Pokud jsem pocity ze své účasti na L'Etape v reportu k ní nazval pohádkou, pak časovku jednotlivců v kategorii M40 kolem Zavadilky v Roudnici nad Labem s chutí označím jako zkoušku ohněm. Zatímco na monstrakci jsem se v relativním poklidu vezl tu za tou skupinkou, tu za touhle a v mezičase se ledabyle prokousával pořadím vpřed, v polabském městě jsem konečně poznal, zač je toho loket. Závod s hromadným startem mi přinesl zcela zásadní zkušenost a ponaučení. Chlapče, pokud aspoň trochu můžeš, nikdy si nenech ujet peloton!
Tato nelibá věc - že se mi balík ztratil kdesi za zatáčkou a už jsem ho nikdy nespatřil - mě na trase potkala hned dvakrát. Poprvé po loudavém začátku závodu pár minut po startu, po kterém přišlo běsné utržení ze řetězu, které mě tak překvapilo, že jsem na ně vůbec nestačil zareagovat, a podruhé poté, co nás („nás“ vysvětlím vzápětí) předjel balíček borců z kategorie startující až po naší. Teď kdo jsme byli „my“: Během prvního kola jsem dojel jednoho jezdce, který mi tvrdil, že čeká na ty za náma - asi se nechtěl unavovat a plánoval chytit se jich, což mi ovšem snad nikdy nedošlo, rozhodně ne v průběhu závodu; domníval jsem se, že buď závodí na půl plynu a čeká na kamarády z druhé kategorie, nebo že si vymýšlí a vymlouvá se z nedostatku sil. (Ano, až takhle podezřívavě jsem si dovolil smýšlet vůči cyklistickému bližnímu!)
Prohodili jsme spolu jen pár slov a rovnou začali spolupracovat, protože nějaké stíhání kohokoli jsme už velmi očividně oba poměrně dávno vzdali. Téměř celé kolo jsme se disciplinovaně střídali, když tu najednou - balík borců ze starší kategorie! Jejich roj se přiřítil jako mašina a v kopci nás začali předjíždět. Byl jsem z toho zase tak vykulenej, že jsem jenom sledoval, jak pánové šlapou do pedálů a nic(!) mě nenapadlo! Ten druhý za mnou na mě štěknul „makej!“, a když jsem moc nereagoval, obul se do toho a supící skupiny se chytil. Já jak jouda koukám za nima a říkám si, ty vole, ty vole, a doufal jsem, že přijede nějaká jiná skupina... Ovšem, jako prve, ani tentokrát se mi přáníčko nevyplnilo.
A tak zbytek závodu pro mě byla jedna velká nuda. Nejen že kroužit stále dokola se mi začalo zajídat, ale dokonce jsem zpochybnil zdravý rozum každého, kdo chce co nejrychleji někam šlapáním dojet na gumách po asfaltu. Přes dvě kola jsem jel naprosto osamocen. A protože motivace k zápase s časem chyběla, začal jsem se aspoň víc rozhlížet kolem sebe a poprvé za závod jsem si všímal věcí a domů, které jsem míjel a kterých jsem si (toho byla většina) první dvě kola vůbec nevšiml. Nešť, k tomu žádnou historku nemám, zkrátka jsem zabíjel čas, jak se dalo. Jako smilování přišla cílová páska, od níž už v protisměru právě sjížděl šťastnější z naší dvojice, který se druhé skupiny držel zuby nehty, a podle výsledků, když jsem do nich nahlédl, odpadl až k úplnému konci.
Zkušenost „normálního“ závodu (oproti „Tour“) jsem potřeboval jako sůl, abych si setřepal šupiny z očí a oklepal se z pohádkového opojení. Nakonec, těch tří poražených, kteří z nějakého důvodu skončili za mnou, mám větší radost, než z oněch mnoha stovek, které dojely za mým 138. místem na Strahově. Tedy: vivat Zavadilka, vivat jubilejní cyklisté roudničtí! A vivat Šlapky!