovinách tahal jak o život.Na Zámyšli,těsně před koncem,bohužel definitivně odpadl Mlhoš a tak závěrečný sprint do cíle jsme absolvovali ve třech.A že to byl let ! Jak se blížily Klatovy,naše euforie narůstala.Těsně před cílem jsme pak doslova řvali nadšením.Podávání rukou a vzájemné objímání nebralo konce .
  
  Nádhernej den to byl,maratón nebývale rychle utekl,fakt jsem se dobře bavil,díky pánové !
  
  
  
  
• Jura – Napříč Šumavou
  
  
  
  
• Kapr – Osmihodinová cyklistická slast
  
  Blíží se půl sedmá, stojím na náměstí v Klatovech a v duchu si promítám svou krátkou cyklistickou kariéru. Když jsem loni v červnu stál na startu svého prvního závodu v rodných Sojovicích a někdo by se zmínil o Králi Šumavy, tak bych si myslel, že se baví o filmu s Radovanem Lukavským. Tenkrát jsem dojel beznadějně poslední, ale cyklistika mě uchvátila. V létě jsem na netu našel, že se na Šumavě jezdí Král, ale vzdálenost 150km a ještě k tomu v šumavských kopcích byla pro mě nepředstavitelná, a to už vůbec nemyslím na 250km. Loni v září, už na novém kole, jsem na závodech objevil oranžové dresy Vinohradských Šlapek, které mi hned padly do oka. V zimních trénincích v Polabí, už jako host Šlapek, jsem se jednou Maliny ptal, že nechápu, jak může dát 250km, a on mi odpověděl: „To taky nechápu“. Postupem času, čtením reportáží a nekončícími diskusemi v Polabí, potom v Kolodějích a s růstem najetých kilometrů, jsem se rozhodl pro stopadesátku. Po Rampušákovi, mém prvním maratonu, jsem už začal uvažovat o 250km a v srpnu jsem se zaregistroval na dlouhého.
  
  Ubytování jsem sehnal na poslední chvíli, 20km od Klatov pro manželku, syna a sebe. V pátek navečer potkáváme na plzeňské dálnici Strejdu, paní Strejdovou a Kolíkáče, od nichž se dozvídám, že pokoj pro Gavoše přímo v Klatovech je volný. Hned se tedy rozhodujeme, že rezervaci v penzionu Bližanovy necháváme propadnout a hurá k Beránkům. Večerní poradu v Besedě nestíhám, tak aspoň doprovodím Kolíkáče, který mi předá pár rad ze svých nevyčerpatelných zážitků ze šumavských koutů.
  V noci se často budím, od čtyř hodin jsem vzhůru a čekám na budík v pět. Můj největší problém je, co na sebe, nemám žádnou zkušenost oproti zkušeným maratóncům Kolíkáčovi, Strejdovi, Icemanovi… nakonec beru moiru s dlouhým rukávem ultralight, dres, návleky na ruce a dlouhé návleky na nohy. Takto vybaven jsem dojel až do cíle.
  
  Start, dlouho očekávaná chvíle je tady, a tak plný elánu a odhodlání vyrážím. Ještě v Klatovech dojíždím a zdravím Léňu, potom Kolíkáče a vidím, že se začíná skládat skupina C. Jede se mi výborně, brzké vstávání mi nevadí, ale Kolík trochu pokašlává, na něj je moc brzy. Snažím se držet pěkně v balíku a dávam velký pozor na brzdící vlny, stále pomalu stoupáme, cítím se dobře a zdravím se a přijímám rady od Gira, známého z tréninků od Hvězdy (Stará Boleslav). Při stoupání na Velhartičák před sebou poznávám RiCe, který mě nezná, přijímám jeho tempo a přemýšlím, jak daleko za mnou je Kolíkáč a jaký náskok má Astral, kterého jsem ani nezahlédl. Stále jedu za RiCem, za mnou pár odpadlíků. Šlape se mi docela dobře, ale protože jsem se dávno před startem rozhodl, že to objedu s Kolíkáčem a skupinou C, nechávám RiCe odjet, jedu na pohodu a doufám, že mě někde sjedou. V klesání se sjíždí pár borců, zdravím známé z UACu - Luboše Polana a Ivana Kavulu. S Lubošem chvíli kecáme a ve vlhku a po mokré silnici pokračujeme dále. V Děpolticích mě překvapuje první stojka, ale ne dlouhá, takže ji v pohodě pokořím a jede se dál. S blížícím se prvním bufetem jsem se rozhodl, že opustím Luboše a Ivana, a tak v Děšenicích jako jediný zastavuji, nechám si doplnit pití, beru si šáteček a hledám místo, kde si odskočím. Než se stačím rozhlédnout, už je tu skupina C s početným balíkem, rychle nasedám a za jízdy do sebe cpu šáteček.
  
  Konečně jsem v céčku - Kolíkáč, Léňa, Pedro a překvapivě Jura, se kterým se seznamuji, ale bohužel bez Mirka. Kolíkáč se shání po RiCovi, kterého chceme dojet. Stoupáme na Špičák, snažím se držet blízko čela balíku a zdá se mi, že jedeme v pohodovém tempu. Po super sjezdu sedmdesátkou do Železné Rudy začínáme stoupat na Gerlovu Huť, nikomu se nechce tahat balík, je protivítr, mrholí, už dlouho potřebuju na záchod a nevím, jak v tom počasí dojedu do Klatov. Velkou rychlostí najíždíme na slavné prášilské kostky, řídím se radou Kolíkáče – jet, co to dá, ale stejně se propadám na chvost balíku. Na asfaltu ztrátu doženu a za chvíli mám Prášily za sebou. Druhý úsek s kostkami mi už nepřipadá tak hrozný a začínáme se v „céčku“ domlouvat na zastávce v Srní, kde už si musím bezpodmínečně odskočit na malou.
  
  V Srní se zdržujeme asi 2 minuty a tím se náš početný balík trhá – Jura nám ukazuje záda. V dalším krásném, ale mokrém sjezdu k Čeňkově Pile, kde se opět sjel oranžový balíček, se do mě dává zimnice a docela se začínám těšit na Zhůří, abych se zahřál. Stoupáme asi v osmi lidech, nikam se neženeme, tepy daleko před maximálkou, pro mě ideální tempo a hlavně už mi není zima. Zhruba v půlce volám manželce, že to máme do cíle „jenom“ 140km. Kolíkáč stále kecá s ctihodným z Krkonoš, mě provokuje, proč jsem si koupil sedmadvacítku, když na ní ještě nejedu (taky na ni došlo a ne jednou). Z tohoto kopce jsem měl velký respekt, divím se a jsem rád, že se mi tak krásně šlape, ale Léňa stále mlčí, je vidět, že se trápí, a najednou jsme nahoře, kde je psí počasí. Roztáčíme pěkné tempo, něco mi tady připomíná Koloděje. Je velká škoda, že mrholí, sprchujeme se navzájem a nemůžeme si naplno užívat krásný asfalt do Borové Lady. Domlouváme bufet ve Zdíkově, kde čeká překvapivě Honzis, doplňuji pití, banán, sním dva rohlíky a podruhé si odskočím. Po velkém přemlouvání, hlavně Kolíkáčem, ztrácíme Léňu, abych se potom na Javorníku od Kolíkáče dozvěděl, že si nás docvak a při stoupání na Javorník s Pedrem bohužel zase opustil.
  
  Javorník znám, před šesti lety jsme v Bošicích týden v zimě bydleli u kamaráda. Kolíkovi vypravuji jak jsem si tenkrát myslel, že se takový kopec nedá vyjet na kole a teď máme v nohách 160km a ještě přitom kecáme. Cítím se nádherně, zažívám cyklistickou slast a jsem rád, že mám vedle sebe Kolíkáče. V Bošicích prohodím pár slov s kamarádem, který nás fotí. Za chvíli jsme na vrcholu. V následném šíleném sjezdu se řadím za Kolíkáče, přijímám jeho rychlost a stopu a modlím se, aby to hlavně přežil můj author, dole mě pěkně bolí ruce a záda.
  
  Po nájezdu na společnou část znovu rozjíždíme Kolodějský expres: Honzis, Kolíkáč a mlaďas se ctihodným, se kterými táhnem už 100km. Předjíždíme desítky borců z krátké a když vidím Kolíkáče, jak do sebe láduje gel, ihned se opičím, tuším, že se blíží Šimanov. O Šimanovu jsem toho slyšel hodně, také ze spousty reportáží. Začátek docela šel, držel jsem se Honzise, Kolíkáč za mnou a za chvíli už jedu na nejlehčí převod, Kolíkáč mě uklidňuje, že to nejlepší nás čeká až za vesnicí. V Šimanově najednou brzdí a ulevuje si Honzis, pokračuji dál a už je to tady, takovou stojku jsem ještě nezažil, většina z krátké jde po svých. Honzis mě předjíždí a já to rvu, jak se dá, najednou je zde zatáčka a obávaný Šimanov je zdolán. Nahoře lehce točím nohama, čekám, až se sjede naše skupinka a podruhé volám manželce.
  
  Sjezd do Sušice si pěkně užívám, Kolíkáč aspoň po desáté opakuje, že musíme sjet RiCe. Konečně se zlepšilo počasí, dobře spolupracujeme a kilometry rychle přibývají. Kostky v Sušici jsou trochu nebezpečné, ale vše zvládáme a domlouváme bufet v Dlouhé Vsi. Tradičně doplním banán a pití a jako bonus dostávám od Kolíkáče půlku piva, které náramně sedlo. Ještě čekáme, až si předseda uleví a jedeme do Hartmanic. Kolíkáč nadává, že tenhle kopec je o ničem, ale aspoň svítí slunce a já se konečně pořádně zahřeji. Před námi mladej se ctihodným, ale Honzis nikde, potom se dozvídám, že nás někde fotil. Přehoupli jsme se přes stojku na náměstí a hurá na Hlavňovice, kde poprvé vynechávám bufet. Zámyšl je hodně nepříjemná a je to podobné jako na Šimanově, to nejhorší je za vesnicí. Se šéfem Šlapek funíme jako o život, ale Honzis se kolem nás jen mihne a ztrácí se nám mezi turisty z krátké. Konečně jsme se přehoupli přes vrchol a Kolíkáč nás před sjezdem vybízí, dnes už po několikáté: „Chlapi, užijte si to!“, a tak znovu atakuji sedmdesátku a cítím se jako král.
  
  Poslední stoupání u Velhartic už není tak hrozné, ještě se k nám připojí borec z krátké a míříme do Klatov. Rozjíždíme parádní kolotoč, pěkně to fouká z boku, takže samotný Honzis nemá šanci a před Klatovama už se zapojuje do naší lajny, ale na RiCe to nestačilo. Konečně za zatáčkou vidím cíl, začínám spurtovat a v totální cyklistické euforii dotahuji naši značně okleštěnou skupinu C do cíle. Také jsme pomohli borci z Krkonoš k bramborové medaili nad padesát. Radost mi trochu kazí, že se s námi neudržel Léňa s Pedrem. Za chvíli se dozvídám, že RiC nám dal „pouhé“ dvě minuty a Astral šest a že bude stát na bedně.
  
  Byl to nádherný závod, zatím nejlepší v mém krátkém cyklistickém životě. Krále Šumavy jsem si náramně užíval a velké díky patří Kolíkáčovi.
  Gratulace patří všem Šlapkám, co dojely do cíle, zvlášť těm na pódiu a na bedně.
  Ať žije Král Šumavy 2009.
  
  
  
• Kolíkáč – Stálo to za to!
  
  Více jak za měsíc a půl po šumavské krasojízdě usedám k počítači a snažím se něco vyplodit. Co mám psát, vždyť už vše bylo skoro řečeno a napsáno, budu se zase opakovat v popisování závodu, vždyť letošní silniční Král byl můj devátý v řadě. A to jsem v červenci už ani nevěřil, že ho pojedu, sezóna se po zdravotní stránce moc nepovedla a když mě skolil Beskyd Tour, tak už moc chutě do ježdění nebylo. V srpnu jsem také minimálně závodil, a tak až etapák Libušínské okruhy se stal cílem, tam když to dobře dopadne, tak se na Krále vypravím . A tak jsem se snažil co nejvíce zavítat na srpnové kolodějské masakry a připravit tělo zase na větší zátěž. A nakonec jsem moc rád, že jsem mohl být při tom, Šlapky okolo mě vytvořily báječnou atmosféru, samotný závod se povedl ve skupince, která splnila plánovaný čas, a ten večer v kulturáku, kdy jsme měli své zastoupení tam vepředu, v záři reflektorů, to byla paráda.
  Dopravu domlouvám se Strejdou, který jede i s Natašou a tak cesta příjemně ubíhá, před Plzní se setkáváme s Kaprem a lanaříme ho ještě do hotelu Beránek, který máme zamluven díky RiCovi. Pokoj je to parádní, kolo bude spát vedle lože, a já se budu rochnit s Kuřetem a PeBem na manželské posteli, no co více si přát
  Restaurace Beseda, kterou nám zamluvil Frištenský, se zaplnila švitořením o sobotním extrémním zážitku, který nás dozajista čeká. Plánujeme grupu, kde pevným základem by měl být Kapr, RiC, Léňa, Pedro a Mirek se Standou, a která by se měla dostat do cíle v čase do 8:45hod. Všem je jasné, že bude záležet na mnoha okolnostech, ale hlavně na počasí, které moc nadějně nevypadá.
  Sobotní časné ráno je okořeněno schováním Iceho tretry na pokoji, pak mým marným hledáním computeru, myslel jsem, že mi ho na oplátku Iceman schoval, ale naštěstí na startu ho vytahuji ze dna zadní kapsy dresu. Hotel Beránek je perfektně strategicky umístěn, takže na start je to opravdu co by kamenem dohodil a zbytek došlapal. Do značného přítmí zahalené klatovské náměstí je již zaplněno natěšenými cyklisty, Frištenského povzbuzení „Šlapky jedééém!“ mě nakopává a vyrážím vstříc dobrodružství. Léňa, Mirek a Standa kolem mě, zbytek plánované skupiny zatím někde v popředí balíku. Po menších sjížděcích akcích si nakonec splňuje postupný cíl, a to být pod Maloničákem v čelním balíku, zvláštní to kopec, začátek vypadá tak mírumilovně, ale člověk ho každý rok tak proklíná ...
  Stoupání na Kunkovice, stále vidíme v serpentinách před sebou čelo, nahoře si sjíždíme Pedra, bohužel Mirek začíná mít problémy, nějak se prý dobře nenasnídal Najednou se vedle mě ozve povědomý hlas, bílo černý dres a on to Jura, no ty bláho, a prý že je totálně prošitý a že to zabalí, a že najel moc kilometrů, a že ... seřvu ho ať jede dál s náma, že to rozchodí a vzpamatuje se. Je mlha, slabě mží, ze silnice se krásně omítáme, ani raději nepřemýšlím, jak to bude vypadat někde na Prášilech či na Kvildě
  Na prvním bufetu v Dešenicích už nás vítá rozzuřený Kapr s hláškou: „Kde jste?!!“, promiň kamaráde no, prostě rychleji to nešlo ... Moje první otázka na něj je jasná, „Kde je RiC?“, prý tak minutu před námi, tak hurá jdeme na něj Stoupání na Špičák si užíváme ve velké grupě, Kapr se proměnil v lídra a určuje tempo, Léňa je nějaký nemluvný, stejně tak Pedro (ale u něj je to tradice), který má premiéru v oranžovém dresu, Zálužan Standa bohužel hlásí, že Mirek odpadl před bufetem. Jura se už trochu vzpamatoval a trochu se už i rozmluvil a vzpomínáme na rok 2006, kdy si to tady protrpěl v háku za mnou a Mirkem. Spolupráce funguje, pod Špičákem se pěkně rychle točí špice, bohužel po sjezdu do Rudy v následném táhlém kopci na Gerlovu Huť tempo neskutečně upadá, před námi je na dohled početná grupa, kde by mohl být RiC, ale my nejedeme , počasí tomu také nepřidává, vody je čím dál tím více ... V půlce kopce se snažím skupinu trochu rozpohybovat, ale jsem opuštěný voják v poli, nikdo se nepřipojil a tak se zase poslušně vracím do závětří. Do háje, takhle RiCe nesjedeme! A mizérie pokračuje, úsek do Srní se jede jak na gumě, občas někdo za to veme, pak se zase parkuje, je pravda, že už regulérně prší a nikomu se asi nechce trčet v mokrém a studeném háku. Ale zase jsme přečkali vcelku bez problémů kostky, i když v závěru už mě brněly ruce jak od sbíječky.
  Na bufetu Srní se na mě hned vrhá Miki, která hlásí, že díky pochroumanému kolenu to musela zabalit a nabízí obětavě teplý ionťák, rychle ještě nějaký rohlík a pokračujeme dále. Mokrý sjezd k Otavě a přichází Svojše alias Zhúří, prostě královský kopec. Držíme stále vcelku při sobě, Kapr, Léňa a Pedro, vytrousili jsme jen někde Standu ze Záluží a naopak před námi je Jura, který bufet vynechal. Jede s námi i čtvrtý muž z kategorie „padesátníků“ Oldřich Henych, se kterým jsme tady jeli i před rokem, a tak se kecá a cesta příjemně ubíhá. Zdá se mi, že se musí Kapr trochu krotit, aby nám neujel, ale zase asi cítí respekt z toho, co nás ještě čeká. Naopak Léňa nevypadá moc zdravě , už vůbec nemluví a jen dře a dře. Pozoruji tyče okolo silnice, které slouží v zimě k orientaci, kde je krajnice a vzpomínám na Souseda, jak si tady před rokem u nich krásně rovnal tepovku
  A jsme nahoře, ani to moc nebolelo a zkusíme roztočit kvapík na Kvildu a pak hlavně do Borové Lady, naděje na sjetí RiCe stále existuje Ale zase to počasí, výrazně se ochladilo, i když v té závodnické euforii to ani moc nevnímáme, ale je jasné, že za sluníčka by se jelo výrazně rychleji. Taková čarokrásná místa projíždíme a bohužel viditelnost je asi tak na svého spolubojovníka před sebou, od kterého jdou gejzíry vody . Před Borovou Ladou se u doprovodného auta dává do kupy Jaroslav Šenk, aby si pak s náma u Nových Hutí zkoušel pohrát mohutnými nástupy, škoda, dojel před RiCem, minutu za Astralem, mohli jsme ho zkusit uviset. Oranžový tým ovšem musí ještě likvidovat Léňovu výraznější krizi, kdy už hlásí, že tu počká na Icemana a spol., ale donucovacími prostředky ho vracíme do hry. Ten pocit sounáležitosti, kdy se bez řečí s Pedrem a Kaprem odpojujeme od balíku, aby jsme tam za chvíli dotáhli Léňu, i kvůli té malé chvíli stálo jet letošního Krále...
  A už je tu bufet ve Zdíkově, je tu znovu nezištná Miki, která nás zásobuje teplým ionťákem a překvapivě i Honzis, který se objímá s lahví rumu a hlásí ztrátu na uprchlíka RiCe cca 2 minuty. Léňa našel velké zalíbení v této romantické vísce, hlavně u přepravek s koláčky, obloženými rohlíčky a čajem a prý že tady je to pravé místo na odpočinek a počkání na grupu C. Ještě ho hecujeme, ale nakonec vyrážíme za Honzisem osamoceni Konečně má Kapr někoho k sobě a s Honzisem si dávají v každém kopci pěknou sodovku, já raději ucucávám teplý ionťák a peru do sebe gely, blíží se velké finále, doteď to byla jen zahřívací část Krále, Javorník, Šimanov, Hartmanice a Zámyšl, z toho by se mohla stát smrtelná kombinace. Pod Javorníkem se u nás překvapivě znovu objevuje Léňa, tak to je teda nášleh, ten si musel hrábnout, bohužel Javorník ho už navždy odpojuje a i Pedra, který zůstává s ním. Začínám mít výčitky, Léňa skvěle potáhl skupinu na Mamutovi, Pedro nabídl svůj spásonosný hák na Beskydu, do háje, to mi kluci nedělejte Co teď? Jsem rozpolcen, ale je tu ještě RiC, ten přeci měl jet s námi a my ho nemůžeme sjet a tak se zakusuji do Kaprovy zadní galusky a švihám to s ním. Javorník se mi jede nad očekávání dobře, cesta je ještě okořeněna Kaprovým kamarádem, který nás povzbuzuje a fotí, a tak se můžeme vcelku rychle vrhnout rozmláceným sjezdem do Laznů a blížit se tak k Šimanovu.
  Šimanov je tak akorát na hraně s mými letošními převody, v nejprudší části dojíždíme bojovníka Honzu, který se statečně pere s tím dvouciferným sklonem, bohužel se potkáváme v takovém místě, kde není šance si pomoci, jsem rád, že se držím řídítek. Konečně přehup na hlavní cestu, Kapr čeká a tak hurá do Sušice na bufet, s Honzisem se pravidelně setkáváme, do kopců nám ujíždí, naopak po rovinách si ho sjíždíme. Na bufetu občerstvit, dokonce si furiantsky dopřáváme s Kaprem na půl malé pivko (není to ta cílová sekera na RiCe?).
  Hartmanice už slušně trpíme, vykouklo slunce a ty návleky a vesty na sobě proklínám, visím za Kaprem, který spolehlivě určuje tempo, údolíčko před Petrovicemi to jsou ty pravé maratónské chvíle, jsme na cca 210km a jedeme jak na UACu, neskutečný kolotoč. A zase hore, brdek za brdkem se šineme k Zámyšli, stále doutná naděje, že se před námi zjeví oranžovo v podobě RiCe.
  Zámyšl znám jen dolů z minulých ročníků, kdy se to pálilo přes 70km/hod., druhým směrem je to o „trochu“ jiná rychlost ... ale podařilo se, jsme nahoře, slítneme do Velhartic, poslední kopec a vzhůru do cíle. Jedeme zase kolotoč, sjíždíme jednoho borce z krátké trasy za druhým, někdo se i připojí a tak do Klatov vjíždíme asi v 8 kusech. Stále věřím, že se za zatáčkou zjeví náš magnet z Moravské Třebové, ale na cílové rovince je jasno, RiC nás dal!
  Protínáme cílovou pásku se ztrátou 2 minut na RiCe, 6 minut na Astrala, 9 minut na Juru, 14 minut na Malinu a 51 minut na Kuře Si řeknete, sakryš, ten RiC a Astral byly hodně blízko, vždyť jsme to jeli přes 8,5 hodiny, tak nějakých 10 minut zase není tak moc, ale on to je nepřekonatelný odstup. Ale co, přes ty problémy, co jsem zažil v létě, jsem asi více ani nemohl čekat, škoda ztrát v podobě Mirka, Léni a Pedra, hned mohla být grupa početnější .
  Kapr se ukázal v tom nejlepším světle, pro mě je Králem na dlouhé trase on, kam se dokázal dostat za 2 roky, to je obdivuhodné, byla čest se s ním svézt. Díky! Stejně tak RiC, který sužován jarní nemocí dokonale vyladil formu na vrchol maratónské série.
  Louka před jídelnou se pomalu zaplňuje oranžovými dresy a sdělování si zážitků nebere konce, každý kdo dnes zdolal v tom nevlídném počasí svoji trasu, tak si zaslouží absolutorium. Večer v Družbě, kde máme díky našemu klatovskému ambasadarovi Frištenskému zamluvený stůl se ani moc slovy popsat nedá. To se muselo zažít, stejně tak následná tiskovka v baru. Stálo to za to!
  
  
• Léňa – Dal jsem dlouhého Krále!
  
  Na silničním Králi jsem byl naposled v roce 2001 a to ještě na dětské 150km trati. Znal jsem jen kopce Děpoltice, Zámyšl a hlavně šumavské klima. Věděl jsem, že forma není , ale i tak jsem stále doufal, že se těch 250km ve společnosti skupiny C dá v pohodě dojet. Přípravu jsem sesnažil brát zodpovědně, ulehl jsem už po deváté večerní. Sotva jsem zabral, vzbudili mě Ice, Kolík, Kuře, Pebe se svým rozborem k čemu je dobrý gel třem chlapům na manželské posteli (dohadovali se kdo že má narozeniny apod)…. Pak nastalo nafukování všech kol na pokoji, kluci hýřili dobrou náladou, Hanato stahoval aktualizace prostě super předstartovní noc.. Holt zkušení maratónci.
  Od startu se jela pohoda, jen se často muselo brzdit a zase zrychlovat, ale to je už na těchto akcích standartem. Hlídal jsem si Kolíka, aby mi neujel. Po chvíli se k nám připojil také Míra ze Záluží, který do brdků jel dle mě dost rychle snažil jsem se ho držet a zároveň si hlídat Kolíka, spíš jsem jen tak točil nohama. Kopec do Velhartic jsem ani nezaznamenal proto mě překvapilo, že jsme ztratili Míru a v Kunkovicích nabrali Juru. Stále se jela pohoda, jel jsem hodně zadrženě, Kolík stále očima vyhledával vepředu Rice, Jura nám vyprávěl, že mu seklo a byl by rád abychom ho někde nevytratili a pomohli mu. Což jsme zvyklí dělat tak no problem. Také jsme nabrali Pedra, který si to svými lehkými převody švihal jak Armstrong.
  Děpoltice jsem znal, jeli se mi krásně, stále jsem jel tak abych Kolíkovi neodjížděl a zachoval naší již dost pozměněnou skupinu C. První bufet projíždíme bez zastávky, jen místo jídla a pití nabíráme Kapra, který tam na nás čekal. Jede se ve skupině , je nás kolem 40 lidí, špici jezdí většinou jen šlapky a budoucí šlapka (Kapr). Kopce táhne všechny Kapr, stále se mi jede dost dobře. Výjezd na Špičák je v klidu, skupina se spíše přesýpá než spolupracuje, ale tempo je pohodové. Držím se stále v top 5, točím si své, jen kontroluju zda-li jedeme stále všichni. Po pár nastoupaných metrech se už Jura začíná z krize dostávat, objevuje se více na špici a je jasné, že už je to zase on a za chvíli ho neuvidíme. Při nájezdu na kostky na začátku kopce Srní jedeme krásné tempo odhaduji kolem 40km/h (nefunguje mi tachometr), držím se spodních oblouků beranů a snažím se řídit Armstrongovým doporučením: Kostky se musí přeletět. Rvu to co to dá, Spešlík žehlí, ale i tak jsem po pár stovkách metrů pěkně vyklepanej, Kolík je v euforií, domlouváme se, že zastavíme na bufetu na Srní. Na vrcholu je mlha, viditelnost tak 20metrů, mírný déšť a pořádná zima. Poprvé lituju, že nemám vestu. Od promočených tretér mi mrznou chodidla a začínají se objevovat křeče do obou lýtek. Ve sjezdu mrznu ještě víc, nemůžu ani přehmátnout na brzdy. Kolík začíná přebírat hlavní otěže tempa naší skupiny.
  Je-li na špici nějaký závodník třeba Kapr je Kolíkáč s tempem spokojený, je-li tam nějaký turista např. já hned křičí jedeme chlapi! Začíná mě tedy pěkně strouhat. Při jednom mém odstřídání mi Kolíkáč říká: Užij si to takových úseku bude málo. Tak si užívám….
  Na bufetu za Srním zastavujeme, Jura pokračuje s tím, že na nás počká na Zhůří (je jasné, že ho už neuvidíme). Cpu do sebe výborné šátečky pak spatřuji teplý čaj, jdu si pro něj a najednou Kolíkáč zavelí :Jedeme za Ricem! Hodím do sebe aspoň dva loky tohoto teplého nápoje a jedu. Ve sjezdu mrznu, nohy tuhnou, snažím se šlapat, ale převod 50x12 je málo. Těším se na kopec. Zhúří začíná krásně tzn. Po pár stech metrech jsem zahřátý, je nás asi deset, jedeme jako lidi (Kolík si celou tu dobu vypráví s jedním dědou o minulém ročníku), po pár minutách si říkám, že už by to mohlo skončit, ale Kolíkáč mě uklidňuje, že Zhůří má přes 9km a zatím jsme neujeli ani 3. Tak asi tak. Cítím, že už jde na mě únava, nohy se přestávají točit a začínám do pedálů tlačit, šoupu do sebe Enduro na vrcholu Carbosnack, ale stále pocit nic moc, přestávám střídat, špice jen projíždím nebo odstřídávám ještě před špicí. Je mi fakt trapně ani se nikomu nedívám do tváře, jak se za sebe stydím. Když už se tempo trošku sníží (a mě se uleví) tak Kolík zavelí: Jedem musíme dojet Rice! Jde na špici a roztáčí pro mě peklo. Toto se opakuje snad co 1km. Přemýšlím, že to zabalím a počkám na skupinu B. V jednom brdku mě dokonce musí Kolík potlačit. Je mi jasné, je konec.
  Naštěstí dojíždíme na bufet ve Zdíkově. Jsem rozhodnutý skupinu nechat odjet a počkat a další skupinku. Kolo odhazuji na silnici, cpu do sebe rohlíky se salámem, šátečky, pomeranče, teplý čaj. Kluci mě přesvědčují ať jedu s nimi. Dojím tedy ještě šáteček a vyrážím, bohužel kluci jsou už tak 300m daleko. Jedu tedy stíhačku a s pomocí jednoho kolegy ze Slovenska se do skupinky docvakuju. Vidím na čele Honzise, který si pochvaluje složení skupiny jako v Kolodějích.
  Javorník, kopec není nijak hrozný znám ho sice spíše z druhé strany, ale tady mi definitivně Kolíkáč a spol odjíždí. Zůstává jen Pedro. S tím se doplácám na vrchol. Domluváme se, že orazíme a pak to zase rozjedeme. Už sice nevěřím, že něco rozjedu, ale jsem rád za Pedrovu společnost. Sjezd je rozbitý, jedu tedy dost rychle abych díry přeletěl, někdy se skoro nevejdu do zatáčky, ale ten adrenalin je super a vlívá mi sílu do žil. Na konci sjezdu se poprvé ohlížím za Pedrem, ale on není nikde! Chvíli čekám, točím jen nohama už je za mnou docela dost velká díra a Pedro nikde. Říkám si pojedu tedy pohodu snad mě dojede.
  Začínám dojíždět turisty z dětské trati a ikdyž jedu opravdu výletně nikdo se nechytá a Pedro stále v nedohlednu. Těším se na Šimanov. Cedule 2km do Šimanova mi dodává odvahu, že kopec bude mít max. 2km. Tak házím kašpárka a točím na pohodu. Už jsem v Šimanově, ale ještě se nejel kopec, začínám mít obavy co přijde. Při vjezdu do lesíka už poznávám proč je Šimanov tak obávaný, dost mi to připomíná Smrček z Beskyda, ale ten je horší. Většina lidi kolem mě ho jde pěšky. Nakonec ani moc nebolel. Ve sjezdu na bufet do sebe lámu další gel a energy tyčinku. Tělo začíná být v pohodě tak v bufetu si dávám jen čaj a pokračuju dál.
  Hartmanice jsou takové schody do nebe, jedou se mi dobře, mijím stále jen turisty z dětské tratě a těším se na poslední kopec Zámyšl. Zámyšl znám vím, že ostré to je až na konci. Kašpárka zařazuji až v poslední zatáčce a zbytek kopce vyjíždím už na 36x19. Ve sjezdu mi nestačí 50x12 tak se jen vezu. Regulovčíků se ptám kolik mi ještě zbývá do Klatov a jedu časovku v pěkným větru.
  Cedule 12km Klatovy je příjemné povzbuzení. Už není třeba na nic šetřit síly a dávám do toho vše, nevím jak jedu rychle, ale podle převodu určitě kolem 40km/h. Široko daleko nikdo, užívám si tedy poslední km svého prvního dlouhého Krále.
  V cíly po 90km samotky jsem za 8:49hod, ztráta 10min na Kolíkáče mě sice mrzí, ale dal jsem dlouhého Krále! Dnes jsem na lepší výsledek prostě neměl, bolí mě všechny klouby, svaly, chodím jak rozraženej, ale dojel jsem to!
  Ukončení v Družbě mi opět potvrdilo, že být součásti tak skvělého týmu jako jsou Vinohradské šlapky mě naplňuje hrdostí a je mi ctí. Gratuluju
  všem co dojeli.
  
  
• PeBe – první a snad ne poslední Král
  
  Asi se sluší abych taky něco napsal k mému prvnímu Králi. Všechno to začíná už v pátek večer, kdy se nějak nemůžu vejít k Beránku, na recepci prý mají plno, tak ani nevim kde budu spát. Naštěstí se Kolíkáč s Kuřetem na dvoulůžku smrskli a že prý se vejdeme. Vrcholí to scénkou, kdy Kuře odhazuje Fastum gel doprostřed postele a odchází do koupelny. Nevíme co si myslet, padají hlášky, že má Kuře narozeniny, lehce se noci bojim. Nakonec ale teda usínám, raději se ale zády ke Kuřeti neotáčím, nikdy nevíš ;-)
  Ráno se budíme v 5, venku celkem teplo a tak se debatuje co na sebe. Iceman pouze v krátkém, Léňa se nechal přesvědčit a natahuje návleky na kolena. I na startu je celkem teplo....to se ale změní
  Start, koberec vytrvale píská a jedeme z Klatov. Po nějakém 15.kilometru musím na záchod, je zima a mrholí. Kolem projíždí kamarádi z Bikefora, Petr s Luckou. Tak naskakuju a stíhám je. Jedeme spolu jenom chvilku, někde jsme se rozdělili, ani nevím kde a jak. Pamatuju si první občerstvovačku, beru banán z ruky, pití mám dost, tak nestavim. Kolem nádrže Nýrsko předjíždím Hanku Ebertovou, vypadá špatně, prý bolelo koleno a zkončila. Škoda. Stoupám na Špičák, nevybavuju se, že by to bylo nějak ošklivé stoupání, pokračuju dál ve dvojici s jedním 200kařem. Před Prášilama ho ztrácím, kostky jedu sám, myslel jsem že řidítka neudržim ve zmrzlých prstech a nohy taky celkem trpí. Naštěstí je konec, projíždím vesnicí a ony jsou ty kostky i za ní A do kopce, hrůza. Přetrpěl jsem to a jedu dál na Srní. Lehce prší, fouká hodně, nohy ruce promrzlý, brýle zamlžený a zacákaný,mám chuť to zabalit. Stavim na občerstvovačce, doplnit jonťák, chleba se škvarkama a sádlem, čaj(díky za něj, moc to pomohlo), no láduju se a snažím se zahřát. Přijíždí Strejda s Ačkem, i Petr s Luckou. Domluvám se a jedu s Ačkem. Sjezd ze Srní, podél Otavy až k rozdělení tratí a hurá na Zhůří. Cestou do kopce nás dojíždí Petr s Luckou, které jsme předjeli podél řeky, maj vepředu 3-placky tak se jim to švihá Chvilku s nima jedu, povídáme kolikrát ještě vyjet Řevničák než budeme nahoře. Pak je nechávám odjet a čekám na Áčko. Snažim se s nima jet, fakt si dávám záležet abych netrhal tempo, ale vždycky když jsem na špici, tak jedu moc rychle, zkrátka to neumim Ani se nemůžu držet tepů, ráno mi došla baterie v pásu a celou dobu mi to ukazuje kolem 40 tepů Lacovi se to nelíbí, dává mi to najevo a je na mě naštvanej. No je spíš nasranej a nemluví se mnou. Omlouvám se, vysvětluju, podávám ruku a je to snad dobrý. Jedeme dál až k občerstvovačce ve Zdíkově. Jeden člen skupiny hlásí defekt, Strejda jde pomoct s opravou a já dál pokračuju zase s Petrem a Luckou. Strejda je asi rád,žľe budou mít ode mě klid;-) Tuhle oblast celkem znám, jezdili jsme do Úbislavi kempovat s rodiči. Takže vim že do Vacova je do kopce, Peckov je krásnej sjezdík. Za Pecovem sundavám návleky v předtuše Javorníka a čekám na Petra s Luckou, byli si odskočit. Pokračujeme na Javorník a poprvé začínám vnímat kopec, do té doby to šlo tak nějak samo. Aspoň rozmrzám Dolů z Javorníka je to celkem rozbitý, ale i tak ujížídím Petrovi s Luckou, pod Šimanov je vyhlížím, ale nikde nejsou. Kolega funící vedle mě informuje ve vesnici, že to nejhorší teprve přijde v lese. Abych se přiznal, čekal jsem to horší, nahoře si neodpustim poznámku k pořadatelům, jestli to je teda všechno. Dostane se mi odpovědi, že se mám ještě na co těšit, je to do Klatov kolem 70km. No tak frčim dál, lehce z kopce do Sušice a k občerstvovačce. Klasicky doplnit pití, chleba se škvarkama, rohlík se sýrem a banán do kapsy. Přijíždí Petr s Luckou, ta se zastavuje na chvilku a vyrážíme spolu bez Petra, však on si nás v pohodě do Hartmanic docvakne. A taky že jo, do kopce mi lehce ujíždí, ale z kopce se tolik nebojim a docvakávám je. Míjíme odbočku na Kochánov a míříme k Zámyšli. Cestou mi volá kamarádka Martina, že čeká nahoře na kopci, říkám že do hodinky jsme tam Poslední občerstvovačku Petr s Luckou projíždí, já si aspoň hltnu pití a beru rohlík do pusy. Vyrážim je stíhat, ale jedeme skoro stejně, odstup se nemění. Žvýkám rohlík, dávám dva gely, zapíjím a makám. Už z posledních sil. Nahoře pod stromem stojí Martina, máváme na sebe, vysvětluju situaci a makáme za Petrem s Luckou. Bohužel si timeout vybírá můj měchýř, ale podle profilu, který jsem si nechal na pokoji, by to mělo být z kopce a tak si věřim že je dojedeme. A taky že jo, zaléhám na kolo, bolí to snad ještě víc než do kopce a svištíme dolů, 74km/h, jelo to krásně. Potom už nadávám na každej brdek a když se vynoříme na silnici, kterou si pamatuju z rána, tak vim že je to už skoro hotovo. Makáme s Martinou vedle sebe, předjíždíme a najednou je za náma slušný balík. Nikdo ale nechce moc střídat, nevadí, to už do cíle došmrdlám. Ješątě závěrečný motání v Klatovech, úplně jsem se ztratil a netušim kde už bude sakra ten cíl. A je to tu, přejíždím koberec, pípá to a je hotovo. Jsem lehce dojatý, ZVLÁDL JSEM TO!! A dokonce i pod těch 11hodin. Dokonce i pod 10 hodin jízdy, zevloval jsem 19 minut na občerstvovačkách a 2x na záchodě. Celkový čas 10:10 předčil moje očekávání. Děkuju Martině, čekáme 2 minuty na Petra s Luckou, vracím čipy a na etapy jdeme na jídlo. Bohužel během této chvíle mizí moje helma Holt jsem královsky zaplatil svojí blbostí.
  Tak takhle to vypadalo v zadní části, jel jsem hodně sám, prakticky až do Srní, možná kdybych se líp vyčůral a zkusil hákovat Béčko tak jim uvisim, aspoň mám motivaci do příštího roku. Zajet to pod 10 hodin ;-)
  Chtěl bych se omluvit Strejdovi a Lacovi a dalším za mrvení tempa, poděkovat Petrovi a Lucce za společnost od Zdíkova a hlavně Martině za společnost v těch posledních kilometrech, asi bych se k takový rychlosti sám už nedokopal a dojel to s Petrem a Luckou
  
  
• RiC – Vábení Temné strany síly
  
  Po roce opět zní na klatovském náměstí Manowar. Pro mě již po třetí. Díky loňskému umístění v první stovce stojím v první vlně a mám tak boj o čelo usnadněný :)
  
  Dlouho jsem zvažoval taktiku, ostatně jako každý rok. Buď jet na jistotu se skupinou C (Kolíkáč &spol.) nebo podlehnout našeptávání Jury, na nic nehledět a držet čelo co to půjde. Zdálo se mi to nesmyslné a riskantní, ale lákavé. Slíbil mi, že když vydržím pod Hojsovku, pojede zbytek se mnou. Podlehl jsem tedy jeho vábení a psychicky se připravil na devítihodinový očistec. Zalepil jsem Polar páskou, aby mě neznervózňovala příliš vysoká TF a vyrazil na start.
  Manowar skončili a ozval se výstřel. Nemůžu si ale vzpomenout, jestli jsme se vydali po Dálnici do pekla, nebo ne. Každopádně valíme Klatovama a já mám čelo na dohled. Lehce se propadám, ale stále v prvním balíku. S potěšením zjišťuji, že to zde skutečně necuká tak, jako na konci. Nicméně se nekompromisně prosévám až na konec, abych na velhartičáku odpadl. Na vrcholu počkám na plíce, kterém jsem někde poztrácel a ještě s několika dalšími se vydáme stíhat čelo. Ještě jednou se tak připojíme k prvnímu balíku, ale jen na chvíli. Za Zahálkou, ve stoupání na Chotěšov mi čelo definitivně odjíždí. K mému překvapení ale dojíždím a předjíždím Juru, který má nějakou krizi, (téměř bych to označil za existenciální protože existenčně je na tom lépe než já). Moc na něj nečekám a jedu dál. On si mě někde dojede. Ještě před Kunkovicemi se dává dohromady pěkná skupina, která slušně jede i spolupracuje.
  
  Kopce
  
  Do stoupání na Děpoltice najíždím první a postupně se cedím až na konec. Závěrečnou stojku jakž tak vylámu a zůstávám v kontaktu se skupinou. Je to už můj tradiční scénář v kopcích, který se bude opakovat i letos: na tenkém vlásku za skupinou a na vrcholu rychle docvaknout. Jak kilometry přibývaly, vlásek byl čím dál delší a tenčí a docvakávání šlo stále hůř a hůř. O tom, že bolelo ani nepíší.
  
  První bufet v Dešenicích projíždíme, ani se nesnažím něco chytit. Jen odhodím noviny, které jsem měl proti rannímu chladu. Na chlad byly dobrý, ale na vodu ne. Jsem už mokrý a teplo mi taky není.
  
  Hojsovka naši skupinu natáhne, ale neroztrhá. Za ní se zase dáme dohromady a mažeme směr Špičák. Rychlost máme kolem 35km/h. Na Špičáku si oblékám vestu a zlostí ji málem rozervu. Zip nejde zapnout a když se mi to konečně podaří, rozjede se. Jsem vzteky bez sebe a v té zimě sjíždím s rozepnutou vestou. Záznam z Polaru ukazuje 8°C. Jediné, co mě trochu zahřívá je vzpomínka na letošní dovolenou, kterou jsem trávil právě zde na Špičáku. V srpnu zde bylo krásné teplíčko.
  
  Takže profrčíme až do Žel.Rudy a začínáme stoupat na Gerlovu Huť. Trochu jsem se toho bál, táhlý kopce mi moc nejdou (vlastně žádné kopce mi nejdou) a měl jsem strach abych neodpadl. Nestalo se tak. Jsem mokrej, zmrzlej, ale ve skupině. Na Gerlově Huti nám hlásí ztrátu 10 min na čelo. Skupina jede a spolupracuje. Jsou tady prášilské kostky. Najíždí se do nich z kopce, moc nebrzdím, nechávám velkou a snažím se to přežít. S tím, kudy jet si hlavu moc nelámu. Je to zhruba všude stejný. Všechno drnčí, čekám, jestli něco neupadne. Neupadlo. Je tu asfalt, dáme se dohromady a jedeme dál, směr Srní. Tady musím zastavit, abych dobral zásoby. Bidony jsou už prázdný. Kromě mě, zastavili asi jen dva další. Krásná skupina je v tahu. Celá zastávka mi trvala 75vteřin, ale to stačilo, abych zůstal sám. Před sjezdem do Čenkovy pily zkouším znovu zapnout vestu a zas to nejde! Sjedu se ještě s jedním a pod Zhůří dojedeme ve dvou.
  
  A je to tady, začíná stoupání na Svojše, Zhůří, Horskou Kvildu. Různé názvy, ale jeden kopec. Z léta si pamatuji, že první část, zhruba kousek za Svojše je mírnější a za ní se to trochu utáhne. Moc to nehrotím a jedu si své. Za chvíli mě dojede Honzis, prohodí pár slov a mizí. No, a taky Jura, kterého jsem zrádně opustil před Chotěšovem. Hlásí mi, že Kolíkáč na mě uspořádal hon a chce můj skalp ke svému opasku. To mi lichotí a začínám se červenat.
  
  Na horské prémii mám čas 37 minut. Oproti tréninku v létě čas horší o 4minuty. Dojíždí nás velká grupa do které se zapojujeme a slušným tempem valím furt pryč. Kolíkáč je mi zatím volnej, hlavně že se mi podařilo zapnout vestu. Všude je mokro, mlha. Nohy mám zmrzlé, ramena prochladlá, jsem celý mokrý a na teploměru 6°C.
  
  O tempo skupiny se stará hlavně Jura. Sjezd do Borové Lady je pohodová, i když studená záležitost. Pro mě nastává klasický stereotyp. V kopcích propadám, před vrcholem docvakávám a ve sjezdu se vzpamatovávám. Je mi dost velká zima.
  
  Zastavujeme ve Zdíkově na bufetě. Teplý čaj mi dělá dobře. Beru banán, plním bidony a jedem pryč. I tak jsme zde stáli 135s.
  
  Zatím se mi jede dobře, byť v těch kopcích ztrácím. Kupodivu ale mám sílu a hlavně MORÁL si pod vrcholem skupinu docvaknut i přes nesnesitelnou bolest nohou. Jakmile se dostaneme na rovinu, nebo stačí i zvlněný terén, normálně funguju. To je oproti loňsku velká změna. Tehdy jsem už ani na rovinách neuvisel v háku. Letos bez problému.
  
  Před námi je Javorník, celkem se držím ve skupině (s obtížemi) a ve sjezdu začíná pravé dobrodružství. Rozbitý sjezd je o ústa. Při dobržďování před jednou zatáčkou se o tom sám přesvědčuji. Na mokrém asfaltu mi jde zadní kolo do smyku a lítá ze strany na stranu. Přední ale drží směr a nebezpečnou situaci se mi daří ustát bez ztráty kytičky.
  
  Lámání klik
  
  Šimanov. Co k tomu napsat. Oproti loňsku se zde trápím podstatně víc. Dojíždíme Honzu, který jede 150km trasu. Jura, čekajíce na mě, s ním prohodí pár slov. Já se zmůžu jen na "Ahoj". Na vršku lámu kliky kadencí 45-50, a občas zakličkuji jak zajíc. No, prostě Šimanov mě nezastihl v nejlepší formě. Utěšuji se, že to je letos poslední prasárna, ale hluboce jsem se mýlil. Krátká čurpauza na vrcholu a už se spěchá dál.
  
  Bufet v Dlouhé Vsi projíždíme a míříme k Hartmanicím. Tady jsem vloni odpadl. I letos se trápím, ale na odpadnutí to zatím nevypadá. K mé škodě si ale skupinu v Hartmanicích nechám moc ujet a pak ji sjíždím až do Petrovic. Naštěstí jsme na to dva a podaří se to.
  
  Zámyšl. Oproti loňsku novinka a důstojná náhrada za Kochánov. Nevím teda, co je horší! Opět lámu kliky a mám chuť slézt z kola. Jenže to by mě dojel Kolíkáč. Teď už na to nesmím zapomínat! Jura už je v tahu. Jeho Zámyšl nezastavila.
  
  Poslední bufet jsem vynechal, abych se zbytečně nezdržoval.
  
  Stíhačka do Klatov. Ve sjezdu na Zahálku se dáváme dohromady tři a slušně spolupracujeme. Postupně na sebe nabalujeme další. Asi z různých tras. Tempo je slušné a spolupráce taky. Někde při nájezdu na hlavní do Klatov (Běšiny?)dojíždíme Ježka s Andy. Připomenu jí list Filipanům 4,13, ale prej že síly je málo. Ve větru rozjíždíme slušné tempo a vcelku se spolupracuje. Na posledních cca 20km máme AVS 35km/h. Nějaký maník ve žluté větrovce nastoupí v okamžiku, kdy na něj přijde služba na špici. No, nic, necháváme ho odjet a vycukat na větru, abychom ho před Klatovama zase sjeli.
  
  Finiš
  
  Jsme v Klatovech. Zůstali jsem asi 4-5. Kličkovaná městem je perfektně zajištěna pořadateli. Poslední zatáčka vpravo a je tu cílová rovinka. Začíná se spurtovat. Já se nechal trochu zavřít a i když stále zrychluji nemám moc místa. Spurt je to ale nádherný. Z výsledkové listiny se dodatečně dozvím, že jsme se vešli tři jezdci do 2 desetin vteřiny (skoro jak v plavání:) No není to nádhera!?
  
  Závěr
  
  Sotva popadám dech, ale jsem cíli.Jiřka mi chystá cílové bumbání. Chvíli po mě dojíždí Kolíkáč. Tak to bylo o fous. Zastavit se na posledním bufetu, mohlo to být všechno jinak. Chvíli bezradně přešlapuji na místě, kecám s ostatními. Je nás pěkný oranžový hlouček. Kolíkáč, Andy, Ježek, vidím sedět Malinu a další. Odcházím se najíst a pak na hotel kde usnu spánkem spravedlivých :)
  
  Pořadatelům patří jednička s hvězdičkou za skvělou organizaci. Bufety perfektní, regulovčíci v množství více než dostatečném.
  
  
  P.S. Technické poznámky jsou na blogu.
  
  
• Strejda – Kral z pohledu skupiny "A"
  
  Par vet jmenem skupiny “A”
  Na vecerni tiskovce se snazim zjistit, proc Laco se nam odbehl do B-cka. Nu jo, je to jenom nedorozumeni, jede s nami. Hlaseji se nam do skupinu dalsi zajemce, to je dobre, jsme cim dal silnejsi.
  Po startu jedeme sice v klidu ale celkem svizne. Asi po 10 kilometrech zjistuji, ze jsem nechal na pokoji cip. Tak to se mi povedlo pretroufout samotneho Kolbabu s jeho opozdenym prijezdem na start v Tatrach :o)). Rychle zvazuji moznosti:
  1.Odstoupit
  2.Vratit se do Klatov, vzit cip a jet 150-ku
  3.Vykaslat se na cip a jet. Ono to nejak dopadne.
  Volim treti variantu.
  Skupinka se formuje a je docela pocetna. S Lacem a Petrem Nekvindou kontrolujeme spici, snazime se drzet stale tempo. Nestihame ale kontrolovat deni na chvostu skupinky a pak uz jen pri stirdani zjistuji, ze v prvnim stoupani nam odpadli Kolbaba a Rajny, a pri stoupani na Spicak neuviseli Cancellara a Ales. Nic se neda delat, porad je nas dost.
  Od Zelezne Rudy se zacina prave cyklisticke peklo. Mlha, dest, protivitr, zima, krece. Tempo se nam zretelne klesa, jen tak tak se skrabeme do kopcu, po rovince se spise jen vezeme. Skupina je obrovskou vyhodou. V Srni na nas ceka PeBe, ze dal uz to pojede s nami. Ale docela se s nami trapi. Jsme na nej proste prilis pomali, a tak na spici nedokaze odhadnout unosne pro nas tempo. A nakonec rozhodne, ze pojede dopredu. Skupinka se nam postupne ridne, nekde pred tretim bufetem zustavame jen ve trech s Lacem a Petrem Nekvindou.
  Porad se mi zda, ze jedeme neskutecne pomalu. Minimalny kopecek, a musim prehodit na nejlehci prevod a jen tak tak, dobre, pokud rychlosti 10 km/hod. Nastesti se otepluje, a uz je sucho, a tak povoluji krece. Vsak vyjet Simanov nedokazu. Musim to poprve v zivote potupne vytlacit. Nicmene uz zacina byt jasne, ze planovanych 11 hodin dosahneme. Prichazeji posledni 20 kilometru, nekolik prudkych sjezdu v bocnim protivitru. Petr se stezuje, ze mu zacina vibrovat zadni kolo a nemuze jet rychle. A tak nakonec rozjizdime s Lacem casovku dvojic. A hele, vyplatilo se to, dojizdime ruka v ruce v case 10:28:05. Pro Laco to je osobni rekord, pro mne velmi slusny cas. Petr dojizdi necele tri minuty za nami. Diky, chlapi, pekne jsme si vzajemne pomohli.
  Halsim se poradatelum, ze jsem zapomnel cip, a zda se pres to muzu byt zarazen do vysledkove listiny. Nejak nejsou jednotni. Fristensky slibuje, ze vse zaridi, jeho kolega je ale zasadne proti. Tak uvidime.
  Na vecernim vyhlaseni panuje euforicka nalada. Slapky jsou videt a i slyset. Proste je to svetovy klub. Je to cest pro mne do neho patrit.
  
  
  

Fotografie

 

Předchozí fotografie

 

 

Nativní rozměry: 640x426 pixelů, Zobrazené rozměry: 640x426 pixelů
Název fotografie: javornik26.jpg

 

Další fotografie