Akce Beskyd Tour 2008

Akce Beskyd Tour patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2008-07-19.

Nejdelší varianta má délku 170 km.

:: Propozice :: Diskuze :: Celkové výsledky

Historie: 2002 :: 2003 :: 2004 :: 2005 :: 2006 :: 2007

• Cancellara – Beskyd Tour po druhé a utrpení veliké
  
  Na můj druhý závod v Beskydech jsem se moc těšila. S pravidelným tréninkem jsem chtěla o pár hodin zlepšit svůj čas a také si zazávodit a né jet jen výletně jako loni. Bohužel měsíc před závodem jsem na kole skoro neseděla, protože 14 dní jsem studovala na státnice a pak hned následujících 14 dní onemocněla angínou a brala antibiotika. Takže po měsíci skoro neježdění má fyzička šla dolů a Beskyd byl větším utrpením než loni. Prvních 50 km se mi jelo skvěle, pak ale síla úplně odešla a skoro vše jsem musela jet na malé převody i krátké brdky, které člověk běžně vyšlápne na velkou, aniž by musel přehazovat. Pod Pustevnama jsem i zvažovala, zda-li nemám jet jen krátkou, ale velkou oporou mi byl Igor a Laco. Laco se pod Poustevnami od nás odpojil a jel napřed své tempo. Nakonec jsem se rozhodla po Poustevnách, že tu dlouhou dám. Sice jsem věděla, že to bude krušné a těžké. Psychickou oporou mi byl Igor, který se přizpůsobil mému tempu a pomáhal mi a podporoval celou cestu. Dokonce jsme stihli i všechny občerstvovačky, loni jsem je nestihla, protože jsem jela pod limit. Stoupání do Pousteven bylo jakžtakž příjemné, Soláň už o něco horší a v Kasárnách jsem se pěkně natrápila, jela jsem rychlostí plazivého šneka. Dokonce se Igor i pro mě vracel a sjel část Kasáren dolů, aby zjistil, jestli jsem v pořádku. Na vrcholu už jsem si říkala, že už mě čeká jen ten prudký Smrček, ale po Kasárnách byl pro mě utrpením každý menší brdek od přehrady až do cíle. Vůbec jsem neměla sílu, bylo to zoufalství, tak jsem se snažila na každé občerstvovačce si nabrat jídlo do kapes a jíst pravidelně po troškách každou půl hodinu. Docela mi to pomohlo, jídlo mi trošku sil dodalo. I přesto, že se mi jelo tak hrozně, tak můj čas byl cca o 3 hodiny lepší jak loni, tak to byla taková útěcha za protrpěný závod. Doufám, že příští Beskyd snad vyjde a já budu při síle. Igore, ještě jednou moc díky za úžasnou podporu, moc si toho vážím, bez tebe bych to nezvládla. Snad příště nebudu taková brzda :o) Ale jinak z pohledu druhé stránky se Beskyd moc vydařil, krásné počasí, úžasné výhledy a příjemné přivítání šlapkami v cíli.
  
  
  
  
  
• Jura – BeskydTour 2008
  
  
  
  
• Kolíkáč – Beskydské brdečky
  
  Beskyd Tour pro mě začíná ve Velkém Meziřící, kde je mi ctí nastoupit do historicky prvního oranžového busu, který veze naše velvyslance na TdF. Vítá mě šlapkovská vlajka a rozjaření Quit, Iceman, Rainy, Cancellara a Víťa (HH Smíchov). Cesta díky panu řidiči Rainymu ubíhá velmi rychle, v Kopřivnici vysazujeme Quita a Víťu a dorážíme na Maralák, kde nás již očekává Hruška, Honza a Jura, kteří nám zajistili prezentaci, díky.
  Dáváme něco k snědku, kecáme o zítřejší strategii, po chvíli přisedá i nažhavený Astral. Poté přesun do Čeladné, kde máme od Cancellary zajištěné luxusní ubytování na chatě, dokonce i se sestřihem na ČT2 z právě proběhlé etapy TdF. Ladíme poslední drobnosti a uleháme s vědomím, že zítřek bude zase pěkně vypečený. Alespoň pro mě, je mi totiž jasné, že po červencovém gaučinku a jedněch Kolodějích nemůžu čekat zázraky, hlavně mě děsí představa Icemana, jak mi mizí na Pustevny Když slyším okolo sebe, jak všichni ladili formu, tak se divím, co tady vlastně dělám, přesně vím, do čeho jdu a že se zase budu trápit a trápit. Ale asi kvůli tomu je ta cyklistika taková krásná
  Ráno do sebe narvat oblíbený rýžový nákyp a už si to šlapeme na start, vzduch nám rozráží Jura, takže se snažíme pošetřit co nejvíce sil, u náměstí ve Frenštátě už se to hemží cyklisty a Šlapkami, tu je Pedro a nakvašený Laco, tu natěšený Léňa a další a další. Chceme se dostat trochu do popředí balíku, což ale po chvíli člověk vzdává, před startovní čáru si stoupají drze další a další borečci, bohužel je tu start jak dlouhé, tak i krátké trasy a je jasné, že se pojede pod Pustevny kaše a kdo ji nestráví, tak nemá šanci na lepší výsledek. Hned po startu a výjezdu z Frenštátu to peru co nejvíce dopředu, abych se zabudoval do balíku, ale je to marné, žádný pomalý rozjezd se nekoná, v zatáčkách vidím před sebou mraky lidí. Tu mě najednou zdraví Honzis jedoucí zezadu, tak to je ono, zkusím zaseknout háček a kupodivu se to daří, visím za ním a letíme po levé straně silnice a už vidím „legendárního Mirka“, tak u něj by to chtělo zůstat, avšak co to, já turista, který si na předešlý brdek dal malou placku přehazuji na velkou a v tom šrumci samozřejmě vůbec nekoukám dolů, co tam mám za převody vzadu a najednou shazuji řetěz, no nevadí, nahodím ho, ale nejde to, po marných pokusech zjišťuji, že se u přehazovačky udělal na řetězu jakoby uzel, tak zpomaluji a zkouším nohou ten řetěz rozmotat, ale vše marné, kuwa, musím snad zastavit nebo co. Asi nejhorší pocit co můžete na závodě zažít, na cca 3 kilometru okolo vás jen sviští barevné šmouhy s otázkou, je vše OK? Dokonce i zaslechnu oslovení Kolíkáči Jo všechno je v naprostý pohodě , řetěz rozmotán, nasazen, ruce jsou černé jako prase a o skupině B si mohu nechat jenom zdát! Do háje!
  Všechno ujelo, nezbývá než přitlačit na pilu a jet co to dá a zkusit si nějaký Šlapky sjet. Toužebně očekávám za každou zatáčkou oranžový záda, po chvíli začínám ožívat, je tu vzorná dvojka Hanato a Quit zapasovaná do pěkné skupiny. Tak co, pojedu s nimi, na pohodu, hezky si to užiji. Po chvíli mi to ale nedá a jdu na špic, cítím za sebou i Quita a počítám, že i Hanato ho jen tak neopustí, zkouším oplatit Quitovi Mamuta, kdy mě potáhl na začátku. Vařím si pěknou kaši, moc nepřemýšlím, co se se mnou bude dít někde v těch prasárnách, co nás čekají… zase jsme někoho sjeli, moc se neohlížím, někde před Hukvaldy jsem asi Quita a Hanata ztratil, ale zase se mi jako zázrak zjevilo v dáli před sebou duo Iceman a RiC. Hůůů tak do nich!
  A daří se, v Příboru už kukám za Icem v balíku, RiC si závodí na špici této velmi početné skupiny, po výjezdu z Příboru je jasné, že na samotku už nemá cenu dále někoho sjíždět a mrhat tak drahocennými silami, Míra a Slávek z CK Záluží jsou někde před námi, stejně tak i Pedro. Léňu už jsem hned na startu nabádal, ať s námi neztrácí čas a pokusí se třeba pomoci Astralovi, který má šanci na pódiové umístění ve své kategorii. A neskutečně se flákáme, stále stejný problém, dlouhé špice, chybějící roztočený kolotoč, žádná snaha o zrychlení. Blížíme se do Štramberku a v tom bum, pod helmu mi zalítlo nějaké bzučící torpédo, ještě k tý dnešní smůle mě klofne vosa a můžu to zapíchnout v nejbližší cukrárně a dát si tak štramberské ucho (válené medové pečivo – místní specialita). Takže helmu dolů, rychle vyhnat nepřítele z vlasů a teď do toho největšího brdku okolo Trůby si zase helmu nandat a zapnout, no paráda, dnes je fakt super den. Funím jako lokomotiva, ale skupinu uvisím, v Ženklavě přijíždí nějaké doprovodné vozidlo, za které se schovává jeden borec a po chvíli i Ice. Zrovna si vybírám odpočinkovou chvilku někde uprostřed balíku a s hrůzou sleduji, jak Ice s tím borcem začínají mizet. Ááá tak to je ta rozhodující chvíle pro Icemana, tady mě chce zaříznout a poslat do propadliště dějin! Tak to ne chlapečku, rychle vylítnu z balíku a dospurtuji za Icem a už se ve třech vezeme v závětří za autem. Tak nějak čekáme, že skupina přilítne za námi, ale nějak se jim nechce, je mi to docela blbé takhle ujet srabácky za autem a po chvíli asi i Icemu, který svěšuje nohy, také ho následuji a necháváme se sjet skupinou. Jen tomu borečkovi to asi blbé nebylo a pěkně se nechal dovézt do další grupy.
  Tak co Kolíkáči, nebylo to zase další zbytečné mrhání sil? Ale co sranda musí být, Veřovice začínáme docela jet orange špici a sjedeme nějaké menší skupinky, takže Frenštát už vítá grupu, která čítá min. 30-40 lidí. Tradiční kruhák zase nadělá zmatky, dva se tam pěkně smotají , blížíme se k bufetu, je jasné, že je potřeba doplnit bidony, další bufet je po třech pekelných kopcích až na Kasárnách. Iceman ale prý nestaví, má plno, tak se domlouvám s RiCem, že zkusíme trochu poodjet, abychom se vyhnuli frontám u stánku. Podařilo se, nabereme ionty, banány a ještě malé zastavení u krajnice, kde vypouštíme ze svých organizmů přebytečnou tekutiny, která by nás zbytečně tížila na Pustevny Málem padám do příkopu, když mě v té intimní chvíli zdraví projíždějící Orlík, hustýý, to bude boj! S RiCem si tedy užívám nástup k Pustevnám, před námi jsou jasné cíle, Orlík a Ice a pro mě osobně ještě Slávek Hnízdil z CK Záluží, ten mě přece nesmí dostat
  Pustevny, co k nim říci, kdo nezažil, nepochopí, krásný kopec, letos na 60km, ale zažil jsem ho i na 220km, pokaždé jiný, holt zase potřebuji vodiče, před dvěma roky Jura, minulý rok Míra a letos to je RiC, který nasazuje strojové tempo a po chvíli zasekávám svoje ozubené soukolí do jeho a sjíždíme jednoho borce za druhým. Orlík je náš, také on chytá naši frekvenci a pomalu míříme za Icem, po chvíli koukám, že Orlík odpadl, ale jsme u Iceho, zkoušíme ho také nabrat, ale Ice jede svoje tempo a já s vědomím, co nás ještě čeká, přeřazuji na jeho cestovní rychlost. Na dostřel máme stále RiCe, jede famózně, si říkám, ten chudák ještě neví, do čeho dnes pojede. Před vrcholem se vzdaluji Icemu, přece jenom nechat si odjet RiCe se mi moc nechce, a najednou se vedle mě zjeví jak Ricardo Ricco Orlík a ještě začne spurtovat, tak to je mazec, nechápu, kde bere tolik sil. Ale to už cítím, že vrchol je blízko, obsypaná prémie povzbuzujícími diváky a fotografy, Orlík a RiC v nedohlednu, profil se mění směrem dolů, zapínám dres a ohlížím se, kousek za mnou Iceman, povzbuzuji ho mávnutím ruky, teď si je musíme sjet a placku na rozdělení tratí jet v grupě, tam zase určitě bude foukat proti.
  Po chvíli dojíždím Orlíka, ještě ho hecuji, ať mu to neujede a zase šlapu co to dá za RiCem, a podařilo se, před hlavní silnicí ho sjíždím. Stále očekávám atak zezadu od Orlíka a Iceho, ten však nepřichází a tak tvoříme takovou malou nesourodou skupinku, odbočujeme doleva a přichází místo, které mě krutě sejmulo před rokem, tady přišly křeče do obou stehen, letos díky optimální teplotě se to naštěstí nekoná, RiC zkouší rozjet zase tempo, ale s pohledem dozadu je jasné, že je to zbytečné, blíží se velká grupa. Po chvíli jsou u nás, ááá je tu dokonce i nějaká dáma, Orlík tu taky nechybí, nechám se proset až na chvost s myšlenkou, abych poplácal Iceho po zádech, ale bohužel, on tu není. Do háje, to se muselo něco stát
  A díky dámě, ze které se v cíli vyklubala vítězka dlouhé trati se Soláň vůbec nefláká, v půlce je to jasné proč asi, sjíždíme totiž další dámu, která pak skončila jako druhá. Chlapská ješitnost dělá své a všichni zuby nehty drží tempo, které udává pozdější vítězka. Jediný snad, kdo si lebedí je RiC, který si s ní ještě dokáže něco vyprávět . A je tu sešup dolů, raději ty sjezdy jezdím jako první, nerad bych se přimotal do nějakého pádu a tak dole můžeme s RiCem v klidu posvačit a počkat až se zase seřadíme do bojového útvaru směřujícího ke Kasárnám. Registruji, že už tu není Orlík, ale je tu Pepa ze Sparty, kámoš od Gejzy, se kterým se bavíme o vítězném doutníku, který dával na Rampovi. Prý ho už má připravený Sice jedeme rádoby rovinatým údolím, ale přece jenom už nabíráme nějaké výškové metry. Na špici zase úřadují mistři, kteří po odstřídání nastoupí ke zběsilému spurtu a rychlost se rázem zvýší o 5 km/hod., což většina skupiny komentuje hodně sprostými nadávkami. A je to tu. Další lahůdka, možná ještě lepší než Pustevny
  Kasárna, na vojně jsem nebyl, ale tento kopec mi jak svým názvem, tak i bolestí, který mi způsobuje, naznačuje, jak to na té vojně musí vypadat Nemilosrdná procenta sklonu vysávají energii a kopec ne a ne povolit. RiCovi to však letos, zdá se vůbec nevadí, zase vedle dámy a kecá a kecá Já se snažím stále na dohled točit jakous takous kadenci, někdy se trochu motám od krajnice ke krajnici, když tu náhle před sebou uzřím borce, který mi hodně připomíná záda Slávka Hnízdila, nóóó že by to byl on, a pak třeba na bufetu na něj bude čekat Míra Zbuzek .... přibližuji se, přibližuji ... a nic, jsem to ale bláhový, žádný Slávek! Tak ještě ty závěrečné kostky, kde se snad ty díry mezi nimi zase zvětšily a je tu bufet. Ionty, salámek, sýr a rohlík, banán do kapsy a s překrásným panoramatem před sebou zase čůráme do údolí. Tvoříme grupu o 5 borcích, přečkáme technický sjezd směr Makov, přeskáčeme rozjebanou silnici a najíždíme na velmi frekventovanou magistrálu směr Bumbálka. Je to humus, mraky aut, jeden borec ulítl dopředu, pro nás tempo rozjíždí kluk na železňáku s páčkami, pod sedlem se mu houpe málem batoh, jako bych ho už odněkud znal, se mi zdá, že Krále 2007 se mnou jel. Nemá cenu ho rušit, jede konstantní tempo, za ním visí spolehlivě Pepa ze Sparty, za ním já a za mnou RiC, který najednou vypadá už trochu krotčeji oproti předešlým kopcům, několikrát mám i pocit, že odpadne, ale změna v našem složení se nekoná, nahoře jsme pospolu, plácám RiCe po zádech, jak mu to dnes jede, stále si na něj věřím, ještě neví o Smrčku, tam mu zkusím poodjet
  A můžeme sjíždět směr Bílá, zkoušíme roztočit kolotoč, a daří se, sjeli jsem borce, co nám ujel v Makově, Pepa roztáčí svoji špici až někam k 60km/hod., to už docela nestíhám, takže občas nestřídám, za což se omlouvám a tak díky klukům jsme sjeli i první dámu, která vynechala bufet na Kasárnách a blížíme se na Jamník, kde nás čeká poslední bufet. A koho to mé krví podlité oči nevidí? Z bufetu odjíždí Pedro, týýý jo, svítá naděje na sjetí CK Záluží Tak rychle tradiční kombinaci do pusy a teď už žádné močení, jdeme závodit! A RiC neodpadá, naopak, bojovně do sebe vráží ampuli Šlehy a drtí rozbitý asfalt okolo nádrže Šance, docela slušnou kaši jedeme, hlavně z kopce díra nedíra, štěrk neštěrk, píseček nepíseček se vykroutíme z té romantické silničky s krásnými výhledy. Sjezd na hlavní a naše úsilí je odměněno, docvakli jsme grupu, kde je Pedro a i nejlepší dáma. Bohužel CK Záluží nee Odbočka doprava a rychle tam naházet nejlehčí převody, teď to začne zase pořádně bolet.
  Smrček, ten legendární brdek brdků, nechápu proč se jmenuje tak zdrobněle, ale on Smrk je ještě nad ním, tam jsem měl tu čest jet Beskyda MTB, byl tam i úsek na cepíny Ale tendle silniční Smrčínek taky ke štěstí stačí, pošlehaný RiC od Šlehy jede jako blázen, dokonce tady nebude dělat průvodce dámě a klidně jí odjede, ale co dáma, ta není Šlapka, ale on tady nechá snad zhebnout Kolíkáče, který začíná cucat svůj kalich hořkosti až do dna Ještě, že tu je Pedro, nějak podvědomě cítím, že na mě chce počkat, jede vedle dámy, na oba mám tak 50 metrů, RiC už je někde v čudu, grrrr. A spásný vrchol nechce stále přijít, Pedro už mi taky začíná mizet mezi stromy a já se trápím a trápím. No nic dokroutím si to sám, ten sjezd co následuje to je taky žůžo, jsem dole na hlavnější silnici, v dáli vidím odjíždějící Pedro´s group i s první dámou. Nemám vůbec morál něco sjíždět, ty brdky co mě ještě čekají, mě stejně zase rozloží.
  Zázrak! Pedro couvá a čeká na mě, kluku zlatá, teda oranžová, jak já Tě mám rád. Neuvěřitelný pocit, z nejhorších sraček během sekundy do extáze, zakusuji se do jeho zadního kola a točím a točím. Vycucávám ze sebe zbytkovou energii, je tu zase motivace, přece se nenecháme porazit ženskou! Brdek střídá brdek, tohle je to příjemné podbeskydí , stále jedu hák za Pedrem, v jednom rozbitém sjezdu tak dokonale, že málem oba skončíme v příkopu, ale to už nás lechtá do nozder dým z ohně z jedné ze zahrad, pěkně nám podkuřují v té nehezké stojce u Maraláku. A zase dolů, nejdříve průjezd přes Bystrou, kde je jako obvykle svatba a pak okolo fotbalového hřiště, kde je pro změnu, jako obvykle, nějaké hasičské cvičení. A zase neskutečná stojka, ale to už máme na dostřel první ženu ještě s jedním borcem, je tu pověstná U-Turn a zase nepěkný brdek k cíli. Blíží se Ráztoka, domlouváme se s Pedrem na útok a odjezd od této dvojice, následuje kaše, hůůů to je síla, kde se to v nás bere? Odjeli jsme jim, nezareagovali, ještě zvládnout průjezd mezi chatkami, sjezd a nájezd na hlavní, kde je mraky aut a cíl je hodně blízko. Pedrovi sděluji, že nespurtuji, za dnešní pomoc musí být ve výsledcích přede mnou. Dvojice ze zadu se nepřibližuje, chci si užívat cílové pocity, ale při pohledu do cíle se o mě pokouší mdloby. On tam stojí Iceman s pivem v ruce. Probůh, kde mě předjel?
  Vše se po chvíli vysvětluje, je mi ho líto, bohužel ho balík pod Solání stáhl na krátkou. Je tu Rainy, Léňa, RiC, ještě pogratulovat CK Záluží, nadělili mi nepěkně Kecáme s ostatními, pivko teče proudem a o zážitky není nouze. Večerní Maralák udělal příjemnou tečku za letošním BéTéčkem. Co říci závěrem, potvrdilo se, že sebemenší zaváhání na začátku stojí mnoho minut navíc. Navíc jsou beskydské kopce hodně kruté a jejich složení za sebou, tak jak jsme si je užili je pěkně peprné.
  
  
• Léňa – Příliš vzdálený cíl
  
  Na svém prvním Beskydu jsem byl v roce 1995, trať byla úplně jiná, takže zkušenosti s tratí naprosto nulové. Znal jsem pouze Pustevny a Soláň a ani ve snu mě nenapadlo, že je tady ještě něco horšího. Poprvé jsem byl na maratonu bez přítomnosti ostatních orange lidí, což se ukázalo jako velký handicap pro člověka bez zkušeností s takovým závodem. Před závodem jsem ještě zvažoval zda vzít do kazety pastorek s 25 zuby, ale nakonec jsem zvolil klasiku 12-23 s kompakty. Ještě na startu vidím, že Astral má dokonce trojpřevodník a itak mu nechybí také pastorek 25. Když mu říkám, že mi 23 stačí jen se tak zajímavě na mě podívá a myslí si svoje (teď už mi je jasné co si myslel....).
  Mé ambice jsou jednoduché, průměr minimálně 30, uviset k Pustevnám a pak v poklidu dojet. Na startu se řadím někam mezi druhou stovku cyklistů hned za Astrala a vedle Hrušky. Bouhužel výjezd z náměstí byl opravdu úzký tak hned po startu ztrácím tolik potřebný kontakt s čelem. Při výjezdu z města už ani nevidím kde je čelo, předjíždět se moc nedá jen za cenu jízda na hraně a do toho se mi moc nechce, tak si jen hlídám Astrala. V mém okolí se pohybuje stále více takzvaných výletních jezdců, kteří mi několikrát (to nejde ani spočítat) hodí pěknou vlnu, rychle brzdí, mění směr apod., fakt se bojím, že se něco semele. Jsem rád za každý brdek kde vždy pár těchto turistů odpadne. Už někde na 25km jsem definitivně ztratil čelo a zůstal jsem s Astralem v naprosto neorganizovaném, nejezdícím stádu. Chvíli to zkouším táhnout, rozhýbat, ale nic jen se vezou! Kašlu tedy na to, schovávám se do balíku a doufám, že nás dojede nějaká svižná skupinka nejlépe s Kolíkem a spol. Tempo je opravdu výletní, pozornost mi udržují jen "turisti" co z ničeho nic vstávají, kroutí se, mění stopy a tempo. Z letargie mě také vyvádí závory, které těsně před námi padají. Naštěstí stojíme jen chvíli, ale i to stačilo aby se náš balík rozrostl do mega rozměrů. Naštěstí také přijeli nějací závodníci tak se tempo příjemně zvedlo, vytrousili jsme i na rovině turisty, ale stále to bylo takové lechtání. Ještě v rychlosti zkouknu průměr jestli máme aspoň 35, dobrý je tam 37,3. Ještě před Frenštátem mám chuť na ty "tahače" na špici co naprosto nestřídají ani když už jedou kaši křiknout, ale vždy si vzpomenu na slova Diabla, který mi říkal něco v tom smyslu. Jestli se Ti nelíbí jízda v tomto balíku tak co tady děláš! Máš být někde jinde. Má pravdu. Tak jsem zticha začínám vnímat, že něco se mnou není v pořádku.
  Už v Trojanovicích se tempo začíná spíše stupňovat, nehledím na to, řadím si svůj převod a jedu si své, stále jedeme s Astralem. V kopci na Pustevny se mi ze začátku jede ještě dobře, ale asi po dvou km, začínám cítit v nohách slabost a rád bych přeřadil výš, ale není kam! Tahám to tedy rychlostí 13 až 15km/h, místy i 11. Cesta je dost rozbitá, ale v této rychlosti to moc nevadí, že musím kličkovat, pomalu, ale jistě se mi dere do krku má snídaně, musím tedy zvolnit. Dojezd na Pustevnách mi připomíná etapy Tour, kde je cesta obsypáná fanoušky. Cestou jsem někde vytratil Astrala ani nevím kde, tak na vrchol přijíždím sám, ve sjezdu sjíždím ještě dva borce, kteří se za mnou pak vezou až na rozdělení tratí.
  Po rozdělení zůstávám pouze s jedním borcem ze Slovenska. Pravidelně střídáme a blížíme se na Soláň.Tady se mi vrací mé problémy se snídaní, nohy přestávají fungovat, borec mi odjíždí. Naštěstí ještě než dojedeme na vrchol tak mě sjede skupinka asi osmi lidí. Soláň se mi pocitově jela ještě dobře.
  Ve sjezdu ze Soláně jedeme dost kaši, vždy po odstřídání mi dělá problém se zařadit a když slyším jak se naší skupinkou šíří zvěsti o tom, že teď teprve přijde kopec tak mi fakt není dobře. Kasárny. Co k nim. Je to jednoduché, tady mi došlo. Když už jsem mlel z posledního byl na cestě nápis 2km, ale jaké!!! Jel nebo spíše plížil jsem se rychlostí kolem 10 až 12km/h, a hypnotizoval po každých 10m tachometr s ujetou vzdáleností, věděl jsem, že 100km je také cíl tohoto pekla. Musím říct, že občerstvovačka na vrcholu mi přišla vhod, naládoval jsem do sebe melouny, snad dva litry vody. Kopec bohužel za občerstvovačkou ještě pokračoval, ale jel jsem ve společnosti stejně zhuntovaných lidí tak to šlo. Ve sjezdu se jela až překvapivě dost hrana, nechtěl jsem zůstat sám tak jsem riskoval taky. Končili jsme až někde u hlavní silnice, kde byl provoz jak na magistrále a po regulovčících ani vidu. Stojíme a čekáme až nás někdo pustí (docela dlouho) , jsem ve skupině se čtyřmi slováky, kteří toto komentují slovy: Jsi na Slovenku, tady je vše na pič.., tak se nediv. Než nás pustil jeden ostravák tak jsem stačil pěkně vytuhnout.
  Následný úsek je do proti větru, střídáme, ale hezky jen já už jen krátké špice, protože už fakt nemůžu. Tepy mám sice jen někde ANP prahu, ale nejede to. Než přejedeme hranice ztratíme pár lidí a již jedeme jen ve třech. Před Bumbálkou mi Eliška z auta hlásí, že jsem někde kolem 50 místa,v tu chvíli mi to fakt jedno. Bumbálku už jedu skoro v mrákotách, ale silou vůle se držím svých dvou kolegů. Udělal jsem dobře, protože pak následoval nádherný úsek po krásném asfaltu, kde jedeme stále kolem 45km/h, sleduju ujetou vzdálenost kde km pěkně nabíhají, kolega z Veloservisu vytahuje plánek trati a hlásí, že nás ještě čeká jeden menší kopec a jeden dlouhý, ale že jsou v pohodě.
  Ten první jsem ani nevnímal, jeli jsme ho klidně, takže jsem uvisel, ve sjezdu, kolega na Pinarellu dostává defekt, má galusku a rezervní neveze. Vidím, že má Campu tak mu nabízím malou pomoc, že v mám doprovodném autě náhradní kolo, jen mám problém ,nemám u sebe telefon. Zůstávám tedy s ním jsem někde na 140km. Jede na ráfku, tempo tedy je k tomu úměrné. Po asi deseti minutách kdy jsme stále v lese nevidím mou přítomnost u trápicího kolegy nijak užitečnou, domlouváme se tedy, že pojedu a když na naše narazím tak je za ním pošlu. Začíná tedy má sólo jízda, díky volnějšímu tempu vymačkávat ze sebe zbytek sil, předjíždím ještě v lese pár lidí a dojíždím kolegu z našeho balíčku z od Kasáren z Veloservisu.
  Při výjezdu na hlavní vyhlíží naše auto, ale nikde, nikdo. Na hlavní dojíždíme ještě jednoho cyklistu, který má snad 100kg až jsem překvapený co ještě přede mnou jezdí za borce. Po chvíli odbočujeme na lesní cestu a hned na začátku se s námi ten stokilový borec loučí a přeje nám pěknou cestu, nevím proč. Když se podívám dopředu vidím stěnu, ale říkám si ta za chvíli skončí, takže jsem v klidu, ale ona nekončí! Ona pokračuje a ještě zvyšuje sklon! Uř si začínám říkat, jestli si tady někdo ze mě už nedělá prd..., mám rád kopce, ale čeho je příliš toho je příliš! Posledních 40km jedu už namorál a na 150km tohle! Začínám zvažovat chůzi po svých, rychlost držím někde pod 10km/h, jezdím chvílemi i ze strany na stranu a to, že jsem nešel pěšky za to může borec, který jel přede mnou a nesnesl bych ten pocit, kdyby mě viděl jít pěšky.
  Od této chvíle mě rychlost a čas přestaly zajímat. Soustředil jsem se jen na to dojet. Byl jsem sám, naprosto na dně a nasra.. ty zkurv... kopce!!
  Ve sjezdu jsem se jen vezl a kochal krajinou, kterou jsem do teď vůbec nesledoval. Na hlavní mi někdo hlásí, že už to je jen mírně nahorů a dolů. Trochu mě to uklidňuje. Ale ten pán to asi nikdy nejel! Při přejiždění golfového hřiště jsem se styděl, před místnímy golfisty, že musí sledovat takhle zbičovaného rádoby závodníka. I v této mizerné rychlosti jsem ještě v nějakém dalším kopečku předjel jednoho borce, který toho tedy musel mít taky plné zuby (předjel jsem ho rychlostí 15km/h).
  Na tachometru bylo už 165km, věděl jsem, že mě čeká minimálně ještě kopec v Trojanovicích. 5km se dá ujít i pěšky tak jsem věděl, že to dojedu. Po chvíli jsem uviděl na cestě nápis 1,5km do cíle to mě překvapilo, čekal jsem ještě 4km! Super, první pozitivum. I kdyby to bylo jen do kopce tak to už je kousíček. Předjíždí mě dva veteráni ani se nesnažím je docvaknout a připravuju se na kopec v Trojanovicích. Při výjezdu z lesa vidím regulovčíka, který mě posílá do leva k cíly a hle druhé pozitivum dne, nemusím jet celý cílový kopec, ale jen od parkoviště! Konečně cíl, mám to za sebou! Borec kterému jsem slíbil zadní kolo naštěstí ještě před Smrčkem naše auto potkal a mé kolo využil, aspoň že někomu jsem mohl aspoň trochu pomoct.
  V cíly potkávám Icemane, Rajnyho, jak je rád vidím! Bohužel jsem vázaný na odvoz, který na mě již dost spěchá tak přicházím o to nejhezčí absolvovat pozávodní večírek. Byl to pro mě nejtěžší závod a moc zvažuju jet na Králi jen 150km.
  Tento závod byl pro mě přínosný z mnoha důvodu, za prvé: Na maratony jen ve společnosti šlapek, za druhé: Na maratony vždy minimálně 25 pastorků, za třetí: Už jsem unavený, dostal jsem se max. na 188 tepů. Teď už nechci kolo nějaký ten týden vidět!
  
  
  
• Mirek – Beskyd - loni peklo, letos ráj
  
  Beskyd to je závod mnoha tváří. Délkou je nejkratší mezi závody velosérie, ale co se týká náročnosti, dovede být nejtěžší. Loni mi ukázal, jak dovede být cyklistika tvrdá. Obrovské vedro ze mě vysálo veškerou energii, několikrát jsem musel zastavit pro křeče a do cíle dojížděl ve stavu naprostého rozkladu. Proto jediným cílem na letošní ročník bylo prostě závod relativně v klidu dojet a Kolíkáčovy plány na diskuzi o skupinách a průměrech mě pro tentokrát nechávaly naprosto chladným.
  
  Na závod vyrážíme jako tradičně, když to máme daleko, už v pátek ráno v kompletním složení se Slávkem Hnízdilem a Mírou Vlachem. Cestu si užíváme, občas zastávka na kávu a nebo na oběd, žádný spěch a stres a asi ve dvě hodiny jsme ve Frenštátu. Ubytování i prezentace je ale až od čtyřech, tak ještě před tím dáváme Pustevny, ovšem ne na kole ale lanovkou, nejsme totiž Honzisové . Jdeme navštívit pana Radegasta na hřeben a pak už na na přihlášení. Míru Vlacha jsme taky ukecali na dlouhou trasu, loni jel krátkou,letos je ale zase o kus dál a jak se následně ukázalo, popral se s tím parádně. Na internátě, kde jsme ubytováni následuje tradiční předzávodní rituál ve formě kávy a bábovky a navečer jdeme dát ještě 20km na rozjetí a hlavně kontroly kol, aby další den vše šlapalo jak má. Při návratu potkáváme RiCe, který nám dal na ubytování tip a večer společně vyrážíme do pizzerie na večeři. Všichni čtyři se nechutně přejídáme obrovskou sýrovou pizzou, děsíme se toho, jak nám to druhý den pojede. Před spaním ještě dostáváme každý od Slávka (dostal funkci týmového doktora) jakési dvě tabletky, prý proti křečím, co to ale bylo ve skutečnosti, že nám to druhý den tak jelo, to fakt netuším
  
  Ráno po tý pizze ani nemám hlad, s přemáháním sním dvě housky a jedeme na start, máme to tak půl kilometru. Tam se řadíme celkem dozadu, ale nijak mě to nevadí, stejně jsem nepřijel moc závodit. Před půl desátou je start, trvá nám snad minutu, než dokoloběžkujem pod startovní bránu, takže čelo už je dávno v nedohlednu. Snažím se tedy dostat trochu dopředu, ovšem ne za cenu maximální kaše, jedu úplně v klidu a je mi celkem fuk, jestli přijedu pod Pustevny o deset minut dřív nebo později. Už někde na pátém kilometru je to dost roztrhané, kousek dál mě zdraví Honzis, chvilku jedu s ním, ale jak se silnice trohu zvedne, hned mi nekompromisně ukazuje záda. Kolem patnáctého kilometru už se kolem mě vytvořil parádní balík tak padesáti lidí, jede se na můj vkus tak akorát, kopce v klídku stíham, takhle jsem si to představoval. Začínám se rozhlížet kolem sebe po známých, paráda, je tu Slávek, sháním Kolíkáče, ale ten prý po startu shodil řetěz a musel zastavit. Tak ten bude ve skupince hned za mnou, potom jak se předvedl na Rampovi a v úvodním kopci na Brdském švihu mě stejně na Pustevnách sjede a možná i dřív. Takže v pohodě se vezu zalezlý v balíku a šetřím síly na pořádné kopce, to úvodní kolečko do Frenštátu je stejně jenom na zahřátí a jestli chtějí jezdci z krátké trasy závodit, tak můžou, já se jim o tempo starat nebudu. Na špici se objevuju až kousek před Frenštátem, lidi na čele najednou začali všichni svačit, skoro jsme zastavili, tak po levé straně vyjíždím dopředu a taky si chvilku užívám ten pocit táhnout za sebou tolik lidí.
  
  Do Frenštátu dojíždíme s výborným průměrem 35km/h, ani to nebolelo a míříme na Pustevny. Už na prvním bufetu musím zastavit pro pití, když vidím tu spoustu lidí kolem, tak si říkám, to tam bude pěkná tlačenice, ale koukám jako blázen, on skoro nikdo nestaví, jen pár lidí. Se Slávkem doplňjem bidony, k jídlu si nic neberu, v žaludku ještě cítím tu včerejší pizzu a rychle pokračuju dál. Za chvíli je u mě Slávek, na Ráztoce skoro dojíždíme čelo skupinky, co nám frnkla na bufetu a začíná první pořádné stoupánií na Pustevny a vlastně i celý maraton. Už od prvních metrů cítím, že to jede podstatně líp než loni, svou zásluhu na tom má taky téměř ideální počasí a tak se Slávkem stoupáme nahoru a předjíždíme i dost lidí. Jedeme stále bok po boku, mám strach, aby to Slávek nepřepálil a pak někde v křečích netrpěl, ale tyhle obavy (jak se ukázalo tak naprosto zbytečné) si nechávám pro sebe a vcelku rychle jsme nahoře , od Ráztoky byl průměr 13,5km/h, Slávek si ještě zaspurtuje na prémii, že prý si nemůže nechat ujít být na takovém kopci předemnou, mám pocit, že v následujících závodech už to nebude nic výjmečného a už padáme dolů. Ve sjezdech Slávek bohužel trochu ztrácí, ale je to lepší, než jet hranu a pak někde skončit v kotrmelcích, sjezdy se musí jezdit s čistou hlavou, dole v Bečvě má asi 100m díru a tak tuším, že ho vidím naposledy. Omyl. Na hlavní je nějakým záhadným způsobem zpátky, nechápu jak, a tak s pár lidma odbočujeme z hlavní vlevo !!! Icemane na dlouhou. Je tu druhý kopeček Soláň, nasazuju svoje tempo co mi vyhovuje, držím se v popředí skupinky a svižně stoupáme nahoru. Slávek je pořád poblíž, to je paráda, občas kontroluju situaci za sebou, hlavně tam totiž očekávám Kolíkáče, jeho vrchařská forma je letos parádní, je na tom mnohem líp, takže si nepřipouštím, že by mě nedojel. Následuje sjezd do Velkých Karlovic a pak dost nepříjemná rovinka pod Kasárna, ona to totiž žádná rovinka není, má to totiž necelá dvě procenta.
  
  A je tu ta prasárna Kasárna. Dávám nejlehčí 39/25 a dost silově to točím nahoru, tenhle brdek má totiž asi tři kilometry a průměr 9% maximum 14%, to Slávek si zařadil 30/25, nebo co tam má a lehce si to točí nohama a jedeme prakticky stále vedle sebe. Nahoře na bufetu se pořád cítím parádně, Slávek tam sice trochu zdržuje, když se ještě shání po vodě, aby se opláchl, tak to už tam trochu nervozně podupávám, ale pak společně odjíždíme a ještě než začne sjezd do Makova, tak dojíždíme skupinku, se kterou jsme jeli a padáme dolů. Na křižovatce na nájezdu na hlavní mě taky padá řetěz, musím zastavit a než to nahodim, tak mam 200 metrů ztrátu. Tu ale bezproblémů mažu, po dvou kilometrech dojíždím skupinku a stejným tempem pokračuju dál, už se blížíme k cíli a je třeba kolegy ze skupinky taky trochu potrápit. Odjíždím ještě s jedním klukem, za mnou se to taky rozdělilo, v první skupince je Slávek, plánuju, že nahoře stejně počkám, ale co nevidím. Kousek před koncem stoupání jim Slávek odjíždí, to snad není možný jak dneska jede, okamžitě svěšuju nohy a čekám až nás dojede a dál pokračujeme ve třech. Míříme k přehradě, ještě mu ukazuju tu čekárnu, kde mě zkřečovaného dojel loni Kolíkáč. Asi v půlce klesání je ale skupinka, co jsme jí odjeli kousek za námi, takže zvolňujeme a čekáme, nemá cenu tady plýtvat silama a dojet na bufet pár vteřin před nima. Na bufetu moc lidí nastaví, my jen na okamžik a mažeme dál. Za chvíli je skupinka opět pohromadě a je tu vcelku náročný úsek kolem přehrady, pořád nahoru dolů po úzkých silničkách, ještě tenhle úsek přežít ve skupině a pak už je Smrček a tam se bude lámat chleba. Někde v půlce se ale některým zachtělo závodit, takže tempo trochu připomíná UAC, kopce se jezdí na krev, sjezdy zrovna tak a buhužel tady ztrácíme Slávka. Zůstávám asi s pěti lidma a dojíždíme až pod Smrček.
  
  Tady se pořád cítím parádně, až si vyčítám, že jsem se dneska flákal a tak ihned po nájezdu do kopce jdu dopředu. Říkám si, že alespoň v tomhle posledním kopci se musím pořádně zničit, když už sem jedu přes 400km. Šlapu co to jde a vzpomínám na loňský ročník, jak jsem tady trpěl. To jsem byl přesvědčený, že s cyklistikou definitivně končím, že už nebudu trénovat, na kole se půjdu projet tak jednou týdně 30km se zastávkou na pivko a to jsem myslel naprosto vážně. Doma jsem pak kolo hodil do kouta, přikryl dekou, aby mi nepřipomínalo to utrpení a znovu ho vyndal až po týdnu. Letos je to pravý opak, někde v půlce kopce za sebou nemám nikoho z původní skupinky a než vyjedu nahoru, tak mám ještě tři skalpy pochcípaných jedinců ze skupinky před námi. Když hodnotím záznam z HACu, tak loni jsem „vyjel“ Smrček průměrem 10,1km/h a letos 14km/h. Nahoře nohy parádně bolí, ale ve sjezdu ještě stačím regenerovat a dojíždím kolegu, se kterým už jsem to dotáhl do cíle. Sil má taky ještě dost, občas prohodíme slovo o tom, jak jsme se oba loni zničili a předjíždíme ještě asi dva trpící. Dovedu se přesně vžít do jejich pocitů loni jsem tady na tom byl ještě hůř. Těsně před cílem mi kolega trochu odjíždí, už na něj nemám a blížím se k cíli.
  
  Před cílem mě ještě povzbuzuje Léňa, toho jsem vůbec neviděl a myslel jsem, že jede s Kolíkáčem a u cílové brány ještě Rainy a Iceman. Icemana jsem se úplně lekl, co tam dělá? Nejdřív mě napadlo, že spadnul a odstoupil, ale ovázaný není, pak jsem si řekl, že asi defekt. Ano defekt to byl, ale hlavy, přehlédl odbočku na dlouhou U cíle pak ještě čekám pár minut, než dorazí Slávek, ten totiž předvedl životní výkon, taky je náležitě spokojen, to asi ty tajemné pilulky, co nám dal v pátek Na Králi už s ním můžem počítat do skupiny B. Potom doráží do cíle nadšený RiC (ta páteční pizza a dvě pivka nebyla tak špatná volba ), a za ním Pedro a Kolíkáč a po sedmé hodině od startu i Míra Vlach, trochu jsme měli se Slávkem strach, že nás zbije, že jsme ho přemluvili na dlouhou, ale popral se s tím parádně a spokojenost vyzařuje i z něj.
  
  Gratulace všem zúčastněným, zdolání Beskyda se počítá, letos k nám bylo konečně počasí přívětivé a byl to parádní zážitek. Už se těším na příští ročník, určitě pojedu znovu a ať je klidně vedro, ať si to zase pořádně užijeme
  
  
• Orlik – Pár desítek metrů slávy a pak opět na zem
  
  Po původním rozhodnutí, že nepojedu Beskyda jsem změnil rozhodnutí na poslední chvíli, vyřídil volno v zaměstnání a vyrážím do Trojanovic. Začínající viroza mi na náladě moc nepřidala a tak ještě v pátek večer zkouším Pustevny. Dýchání nic moc, ale přesto se cesto dolů stavím na prezentaci, nějak to dopadne.
  V sobotu ráno lehce posnídám, dám pár kilometrů na zahřátí a vyrážím na start. Tam se zdravím s členy Orange expresu. Skupině A navrhuju hloupost- pojedeme kaši dokud to půjde a pak se uvidí. Jako vtip to nemělo úspěch a tak se stavím někde uprostřed natěšených bláznů co chtějí ničit svá těla v Beskydech.
  Začátek mám jako vždy dost pomalý a všichni za to berou jak o závod. Ještě štěstí, že je trasa pořád nahoru a dolů. Vždy v kopci před sebou někoho vidím a tak začínám dojíždět jednotlivce i malé skupinky a pomalu se dostávám na trochu lepší místečka. Asi tak po 25 km zahlédnu větší balík i s členy Orange Hanátem a Quitem, který dojedu, chvilku tahám špici a pak pokračuju dále. Po dalších zhruba 15 km dojíždím jednotlivce a spolu se snažíme dojet větší balík opět s členy Orange. To už jsem ve Frenštátě, kde zahlédnu pád na kruháku, jsou tam už lidi a tak pokračuju ve stoupání na první bufet a Pustevny. Na bufetu nevěřím, že jsem dojel Kolíkáče a spol. Na začátku stoupání na Pustevny jedu ještě před nimi, ale dojedou mě a pomalu ale jistě mi ve stoupání ujíždí. Na metě prémie 1 km začínam trochu zrychlovat, předjíždím Icemana, za pár metrů i Kolíkače ( i když měl dva týdny gaučovku)- promiň prezidente. A tak si Pustevny náležitě užívám jako kdybych vyhrál vrchařskou prémii. Ve sjezdu mi to vrácí a ujíždí on mě. Jízda s kopce je pro mě utrpením vždy a všude. Dostávám radu od Kolíkáče, že musím ty sjezdy uviset jinak mám smůlu, ale nejde to. Na další stoupání na Soláň je sjíždím, ale dolů je definitivně ztrácím. Pak nastává alespoň pro mě nejhorší úsek Kasárna. Cestou pod kopec ještě sjedu dva borce a v kopci dalšího, kteří trpí křečemi. Naštěstí mě křeče nechytnou a tak si to vytrpím až na úplný vrchol. Cestou si nadávám, že jsem měl raději zůstat doma, na hnusný asfalt, na kostky no prostě na všechno. Hurá bufet, něco rychle natlačit do hlavy a zase dolů. Ve sjezdu se nás spojí asi šest kousků, ale nechtějí moc tahat špici a tak se střídáme ve dvou po rovinách a do kopce každý za své. Pak následuje nekonečná cesta okolo přehrady, kterou už jedeme ve dvou. Nastává čekání na Smrček, který pro mě není tak strašný, jak se kolem povídalo. S kolegou si ve stoupání povídáme, což nechápou turisté tlačící svá kola a řádně to komentují. Pak následoval opět sjezd a dle mého názoru dost nebezpečný, ale ten jsem si už pohlídal. Do konce trápení už zbývalo jenom pár kilometrů, ale to jsem nevěděl, že to je pořád nahoru a dolu. Ke konci párkrát lehce počkám na kolegu a spolu dojíždíme do cíle.
  Cíl dojet pod 7 hodin jsem si splnil a zároveň si užil pár metrů slávy na Pustevnách, o kterých se mi po úterních Kolodějích, kde jsem dostal na frak vůbec nesnilo. Tak jsem přežil svúj druhý, i když zkrácený maraton. Po dojetí nejsem schopný se najíst a tak si počkám až na pozdější večeři, kde do sebe natlačím řádný kus masa a nezdravé hranolky, ale snad jsem si to zasloužil.
  
  
  
• Quit – Doma je doma...
  
  České hory jsou krásné a hledat ty nejhezčí je pošetilé. Ale asi nebudu výjimkou, když se přiznám, že nejkrásnější jsou pro mě ty domácí, ve kterých jsem vyrůstal a prožil celé mládí. Těmi jsou pro mě právě Beskydy. Na Pustevnách jsem skutečně jako doma, znám tam doslova každý kámen, Knížecí cestu nahoru jsem mnohokrát absolvoval pěšky, během, na kole i na běžkách. Jestli jsem si tedy mohl dát nějaký vrchol sezony, muselo to být právě doma, v Beskydech. Motivaci a chuť zvládnout tento závod jsem měl už loni, ale možná až příliš velkou – zdravotní problémy mi tehdy účast nedovolily, tak jsem si dopřál jen neformální ochutnávku. I proto jsem beskydský maraton bral letos velmi vážně…
  
  O tom, jaký si dát cíl na výsledek jsem moc dlouho přemýšlet nemusel. Letos se poprvé dá mému ježdění říkat trénink, jsem spokojený s najetým objemem, cítím zlepšení výkonnosti, ale výsledky ze závodů tomu dosud bohužel moc neodpovídají. Taktika je tedy jasná. Pokusit se nepřepálit začátek, jet rozumně a stupňovat tempo, abych dojel na úrovni těch, s nimiž vyjedu, a ne se v druhé půli hluboce propadal na konec pole a dojel téměř v bezvědomí… Dobře vím, že na dlouhých kopcích, které nás v Beskydech čekají, se dá mnoho ztratit, ale i získat.
  
  Už na jaře, když jsme plánovali dovolenou na TdF, jsme rozhodli, že cesta do Francie povede přes Frenštát pod Radhoštěm. A tak v pátek 18. 7. projíždí Rainy Prahou dlouhatánským Fordem Tranzit, aby nabral členy posádky TdF i další Šlapky, které se s námi na Moravu svezli, a tím byl vypraven historický první oranžový expres vezoucí velké jména jako Kolíkáč, Iceman, Míša, Rainy, já a jako host můj bratranec Víťa jezdící za HH Smíchov. Cesta nám velmi příjemně utekla, Kolíkáč byl opět hlavním zdrojem zábavy, Rainy vše z místa řidiče velitelsky sledoval a všichni dohromady jsme snad ani na chvíli nestačili zavřít pusy…
  
  Na Moravu jsme dorazili s menším zpožděním, a tak bylo jasné, že večerní prezentaci nestihneme. V tom nám ale pomohl Jura, který všechny odprezentoval. Díky tomu jsme s Víťou mohli vystoupit rovnou doma v Kopřivnici, do Trojanovic jel Expres už bez nás. Doma jsme s Víťou ještě stihli asi 40 minutovou lehkou vyjížďku na zahřátí, která mi velmi prospěla a mohl jsem si po ní dát i večerní strečink. Usnul jsem s dobrým pocitem, že pro zítřejší výkon nešlo udělat víc…
  
  Start posunutý na 9:30 nám daroval spoustu času na přípravu i snídani. Na náměstí jsme dorazili více než hodinu před výstřelem, tolik volného času před závodem jsem ještě nezažil. Zanedlouho se setkávám s mým fanklubem – dorazila ségra se synkem Pepíkem, její neteř a mamka. Jejich přítomnost mě celkem úspěšně zbavuje jinak typického starťáku. A už jsou tu Šlapky… Je milé zase po čase vidět kamarády, zvlášť když je dost času se s každým přivítat.
  
  Startujeme. Dobře vím, co mě čeká, a tak snad poprvé v tomto roce se nenechávám strhnout ke zběsilé jízdě na začátku, jedu rozumně a bezpečně. Navíc velké množství startujících na krátké trati zvyšuje množství hobíků a tak i daleko od špice je pořád s kým jet. Brzy vidím Kolíka s problémem, naštěstí rychle nasedá a už jede s námi. Musím říct, že tak dobrý start zatím nepamatuju. Jelo se mi opravdu skvěle, a pořád jsem očekával, na kterém kopečku začnu kyselit… Cesta strašně rychle utíká, díky skvělé znalosti trati mám výhodu, před sjezdy si najíždím dopředu, využívám setrvačnosti a vím, kde můžu řezat zatáčky. Aby ne, vždyť téměř po celou dobu úvodní části je Kopřivnice na dosah… Kozlovice, Měrkovice, Mniší, Hukvaldy, Příbor – doslova letíme, balík je velký, pořád je s kým jet. Na trati mám i fanklub, k němuž se přidal i otec na kole a tak mě čekají na několika místech – to je velmi příjemné…
  
  Kolíkáč po defektu spěchal na své místo, takže na Hukvaldech ho už není vidět, ale v balíku je Hanato i Orlík, tak mi smutno není. Je tu Štramberk, v něm se balík docela roztrhá, Orlík na vrchu lehce odjíždí, stejně tak i já Hanatovi, ale očekávám, že se zase brzy sjedem. To se ale nestane. A tak Ženklavu i Veřovice projíždíme jen ve třech. Společnost mi dělají dva borci jedoucí krátkou, kluci jsou ale docela rozumní a dost si pomáháme. Stále se mi jede skvěle, a drží to až do Bufetu nad Frenštátem. Tam se musí zastavit, žádné tropy sice nejsou, ale i tak nehodlám nic podcenit, čepuju 3 bidony, jeden na záda, ale trochu tím ztrácím čas – je nás tam přecejen dost a obsluha je poměrně vytížena… Slyším Hanata jak volá, jestli jedu, to už zátkuju bidony a rychle ho dojíždím. Setrvačností jdu před něj a už se mentálně připravuju na hlavní část trati, která je přede mnou.
  
  Výstup na Pustevny je ale pro mě zklamáním. Jak tenhle kopec mám rád, jak dobře ho znám, a zrovna dnes se mi tu jede tak těžko… Asi od třetiny zažívám krizi, pohoda, se kterou jsem dosud jel, je rychle pryč a já se začínám bát, že od teď už to zase bude trápení až do konce. Jedeme ruku v ruce s Hanatem, ten pořád vtipkuje, že už se na to vykašle a že nemá žádné ambice, ale na můj vkus jede velmi dobře. Možná hlavně díky němu ještě jakš takš držím tempo a v poli se nepropadám, ale stojí to hodně sil… Konečně jsme nahoře. Potřebuju jíst, dostávám hlaďák, ale nedaří se mi nic vyndat z kapsy, tak rychle stavím a loupu banán z bufetu, za jízdy dojídám, ale mezitím na Tomáše ztrácím… Snad ho dojedu z kopce, pomyslel jsem si, ale to by bylo možné snad jen za cenu bezhlavé jízdy střemhlav, takže se sjíždíme až před Bečvami i díky tomu, že na mě Tomáš počkal. Dole už se mi jede zase líp, krize je doufám aspoň pro teď zažehnána. Na Soláň ale Tomášovi opět lehce nestačím, nechávám ho kus před sebou, teď je třeba jet hlavou. Následuje ozdravný sjezd do Karlovic a Tomáš už je v nedohlednu. Místo toho se ale setkávám s Petrem Okruhlicou (CKKV), kterého máme vést zpět do Prahy. V kopci na Kasárna ale ztrácím i jeho. Krizi nejedu, ale cítím, že rychleji to nemá význam, ještě je do cíle daleko a Smrček může zpečetit osudy každého… Kasárna jsou opravdu nepříjemná. Je to snad jediné místo na trati, které neznám na kole, pamatuju si, že jsem jako dítě šel nahoru pěšky, ale to už je fakt dávno… Kostky pod vrcholem jsou nemilým překvapením… Říkám si, jak rychle tady asi musí jet náš kostkový odborník Laco… Třeba se za chvíli objeví… Ale místo něj je tu Bufet a na něm Hanato. A dobrý bufet…!! Domácí vývar, pečivo, spousta melounů, voda na opláchnutí, banány na cestu a můžeme jet. Po delší chvíli konečně sjíždím Tomáše, který odjel o chlup dřív, a brzy na to jsme v Makově.
  
  Na křižovatce se dívám na stopky. Zdá se, že čas pod 7 hodin by nemusel být zcela nereálný. Vjíždí do mě nějaká nová síla a od této chvíle sleduju jedinou věc – hodiny. Bumbálka už tolik nebolí, i když provoz aut není zrovna příjemný. Konečně nahoře a teď si užít dlooouhý sjezd až za Bílou. Dojíždíme odpadlíky, což mi dává ke spokojenosti – plním si sen, mám na zrychlení, stupňuji tempo. Hanato mě velmi dobře doplňuje, stále střídáme, ale podvědomě se snažím tahat dýl, ještě se mi Tomáš bude hodit… Za třetím bufetem má ale menší technický problém, takže zastavujeme, a tím nám odjíždí kolega, kterého jsme nabrali za Bumbálkou. Já hledám imbus pro Toma, ale najednou je tu servisní vůz a ten mu ochotně pomáhá. Abych nevytuhnul, pomaličku jedu nahoru, ale Hanato je brzy zpět a servisní auto za ním. Jede s námi kolem celé přehrady a jeho služby využívám i já. Ve sjezdu ztrácím bidon, za jízdy je mi ale podán a pak i vyměněn za náhradní, který mám na zádech – připadám si jako na TdF . A jsme v Ostravici, stále jedu na čas, kondice v normě. Opět jsme 3 a už si to stoupáme na Smrček… Peklo!!! Já tenhle kopec fakt nesnáším, znám ho moc dobře – super zkratka, ale hodně těžká. Jedeme ale pohromadě, náš kolega ještě k tomu s velkou pilou - kdyby mu to Tomáš neřekl, snad by to vytrhal až navrch… Magor - nechápu… Ale je to dobré, utrpení má svůj konec, brzy jsme všichni nahoře… A teď rychle dolů, čas je stále dobrý, ale ještě je tu Maralák… Honem honem, teď už to táhnu sám, motivaci mám velkou, síly mi zbývají, zažívám euforii. Projíždíme Čeladnou, Kunčice, a nahoru na poslední kopec… Najednou troubící auto. „Netrúúb, dědku plesnivej“, volá mi zpoza zad Hanato a já vidím za volantem postaršího pána s paničkou. Vypadá zlobivě… Rychlá myška a brzda, ale než stačí vysednout, projíždíme dál. Ale cítím, že to ještě nebude vše. Znovu nás předjíždí a za zatáčkou už si čeká na kořist. Jako velký rváč si jde přímo proti Hanatovi, zastavuje ho a řve, jako bychom mu jeho plechového miláčka odváželi do šrotu… Už jsem čekal, že se rozmáchne a bude chtít dát Hanatovi přes hubu… Naštěstí vše nakonec dopadá dobře, problém byl vyřešen jen slovní potyčkou (byli jsme na dědka dva ). Toma to ale pěkně nakoplo a od té chvíle byl jako nový. Zbytek kopce vyšlapal jako s turbem. Já už začínal docela kapat, takže nás ten pán vlastně zachránil. Dojeli jsme velmi svižně. Čas je skvělý, cíl bude splněn – to už je víc než jisté, a tak už se soustředím jen na to, abych uvisel Hanata. Poslední zatáčka, Hanato zrychluje a jde přede mě. Ok, eště si zabojujem…, říkám si. Jdu do toho taky, hup ze sedla a za ním, v posledním kopečku se před něj přeháním, ale uff… rovinka je ještě dlouhá, a já zcela kyselý… Moc brzy, Pavlííku…, moc brzy Ale co… Jel krásně, tak si výhru zaslouží… I tak je to super. Cíl byl splněn, čas 6:54:30 je přesně to, co jsem si přál. I průběh závodu byl podle mých představ. Podařilo se mi vystupňovat tempo, žádná velká a trvalá krize se nedostavila a na bufetech jsem taky moc času trávit nemusel. Konečně zažívám ten správný pocit z povedeného závodu. Konečně…
  
  Tomu všemu ještě dodává příjemná atmosféra v cíli, kde mě čeká i zmiňovaný rodinný fanklub a taky oranžoví kamarádi. Hezká tečka za vydařeným dnem. Má beskydská závodní premiéra je úspěšně za mnou. Děkuju vám, hory moje, že jste mě nezklamaly, a že jsem právě u vás mohl zažít ten dosud nejlepší závodní výsledek v letošním roce. Těším se na příště…
  
  
  
• RiC – Flákač na Beskydu
  
  Beskydský maratón byl poslední z maratónské série 53x11 (dříve Veloserie), který mi chyběl ve sbírce. Koná se v čase, kdy jsem většinou s rodinou na dovolené a s tím se nedá nic moc dělat. Letos to ale bylo jinak. Dovolená se přesunula na srpen a termín Beskyda se uvolnil.V pátek odpoledne vyrážím směr Frenštát. Nejdříve do Trojanovic zaprezentovat se, vyfasovat tašku, číslo, čip, ponožky a následně se ubytovat ve městě. Ubytování na internátu za 220,- Kč je přijatelné. Ještě neprojdu hlavním vchodem a už potkávám cyklisty ze Záluží i z Popradu. Samé staré/mladé známé tváře.
  
  Večerní bojové rozdílení v pizzerii nemělo chybu. Jen jsem si mohl dát o jedno pivo méně a poloviční pizzu. Tlačila mě v žaludku ještě ráno. Kvůli ní jsem musel vynechat svoji tradiční maratónskou snídani - rýžový nákyp.
  
  Ráno jsem vše zase zabalil a přejel autem na parkoviště u cíle, v Trojanovicích u hotelu Ráztoka. Start je ale ve Frenštátě, kam se vracím kolmo.
  
  Potkávám se s ostatními Šlapkami. Na startu stojím vedle Icemana, s kterým domlouváme společnou jízdu. Těsně před 9,30 je odstartováno. Pomalu ťampkám ke startovnímu koberci. Než odstartuje 500 lidí tak to chvíli trvá. Stoupli jsme si zbytečně moc dozadu. Poznávám to za chvíli, kdy se mi zdá postartovní tempo, na rozdíl od ostatních maratónů, nějaké volnější. Nohy tvrdnou a nestíhám, ale to je způsobeno spíše nerozjetím před závodem než vysokým tempem. Po několika brdcích se vytváří větší skupina. O její úrovni svědčí fakt, že místo abych za ní plápolal, tak jezdím na špici, nebo alespoň hodně blízko. O nějaké spolupráci nemůže být řeč. Buď to to ostatní neumí a nebo nechtějí. S Icem se občas provětráme na špici.
  
  Po pár kilometrech zahlédnu Kolíkáče u krajnice. Spravuje cosi na kole. O chvíli později už nás docvakl a jedeme společně. Neustále se snaží skupinku rozpohybovat, ale je to marné. U ostatních není zájem nebo síla.
  
  Přijíždíme na kruhák ve Frenštátě. Vepředu si dva borci neujasnili kam chtějí jet, a už se válejí na zemi. My projíždíme bez problémů a odbočujeme směr Pustevny. Domlouváme se s Kolíkáčem a zaspurtujeme na 1.bufet, abychom tam byli první a nemuseli se mačkat. Vysypat písek a jedem dál. Až k Ráztoce po vyfrézované silnici dobrý, za ní se to trochu nakolmí. Zavčas nasadím kašpárka a držím konstantní tempo. Jede se mi naprosto v pohodě. Dojíždím Ice, který nám fouknul na bufetě. I s Kolíkáčem je nechávám za sebou. Jede se mi skvěle a ani to nebolí. Čekám, kdy se co pokazí.
  
  Průjezd prémií na Pustevnách je fantastický. Špalíry lidí jak na Tour. Projíždím branou a začíná sjezd. Nijak nekvaltuji, čekám až mě dojedou Kolíkáč a Iceman. Prvně jmenovaný mě dojede po chvíli, Iceho už do cíle neuvidím.
  
  Další kopce, Soláň a Kasarna se mi jedou v pohodě. Držím si své tempo, nezvolňuji ani nepřidávám. Jen ty Kasarna bolely. Dost často musím ze sedla. Před Solání se dá dohromady docela slušná grupa. Spolupráce nic moc, ale za chvíli začínáme stoupat tak to ani nevadí. Usazuji se poblíž špice a jedu si svoje. Vedle mě děvčica z Kooperativy. Je mi nějak povědomá. Slovo dalo slovo a zjistil jsem že jela Rampušáka. Tam mi ale foukla. Tentokrát to ale nevypadá, že by se historie měla opakovat. I když jede fest. Má motivaci. V dálce před námi je její kolegyně z týmu a soupeřka zároveň. Uklidňuji jí, že ji určitě sjedem. Což se také stává. Občas spolu pokecáme až na Kasarna. Na bufetě nás předjede a uvidíme ji zase až pod Smrčkem. Na pokec mi tak zase zůstal jen Kolíkáč :(
  
  Sjezd pod Bumbálku a zpět do ČR. Tady si vybírám slabou chvilku. Nějak nemohu chytit tempo a plápolám na konci skupiny. Nicméně vydržím. Ve čtyřech roztáčíme při sjezdu kolotoč. Mám toho docela dost, ale vystoupit z tohoto vláčku nechci. Kolíkáč se občas zapomene vzadu až to vypadá že odpadá. Ale je to borec, vždycky nás docvakne. A už je tu poslední bufet a následuje objezd přehrady Šance. Lupnu si jednu Shlehu a jdeme na to. Nohy se rozjedou a šlapou skoro sami. Terén je stále nahoru a dolů, ale nedělá mi to problémy. Cítím se výborně. Odněkud ze zadu se objeví "Havranpírko". Předjížděl mě už na Rampušákovi, když jsem vypadl ze skupiny. Jeho charakteristickým poznávacím znamením je pírko zapíchlé vzadu do přilby. Asi přítlačné křídlo kvůli adhezi plášťů, protože šlape fakt dobře.
  
  Dostáváme se na hlavní a míříme do Ostravice. Opět dojíždíme děvčicu z Kooperativy, pozdější vítězku v kategorii žen. Hned ji vyčtu že nám pláchla. Oplácím ji to na Smrčku, kam odbočujeme z hlavní. Poslední, ale krutý kopec. Kolíkáč mi ještě stačí poradit, ať včas shodím velkou. Hned za odbočkou je krátká stojka. Ještě že jsem ho poslechl. Opět jsem nasadil své rovnoměrné tempo a před vrcholem jsem na čele skupiny. Rychle jdu do sjezdu a na nikoho nečekám. Smrček byl poslední kopec, teď už by to mělo jít (ó jak jsem se mýlil). Mám náskok a tak šanci, že porazím Kolíkáče.
  
  Na silnici do Čeladné sjedu dva osamělé jezdce a odbočuji někam mezi ploty. Ovšem to je zrada. Silnice se neustále zvedá a mě pomalu dochází. V kopcích se už trápím. Nakonec jsem dojet těmi, které jsem předjel před chvílí a za nedlouho potom i "Havranpírkem". Už nemá sílu zachytit nástup a rezignuji. Sjíždím k mostu točím do cílové rovinky. Povzbuzování Šlapek mě vyhecuje alespoň k simulaci spurtu.
  
  Jsem trochu zklamán, že jsem se nedostal do první stovky, ale nedá se nic dělat. Asi jsem se fakt flákal. Ale dal jsem Kolíkače!
  
  Jdu se najíst. Špagety s nějakou omáčkou jsou celkem dobré, ale snědl bych toho víc. Trochu jsem zklamán, že k jídlu není pití. Ne že bych na něj neměl, ale je to taková příjemná třešnička na dortu. Jinak musím pořadatele pochválit. Zajištění na křižovatkách perfektní, doprovodné motorky jak Tour. S bufety taky spokojenost.
  
  Nějakou dobu jsem poseděl ve společnosti Šlapek, napájel se kofolou, pojedl kus masa.
  
  Zbývala už jen cesta domů.
  
  
  168 km
  6:15:06 hod
  pořadí: celkově - 112. (#199)
  kat. do 50let - 20. (#39)
  
  Technické poznámky
  
  - nepoužíval jsem gely, ale malťák + BCAA. Osvědčilo se, žádný problém
  - na další jídlo byly jen banány, meloun a pár koleček salámu s kouskem rohlíka
  - zapomněl jsem si vzít sebou oblíbené houstičky se šunkou. Ale přežil jsem i bez nich
  - bohužel se opět potvrdila nezkušenost Spousty cyklistů s jízdou v balíků. Ne že bych já byl nějak extra zkušený a vyježděný, ale takové základy, že nemám zrychlovat když se dostanu na špici, jezdit je krátké a snažit se spolupracovat to vím a mám pocit, že jsem to věděl od nepaměti. Stále se o tom všude píše, ale na maratónech, na zadních pozicích jako by o tom nevěděli. Při "spojovačkách" mezi kopci se to vše projevilo. Určití jezdci jakmile přišli na špici nastoupili a snad chtěli závodit, nebo co. Jediným výsledkem bylo zkažené tempo a moje totální rozladěnost.
  
  Parametry kopců dle Polaru
  
  délka převýš. čas jízdy
  
  Pustevny 12km 601m 46min
  
  Soláň 8,5km 344m 29min
  
  Kasarna 11,4km 403m 39min
  
  Bumbálka 7,5km 256m 24min
  
  Smrček 3,6km 252m 17min
  
  Zkopírováno z Cvrčka.
  
  
• Standa – Poslední vlny mě pořádně potrápily
  
  Pár řádků od nového hosta diskuse orange teamu.Pokud bych měl srovnat letošní dva maratony,které jsem absolvoval,tak asi spokojenější jsem s výkonem na Beskydu.Povedlo se mi tu něco,co jsem naposledy dokázal na Rampušákovi v roce 2005 a to uviset Míru Zbuzka 130km.Vyhecoval mě tak dokonale,že prvních 50km jsem jel svoje maximum a držel se ve velké skupině,která mohla mít možná 40lidí.Tempo bylo i pro mě přijatelné a k mému velkému překvapení jsme ve Frenštátu drželi průměr 35km/h.První občerstvovačka skupinu sice roztrhala,ale pořád bylo spousta lidí na dohled.Jak mi kapitán radil,na prvním bufetu jsem doplnil pití,vzal do ruky banán a mazal jsem stoupat na Pustevny.Musím říct,že v pátek lanovkou byla ta cesta méně bolavá.Ve velké euforii jsem do cíle vrchařské prémie i spurtoval,sice nám prezidentka fanklubu žádnou prémii nevypsala,ale kdy se mi to zase povede být na takovém kopci dřív než Míra.
  Další důvod byl ten,že ve sjezdech jsem hodně pomalej,tak jsem musel trochu poodjet,i tak to bylo málo a pod Pustevnama jsem sjížděl asi 100m díru do nově se tvořící skupiny.Vzhledem k tomu,že jsem jel Beskyda poprvé,tak jsem byl rád za Mírovu přítomnost,protože jsem po každém větším kopci hned vyzvídal,kolik jich ještě zbývá.Naše skupina čítala asi patnáct lidí a společně jsme zdolali Soláň,Kasárna i Bumbálku a mířili na přehradu Šance.Tam jsem udělal svojí osudovou chybu tohoto závodu a nechal si skupinu mírně odjet,jak se později ukázalo už jsem neměl dost sil je docvaknout a když se mezi mě a skupinu zařadil jeden doprovodný vůz,tak jsem to zabalil.Míra říkal,že chleba se začne lámat až na Smrčku,ale že to bude takový kopec jsem nečekal.Cestou na vrchol jsem ještě dojel několik odpadlíků z naší skupiny,ale kapitán už si to mastil do cíle a byl v nedohlednu.Podle profilu už to mělo být lehce zvlněné do cíle,ale i ty poslední vlny mě pořádně potrápily.Věděl jsem,že jedu na hranici 6 hodin,ale už jsem toho měl dost a výsledný čas 6:02:19 hod jsem přivítal s povděkem.Na kapitána jsem nakonec ztratil 6minut,což se mi ještě na žádném maratonu nepovedlo.Když k tomu připočtu i fakt,že za mnou dojeli i takový borci jako Kolíkáč,ten měl technické problémy a já pořád čekal,kdy se kolem mě přežene a nakonec jsem se nedočkal,tak musím být spokojený.Ten čtrnáctidenní tréninkový výpadek byl asi trochu znát Roberte.Na závěr bych rád poděkoval kapitánovi našeho týmu za dobře zvolenou strategii a těšim se na Krále,že se s orange teamem alespoň 130km svezu.
  Mějte se všichni hezky,buďte zdraví,aby jste dobře potrénovali a v září na Králi Šumavy 250km naviděnou.
  
  
  

Fotografie

 

Předchozí fotografie

 

 

Nativní rozměry: 430x289 pixelů, Zobrazené rozměry: 430x289 pixelů
Název fotografie: DSD_45668.jpg

 

Další fotografie