Akce Praha-Doksy 2006

Akce Praha-Doksy patří do kategorie CKKV Hobby Cup. Datum: 2006-05-25.

Nejdelší varianta má délku 76 km.

:: Propozice :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Doksy po 24 letech

Historie: 2005

• Gejza – Doksy prostě Doksy
  
  Na letošní DOKSY přijíždím natěšen a jsem překvapen co se na startu shází Šlapek. Kolíkáč před startem plánuje velký šlapkovský balík až pod Romanov a s tím souhlasím,i když závod se nakonec vyvine úplně jinak. Po prezentaci,už se těším až se vyjde, jelikož mi je trochu zima. V lékárně jsem si den předem koupil SHLEHU a tak dle návodu do sebe před startem nalévám půlky ampule a zbytek ukládám do kapsy. Po startu se jede docela pěkným tempem a já se vydávám stíhat Big miga, který je kousek přede mnou a v duchu si říkám, že zkusím kam až s ním uvisím a pak počkám na Šlapky. V Mratíně se mi jede dobře a jsem chvíli i před Big migem. Do Kostelce přijíždím asi v 20 členném balíku a z Kostelce vyjíždím dokonce na čele tohoto balíku, který to stále pálí cca 40 km/h .Na první křižovatce za Kostelcem jsou trošku zmatky v dopravě, ale i toto se úspěšně vyřeší a náš balík to smaží dál. Přichází zlomový moment závodu / alespoň promne/ a to přejez před Všetaty, kde padají závory. Tady to znám a než vlak pojede tak o bude pěkná doba a jelikož jsem na čele balíků společně s někým z CKKV rozhodujeme se přejezd projet a toto provádí i zbytek balíku mimo asi 4 borců mezi nimi byli Big mig. Toto jsem , ale v průběhu závodu nevěděl a tak Biga marně hledám ve stoupání v Čečelicích i na hlavní před Řapínem. To že Big miga nevidím mi dává obrovskou motivaci, že bych mohl mezi šlapkama dojet někde v popředí . Následně přichází první problém a to když mi ve sjezdu k Řepínské HP odjíždí balík, jelikož nepatřím mezi dobré sjezdaře a já pak musím až do Nebužel balík stíhat ale nakonec se do balíků vrátím a už se ho nepouštím i díky opatrnému sjezdu celého balíku do Kokořínského údolí až pod Romanov. Kkořínským údolím opět za pravidelného střídání letíme pěknou rychlostí. Kopnu do sebe zbytek SLEHY a čekám co to semnou provede. S blížícím se Romanovem, se tempo nemírní a to mne trošku znervózňuje. Ve stoupání na Romanov jsou bohužel skoro všichni rychlejší a tak 15 lidí mi odjíždí a zbytek nechávám zase kus za sebou já a tak mne ze Mšena čeká časovka až do cíle. Po kontrole stopek a zjištění, že bych se zase mohl proti loňsku zlepšit se hecuji a makám dál. Myslím si na čas pod 02 :15, ale to se mi nakonec nedaří a dojíždím v čase 02.16 18. i tak je to proti loňsku zlepšení o cca 7 minut a proti roku 2004 dokonce skoro o půl hodiny. Po dojezdu čekám v cíli na ostatní a po přesunu k hospodě využívám Ela, který nabízí odvoz do Prahy autem. Musím uznat, když ne El v Praze vyhodil a já jsem musel dojet cca 10 km na kle měl jsem slušně ztuhlé nohy. Letošní Doksy pro mne byly super závodem a asi mým nejlepším v dosavadním závoděním. Jsem strašně zvědav na výsledky.
  
  
• Iceman – Moje první Doksy
  
  S tím,že pojedu Doksy jsem vůbec nepočítal.Po Mamutovi jsem týden odpočíval. Na kolo jsem sedl až v pátek 19.5.S Jestřábem jsem natočil něco málo přes 60 km a po příjezdu jsem rovnou ulehl a potil se až do pondělí.Takže jsem se skutečně začátkem týdne necítil nejlépe.Ve čtvrtek,v den Doks,jsem raději šel z práce domů dřív.V teple domova,u PC jsem se cítil přeci jenom lépe než v práci.Sledování komunikace přes ICQ a našeho webu ale u mě způsobilo nezvladatelný třes rukou a nohou.Sednout na kolo se tedy ukázalo být nezbytností a tak jsem se rozhodl alespoň vyprovodit Šlapky na start.Tam už jsem plně podlehl svodům cyklistiky, zaplatil startovné a vyrazil směr Doksy,moc nevěda co to se mnou provede. Až do 20.km jsem neměl absolutně žádný problém.Tělo fungovalo jak mělo.Slabší chvilku si ale vybralo obutí zadního kola - defekt.Oprava mi zabrala asi 10 min. Zrovna když jsem skončil,profrčelo okolo mě čelo skupiny B.Získali na mě asi 100 m,zkusil jsem dorazit,ale pokus to byl marný.Jen jsem při tom ztratil dost sil.Takže když mě dojeli dva kusy z CKKV,neuvisel jsem ani je a pokračoval dál sám.Při sjezdu od obce Střemy se mi stala toho dne další nepříjemnost.Zakufroval jsem a jen díky La Zořře jsem neskončil v Mělníku.Velké díky ! Když jsem se konečně vrátil na trasu,podařilo se mi zabudovat do snad 20 členné skupiny se kterou jsem setrval až pod Romanov.Stoupání zcela roztrhalo skupinku,na vrcholu jsem zůstal už sám s jedním chlapíkem,s kterým jsme si domluvili spolupráci. Až do cíle jsme vzorně spolupracovali a mě začala cyklistika najednou strašně bavit.Takže suma sumárum : výsledek nestojí za nic,ale když to vezmu kolem dokola, bylo to velmi příjemné odpoledne.A nakonec chci jěště jednou poděkovat La Zořře, bez jejíž pomoci bych skončil v Mělníku a Diablovi,který mě z Doks dopravil až domů.
  
  
• Kolíkáč – Splněný sen
  
  Ani v těch nejkrásnějších snech jsem si nemohl vysnít to, co zažiji na letošních Doksech. Byla to paráda jak přes cestu na start, samotný průběh a fantastický závěr závodu , večerní posezení v Doksech do ranních hodin a pak páteční cestu domů ...
  Začněme od začátku, na závod jsem se těšil už celé jaro, věřil jsem, že profil tratě nahrává k tomu, aby jsme od začátku jeli v týmové spolupráci a umožnili tak všem zúčastněným Šlapkám zážitek jízdy v balíku a zopakovali tak minulý rok, kdy se to podařilo. A letos to bylo ještě mohutnější, překonali jsme účastí rok 2005, a tak to byl parádní pohled, když jsme se po startu hned sešikovali do oranžové lajny, Vašík s Kotětem jeli jako k ohni, furt jsme je krotili, ať jsou raději schováni v závětří a šetří síly na kopce, Petr po nemoci visel jako klíšťě, Šemík se Sousedem hýřili aktivitou a Robin se statečně pral v závětří. Nabalilo se na nás ještě dalších asi 10 závodníků a tak rychlost se blížila ke 40km/hod. Bohužel přišly první brdky a náš balík se začal trochu trhat, nahoře jsme chvíli ještě zvolnili a čekali, kdo bude mít snahu se na nás dotáhnout, ale bohužel jsme zůstali jen ve 4 kusech - Soused, Šemík, Petr a já a spolu s námi asi čtyři další. Valíme to dál, najíždíme na hlavní silnici na Boleslav, Indurain fotí z doprovodného vozu, když tu Petr hlásí defekt, sakryš ten má smůlu ...
  Nedá se nic dělat pokračujeme už jen ve třech Šlapkách společně s dalšími borci. Přichází Řepín, Soused jede jako protrženej, nádherná ukázka síly, Šemík se spíše lišácky šetří, na rovinách fouká někdy docela z boku, takže musíme pravidelně střídat, aby jsme udrželi slušnou rychlost. Vjíždíme do Kokořínského údolí a začínáme se hecovat, tady to chce zrychlit oproti min. roku, a taky že jo. Nasazujeme parádní tempíčko kolem 38km/hod. a i naši spolubojovníci dřou co to jde, nemají šanci se flákat, protože ve skupině vládneme tvrdou rukou . Silnice je místy mokrá, takže voda nám stříká do obličeje, když tu najednou před námi zahlédneme skupinku, kde se vezou i nějaké "žluté vosy" z CKKV. Teď teprve ze sebe mačkáme úplně všechno, zrychlujeme přes 40km/hod. a začínáme je sjíždět, je to jako magnet, i když taky zrychlili, nemají nárok, je to fantastický pocit, během chvíle jsme u nich a jenom slyšíme výkřiky: "A jéje Šlapky... a do háje ..." Jsou tu kluci z CKKV Pavel Trachta a Petr Okruhlica, staří známí ze závodů. Tempo neupadá, ba naopak, Šemík na špici dokonce nasazuje k úniku, který je po chvíli zažehnán, přece jenom blízkost Romanova je už cítit ve vzduchu. Všichni doplňují energii a tekutiny a začínáme ukrajovat první metry z vrchařské prémie. Šemík se statečně drží, Soused nabírá menší ztrátu, já si hlídám čelo naší skupinky, hlavně Pavla s Petrem, nějak jsme dostal chuť je porazit, cítím sílu a věřím, že to dnes musí vyjít.
  Na Romanov vyjedu jako druhý ze skupinky, trochu se to roztrhalo, jsme už jen v pěti lidech, 3x CKKV, já a ještě jeden kluk. Sjezd do Mšena, kostky nahoru, jo dneska to půjde, neplápolám na chvostu jak je u mě obvyklé, ale tlačím se dopředu, kontroluji si čelo naší mini skupinky. Po chvíli nás předjíždí auto z houkačkou, a jéje dojel nás druhý balík, který startoval 10 minut po nás, napadá mě myšlenka, co se takhle zaháknout ... a už jsou tu, co závodník to pojem, Vejvoda, Burgr, Kubín, Štěbeták, Jagoš a další a mezi nimi i Šlapkovský dres, ano je to Vyhup. Roztáčím to k nejvyšším otáčkám, koukám že i Pavel se snaží chytnout, zrovna je tu kopec, tak to je smůla, oni se v klidu vezou nahoru, kdežto mě tepovka letí na 190, moc nevěřím, že to zvládnu, ale vzpomenu si na Koloděje, vždyť je to vlastně stejné, na špici je Vyhup, toho snad uvisim . Konečně se to láme, naskočila díra, kterou ale na krev sjíždím a koukám kolem sebe, tak jsme to vydržel asi jediný, Pavel ani Petr tu není. Jsem překvapen, jak se to po rovině fláká, až mám strach, že nás ze zadu dojedou, ale za to kopce se jede pro mě šílený peklo, tam se rozhoduje, naštěstí kopce nejsou dlouhé a vždy mám šanci je po rovině sjet.Je to zážiteček vidět při práci takové borce, ono na tom fakt nic není, šlapou jako my, ale jenom o trochu rychleji Konečně se blížíme k cíli a v dáli před sebou zahlédnu oranžovo, je to Bigmig ještě s jedním závodníkem. Blízkost cíle probouzí ve všech touhu po vítězství a tak i na rovině koukám, že jedeme k 60km/hod., je to neskutečný svistot, díra nedíra plápolám vzadu a modlím se, ať to vydržím až do cíle. Je tu cílový kopec, halekám na Bigmiga, ať se zavěsí, ale letíme příliš rychle a tak mám jako na dlani cílový spurt, ve kterém se statečně pere náš Vyhup, prolétávám cílovou páskou se zaťatou pěstí, jo vydržel jsem to! Jdu vyhlížet do cíle další Šlapky, hřeje to u srdce, když vidíme další a další oranžové dresíky projíždět přes cílovou čáru, na každém je vidět, že na trati nechal veškeré svoje síly. Zvláště Šlapky bez najetých kilometrů si zaslouží obdiv za svůj výkon.
  Přichází druhá část závodu Praha-Doksy a to "bujará zábava" na terase v Doksech. Se Šemíkem začínáme hledat "Bílý kámen", kde nám je hned po příjezdu přidělena sympatická chatka, bohužel letošní počasí nás nenechá na terase ale zahání nás dovnitř do prostorné restaurace i s jídelnou, kde proběhne slavnostní vyhlášení výsledků, gratulace Vyhupovi a Anděle k bednám, a pak se již na plno rozjíždí zábava. Kecáme s Pavlem Trachtou a Pavlem Chyským o všem možném, zjišťujeme, že jezdit v -12 stupních v zimě není takové šílenství a je nás podobně postižených hodně. Z rozhovoru též vyplývá, že by jsme se měli zamyslet nad pořádáním nějakého hromadného závodu, nouze o ně je hlavně na začátku sezóny, kdy se jezdí samé časovky. Z restaurace jsme vytlačeni v 02:30, kdy se vše zakončuje panákovou smrští, které se naštěstí se Šemdou vyhýbáme.
  Ráno nás probouzí sekačka a motorová pila, takže již v 9,00hod snídáme u pumpy za Dubou. Fouká slušný větřík, "naštěstí" filuta Šemík naplánoval rovinatou trasu přímo na západ, odkud se ten vítr žene. Takže si to užíváme plnými doušky, nevynecháme jediné kopce, které nám stojí v cestě, jedeme okolo Račického veslařského kanálu, musíme střídat, abychom vůbec někam dojeli a nechcípli v prvním příkopu. Naštěstí má Šemík sil dost a tak se statečně vezu v závětří, v Budyni nad Ohří lezeme na zahrádku, kde nás kapucínský guláš a pivko dostává do pohody a pak již letíme proti větru do Počedělic, kde má Šemík svojí haciendu. Tam odkládá svůj batoh a ještě mě doprovází na hlavní silnici směr Praha, kde se do mě opírá vítr a já se krásně vezu až před Ruzyň, kde odbočuji na okresky a začínám bloudit od Kladna k Okoři, nakonec mě vůně domova konečně přitáhne a kolem 16 hodiny už si slastně chrochtám doma ve vaně. Najel jsem 160 příjemných, odpočinkových kilometrů
  Když to shrnu, tak jsem si vyplnil další ze svých snů, viděl jsem místa, která jsou tak barvitě popsána v historii CKKV a k tomu ještě letošní průběh závodu, který mi přinesl nádherné zážitky v orange expressu. Díky všem.
  
  
  
• Robin – Na tenhle závod jsem se moc těšil.
  
  Na tenhle závod jsem se moc těšil. Jednak to je tradice a klasika (pro mě sice ne, protože jsem to jel poprvé), ale hlavně to byla pro mne výzva: vydržím jet 75 kilometrů ?závodním? tempem? Ujedu to vůbec?!? Jak vypadá Romanov??? Ráno jsem jel do práce na kole, abych si takříkajíc roztočil nohy. Po o kolo k sousedovi do auta a hurá na start. Cestou jsme ještě vyzvedli Induraina, který nám pak dělal řidiče doprovodného vozidla. Na startu dilema co na sebe, sliz do sebe, čůrání ze sebe a pak to přišlo?! Jedu! Snažím se držet balíku zuby nehty a nestačím mrkat na budík: 40 ? 50. sice v balíku a s větříkem v zádech, ale kolem padesátky se první čtyři kilometry jeli furt. Někde za Měšicemi se mi pootočil magnet na kole (ach ty díry!) a přestal mi ukazovat budík. Poslední údaj zněl DST 4,2 AVG 42 km/hod? nevim, na co jste zvyklí vy pánové, ale mě to vyráželo dech. Pak už mi balík (včetně šlapek) začal ujíždět. Ještě se mě snažil povzbudit Kolikáč, který na mě počkal (hezký, avšak zbytečný gesto, nicméně dík) a já už jen ztrácel čelo z dohledu. Dech mi potom vyráželo I stoupání na Řepín. Na mladoboleslavské jsem dojel skupinku šlapek, ale jen proto, že Petr píchnul a Kotě s Vašíkem mu asistovali u opravy. Zastavil jsem, vydejchal se, pozřel sliz, půjčil Petrovi pumpu a jelo se dál. S Petrem jsem neuvisel, tak jsem zkusil střídat s Vašíkem a Kotětem, ale tam jsem měl zase o něco víc sil já, takže taky nic. Od Řepína prakticky sólo. Před Kokořínským údolím jsem si to nasměroval špatně, naštěstí mě práve dojížděli veterání a ctihodní a vykřičeli mě správným směrem. Až pod Romanov jsem nepotkal ani kolo, takže jsem se kochal nádhernou krajinou. A pak vzhůru ke hvězdám (alespoň tak mi to připadalo). Nemohl jsem si nevšimnout fialových čísel na asfaltu. Odpočet k vrcholu - říkám si - aspoň vim, jak dlouho se ještě budu trápit. Šlapu, značka 2100, funim a nadávám, zatáčka, nejlehčí převod, čekám na další značku ? 2600. To není možné, určitě se spletli! Takovou dobu jet sto metrů?!? Je to horší a horší. Od jedné čárky ke druhé mi to trvalo snad celou věčnost - stihnul jsem odříkat otčenáš, zanadávat si, postěžovat si a ještě se přemluvit, abych neslez a nešel to pěšky. Vrchol ? není možná! Když jsem vyjel tohle, vyjedu I na Sněžku. Unáhlil jsem se, protože přichází Mšeno a v něm stoupání na dlažebních kostkách. Pak už mě to vůbec nebavilo. Připadalo mi, že jedu na na Sobi 20 a že je to za trest. Vůbec jsem (díky výpadku budíku) netušil, kolik mám ještě před sebou a tak až ukazatel Tachov 3 mě probudil. Řek jsem si, že to pod tři hodiny dám a ždímal se a ždímal a když jsem na horizontu zahlédl postávající skupinku lidí a v ní Kolíkáče se Šemíkem, kteří horlivě povzbuzovali, vyždímal se I k závěrečnému spurtu. Pod tři jsem se ale nedostal (asi, výsledky ještě nejsou)? I tak BOMBA! Fantastický zážitek I když jsem ke konci pěkně mrznul. Příští rok určitě jedu a samozřejmě očekávám zlepšení :)
  
  
• Strejda – Doksy 2006
  
  Doksy tradicne jedeme s Andelem. Role domestika mne naprosto vyhovuje: dotahnout kapitana pod cilovy kopec? zadny problem. Hned na zacatku jsme se dohodli, ze nepojedeme to jako hromadni zavod, nybrz jako casovku dvojic. Otazka pro znalce: co je zasadni v casovce? Spravne, casovka by se mela cela odjet na stejny tep. Uz zbyva jedine - urcit tu spravnou hodnotu. Behem prvni pulhodinky to mame zvladnute: ja bych se mel drzet kolem 130, coz u Andela odpovida asi 185. Pak uz jen slapeme a slapeme, a ani se moc nekoukame na soupere. Jen se snazime pravidelne pit a jist. Diablo tomu rika "igorove strojove tempo". Predjizdime nekolik malo zavodniku, zvlastne, ale ty nejak nejsou schopni se chytit a to nase ani neprilis rychle tempo udrzet. Cestou jsme se zavzpominali: hele, tady loni to bylo nejake tezke, zase tady to teda byla krec. Letos to je nejake pozproblemove. Asi 5 kilometru pred cilem nas dojizdi Kote, ktery pomahal Vasikovi s defektem. Pravdepodobne se mu to zda byt pod uroven, jet s nami, tak voli samostatny unik. Nezdaril se. K cilove rovince dojizdime ve trech, tady ta moje role konci, spurt neni vubec muj obor. Vitani, blahoprani, rychle se doobleknout, nabrat vodu a jidlo a hura na zpatecni cestu, tentokrat ve spolecnosti HonzyA. Dalsi casovka dvojic, zase stejny tepovy prumer 130. Neni tohle nejake fadni? :). Uz se tesim za rok, urcite se zase polepsime!
  
  
• Šemík – Pánové paráda, moc se to povedlo !
  
  CKKV prostě závody umí, to se jim musí nechat. Závod Praha - Doksy to je nádherná záležitost. My do toho šli stejně jako loni s jasnou bojovou taktikou, snažit se udržet co největší skupinu až pod Romanov. Takže hurá.
  Už od začátku jedem celkem svižně takže někde ztrácíme Adama a Robina, Kotě s Vašíkem tahají špici jako blázni, nářez velikej. Mě se jede na rozdíl od loňska celkem lehce, únava žádná, možná ta dřina na Mamutu měla přeci jen nějaký smysl.. Skupina asi 10-ti lidí a v tom 6 šlapek to byl nádherný pocit. Samá oranžová . Pak přišly první kopečky a ztratili jsme Kotěte a Vašíka a chvíli na to píchnul Petr, to byla velká smůla, nepochybuju ani chvíli že by to s ním byl boj až do konce. Takže Petře souboj odložen, škoda. Na Hýskově jsem píchnul já, tady ty, doprčic příště to musí vyjít ne . No dál, skupina se zúžila ale i tak nás bylo pořád dost a drželi jsme i podle mě celkem slušný tempo, bylo vidět že mají všichni mraky sil. Bylo to veselé, na Řepíně za to vzal Soused že roztrhal celou naší skupinu, s Kolíkáčem jsme si to za ním spokojeně funěli ... no vždyť říkám mraky sil. Pořád přemýšlím co napsat abych se jen neplácal po zádech jak to šlo pěkně ale nic mě nenapadá. Na rozdíl od loňska jsme nezvolnili ani v Kokořínském údolí, měli jsme kliku že všichni ve skupině prostě chtěli jet. Tempo pořád přes 35km/h no hukot, takže pár kilometrů před Romanovem jsme před sebou uviděli nic netušící skupinku, nějak hodně vybarvenou na modrožluto, pěknej bonbónek. Dojeli jsme je jako nic.
  No a teď se konečně přestanu plácat vesele po těch zádech protože přišel ten velkej kopec a teda konec spolupráce. Cítil jsem se pořád dost dobře tak jsem se snažil prodrat co nejvíc dopředu ať se mám kam propadat. Kopce mi pořád až neskutečně nejdou. Někde v polovině kopce jsem začal propadat na chvost skupiny, kde někde plandal i Soused. Kolíkáč samozřejmě stále držel čelo. No a asi 300-400m před vrcholem mě utrhli úplně, ne že by zrychlili, spíš mě jako obvykle došlo a musel jsem zvolnit. Nadával jsem si, doprčic, takovej kousek, stačilo vydržet jen o pár metrů dál, taková pěkná skupina. Přes vrchol jsem se přehoupl osamoceně a protože náskok před Sousedem vypadal slibně, nějak moc jsem neváhal a vyrazil stíhat ty rychlíky. Nohy se mi pořád celkem točily, přiznám se že jsem si trochu myslel, že třeba ... no třeba kdyby Kolíkáč neměl zrovna den ... no třeba .... mohl bych ho třeba ještě někde dojet a předjet, porazit, zničit a zašlapat ho třeba i do země. Ve sjezdu jsem se k nim trochu přiblížil ale žádná sláva. V dalším výjezdu po kostkách jsem měl před sebou sice odpadlíka, ale nebyl ani trochu oranžovej. Nějakej šedivej dres nebo co, Kolíkáč to určitě nebyl . Chvíli jsme jeli nějak poblíž sebe, o spolupráci ale nešlo, mě se zdálo že je nějakej utahanej ale když jsem se rozhodl že pojedu dál bez něj tak byl po chvíli zase za mnou. No nevím, stejně přišel zase delší sjezd a já mu definitivně ujel. Ve sjezdu se přede mnou objevil další cyklista, ten už byl oranžovější. Protože nevidím tak úplně nejlíp tak jsem nějakou chvilku jel s tím, že by to třeba mohl být možná ... ale nebyl. Jel z kopce opatrně tak jsem ho minul a snažil se dál. Po pár kilometrech mě dojelo čelo druhé vlny. Vyhup na druhé pozici, pěkné, pěkné. To byla asi poslední naděje toho našeho předsedu dohnat. Snažil jsem se snažil ale nic z toho nebylo, na tohle nemám, uvisel jsem možná 500m, bylo to trochu do kopce, vůbec jsem neměl šanci. Hrůza jak já jsem slabej, sakra.
  Tím skončil můj nějaký takový nesmělý pokus dohnat Kolíkáče a soustředil jsem se aby mě nedojel odpadlík Soused. Rozhodně nepíšu alespoň Soused, to že jsem si do teď udržoval před ním nějaký náskok mi dělalo nemalou radost. Takže když jsem dojel v tom bahnitém údolíčku dalšího z těch co mi na Romanově ujeli, rovnou jsem mu navrhl spolupráci. Říkám mu "Někde za náma funí můj kamarád, musím ho porazit, nehodlám taktizovat, pomož". A vida říká že je na tom podobně, líp se to sejít nemohlo. A povedlo se, děkuju. Teda poděkoval jsem mu vlastně tím že jsem mu ke konci přeci jenom několikrát nastoupil a zkusil ho utrhnout no snad se na mě nezlobí. Ale bylo to fakt až v posledních 3-4 kilometrech, to snad tolik nevadí. Nakonec se rozhodlo až v nájezdu do cílového kopce kde to vzdal. Asi naštěstí protože já taky mlel z posledního.
  Pánové paráda, moc se to povedlo, tenhle závod jsem si nádherně užil. Fantastické.
  
  

Fotografie

 

Předchozí fotografie

 

 

Nativní rozměry: 640x446 pixelů, Zobrazené rozměry: 640x446 pixelů
Název fotografie: team.jpg

 

Další fotografie