Cancellara –
Prší prší jen se leje a bedna se na mě směje :o)
Ráno nasedám do auta s Alánkem a vyjíždíme směr Jedomělice. Jen pár kapek deště, ale cestou úplná průtrž mračen, tak si tak říkáme, jestli se vůbec bude závodit. Třeba pro nás vymyslí soupeření v jiné disciplíně....Že by šachy? Nebo člověče nezlob se? Trošku jsme si o pár kilometrů zajeli, protože ukazatelé nebyly dostatečně zřetelné, ale nakonec jsem podle mapy autem dorazili na náměstí do Jedomělic. Jen pár nadšenců sem v tomhle nečase dorazilo. Vyhlížím soupeřky, dorazila Terka, Zuzka a Alča. Terka a Zuzka se nakonec vžily do role fotografů a tak z dívčího kvarteta zbylo duo a odstartovali jsme do deštivých kapek. Nakonec pořadatelé upravili trasu a všichni startovali naráz a jeli se čtyři kola. Pro nás se nic nezměnilo. Balík chrtů odfrčel a já se přidala do skromné skupinky – má maličkost, Alča a její domestik Pepa. Ve druhém nebo třetím kole jsem dojeli Petra a pak jsme si to kroužili deštivými silnicemi do aleluja. Už na začátku prvního kola mi začalo čvachtat v botách. Pravidelně jsem dostávala sprchu od kola jedoucího přede mnou…nejprve mokré nohavice, z nich voda stékající do bot, občas parádní ohození do obličeje, takže co vám budu povídat, byla to chuťovka. Sjezd v lesíku za mlhy se zamlženými brýlemi, vozovka plná kaluží, takže adrenalin rozhodně nechyběl. Pepa nám pravidelně rozrážel vzduch, byl to opravdu getleman :o) Při projezdu třetím kolem, jsem toho měla plné zuby, nejen vody, ale i bláta. Do čtvrtého kola jsem už jela se zaťatými zuby, stehna mě pálily, nohy mi tuhly, už jsem mlela z posledního. Déšť mi ubíral hodně sil. Snažila jsem se občas navodit pozitivní atmosféru: „prší prší jen se leje, kam pojedem do pr..le“…lepší slova mě nějak nenapadaly :o) Pak padaly hlášky typu: „To počasí si nás ale vychutnává až do konce!“ V posledním stoupání těsně před cílem, jsem se snažila povzbudit ostatní: „Jedem!“ A dala jsem do toho poslední síly co mi stačily, až mě překvapilo, jakou neuvěřitelnou rychlostí jsem nabrala na obrátkách a cílem ze skupinky projela první. V cíli už byli jen myslím lidé z časomíry, ostatní už se zahřívali v nedaleké hospůdce. Od cíle to bylo ještě pár metrů, tak už jsem jen kompenzovala v mokru. Alče jsem dost záviděla, nejen, že měla svého domestika, který na ní neustále dohlížel a pomáhal, ale v cíli na ní čekalo auto s dalším člověkem z jejich klubu a do hospůdky už si to jeli pěkně v teple a suchu :o) Díky moc, především Pepovi. Bylo to příjemné svezení v minibalíčku, ikdyž nám pršelo né jenom trošičku. Myslím, že tento závod nebyl ani tak o bedně, ale o přežití na trase. Všem co se zúčastnili, tak velký obdiv. Protože dnes vyrazili opravdu jen blázni. Kdo by taky jel 80 km za trvalého deště?
