Gejza –
Letošní druhý závod MTB
Letošní druhý závod MTB, který jedu pro mě začal trošku hekticky. Původně jsem měl vše promakané do posledního detailu v pátek na chatu cca 20 km od startu a v sobotu ráno v klidu na kole na prezentaci a pak na start a po závodě v klídku spět na chatu a na chatě v hospůdce pěkně pivečko.
Páteční počasí však vše hatí a tak na chatu vyrážíme až v sobotu ráno za mírného stresu abych vše stihnul popoháním rodinu at trošku ranní vypravování zrychlí. Volám Mlhošovi ať mě zaregistruje a vyrážím na chatu. Z chaty pak rychle autem na start, zaparkovat na louce na druhé straně rybníky a hurá na start hledat Mlhoše. Ještě ke všemu zjišťuji, že jsem nechal doma telefon a tak doufám, že Mlhoše najdu. Mlhoše jsem našel rychle a tak v davu startujících už stojíme v 10,00 hodin, kecáme, posilujeme se jídlem a občas se odskočíme vyprázdnit.
Konečně 11 a start, začátek se snažíme po asfaltu napálit ať sjedeme nějaké závodníky, po odbočce do terénu se mi Mlhoš ve stoupání vzdaluje, asi dvakrát jsem se zasekl v drobné kolizi, ale na vrcholu Mlhoše dojíždím a chvilku pokračujeme spolu. Mlhoš mi říkal, že je to vlastně stále po asfaltu tak jsem myslel, že se ani neumažu, ale opak je pravdou hned první terénní vložka byla decentně bahnitá, Ve druhém stoupání ztrácím Mlhoše a někam k hrubé skále ho mám pořád tak cca 100m před sebou, ale sjed je ho pro mě nemožné, prostě technika v terénu potřebuje praxi. Ve výjezdech dobrý, ale sjezdy a polňačky přece jen jezdím trošku opatrně,
Někde kolem hrubé skály se připojuji do skupiny asi 1O cyklistů, kteří docela střídají a vypadá, že se snima mohu svést a tak se z tohoto balíčku nikam nehrnu a s balíkem jedu až k ceduli 1O km cíl. Zde jsem se rozhodl, že zkusím skupině odskočit a tak zato vemu a když se ve stoupání na Drábské světničky otočím tak skupinu už nevidím. Ve stoupání ještě pár lidí sjedu , v zkráceném stoupání na Mužský také ještě dojedu pár lidí, ale už v nohách cítím únavu a těším se do cíle, Poslední louka, sjezd a jsme doma. V cíli na mě křičí Mlhoš s tím, že mi dal asi dvě minutky ! to jde si říkám !“ rychlá rozlučka, k autu částečné odbahnění a hurá domu.
Až na tu bahnitou vložku kolem pro mě neznámého rybníka je to fakt pěkný závod a pěkně jsem si ho užil. Za rok zas !!!!!. Budu muset pořídit lepšího horáka k své silniční Meridě
Vendu –
Nebát se by se vyplatilo
50Český ráj – Nebát se by se vyplatilo
Loni byla 50ČRáj můj první závod, skončil pro mě rychle, v prvním sjezdu na cca 4.km mě nějakej chytrák sejmul z kola, odnesla to helma, kolo, já a moje psychika. Letos jsem se srazit nechat nechtěla. Přesto nebo právě proto byl respekt ohromný.
V porovnání s loňským rokem mám v terénu naježděno hodně málo, hlavně díky běžecké přípravě na PIM, které věnuji hodně času a do 11.5. je kolo doplněk pro svalovou kompenzaci. Fyzičku mám, ale kolo technicky v ruce, tedy v nohou úplně ne. 50ČR je jeden z nejrychlejších a technicky nejlehčích závodů, proto jsem věděla, že když přežiji první 2sjezdy, mám vyhráno (nad psychikou).
Přijíždíme těsně před 9, parkoviště je na druhé straně rybníka než prezentace, start, cíl.... Než Dalibor zaparkuje v bahenní lázni, vybíhám na prezošku, aby nás pustili na start. Pak se u auta chvíli dohadujeme, jestli krátké nebo dlouhé a kdo si vezme klíče od Scouta. Volíme krátké nohy, dlouhé ruce a klíče končí u mě v podprsence (lepší než neuzavíratelné kapsy na dresu). Vyrážíme protočit nohy, potkáváme Zátopka, ten je výrazně pohublý a rychlejší než v loňské sezóně, tak tomu už soupeřem nebudu, což je dobře. Na start se řadíme za polovinou pole a víme, že nás to bude stát pár minut popojíždění a pak nervy drásající prodírání se davem na prvních pár kilometrech – holt kdo pozdě chodí…
Vtipkujeme, odbíháme do lesíčka, sledujeme hodinky a že je odstartováno poznáváme z náhlého, ale pomalého pohybu hada před námi. 2km na asfaltu jedou někteří jak kdyby jeli časovku dlouhou právě ty 2km. První kopec prověřuje sílu, koordinaci a hlavně nervy jezdců, v prudších částech se had skoro nepohybuje, v pozvolnějších pasážích se natahuje a je prostor pro předjíždění. Haaaa a je tu „můj“ sjezd, ustála jsem to, ale pod kolo se mi položil pán, který kolo ani sebe na něm absolutně neměl pod kontrolou, asi doufal, že svítivě zelený dres a víc než 100kg živé váhy ho zachrání od všeho zlého. Měl štěstí, nic moc se mu nestalo a ani zezadu to do něj nikdo nenapálil, ale stálo nás to hodně brzdění, řvaní a manévrování. Měla jsem chuť mu dát přednášku o limitech jeho osoby a společenské zodpovědnosti, ale kolega, se kterým jsme ho sbírali ze země, ho seřval po chlapsku ostře a nevybíravě, když nás pan „zelený“ ubezpečil, že mu nic není, sedám na kolo a jedu dál. V asfaltových pasážích kolem Kosti se rozjíždím a z kopce jedu v háku mladíkovi stejné váhy jak já, chlapi mi tam prostě odjíždí a dobré baby jsou dávno v čoudu. Ve sjezdu k rybníku Nebákov přese mě jde Tomáš Pouch, známý jednonohý biker a vtipkář. Ve výjezdu k Troskovicím ho dojíždím, zakousne se mi do zadního kola, nechce pustit a ještě stíhá vtipkovat s Bimbem o tom, jak se jim jezdí v kategorii nad 100kg. Houknu na ně, že mě nebaví jet jim kilometr špici, když mají sílu kecat, tak ať mě vystřídají, se smíchem odpoví, že je baví jet za hezkým tělem, prostě vtipálci. Nicméně ve sjezdu na Vidlákov je vidím jen v první zatáčce a pak adié. V půlce závodu, nahoře na Hrubé skále, překousnu respekt ze sjezdů ve skupině a chytím se zadního kola chlapa, který jede hezky a čistě, a u kterého nechápu, co dělá tak vzadu, sleduju jen to zadní kolo a ejhle je to výrazně rychlejší když o nervy (silničáři, prosím, nesmějte se mi). V krátkém stoupání před občerstvovačkou mě dojíždí podivná dvojice – kluk evidentně chrt a holka, sice sportovní, ale ne biková, pro změnu nechápu, kde se tam vzala ona a záhy pochopím. Kluk jí říká: „Zajeď do depa, já podřadím a jedem!“ Čapne ji za sedlo a jedou. Ani do kopce ani po rovině nemám šanci je sjet. Má spravedlnost milující duše v duchu řve a bublá to v ní vzteky, občerstvovačkou projíždím bez zastávky (pití i gel mám svůj) a přísahám, že i kdybych tam tu duši měla nechat, tak je dva před sebe nepustím (no, trošku jsem počítala s tím, že slečna se zdrží na občerstvovačce a už mě nedojedou). Valím to směr Skokovy a zezadu se ozve: „Nazdar Šlapko! Která ty jsi? Joo, Vendu. Pojď, pojedu ti špic!“. Taková nabídka se neodmítá, visím za Ivošem k Příhrazům, takovej švunk jsem v háku v terénu ještě nejela, pak se mezi nás v bahnité cestě dostane pomalejší jezdec a já ho neumím předjet, škoda. Zkouším ze sedla stáhnout těch 20metrů na Ivoše, ale tuhý nohy mi to nedovolí. V asfaltovém stoupání z Blat na Drábské světničky vybízím ty, které předjíždím, ať se chytnou, že se prostřídáme, ale nikdo nereaguje a ty, kteří předjíždí mě, zas neuvisím já. Ve sjezdu na travnaté nakloněné rovině ztrácím a po asfaltu mám zas co sjíždět. V cílové rovince zaberu , aby viděli, že Šlapky umí spurtovat.
V kategorii končím 18. z 56, v čase 2:20:02, s bolestnou ztrátou 31:52 na vítězku.
Ivoš mi dal necelou minutu a moc mu děkuju za podporu.
