Doksy, magické slovo, nevím proč, ale ten závod mi připomíná studentská léta, když jsme se sebrali na víkend a vyrazili do lůna přírody
. Tady taky, člověk s batůžkem vyrazí ve čtvrtek z domova a vrací se v pátek kolem oběda plný nezapomenutelných dojmů. Každý rok si říkám, bylo to nepřekonatelné, ale pokaždé mě Doksy nadchnou něčím novým a nejinak tomu bylo i letos.
V úterý v Kolodějích nalamujeme Frantu Vokála k účasti a z něj, ze starého závoďáka se dozvídáme, že už tam stál na bedně … a pak ve středu přichází nečekaná SMS od Vyhupa, přeje orange dravcům mnoho úspěchů…Šemík trochu laboruje s účastí, jak je u něj zvykem, ale nakonec si dopoledne ve čtvrtek balí věci na spaní. Tradičně nabalujeme cestou na start oranžové dušičky a u teplárny už to žije, zdá se, že loňská účast snad musí být zase překonána. Mám zálusk na Marhiho z KPO a zkusit uviset Léňu pod Romanov, splnit tyto cíle, ale znamená poprvé v životě se pokusit kukat v hlavním balíku i po Čečelicích a Byšicích.
Úvod závodu zpestří Gejza, který jede na čelo pozdravit svoji fandící rodinu, a pak už jen pevně chytnout řídítka a modlit se, ať to někde nelehne. Zabezpečení policejními vozy je na skvělé úrovni, auta v protisměru se moc nevyskytují, a když už ano, tak stojí na krajnici, je to zážitek mastit to přes vesnice v takové mase lidí. Stále si hlídám Léňu, okolo mě i Bigmig, Mlhoš, Gejša a další. A Čečelice se neúprosně přibližují, doplňuji tekutiny a zapínám naplno mozek, teď to nesmím podcenit, raději shazuji na malou a budu točit a točit, minulý rok mi to tady zle ujelo. Ale letos to vypadá klidněji, nejedou se takové bomby a tak horizont letím stále v hlavním balíku, a teď sjezd zakončený rozmláceným přejezdem, bude to o štěstí, nesmí se brzdit, snažit se to překonat v co nejvyšší rychlosti a i následné kostky, hůůůů to je rachot, kolo drží pohromadě. Nájezd v Byšicích na hlavní je nepříjemný, hlavně u pravé strany silnice je nechutný hrb, a tak raději si to vykružuji po levé straně, je to sice delší, ale mírnější a člověk se tak nezahltí a může spurtovat k benzínce. Ano, tady se láme chleba, tady je potřeba jet totální kref. Peru to jako smyslů zbavený, neujíždí mi to, safryš, že by se to podařilo? A kdopak to vpravo svěšuje nohy, co svěšuje nohy, on úplně couvá
. Modrý dres, modrá helma, jééé to je Marhi, nabíjí mě to další energií a přicucávám se na chvost hlavního balíku. Neskutečný, nezapomenutelný! Podařilo se!
Pro naše rakeťáky je to výlet, jen si točej nohama, ale pro mě, to je obrovský mazec. Roztažený balík po mladoboleslavský od krajnice ke krajnici, policejní auto a motorka to čistí od aut, fouká z pravoboku, takže jsme někdy natlačeni úplně do krajnice, ale visím, visím a přede mnou Léňa a vedle mě Robert Turner z CKKV, kamarád od Pavla Trachty, se kterým si v euforii ještě podáváme ruku na seznámení. Špice balíku se vlní od kraje ke kraji, tak to jsem viděl zatím jen v televizi
, jedeme ke 40km/hod., za mnou už zeje veliká díra. Teď jsme v tý kaši málem skončili, jeden si líznul a začal se opírat o ostatní, rameno na rameno, málem jsme už leželi, ale naštěstí jsme to ustáli.
Odbočka na Řepín, kvalita silnice jde dolů, tak ještě to zkusím co nejdál, nemá cenu se šetřit, za námi se určitě zformovali a chtějí dojet pochcípané kusy, jak by řekl náš Strejda
Vjíždíme do stínu lesa, rychlý sjezd a přes mostek vzhůru na vrchařskou prémii. První serpentiny ještě zdolávám spolu s ostatními, ale čím více se blížíme k žluté čáře, tím se to více začíná tříštit a po výjezdu z Řepína zůstávám asi v 7 členné grupě, balík pomalu a nedostižně odjíždí. Začínáme točit kolotoč, docela to stále frčí, a tak balík stále ještě vidíme a i nějaké další odpadlíky. Přejezd a nájezd zase na hlavnější silnici, regulovčík Pavel Trachta a Jarda Hanzl nám hlásí ztrátu a hecují dál. Před sjezdem do údolí se ten jeden z odpadlíků, které sjíždíme začíná přibližovat a zajímavě vybarvovat do oranžova. Jéééé, on je to Léňa. Před startem jsem mu říkal, že mu zkusím ještě pod Romanovem poklepat na rameno a ono se to snad podaří
A je to tady, do údolí už najíždíme v početné grupě, točíme předpisový kolotoč a začínám cítit nějakou krizi. Pohoda a euforie se vytratila a jen tupě šlapu a šlapu, v závětří se občerstvuji a připravuji se psychicky na Romanov. Tak nějak, kdyby tady už byl cíl, byl bych spokojen. Dokonce zbývá i trocha času a hraju si s computerem a nevěřícně koukám na průměrnou rychlost, která atakuje hranici 39km/hod.. Do háje to je mazec, teď to jen nějak solidně ještě doplácat do cíle. Většina se ptá, kdy už to přijde, ten legendami opředený Romanov, který nenechá na sebe dlouho čekat … ještě v posledním záchvatu dole pod ním zařvu, ať jedeme jako lidi a ve skupince se svezeme až do cíle, ale pro většinu to neplatí, začínají ujíždět. Já se nějak prapodivně šetřím, představuji si, jak je ten Romanov dlouhý a smrtelný kopec a jedu na úplném chvostu naší skupinky. Po chvíli si zvykám na tempo a frekvenci, kterou musím kroutit do kopce a zjišťuji, že se mi začíná jet, čím dál tím lépe. Už v dáli vidím prémii a na ní Léňu, jak mizí ještě s dvěma borci, hážu tam těžší převody a ze sedla začínám zrychlovat, když tu najednou slyším hlasité povzbuzování, to snad není možný, jsme už tak prošitý, že mám vidiny? Nééé nemám, je to on, VYHUP!
Tak takhle si představuji cyklistický ráj, zběsile řvu, ty voléééééé a teď si už zaboha nemůžu vzpomenout jestli jsme si plácli rukou a nebo ne, ale podle fotek asi jo
. Bylo to hrozně emotivní, nezapomenutelný! Pekelně mě to nakopává, musíme sjet grupu před námi řvu na ostatní, do háje, z polní cesty se nám tam sune nějaký traktor, co teď? Snažím se ho předjet po pravé straně, naštěstí se mi to ještě podařilo, a tak na kostky najíždím osamoceně, stále vidím Léňu a spol. před sebou, musím, musím. Přehoupávám se přes horizont a bohužel je ztrácím z dohledu, následuje velmi rychlé esíčko, ještě dupu ze všech sil, ale marnost nad marnost, je vidět, že se skupinka nefláká, sám na ně nemám šanci. Svěšuji nohy, hltám z bidonu a čekám na své pronásledovatele, které jsme nechal na Romanově. Zpětně si říkám, že jsem udělal chybu, měl jsem to ještě zkusit, Léňa pak v cíli říkal, že se grupa dost rozpadla …
Jedeme tedy ve čtyřech kouscích a tempo bohužel upadá, nemáme žádného tahouna, plácáme nohama a těšíme se na cíl. Škoda, že tu není Léňa, ten by nám to dokázal rozjet
Ten závěr Doks si nějak nemůžu stále zapamatovat, krajina a profil se stále mění a když už si říkám, že to je cílový brdek, tak se to ještě dál protáhne. Ale výhledy jsou tu krásné, Bezděz, kopečky okolo a před námi na silnici vzorně sešikovaný Buffino team. Ale teď už to dobře rozpoznávám, na spurt se nějak necítím a tak zkusím v poslední zatáčce za to vzít a odskočit. Hůůů povedlo se to, jenom se mi jedna žlutá vosa zabodla do zadního pláště a jede se mnou, cíl se rychle přibližuje a Robert Turner nastupuje, není už sil mu vzdorovat, jen se zděšeně otáčím, zda-li se za námi neřítí zbytek. Naštěstí ne, jsme v cíli, Malina řve, mám chuť také řvát, povedlo se to!
Tachovská hospůdka to je klasika mezi klasiky, tady si uvědomuji, že na tohle jsme se vlastně nejvíce těšil, pivo se nosí po korbelech, šťastné i méně šťastné Šlapky dojíždí do cíle a na všech je vidět, jo dnes jsem dal ty svoje Doksy. A ten můj výlet do studentských let nekončí, hurá do chatek, převléci se a zasednout na terasu, kde zábava utichá až po půlnoci mezi CKKV bardy.
::
Propozice ::
Diskuze :: Celkové výsledky ::
Foto KPO ::
Foto CKKV
