Letošní Brdman měl pěkně vyhecovanou atmosféru. Jelikož se jedná o super závod, nemohla jsem si ho nechat ujít a jelikož složení vítězného týmu se nemění, chtěla jsem jet opět s Marťas. Loni jsme byly třetí a tak by cíl jasný - bedna se musí obhájit. Plán mi ale začala křížit Marťas, která se rozhodla, že vyhecuje Vendu, která jela loni mix, aby sehnala holku a jela taky. Vendu má fyzičku jak blázen, dokáže uběhnout maratón, z toho mě mrazí. Takže z ní mám respekt a do křížku se mi pouštět nechtělo. Šlapkovská diskuse na toto téma byla velmi zajímavá (www.vinohradskeslapky.com) a vyhecovaní jsme byli nakonec všichni. Naštěstí Vendu ženskou nesehnala a musela vzít za vděk Jirkou
I tak jsme je s Marťas chtěly porazit, ale nahlas jsme o tom raději nemluvily
V loňské reportáži (http://andysbike.blog.cz/0706/brdman-cross-bedna-natrikrat) jsem popisovala, jak to na Brdmanovi funguje, letos to bylo stejné. Jen místo kvízu o Karlu Čapkovi byl tentokrát kvíz o Brdech a místo lanových překážek byl MTB trial. Zakreslení kontrol do mapy jsem tentokrát nechala na Marťas, loni se mi to trošku nepovedlo
Stejně tak jsem Marťas přenechala i mapník, s mojí navigační schopností bychom daleko nedojely. S taktickým plánem sbírat nejdřív žravé kontroly se stavíme na start a v jedenáct vyrážíme za zaváděcím vozem. Po pár set metrech dostáváme papír s bodovými hodnotami a popisem kontrol. Body rychle opisujeme do mapy a okamžitě se rozhodujeme, kam jedeme - kontrola 20. Byla za třicet a dalších padesát jako bonus. Skáčeme na kola a jedeme o stošest. Přefrčely jsme dálnici, kontrolu číslo 1 za 10 bodů vynecháváme a terénem si to svištíme pro kontrolu 19 za 30 bodů. Okamžitě pokračujeme severně, křížíme zelenou a po silnici směřujeme neomylně pro kontrolu 20. Překvapuje nás, že jsou na ní pořadatelé a místo samolepky s body nám strkají do rukou nějaký papír. Kvíz! Nééé! Dochází nám to okamžitě, hned si pěkne zanadáváme. Plny emocí se pouštíme do kvízu. Moc toho tedy nevíme, odpovědi usuzujeme spíše logicky. Docela to vychází, trefujeme 7 odpovědí z deseti správně, tj. získáváme kromě 30 bodů za kontrolu dalších 35. Na této kontrole byla i občerstvovačka, ale pár minut po startu to není úplně nejužitečnější věc
Jsme pěkně zchlíplé z toho, jakou jsme udělaly začátečnickou chybu. Utvrzuje v nás i to, že pořád potkáváme závodníky jen v protisměru. No nic, bojovat se musí dál. Pokračujeme po silnici přes Malou Hraštici a po úžasné cestičce kolem Kocáby pro kontrolu 21 za 80 bodů. Nacházíme jsme ji snadno, lampiony s kontrolami byly všude dobře viditelné. Napojujeme jsme se na zelenou a společně s jedním mužským párem jedeme k mostíku přes Kocábu. Ten byl ale uzavřen a tak musíme přehodit kola přes plot a jet po pravém břehu až k mostu dalšímu. Hudráme svorně, že tady mají nějak málo ovcí, všude je hrozně vysoká tráva.
V Novém Kníně řešíme, jestli jet nejdříve na kontrolu 17 nebo na 18, my nakonec jedeme na 18 a chlapi na 17, nějak jsme se neshodli
Bylo to zase podél Kocáby, pěknou cestou. Další padesátka je naše. Na kontrolu 17 je to pak ale pořád do kopce, přes vesnici Kozí hory až do Chramiště. Odtamtud pak kousek polem až k soše, která skrývá dalších 50 bodů.
Nadšení, jak nám ty body pěkně naskakují, chladí vědomí, že dál už to tak snadné nebude.
z Chramiště jedeme zase do kopce, napojujeme se na cyklostezku 308 a pak na zelenou a sbíráme kontrolu 16 za 20 bodů, byla žravá, my se ale moc nenažraly - zůstaly tam pro nás už jen 4 bodíky. Pokračujeme dále po zelené, ze které ale posléze uhýbáme doleva a přes Nový Dvůr najíždíme na silnici. Nechce se nám na 15 (za 30 bodů) jezdit terénem do kopce, takže to trochu objíždíme přes Drhovy a pak si ji sbíráme po mírném stoupání. Tím ale bodové žně končí, víme, že jsme jely v opačném směru, než jsme měly a jsme v místech, kde široko daleko nic není. Musíme vše vsadit na jednu kartu, přesunout se fofrem na druhou stranu dálnice a tam v co nejkratší době pobrat kontroly s co nejvyšším bodovým ohodnocením.
Ještě kousek přes pole-louky a s terénem se na dlouhou dobu loučíme. Začíná naše stíhací jízda "vabank". Marťas někde u Budínku dofukuje kolo natvrdo, aby jí to lépe jelo
Je strašné vedro, nikde žádné stromy, které by poskytly trochu stínu, vaří se mi mozek. Nemyslím, jenom visím. Ještě že je Marťas ve formě. Jediné, co jsem schopna propočítat je, že v čase cca 3 hodiny po startu budeme opět na druhé straně dálnice a že na náš plán budeme mít dvě hodiny. To znamená vyjet na Babu (za 80 bodů) a dalších pár kopců a být do 16:00 v cíli. No, zdálo se mi to trochu nereálné.
Svaté Pole, Obořiště, jedeme pořád třicítkou. Vedro! Mostík přes dálnici je uzavřen - rozkopán. S menším zdržením překážku zdoláváme a kalíme to dál přes Rosovice a Bukovou. Tam se napojujeme na modrou, stoupáme, objíždíme oboru a kontrolu 25 (za 30 bodů) chvilku hledáme. Do konce se musíme podívat (poprvé!) do popisu kontrol a až podle něj ji nacházíme u odtoku potoka. Kůl, na kterém byla upevněna, se totiž skácel do kopřiv.
Pokračujeme lesem po modré až na silnici a pokračujeme v jízdě do kopce směr Baba. Začíná mi docházet. Marťas mi přes můj odpor (mírný) vnucuje gel a pořád na mě huláká ať točím nohama. Se jí to kecá, když má najeto 4x víc než já...
Stoupání se mi zdá nekonečné, ale konečně narážíme na červenou vpravo v lese. Hurá vzhůru! Teda spíš bez hurá, tlačím. Pícháme si 13 za úžasných 80 bodů. To jsme potřebovaly. Do konce časového limitu zbývá necelých 40 minut. Na další kontrolu, 12 za 50 bodů je to ale ještě pár kiláků a hlavně přes kopce. Konkrétně stojí v cestě Kuchyňka a Studený vrch. Marťas vymýšlí cestu, jak se kopcům vyhnout. Plán skvělý, ale lesní cesta se nám rozplynula před očima, nebo lépe řečeno, poněkud zarostla. Chvíli s houštím bojujeme, tlačíme kola a hledáme průsek. Marně. Potupně se vracíme zpátky, ztratily jsme deset minut. Popadá mě deprese, mám málo vody, žádnou energii, na další kontrolu daleko a do cíle ještě dál. Já chci k mamince!
Marťas je tvrďák. Pořád na mě něco pokřikuje (nemám sílu odpovídat) a žene mě lesem. Napojujeme se zase na červenou a zase jedeme do kopce. Na jeho vršku je rozcestí a cedule rozhledna vlevo. O kousek dál v kopci je naše poslední kontrola. Hm, ani nemám radost. Do limitu zbývá deset minut. A Marťas prej ať koukám makat, že to stihnem. To spadla z višně, né? Mám tam hodit velkou pilu, je to jen sedm kilometrů. Neodporuju, nemá to smysl. Poslušně přehazuju a šlapu. Konečně jedeme taky chvíli z kopce. Cestu poznávám, stejně jsme se vracely do cíle i v loňském závodě. Prosvištíme Trnovou a sezobneme ještě 22 za 10 bodů. To nám zaplatí naši ztrátu z dojetí po limitu! Nějak mi to zvedlo náladu, stejně jako to, že rozpoznávám úsek, po kterém se loni jel Day by Night. Kupředu! Zase mi to jede. Přespurtujeme dvě holky a rychle jim ukážeme záda. U parkoviště už mi zase síly dochází, nohy jsou jak pytle cementu. Jen vidina cíle a toho, jak s sebou plácnu na trávník, mě postrkuje kupředu. Ostrá pravá a je to tady, cílová brána před námi! Registruju Jirku a Michala Dudlu v bráně. Marťas odevzdává papír s kontrolami a já lehám na řidítka. Zpoždění máme, ale jen 5 minut!
Siesta v trávě se nekoná, začíná lejt. Dokonce kroupy padají! Ještě že stojím pod střechou a ještě na strategickém místě - u melounů
Čekáme, až se to vybouří a pak se jdeme do auta převléknout. Liják začíná nanovo. Sedíme v autě a dobrou vodu si umýváme zabahněné nohy
Rekonstruujeme naši trasu a počítáme body. Já jsem skeptická, myslím, že budeme mít méně než loni (tj. pod 400). Přece jen ta špatná taktika...jaké je ale moje překvapení, když se po asi třetím kontrolním součtu s Marťas shodneme na 494 bodech! Bedna, která se mi ztrácela v nedohlednu, má najednou konkrétnější obrysy.
Asi v půl šesté konečně přestává, už bylo na čase, mám hlad. Jdeme na prasátko. Výborné! A čekáme na vyhlášení, které se trochu zpozdilo, za to však bylo vtipně uváděno Michalem ve žlutém pršiplášti a klobouku alá lovec Pampalini. Jako první kategorie se vyhlašují ženy. Od desátého místa. Tam nejsme. Páté místo, pořád nic. Čtvrté taky ne. Je to bedna! Mrkáme na sebe s Marťas. Ale nejsme ani třetí, ani druhé. Je to možný? Mám obrovskou radost a Marťas taky, má úsměv od ucha k uchu. Jdeme na nejvyšší stupínek, to je krásný pocit. Přicházejí gratulace, taška s dárky, krásná kytice. A mikrofon. Asi je žádoucí, aby vítěz pronesl nějaká vzletná slova. Chci to nechat na Marťas, ale ta dělá, že mikrofon nevidí. Ach jo
Teď už mě samozřejmě napadá spousta vět, kterými jsem mohla publikum zasypat, na stupínku toho ze mne ale moc nevypadlo. Tak alespoň zapózovat fotografům a ještě si chvilku užít ten hřejivý pocit. Příští rok je zase co obhajovat!!!
Výsledky a fotky: www.vlaska.cz
