Akce Mamut Tour 2006

Akce Mamut Tour patří do kategorie Silniční Velosérie. Datum: 2006-05-13.

Nejdelší varianta má délku 221 km.

Propozice :: Profil :: Diskuze :: Celkové výsledky

Historie: 2004 :: 2005

• Bigmig – Mamut
  
  Mamut
  
  
• Gejza – První Mamut
  
  Ráno 13.5.2006 se sjíždíme s ostatníma Šlapkama na Přerovském náměstí, kde po krátkých proslovech začíná naše celodenní 221 km dlouhé trápení na závodě Kelly's Mamut Tour 2006. Původně měla trasa měřit 215 km, ale pořadatelé nám hned v úvodu zvedli náladu objížďkou na trati, která přidala 6 zatraceně dlouhých km. V 08:00 jsme tedy odstartovali a i když měl být ostrý start až za Přerovem, začalo se hned podle mě docela zostra. A tak kolem sochy Mamuta projíždím schován někde ve 2/3 balíku a zářící helmu Kolíkáče mám před sebou a kleji, že asi tempo neudržím a je po spolupráci naší skupiny. Naštěstí se z této spíše psychické krize brzo dostávám a na Slavkov už stoupám v čele naší malé skupiny, kde je Jura, Miki a Kolíkáč. Jelikož mi poslední dobou kopce docela jdou, tak s dvěma místními borci, kteří zdejší stoupání znají, uháním vpřed a naši grupu nechávám pro tyto okamžiky osomacenou. Na vrcholu stoupání dojíždíme další cyklisty a formujeme se do cca 1-15 členné skupiny, ve které ve sjezdu se nabalují další a další cyklisti až tak podle mě na 20 borců, kteří to valí dolu slušnou rychlostí a já jelikož nejsem zrovna sjezdař 1. třídy odpadám a poblíž Oder mne dotahuje Kolíkáč a pol. S touto skupinou stoupáme nad Odry a pokračujeme dále k bufetu na 107. km, kde doplňuji jídlo a pití a dále beru jeden bidon pro Miki, který kousek za bufetem předávám a zastavuji abych vykonal potřebu. Když mne míjí Kolíkáč tak na mne řve, že pojedou volňe abych se dotáhl. Nevím co tím Kolíkáč myslel, ale dotahoval jsem je cca 10 km a až díky stoupání jsem je docvakl. Následující část závodu byla díky neustálému vyjíždění a sjíždění malých, jak říkal Jura, brdků dost náročná a naši skupinu nakonec roztrhala, jelikož já jsem začal jet své dá se říc strojové tempo, kterému bohužel Kolíkáč díky krizi nestačil a opět jsme se všichni naposled sjeli až na začátku stoupání na Tesák, kde na mne a Juru Kolíkáč řval abychom počkali a nebo jeli do pr... Ke Kolíkáčovi jsme se na chvíli vrátili, ale pak nás poslal stíhat Miky, která nám ve stoupání odjížděla. S Jurou jsme ji dojeli a na vrcholu jsme byly o něco dřív než Miki a tak jí zde Jura vzal v bufetu bidon a banány, aby jí je poté v dlouhém sjezdu předal a Miki nemusela na bufetu stavět. Bohužel už jsme Miky do cíle nesjeli a její bidon skončil ve stoupání na další prudký brdek a to po dlouhém Jurově vyhrožování, že jej zahodí. Tak se taky nakonec stalo. Cesta pod Hadovnu ubíhala vcelku v pohodě a stoupání na Hadovnu, kde jsme ještě zahlédli záda Miki, jsme také odjeli ještě v pohodě, ale ve sjezdu jsem se šetřil a odpočíval a tak na mne Jura místo stíhání Miki čekal. Děkuji mu. Juru jsem dotáhl po velkém úsilí a znovu jsme začali zdolávat nekončící brdky před cílem. Cca 10 km před cílem mi Jura sděluje, že by závod rád stihnul pod 8 hodin a že máme asi 7:40 a můžeme to stihnout. Na mne přichází trošku krize a tak Juru vysílám samotného s tím, že minuta sem, minuta tam, i když v duchu mne to štve, ale nechci se 10 km před cílem utavit. Kolem se zatahuje a blýská. Snad nezmoknu. Na kostkách mne ještě předjíždějí dva borci, ale už je tu cedule Přerov a já do cíle dojíždím v oficiálním čase 08.02:14. Ty dvě minutky mne štvou, ale nevadí. Těď rychle na pivko a vyhlížet ostatní. Najednou je v cíli i Kolíkáč a musím uznat, jak jsem ho opouštěl na Tesáku, tak jsem si myslel, že mu nadělíme větší odestup. Prostě je taky borec a z krize se rychle oklepal. Po dojezdu rychle zkulturnit na ubytovnu a poté na večeři, vyhlížet dojezd pomalejších Ślapek a večer na zasloužené pivko. Byl to super závod a výborně fungující orange express, kterému tímto děkuji za svezení a zážitek. Dále děkuji Jurovi, že mne dotáhl do cíle a budu se snažit mu to na Rampušáku co nejvíce vrátit. Takže za měsíc hurá na Rampušáka.
  
  Údaje z mého HACU:
  Ujeto: 220,37 km
  Rychlost: 27,62 km
  Tep prům.: 132
  Tep max.: 165 (já to snad nikdy pořádně nevytáhnu nahoru)
  Kadence prům.: 62
  Kadence max.: 105
  Nastoupané metry: 2925 m
  
  
  
• Iceman – v limitu,byť poslední :-)
  
  Včera jsem absolvoval svůj první maraton v životě.Nechal jsem se sice k účasti trochu ukecat,nicméně i já jsem cítil že by TO jít mohlo.Letos jsem už pár km najel, v Hýskově na UACu jsem se cítil parádně.Včerejší den mi ovšem ukázal že maratóny jsou věc,která se zatím vymyká všemu co jsem až doposavad na kole zažil.A zážitky jsou to zcela extrémní.Extrémní délka a převýšení trati,počasí s tím spojená dosud mnou nepoznaná extrémní fyzická a psychická ůnava.Už asi vím ,co to znamená "jet na morálku". inkriminovaný den 6.00 Budíček.Automaticky jěště ve spánku snídám těstoviny a piji matonku.Přesně dle pokynů od Miki.Ty, spolu s supplementy od Enervitu jsem od naší maratonkyně vyfasoval již ve středu.Z toho je vidět,že jsem přípravu na Mamuta rozhodně nepodceňoval.Po poslední kontrole sebe a kola vyrážím s ostatnímy Šlapkami na start. Není to daleko,necelý kilometr.Znovu poděkování pro Miki - super nocleh.Však ho také mimo Igora využily všechny dnes startující Šlapky. 7.15 Náměstí v Přerove je dosud prázdné,ale rychle se plní.Pozdravit nás přišel i Adam.Těsně před startem konečně doráží Igor.Necítím kupodivu nějakou větší nervozitu,zřejmě kalkuluji,že zprvu to nebudou žádný velký kule,při startu na UACu mi to tepe víc.Stojím vedle Šemíka.Tou dobou jěště netuším,že se od sebe 10 hodin nehneme . 8.00 Startujeme.Skupina A se šikuje.Igor,Honza,Šemík,Ric a já.Až pod Slavkov nemám nejmenší problém.Jede se přesně na průměr,pravidelně se střídá.Mám dobrou náladu, snažím se pravidelně požívat "tatranky" od Enervitu,které jsou ale dost hnusné. Výjezd na 1.HP je též bezproblémový.Sil má každý dost,držím se vedle Igora a zkoumám jak ty maratony vlastně jezdí.Do kopce se nežene,nicméně na horizontu okamžitě nasazuje ostré tempo,ve sjezdech rychlost stupňuje až k mému možnému rychlostnímu maximu. po 1:HP k 2.občerstvovačce Ve sjezdu k Potštátu jsem málem skončil.Zničeho nic se přesně pod mým kolem zjevila vyfrézovaná díra na mamuty.Vynechávám 1.občerstvení.Zpomalujeme,čekáme na Šemíka,který doplňuje tekutiny.Já zpomalení využil přesně k opačnému účelu. Stoupáme do Partutovic,klesáme do Oder.Tady opět do kopce směr Jindřichov. Následný úsek k 2.občerstvovačce je velmi nepříjemný.Samý brdek,vítr proti a mě žačíná klesat nálada.Sem tam neuvisím,zvlášt při sjezdech,jěště že tu je Igor, vždy na mě počká a dotáhne mě zpět.Začínám trpět,uvědomuji si že mám před sebou jěšte 140 km.Házím do sebe 1.gel a modlím se aby pomohl.Problémy má i Šemík. Zastavuje,ulevit bolavému břichu.Konečně přichází občerstvovačka.Doplňuji vodu, pojím něco rozinek,beru si rohlík a sýr."e-tatranky" už nemohu ani vidět.Na cestu proto přibírám další rohlík.Konečně také registruji Natašu,která nám nabízí nějaké pochutiny a Šemíkovi ordinuje jakési zázračné medikamenty.Máme doprovod jak profi tým. směr Tesák Sjíždíme do Lipníka kde trochu bloudíme.Horší však je,že moje "krize" nejenže nepomíjí,ale stupňuje se.V prvním vyhupu se mi nedaří uviset a já se definitivně loučím se skupinou.Zůstává však se mnou Šemík.Zřejmě i on trpí.Ale i tak je na tom viditelně lépe než já.Jeho bolení břicha je mojí spásou.Nedovedu si představit jet dál sám.Psychiku už mám docela nahlodanou,při míjení odbočky na krátkou trať nahlas uvažuji i o této variantě.Šemík je však tvrdej chlap.Míříme tudíž k Tesáku. Není to pěkná cesta.Samé nahoru a dolů,žádná rovina.V tu chvíli si nedovedu představit že dojedu.Někdy v té době jsem přestal jíst.Prostě to nejde.Šemík je na tom uplně stejně,tak do sebe aspoň lijeme spousty ionťáku,čistou vodu pak na sebe.Horko je nám oběma.Děláme i první neplánovanou zastávku.Prostě na chvilku musíme slézt z kola.Je to nádherný pocit ležet v trávě,nemuset točit nohama. Okamžitě bych usnul.Zavírám oči a představuji si,co všechno bych mohl dělat nebýt zde.Dávám 2.gel.Přichází Tesák.Na úpatí mi praská drát v zadním kole.Šemík vyndavá centrklíč,opravuje,znovu relaxujeme.Dorážíme k 3.občerstvovačce.V tu chvíli se přeci jenom trochu vzpamatovávám.Jednak jsem přeci něco snědl a pak,nejvyšší bod Mamuta už je za námi.V tu dobu však jěště nemám nejmenší tušení o existenci Hadovny. k Hadovně Sjezd nám oběma nalil něco optimismu do žil.Pořád dokola se ujišťujeme že od 180 km je to až do cíle pořád z kopce.Sice se teď dovídám o Hadovně ale už si alespoň začínám sám pro sebe připouštět variantu,že dojedu.Z této části trati si nejlépe vybavuji pocit hrůzy.která se mě zmocnila,při nenadálém pohledu na dopravní značku oznamující nám 12%,zcela nečekanou stojku. od Hadovny k poslednímu bufetu Na úpatí Hadovny dáváme další rest-pauzu.Šemík ve stoupání neuvěřitelně trpí z nedostatku lehčích převodů a vyzývá mě k solidaritě.Zde se však do role tvrdého chlapa stylizuji já a odmítám aby můj řetěz byl poháněn jiným než 33 zubovým převodníkem.Začíná průtrž mračen.Cestou dolů se dohadujeme,zda na nás pořadatelé počkají a i nám tak dopřejí možnost posledního bufetu.K našemu údivu bufet je a je i skvěle zásoben.Pokud hovořím kladně o menu,v případě obsluhy musím hovořit o vyslovené srdečnosti.Pořadatelé si v tomto směru opravdu zaslouží absolutorium. do cíle Na kole sedím již skoro 9 hodin.Kupodivu mě vysloveně fyzicky nic nebolí,ale nemám absolutně žádnou sílu.Ale blízkost cíle nás oba pohání dopředu a koketujeme s myšlenkou dojet v limitu.Tu sice ohrozí pár posledních kopečků a vysloveně nechutné kostky za Prosenicí,nicméně cíl protínáme 15 vteřin před dovršením 10 hodin od startovního výstřelu.Zde si ovšem pořadatelé mou pochvalu nezaslouží.Chápu,že je pro ně opruz čekat na posledního závodníka skoro deset hodin,ale pokud si tento limit sami stanoví ,neměli by balit cílové zařízení dříve.Únava je tak velká,že se vlastně vůbec neraduji.Jsem otupělý, jdu se najíst pokračuji na ubytovnu.Je mi zle,přemýšlím zda budu zvracet. Do postele padnu jak podťatý a až kolem 8 mi začíná docházet že to tam JE. Mám za sebou první maraton v životě,i když si zatím absolutně nedovedu představit,že bych jěště jednou ,někdy,něco podobného,znovu dobrovolně absolvoval.
  
  
• Jura – Můj první Mamut
  
  Mamuta jsem nikdy nejel a tak jsem nevěděl, do čeho jdu. Na první půlku května je to velmi dlouhý a docela těžký maraton. Věděl jsem, že to bude první důležitá prověrka, jak jsem na tom letos s dlouhými tratěmi. Bohužel se mi nepodařilo v tréninku žádnou trasu většího kalibru jet - nejvíc jsem jel 151km 1. května. Ale cítil jsem se dobře a po Starobrnu jsem si věřil, že elitní skupinu B udržím. Protože nejede Honza, se kterým na většinu maratonů jezdím, musel jsem řešit dopravu. Nakonec jsem se domluvil s BM, že mě vyzvedne v Brně - "co nejblíž dálnice", jak se vyjádřil. Nakonec jsem zvolil konečnou tramvaje číslo 6, která končí asi 500m od dálnice . BM to schválil a tak stojím v domluvených 17 hodin na trefpunktu. Prvně mi BM píše v 16:57 a chce vědět, který exit má sjet. Odpovím a čekám. 5 minut, 10 minut, 20 minut a pořád nic. Najednou však vidím červeného formana a za volantem smějícího se BM. Po prohlídce všech Brněnských sjezdů z dálnice nakonec ten správný našel a šťastně jsme se setkali - to jsme ještě nevěděli, že to není dneska poslední bloudění a nedorozumnění. Přebalíme auto, hodíme kola na střechu, vyfotíme se před autem a razíme směr Přerov. Po asi 10 minutách jízdy se rozhodujeme, kudy pojedeme do Přerova - navrhuju, že bychom do Prostějova jeli po dálnici a pak je to do Přerova kousek. BM chce jet přes Olomouc. Studujeme s Hankou atlas a rozhodujeme se pro sjezd Prostějově. Vše nakonec za nás řeší BM, který se nás nenápadně ptá "Juro???, tady se asi na Olomouc nejde, že?". Já odvrátím oči od atlasu a vidím, že BM celkem suvereně zamířil na Kroměříž. No nic, říkám, přes Kroměříž to bude nejkratší. Nová dálnice v tomto směru už značně pokročila a tak cesta ubíhá ještě lépe, než jsem si myslel. Nakonec přijíždíme do Přerova a začíná neuvěřitelné hledání prvně prezentace a pak ubytování. Nakonec zvládáme obojí v čase asi 1,5 hodiny a jdeme na večeři, protože máme všichni velký hlad a to není dobrý kamarád před maratonem. Hanka objevuje dobrou čínskou restauraci, kde jsme naším příchodem ztrojnásobili počet hostí. Na konci večeře volá Kolíkáč, že je tady a kde teda máme to ubytování. Zaplatíme a jdeme mu pomoct s věcma. Kolíkáč si s sebou přivezl snad i kredenc, takže měli 4 lidi co dělat aby ho najednou odstěhovali do pokoje. Nakonec se scházíme všichni a začíná klasický předstartovní pokec na pokoji. Asi kolem půlnoci jdeme spát, ale já bohužel nemůžu celou noc pořádně usnout, protože jsem dobře vyspaný. Vstávám kolem 5. hodiny a začínám se ládovat a projíždím si ještě trasu na mapě, abych věděl, kde mě čeká jaký kopec a do kolika metrů nad mořem se asi tak kde pojede - na trati mi to vždycky psychicky pomůže. V 6 hodin vstávají všichni ostatní a po nezbytných přípravách razíme na start. Na startu zjišťuji, že ta moira, co jsem si vzal, je fakt zbytečná. Hledám Natašu, aby mi ji skovala, ale Igor s Natašou ještě nedorazili (měli problémy s autem). Nechávám ji nakonec Honzovi Adámkovi, aby ji Nataši dal, až dojde Igor. Jdeme si stoupnout s Kolíkáčem, BM a Hankou do předních pozic na start. Těsně před startem nám pořadatelé oznamují, že je mezi námi také pan Langer z ODS a tudíž, abychom nejeli moc rychle, aby si to užil . Nakonec je přesně v 8:00 odstartováno a balík vyráží ven z Přerova - někteří nepochopili, co to znamená ostrý start za Přerovem a přetlačují se hned za startem a málem způsobují kolizi. Po pár kilometrech prý skutečně k hromadnému pádu dochází. Já si udržuju pozici těsně za Hankou a za námi poletuje Kolíkáč. Takhle jedeme v hlavním balíku asi 10 km až do prvního výraznějšího brdku, kde se to trhá. Čelo máme stále na dohled, ale dotažení by bylo nesmírně obtížné, a tak formujeme poměrně početnou skupinu a razíme směrem ku prvnímu velkému kopci - Slavkovu. Ten se jede v poměrně ostrém tempu, ale pro mě udržitelném, Hanka taky supí a Kolíkáč za námi má klasické řeči typu "mám já tohle zapotřebí???", načež mu odpovídám "jistěééé, šlapej!". Slavkov vydupeme a nahoře dojíždíme další odpadlíky. Nájezd na hlavní silnici směrem na Podštát se nese v duchu pěkného tempa a dobrého balíku cca 10 lidí. Pravidelně střídáme a rychlost takřka neklesá pod 40 km/h až pod další stoupání z Olšovce. Tam se jede nahoru o poznání pomaleji a nahoře až zbytenčně zvolňujeme na moje gusto. Opět nájezd na hlavní silnici a sjezd až do Oder. Serpentiny z Oder jedeme pořád ještě v solidní skupince - ta je znát i na dosavadním průměru 32,5 km/h. Nahoře ale kopec končí táhlým několikakilometrovým mírným stoupáním po otevřené louce šikmo proti větru, kde se projevuje nekonzistence skupiny a také neschopnost některých střídat a táhnout - ne proto, že by na to neměli, ale protože to neumějí. Pak ovšem přichází na delší dobu poslední z táhlých sjezdů a pak pár brdků a už je tady občerstvovačka na 107. kilometru (tu první na 52. kilometru jsme takticky vynechali). Zastavujeme jenom pro pití a nějaké banány a ihned jedeme dál. Projedeme celkem svižně Lipníkem nad Bečvou, průměr se stále pohybuje kolem 31 km/h. Výjezd na vrchovinu nad Lipníkem se jede opět v dobrém tempu, které je pro mě ale docela pohodové - nemusím se nijak mačkat. Pak ovšem přichází pasáž asi 40 km brdků, které nám absolutně rozhodily celou skupinu a pořádně ostrouhali nohy. Navíc přichází v této části závodu i hlášená 6 km objížďka. Po asi hodině na mě přichází taková krize, spíš psychického rázu. Nic kolem sebe nevnímám a sleduju akorát střídavě zadní kolo Gejzovo a nebo ještě jednoho apolujezdce a tak si vůbec nevšimnu, že jsme ztratili Kolíkáče s Hankou. Cesta je opravdu příšerná - silný protivítr, špatná silnice, všechny faktory jsou proti nám. Konečně příchází Komárno a Rajnochovice a Kolíkáč s Hankou jsou na dohled. Trochu zpomalíme, aby nás dojeli, ale asi málo, protože vzdálenost se nemění, nakonec na nás Kolíkáč řve "buď počkejte nebo jeďte do prdele!!!" - vybíráme si čekání . Následující stoupání na Tesák mě překvapuje krásným asfaltem. Kolíkáč má krizi. My se ho snažíme dotáhnout na Hanku, která mezitím poodjíždí, ale ten nás posílá za ní a chce jet sám. Necháváme ho tedy a jedeme za Hankou. Tu po chvilce dojíždíme a pokračujeme s ní až nahoru na Tesák, kde je na 152. kilometru opět občerstvovačka. Hanka mi dává bidon, abych jí dovezl vodu a pokračuje dál s tím, že ji dojedeme. Naberu si vodu sobě i Hance, ještě pro ni vezmu banány a jedeme dál. S bidonem v dresu se jede špatně a tak se snažíme Hanku dojet, ale nedaří se nám to s Gejzou - ten je ve sjezdu výrazně pomalejší, než by bylo potřeba, ale správně říká, nemá smysl riskovat. Na prudkém 14% stoupání před Fryštákem op 16 kilometrech od občerstvovačky mi však dojde trpělivost, banány sežeru, bidon zahodím a hned je mi líp. Gejza na to reaguje slovy "hele! Spadl ti bidon ...", načež mu odvětím "Nespadl! Mrdl jsem ho tam sám!". Jsem naštvaný a znechucený a vůbec se mi nechce jet dál - tady jsem dostal další takovou morální krizi. Po průjezdu Fryštákem ale následuje krásné stoupání z Hadovny opět po krásném asfaltu, kde se mi trochu spravuje chuť a tak se trochu psychicky zvednu. Skoro nahoře vidíme před sebou Hanku - asi 150m. Ve sjezdu ji skoro dojíždím, ale Gejza jede dolů opět šíleně pomalu a já na něj slušně čekám a tak nám Hanka zase mizí. Jedeme pak na pohodu vstříc poslední občerstvovačce a krátíme si čas kecáním o všem možném - shodujeme se, že tolik kilometrů (221 km) je na první půlku května opravdu hodně. Na poslední občerstvovačce si naberme poslední vodu a míříme na posledních 25 km. Tempo udržujeme pořád stejné (nic moc) a nadáváme na to, že na 200. kilometru jsou takové hnusné brdky a stojky. Pohledem na computer zjišťuju, že do cíle zbývá 10 km a čas máme 7:40:30 a tak vyzývám Gejzu abychom za to vzali a dojeli pod 8 hodin. Ten mi říká, že je mu to celkem jedno, že nějaká minuta sem nebo tam nehraje roli, ale že pokud chci, mám jet. Tak já mám sportovnějšího ducha a beru za to - 10,72 km jsem pádil průmerem 32,9 km/h a výsledkem je čas 7:59:52. Dojíždím asi 5 minut za Hankou. Za chvíli dojíždí Gejza a k našemu překvapení za chvíli po něm i Kolíkáč. To kdybychom věděli, tak na něj počkáme. Dohodneme se, že se půjdeme zcivilizovat a pak počkáme na kluky. Překvapuje nás, že pořadatelé sklízejí bránu a dojezd ničím nepřipomíná zdolání 221 km dlouhého maratonu těm na konci startovního pole. Jdeme se tedy zcivilizovat a najíst a akorát když jsme pryč, dojíždí Igor - ani zatleskat jsme mu nemohli - ve výborném čase 8:55 - Igor se hodně zlepšil, bohužel zůstal ve výkonnostní mezeře mezi skupinou A a B. Po jídle jdeme zjistit, jak je to s posledními kamarády - Šemíkem a Petrem, který jel maraton poprvé v životě. Ti nakonec famózně dojíždějí promočení ale spokojení v časovém limitu 10 h v čase 9:59:40. Petr nemluví a je na něm vidět, že si hrábl na dno, ale cení se, že to nevzdal, ač mu to několikrát naprosto nesportovně na občerstvovačce nabízeli. Petře gratuluji. Večer se nese ve společnosti všech zúčastněných šlapek v restauraci U Kormorána. Všichni se nakonec shodli a zůstali v Přerově přes noc. Ráno s Kolíkáčem poměrně brzo vstáváme a cestou do Brna ještě probíráme závod, který byl pro mě velmi přínosný a hlavně jsem si dokázal splnit cíl letošní sezóny tak strašně brzy - udržet skupinu B!
  
  Moje statistika z computeru:
  Délka: 221,7 km
  Čas celkový: 7:59:52
  Čas čistý: 7:56:00
  Průměr celkový: 27,63 km/h
  Průměr čistý: 27,95 km/h
  Převýšení: 3080 m
  Průměrný tep: 144 t/m
  Maximální tep: 192 t/m
  Čas nad prahem: 37 minut
  Spáleno kilo kalorií: 6050
  
  
  
• Kolíkáč – Rozhovor
  
  Jak hodnotíš letošního Mamuta ?
  I když můj výsledek tomu nenapovídá, jsem nadšenej, že se konečně ve Šlapkách vytvořila vcelku vyrovnaná spolupracující skupinka, bohužel se ukázalo, že tím nejslabším článkem jsem byl nakonec já...
  Tak začni hezky od začátku ...
  Naplánovali jsme průměr na 30, byl to trochu hec, věděl jsem, že se to podaří, jen když nám budou hrát do karet veškeré faktory, věřil jsem, že Jura s Gejzou konečně na maratónu prokáží své kvality, a když Miki po hrůzostrašném pádu v Brně hrdinně potvrdila účast na Mamutu, tak jsem se těšil jako malej kluk. Na startu na náměstí nás přijel povzbudit Adam s Šárkou, přivezl banány a minerálku, byla to dobrá vzpruha ... odstartovalo se a hned se nasadilo pro mě pekelný tempo, Jura s Miki furt přede mnou, a asi na 15km jsem od nich odpadl, prostě jsem neuvisel, a pak jsem se zbytečně za nima hnal na samotku, ale za mnou zůstala díra, nikde nikdo a až po drahné chvíli konečně dorazila skupina, do který jsem se přicucl, jel v ní i Gejza, a tak pod Slavkovem jsme zase byli po kupě.
  Co Slavkov, jak se jel ?
  Tam jsem konečně trochu začal fungovat, přisál jsem se za Miki a Juru a už jsem se nepustil, Miki, navzdory svému prodělanému pádu, jela fantazii, Gejza nám odjel, v kopcích úplně řádil, no a Jura ten se flákal mi připadalo...
  Takže spolupráce začala fungovat ?
  Jo jo, pak začali asi nejkrásnější okamžiky závody, nabalili jsme na sebe další lidi a začali to točit, Jura všechny dirigoval, jak mají střídat a my skákali po panelech jako divý, pak jsme zahlídli před sebou osamoceného Gejzu, kterého jsme nakonec sjeli. Miki měla trochu problémy v kopci na Dobešov, ale po vysvětlení Gejzovi a Jurovi, že nemá cenu táhnout někoho cizího se hezky zase sjíždíme a navzájem si pomáháme. Fungovalo to skvěle i na druhém bufetu, kde nabíráme pití a pokračujeme směr Tesák. Jsme cca na 130km a projíždíme nechutně "zvlněnou krajinou" každý kopec je pěkná stojka a bere neskutečně sil, a když se přehoupneš přes horizont, tak to do tebe narve ještě prudký protivítr.
  A skupinka držela pohromadě ?
  No právě tady přišel pro mě kritický moment závodu, nějak jsem se začal podvědomě šetřit na Tesák a začal jsem zaostávat, vypadl jsme z tempa a přišla i celková krize, naprostá nechuť něco jíst či pít, šíleně jsme se potil, slunce bylo nemilosrdné, šlapal jsme jen silou vůle a to už bohužel nestačilo ... Miki jela se mnou, snažila se mě ještě nakopnout, ale byl jsem hodně špatnej a naštvanej na sebe, že místo toho, abych pomáhal Miki, tak se zbaběle vezu ... skupinka nám tudíž odjela, škoda že i s Jurou a Gejzou ...
  Pak přišli Rajnochovice ne ?
  Přesně tak, Miki se kousla a začali jsme skupinku sjíždět, fakt klobouk dolů jak jela, já jí říkal jeď sama, ale povzbuzovala mě, ale já tušil, že jestli se nestane nějaký zázrak, tak Tesák mě dorazí ... když jsme byli hodně blízko Jury a Gejzy, tak jsem vztekle na ně zařval, proč nejedou s námi, tímto se jim omlouvám ...
  Táák a konečně Tesák ...
  Miki furt jela svý tempo, kluci na mě počkali a já zvolnil, prostě se projevila ta netrénovanost, možna jsem i podcenil někde nějaký pití či jídlo, bylo mi fakt zle, zkoušeli mě trochu rozjet, za což jim dodatečně děkuji, ale cítil jsem, jak je zdržuji a tak jsem je vyslal za Miki, ať ji pomohou do cíle ... a tak jsem si Tesák vychutnal nakonec pěkně na samotku ...
  Hmm, takže se zopakoval scénář z minulého roku ne ?
  Přesně tak, i když po Tesáku jsem se zase trochu rozjel, nečekal jsem marně na nějakou skupinku, věděl jsem po zkušenosti z minulého roku, že teď už si to člověk většinou musí odmakat sám. Bohužel na mě skočily křeče, takže když jsem se snažil někoho uviset, tak jedině na rovinách a ve sjezdech, kopce hodně bolely a já odpadal ...
  Co závěrečná Hadovna ?
  No ještě před tím mě překvapil "brdeček", který jsme jeli poprvé a byl místo Hrobic, které mě dorazili před rokem, ale ten letošní byl snad ještě nechutnější, u svodidel jsem dokonce zahlédl Miki-bidon, ale nebylo sil zastavit a sebrat ho ... a pak přišla ta Hadovna, díky křečím jsem točil lehký převody a tomu odpovídala i rychlost kolem 10-11km/hod., ale krize byla zažehnána, jelo se mi už dobře, jenom ty křeče mě limitovaly ... k poslednímu bufetu jsem to už vcelku rozjel, chytal jsem se projíždějících závodníků a pak nakonec s nima i vydržel do cíle ...
  Kostky jsi objel ?
  Kostky mě nějak nevadily, měl jsem 25" pláště a to drkotání mi krásně vyklepávalo zkřečované nohy, věřil jsem, že to zvládnu pod 8 hodin, takže jsme jeli vcelku ostře, ale před Přerovem se to ještě hezky prodlužovalo, projížděli jsme množstvím zatáček, nějakou zahrádkářskou kolonií, no prostě hrůza, a k tomu ještě ten vítr a blbci v autech, kteří nás vytrubovali, kde se dalo. Pak přišel ten lesík, tam už jsem jel špici, rozjelo se mi to krásně a já si zase užíval ten cílový pocit ...
  Dojel jsi 1 minutu za Gejzou ...
  To mi ani neříkej, já myslel, že mi dají min. 15 minut, vůbec jsem netušil, že už nespolupracovali, škoda, možná kdybych vynechal poslední bufet, tak jsme mohli ještě s Gejzou spurtovat ... ale ne, přeji mu to, jel fakt skvěle, do Tesáku co jsem jel s nimi, tak Jura s Gejzou měli navrch, o Miki jsem nepochyboval, tý je jedno jestli je na stým nebo dvoustým kilometru, ale že to dokáže i po pondělním pádu, to teda klobouk dolů ...
  A co ostatní Šlapky ?
  No myslím, že ta úroveň šla zase nahoru, Bigmig zajel famózně, tam se projevil ten poctivý zimní trénink, to samé platí i pro Igora, škoda že ten závěr jel osamoceně, možná že díky nějaké skupince by zajel ještě lépe, skvělým zážitkem pro mě byl příjezd Šemíka a Petra, kteří dojeli v limitu, ten jejich příjezd na cílovou rovinku, ten mě hřál u srdce, a vidět ty jejich znavené, ale přesto štastné tváře po průjezdu cílem, na to se nezapomíná. HonzaA taky nezklamal, myslím, že absolutorium zaslouží všichni, kdo zdolali letošní náročnou trasu dlouhého Mamuta...
  
  
  
• Strejda – Mamut 2006
  
  Brzo po startu se skupina A dava dohramady a vicemene disciplinovane spolupracujeme. Obcas se pripoji nekdo dalsi, ale vzdy jen na chvilku, kostra porad zustava nase, Honza Adamek, RiC, Petr, Semik, a moje malickost. Jenze jede se na muj vkus prilis rychle. Citim se tak trosku, jako na UACu: do kopce to nestiham ale i tak tepy mne prilis casto lezou prez prah. Moje namitky, ze jedeme moc rychle zustavaji bez povsimnuti, jede se vesele, ridici nas povzbuzuji houkanim, my na oplatku jim taky cinime milostne navrhy: jako koho maji polibit, a kam, a jde to celkem vesele. Ziju v presvedceni, ze urcite mne rychle dojdou sily a aspon se snazim pravidelne jist a pit. Prvni obcerstvovacku projizdime, jen trosku spomalime: Semik ma jen jeden bidon, a musi doplnit vodu. Nekde kolem 80 kilometra se situace zacina menit, a jedeme uz rozume, ale i spoluprace uz zacina skripat. Nevadi, porad se snazime udrzet skupinu pohromade. Na druhe obcerstvovacce mame prumer 27, stavime se, jime, a doplnujeme si rezervy. Temer hned po vyrazeni mame prvni ztratu: Odpadava Petr a Semiik zustava ho podrzet, klobouk dolu, zustat o samote v pulce prvniho marathonu v zivote - to by byla az moc tvrda lekce. Zacina se takzvane rovinaty usek. A to teda byl ten pravy ocistec. Rovinka to jen v prumeru, kousek nahoru, kousek dolu, nestacis ani chytit nejaky rytmus, a vsechno je jinak. V kombinaci s silnym protivetrem... Prumer klesa na 25, ale sil porad citim dost, krize asi prijde pozdej. Pred zacatkem stoupani na Tesak opoustim skupinu, vydavam se do trihodinoveho uniku. Jede se porad dobre, a to vlastne az do cile. Cekam krize na Hladovne - nic, na poslednim stoupani - zase nic, dokonce tepy mne zase vesele vyskakuji prez prah. Nu to bych neveril. Dojed po rovince celkem nudny, trosku to zpesruje jen domlouvani po mobilu s Natasou, ktera se ztratila a prehanka. Touzenych 8:30 jsem neudelal ani nahodou, ale dostal jsem se pod 9. Zlepseni oproti lonsku minilalne (20 minut, ale loni to bylo o 5 km delsi). Zase vzhledem k tomu, ze trenovat jsem zacal az na konci unora, neni to tak zle. Prumer 24.7 odpovida mym nejlepsim lonskym vysledkum (Rampusak a Kral). Takze na vstup do sezony nebylo to spatne. Je tu urcity nepomer mezi pocitem dobre odjeteho zavodu a vysledkovou listinou (sakra, nu uplne vzadu!). Zase na Mamuta skoro nejezdeji cykloturisty a hobbiky. Ani organizatory s nimi nepocitaji (limit nastaven na prumer 22.5 misto obvylkych 20. Dalsi vec - 2 hodiny po dojezdu viteze se zbali cilova brana, a zacina tombola apod.) Tak mame to za sebou, a tesim se na Rampusaka.
  
  

Fotografie

 

Předchozí fotografie

 

 

Nativní rozměry: 640x480 pixelů, Zobrazené rozměry: 640x480 pixelů
Název fotografie: photo30.jpg

 

Další fotografie