Bobek –
Praha-Doksy
Jednoho poloslunného odpoledne se vydávám s Kapříkem a Johnym ku startu PH-Doksy (Závod o kterém jsem četl tolik zajímavých reportáží, jenž má být mou premiérou, na kterou jsem se dlouho těšil). Dohromady se přidáváme ke kolegům z Brandýsa jejichž jména si nepamatuji a společně zanecháváme naši bagáž s převlečky kdesi v domě, odkud nám je má dovéz mistr Vitas.
Cestou k teplárně nenápadně kontroluji TF kolegů a říkám si, co tu pohledávám...
Na startu panuje veselá nálada; 5min. před startem Vitas s bágly stále nikde; 2min. před startem bágly dorazily, beru pumpičku, duši, mobil, sundavám bundu a mažu na lajnu. (Bágly kdesi v jakémsi autě). Uf...
Stále panuje veselá nálada, z davu slyším že už někde na trati prší a věřím, že to téměř v suchu- ,,podjedeme".
Start opožděn cca o 4minutky, čekalo se asi na ten déšť... :o)
Start...! Pohoda Jazz..., držím se na čele, všude plno nových tváří :o) V Měšicích za to beru, 2x protočím zadní kolo po mokré vozovce a hned mam kolem sebe volný celý jízdní pruh (s klidem to ustávám). To jsem jen ukazoval sílu záběru, tiše si špitám... Jedeme dál, pohoda Jazz..., déšť houstne, přestávám vidět - sundavám brýle. Říkám si, už jsem jel v horším..., ale s kroupy které se objevily v Kostelci jsem vůbec nepočítal. Stále ve špici. Bolí mě oči, tváře, beru brýle, nemá to cenu, tak je opět sundavám (přes kroupy, které zůstávaly za nimi, nebylo vidět vůbec nic). Na dvě vteřiny zavírám oči, úleva, otevírám, moc to bolí... V lese za vsí úleva, ale pro změnu mi zprava vletí pod křídlo Johny. Nerad ho trošku přimačkávám ke krajnici, dostává vyčuhující větví do pusinky a nadává. Promiň kámo, neviděl jsem. Bylo tam volno a ty jsi tam rychle najel.
Na křižovatce před Všetaty přemýšlím:
1) zdali dosavadní výkon má něco společného se sportem pro zdraví (možná potěšení)
2) Nebude li to první závod z kterého odstoupím pro nepřízeň počasí či zranění
3) V jakých výškách uzavírají policisté v předjedoucím vozidle sázky a jaké padají vtípky
Rozkaz zněl jasně: Nesmí projít za žádnou cenu! vzpomínám si a melu kávu dál.
Ve Všetatech liják ustává, bolest opomíjí a tepmo stále Pohoda Jazz... Kuře se jel před Bišicemi provětrat, přemýšlím o nástupu, ale zůstávám v klidu. Bišice na velkou, jede se fajn, záda nesleduju nemam problém. Problém mám pouze s prokluzováním kola v záběru (co se dá dělat).
Natržený balíček slučuje mašinka ,,Byšický Drak" a jedeme dál. Občas to někdo zkusí, párkrát sjíždím, začínám se (začínají mě) dost smažit na špici. Ve sjezdu mam strach, držím si odstup od jezdců a řadím se do balíku. Řepín na velkou-nemá cenu brzdit, jede se fajn. Na návsi to Kuře bere zkratkou krz záhonek, usměju se (Někde v oblasti Řepína mě nabral zleva Johny (už ani nevím pořádně kde), odsunul mě na borce v pravo, který krutě nadával a já jen tiše držel kolo v rovině a čekal až mě rozevřou. To byla asi odplata, naštěstí to dobře dopadlo. Ten kluk je samá kolize...!
). Na vrcholku se odpočívá a před přejezdem v Nebuželech cítím ostřejší nástup, věším se postupně za jednotlivé borce a sjíždím (stále je odkud brát). Dojíždím za Vokolka před kterým je cca 10m ke skupince. Neodhodlává se, tak shazuji na dvanáctku a sjíždím. Tady někde prý odpad Johny. Opět prší, atak mam strach ve sjezdu do Údolí. Přede mnou je asi 20 jezdců. V údolí jedem v balíčku ani nevím jak velkém (vůbec jsem za sebe nekoukal) a je mi děsná zima (třásl jsem se tak mohutně, až jsem se málem shodil z kola). Děsná bolest od chladu za krkem (a rukou), sklonil jsem hlavu ale ihned narovnal z důvodu obávané kolize. Občas nějaký nástup, občas sjíždím, ale dlouho tahám špice, u Grobiána dokonce s cca 50m odstupem (v balíku děsná zima, proto tolik vášně a machrování)- po pondělním testu na Romanově jsem věděl, že tam už mít šanci (po zmíněných ,,intervalech") nebudu. Šťasten, že jsme v kopci, nechávám velkou a zvolňuji tempo s myšlenkou, že se to potrhá. Tak pomalu předjížděn borci drtím velkou až k úvodu poslední serpentýny, kde jsem zjistil, že již za mnou nikdo není a trhám se jen já. Shazuji na malou a točím, ale TF brutálně vyletěla k výšinám a tak jsem věděl že je to v p...
V tom Orlik...! brutálně povzbuzuje: makej, máš je na dostřel!, což mě vybuzuje, kluky sice vidím, ale po přejezdu horizontu: prázdno. Makám a dole pod kostkami trojka opět na dostřel. Nejde to. Trojka stále v očích, ale až k Nosálovu sám, dále sjet dvěma borci sjíždíme odpadlíka z trojky a snažíme se bezpečně dojet. V těchto končinách to vůbec neznám (chvílemi jedeme cyklokros, přesněji řečeno MTB pohár), tak řádně spolupracuji a zaslechnu: ještě cca 10min. Po chvíli rychlost stoupá k 50km/h, pak vidím po pravici jakýsi kopec, vdáli ve vsi reflexní vesty. Vzpomenu na propozice - cíl ve stoupání v Tachově. Říkám si: to je asi regulovčík na odbočce do kopce. Omyl byl to cíl. Přesto i tak na 2. pozici v naší čtyřčlenné skupince s kterou jsme dali ztrátu cca 4,5min na vítěze.
V cíli si jen pamatuji na ohromnou zimu, dlouhé čekání na suchý oděv, zraněného Kuřete, který mi po celou dobu spolupráce připomínal domácí Kuře na paprice.
!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Největší díky patří Orlikovi za dokonalé povzbuzení, a luxusní cílové zpracování závodu !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
A když nevíte co by, nehledejte v OBI, ale vydejte se do Doks !!! To se nedá popsat, to se musí zažít !!!
Cancellara –
Se Sousedem dvakrát píchnutí v Kokořínském údolí
Frčíme autem na start a Praha je ucpaná, tak se krokem prokousáváme a ke všemu odbočku na Třeboradice jsme netrefili, tak si trošku zajíždíme, ale naštěstí máme časovou rezervu a na start dorážíme včas. Je odstartováno a hned začíná pršet a pak už se to jen stupňuje a je úplná průtrž mračen. Snažím se držet v prvním balíku společně s Luckou Kočí. Asi kolem 20 km musím přibrzdit na kluzké vozovce a kolo mi trochu ustřelilo, tak mě to vykolejilo a snažím se to rozjet, ale balík mi pár metrů popojel a tak ho stíhám ze všech sil, rvu to 36 proti větru a stále nemůžu mezeru sjet. Tak po chvíli usilovného snažení mi balík mizí před očima a pak mě dojíždí druhá skupinka a tak jedu s nimi. Je zde i jedna holčina, tak se s nimi držím myslím do Řepína, pak na nějaký křižovatce musím zabrzdit kvůli autům a opět kolo jde do smyku, ale ustála jsem to opět, ale skupinka mi po odjíždí, ale déšť mě natolik bere sil, že skupinku nemám šanci dojet. Tak se chvilku plácám na větru sama a dojíždím Souseda, který jede pozvolna, protože na mě čeká. Tak si ho docvaknu a Soused udává tempo, vůbec mě nešetří, pěkně mi dává do těla. Visím za ním jak nudle, občas si i postěžuju, ale statečně se snažím bojovat. Po chvilce nás dojíždí Mirek a jede s námi. V krátkém hupu zjišťuji defekt, pánové mi ochotně pomáhají, vyměňujeme zadní duši a snažíme se opět rozjet tempo, ale po 50 m zjišťuji, že mi přehazovačka nepřehazuje, tak opět přibžďujeme, snažíme se to nějak opravit, lanko je vypadlí, pak u nás přibrzďuje doprovodné vozidlo Jirky, který nás míjí a pán z auta nám ochotně pomáhá, nakonec se lanko podařilo nahodit a ještě si půjčujeme velkou pumpičku, abychom dofoukli mé zadní opravené kolo. Mirkovi půjčují z auta vestu. Snažíme se to opět se Sousedem rozjet a trošku se zahřát, protože z toho stání v dešti mi začala být trošku zima. Soused mě pravidelně povzbuzuje, kdyby tu nebyl, tak už bych to dávno zabalila, sama bych si lanko neopravila a mít vedle sebe takového úžasného parťáka je velmi silná psychická opora akord za toho šíleného počasí. Chvilku jedeme ve čtyřčlenné skupince přidává se k nám Jirka, který měl na začátku taky defekt, pak na přejezdu mu to uklouzlo a hodil tam sebou o zem, tak přibrzďujeme, jestli je ok a pokračuje s námi Kokořínským údolím. Ale po chvíli už jedeme jen ve třech a v cíli se od Jirky dozvídáme, že měl technický problém s kolem a nemohl už dojet. Stoupáme na Romanov a zde občas dojíždíme nějaké cyklisty. Ve sjezdu pak opět píchnu znova, ale mám sebou jen jednu duši, tak mi Soused ochotně půjčuje svojí, abych nemusela lepit. Nepředpokládala jsem dva defekty na skoro nových pláštích. Silnice byli dost rozbitý, tak jsem vlítla asi do nějaké díry. Tak mi Soused ochotně pomáhá s výměnou, ikdyž má ruce promrzlý na kost. Je to zlatíčko a má srdce na správným místě. Máme štěstí zrovna vedle nás to balí jeden závodník do auta, tak nám opět půjčují velkou pumpičku a pak se opět snažíme rozjet. Už toho máme všichni plný zuby, ale nezvdáváme to, ikdyž v botách mi čvachtá, kraťasy mám na kost promočený, alespoň pod pláštěnkou mi je teplo. Aby toho nebylo málo, tak mi spadnul v jednom prudkém malém brdku řetěz, tak se snažím ho nahodit, ale musím slézt a udělat to ručně. Už tak jsem jak hrouda bláta, tak mě nějaká špína od řetězu nemůže rozházet. Tak a teď už do toho dávám všechny síly a posledních pár kilometrů jedeme svižně co to jen dá, už chci být v cíli. Soused mě příjemně hecuje, jede se mi dobře, parťák jak má být. Blížíme se k cíli a hecuje mě do spurtu, tak do toho dávám všechno co mi ještě v nohách zbylo. Uff a jsme tu :o) Užili jsme si to společně, bylo to moc fajn. Moc ti děkuji. Pak už dojezd na náměstí a přesun na vyhlášení. Nakonec 5.té místo a dokonce i cena….spíš pro mě taková cena útěchy za tu hrůzu co jsem si na trati prožila. Ale takto smolný den jsem si vynahradila aspoň gurmánským zážitkem večeří u Krupičků…mňam vepřová panenka ….to jsem si nadlábla bříško. Kolem 23 hod jsem se doplazila domů a začala jsem očisťovat sebe a oblečení od bláta a šmíru a v jednu jsem zalehla do postele se sušenkami a pak nemohla usnout, jak jsem byla rozpumpovaná ze závodu. Čistý čas bez defektů jsem měla 2 hod 43 min, prům. rych. 29,4, oproti loňsku zlepšení, takže spokojenost. Příště jedu zase i kdyby měli trakaře padaly :o)
Ježek –
Doksy - peklo severu
Poslednich 14dni to bylo treninkove slabe (dolecovani zraneni). Ale jak rika klasik:"Rozkaz znel jasne..." - vydrzet s balikem pod Repin. Jeste pred startem se s Pepou Komarkem bavime, zda jet ve veste nebo ne. Nakonec volime jet ve veste, coz se pozdeji ukaze jako chytry napad
Par minut po startu se objevuji prvni kapky a o chvili pozdeji uz poradne leje. Hlavou se mi honi myslenky na Sudety 2006 a snazim se jet opatrne. Jedeme s Kubajzem na chvostu baliku. Stejne jako minuly rok predpokladam, ze az do Cicelic se pojede pohoda a v kopci to zacne. Takze se nesnazim byt za kazdou cenu uprostred baliku. Za nami uz jen policejni motorka a pak uz jen nervozni ridici. Aniz bychom to s Kubajzem tusili, prave oni rozhodnou...
Jet v haku je uplna ocistna kura
Od zadnich kol strikaji gejziry vody a tak nejedeme uplne v haku a naskakuje nam mensi dira. Predjizdi nas policejni motorka, coz ridici za nami berou jako signal nas take predjet. Tim se vsak auta dostaly mezi nas a balik. Auta nas tak totalne odrizli od baliku. Vzteky jsem byl bez sebe, takova blba chyba!!! Snazime se balik dojet, ale ridici nas nepusti, naopak nas malem jeden srazil. Policista na motorce se zase zarazuje za nas. Motorka pendluje mezi chvostem baliku a nami. Do toho ty auta, no bordel :-/ Z tohoto pohledu to bylo minuly rok zvladnuto lepe a policie nepustila "do baliku" zadna auta. Ale za to nemohla ani tak policie, jako spis bezohledni ridici... Naopak, Doksy povazuju na bezkonkurencne nejlepe zabezpeceny zavod!!! Pred Vsetaty se motorka odpojila a tak byl klid dojet si par odpadliku. Ve Vsetatech se formujeme do skupinky.
Kopec v Cecelicich se jede dobre. Potkavame v nem Bigmiga, asi ma defekt. Pred prejezdem v Bysicich to ubrzduju s problemy. Kolo na mokru pekne tancuje. Kopec v Bysicich taky bez problemu a s Kubajzem jsme odskocili zbytku skupinky. Na Mladoboleslavske s Kubajzem spolupracujeme a dojizdime dalsi odpadliky. Me ze zimy chytaji krece do holeni! To jsem jeste nezazil
Kubajz jezdi sjezdy taky opatrne, coz mi vyhovuje. Ve stoupani v Repine nas dojizdi celo 2.baliku. Na vrcholu nas dojizdi i dalsi. Periferne registruju Astrala. V Kubajzovi chytly saze a vydal se za Astralem. Zustavam s dalsimi dvema zavodniky, kteri se nechaji ode mne tahnout. Ve Stremech se pres nas prehnali dalsi zavodnici z 2.baliku. Snazim se jich chytnout, ale moje kukačky ozivly, maji stejny napad a skoro jsem skoncil v protismeru
Ve sjezdu do Kokorinskeho udoli dojizdim Kubajze a v udoli se opet formujeme do skupinky. Spolupracujeme, obcerstvuju se. Kubajz rika, ze Romanov pojede na "malou" a ze by jsme meli setrit sily.
Kdyz uz jsme tesne pred Romanovem, zjistuju, ze mam defekt predniho kola. To je fakt pech! Zrovna kdyz uz to zacalo byt zajimave, tak defekt. Zastavuju a menim dusi. Mam zmrzle prsty, takze mi to jde jak psovi pastva. Mezitim co menim, tak me miji dalsi a dalsi zavodnici. Zahlizim Diabla, Icemana, Hrusku... Nalada na bodu mrazu...
Defekt opraven a pokracuju. Behem vymeny jsem pekne vytuhnul a tak Romanov se mi jede ze zacatku hodne blbe. V serpentinach je to uz trochu lepsi a na vrcholu jsem zase v provozni teplote
Na vrcholu dojizdim Alenu Štysovou a jedeme spolu do Mšena. Ve sjezdu me predjizdi, protoze jedu jak slimák
V zatacce pred Skramouší Štysová zastavuje u doprovodného vozidla, asi defekt. Před obcí Lobeč mne predjizdi "moje oblíbené" doprovodné auto ze Slap
Řidič se mne ptá, zda jsem nevidel Cancellaru...
Stoupáni k zámku Lobeč mě opět zahřálo
Ve stoupání na Nosálov dojízdim dva jezdce ve zluto-modrych dresech (CKKV a Varta?). To uz za mnou jede i muj Johan Bruyneel, resp. kolega z prace, ktery ridi moje auto a jako byvaly "ex-profík" se pry hodne nasmal, kdyz videl nasi trojici, jak se neni schopna zformovat a spolupracovat. Ja jsem z toho byl take zmatenej, protoze dvojice jela-nejela. V kopci tesne pred Nosalovem mi dosla trpelivost a slapnul jsem do toho. JENZE, za Nosalovem byl dlouhy, rychly a zatackovity sjezd. Takze nastala trapna situace, ze me dvojice opet predjela
Rezignoval jsem, a az do Zdaru jsem jen tocil nohama. Svemu "Bruyneelovi" jsem tak dopral vesele chvilky
Byl na nas pry pohled k popukání...
Kousek za Zdarem jsem vsak videl lakadlo - oranzovy dres. Srdce mi zaplesalo, ze dojizdim nejakou Slapku a dojedeme spolu do cile. Kousek pred Zdircem ho dojizdim, a on to Hruska. Prohodime par slov. Rika, ze ma uz druhy defekt a kolik pry je to do cile. Rikam, ze 5km. Mezitim dorazi i dva "zluto-modri". Jeden z nich za to bere a ujizdi. Vymackavam ze sebe zbytek sil a pred cilem dostihnu uz jen jednoho. A jestli pojedu Doksy pristi rok? Urcite, je co napravovat!
Na zaver chci poděkovat svému "sportovnimu riditeli" za fotografovani a fandeni na Repine a Romanove. A take za jeho kriticke pripominky k memu umeni jizdy ve skupine
Johny –
Seznámení s klasikou
Jako naprostý zelenáč jsem letos měl jet slavný závod Praha – Doksy úplně poprvé. Kamarádi mě od začátku strašili, jak těžký závod to je a na co si dát pozor, aby člověk dojel zdravej a se vztyčenou hlavou, ale ani sebe lepší instruktáž mě nemohla skutečně připravit na to, co mělo přijít.
Cesta na start naší odnože šlapek z polabí byla zajištěna samozřejmě vlastní silou. Hned po prvních kilometrech bylo jasné, že dnes to rozhodně nebude žádná brnkačka. Foukal silný vítr a nebe se tvářilo, jakoby nám každou chvílí mělo spadnout na hlavu. Za celou cestu, ale nespadla ani kapka a tak jsme tajně věřili v podobné počasí i během závodu. Už daleko před Třeboradicemi nás vítal komín místní teplárny, pod nímž na parkovišti bylo naprosto přecyklizováno. Míhalo se tam desítky různých dresů v jejichž spleti byli asi nejčastěji k vidění žlutomodré trikoty pořádajícího týmu CKKV se neztratila ani Vinohradský typicky oranžový. Všichni spojovalo nadšení a dobrá nálada, nikdo si nepřipouštěl, že by z těžkých mraků mohlo něco spadnout. Těsně před samotným startem dokonce dorazila dvě policejní auta, která nám měla prorážet cestu množstvím nechápavých řidičů.
Celou dobu co jsme čekali na hodinu H mě Bobek přesvědčoval, že jet v bundě je blbost a já mu bláhově uvěřil, i když jak sem později poznal by mě před tou smrští neochránil snad ani skafandr. 5 minut před startem už byla celá ta hromada závodníků včetně nás seřazena na čáře. Já s Bobkem jsme zaujmuli místo hned za Alánkem a čekali na start.
Žádný povel ke startu jsem neslyšel jen se rozjelo policejní auto a všude kolem znělo cvakání desítek pedálů. Začátek se jel v poklidném tempu, ve kterém jsem se držel za Bobkem. Po ujetí snad ani ne 2 kilometrů se z nebe snesli první kapky jako předzvěst blížících se událostí. Dalších několik kilometrů déšť zesiloval, až před Kostelcem nastalo vodní peklo. Nevědě jsem jestli na mě padá víc vody ze shora a nebo od kol přede mnou. Nit na mě nebyla suchá, přes tisíce kapek na brejlých jsem neviděl víc než obrysy nejbližších soupeřů, v botách se mi tvořil jezero neskutečných rozměrů, ale to stále nebylo nejhorší. Kousek za značkou ukončující město Kostelec nad Labem se přidali kroupy, které bodali do rukou a tváří jako tisíce jehliček. V tu chvíli jsem myslel jen na to jak udržet kolo pneumatikami k zemi a nenechat se převálcovat desítkami borců za mnou. Nestíhal jsem sledovat trať a tak kde se vzaly tu se vzaly Všetaty a déšť s nimi jakoby mávnutím kouzelného proutku ustal. Silnice, ale zůstávala pořád spíš řekou než závodní tratí. V zatáčkách to bylo cítit nejvíc. Aquaplaning ten den prostě vládl i nad těmi nejlepšími koly. Až do Čečelic jsem se držel v hlavním balíku poblíž Bobka, tam ale přišel kopec , můj největší nepřítel, propadl jsem se až na konec balíku. Kontakt s ním mi zachránili závory oznamují průjezd vlaku těsně před Byšicemi. Následoval průjezd vydlážděnou návsí a nájezd na hlavní silnici, kde se jelo celkem svižně. Zuby nechty jsem se držel uvnitř balíku a modlil se, ať tam zůstanu co nejdéle. Dlouho mi to nevydrželo, protože přišel Řepín a můj oblíbený kopec. Balík kolem mě prosvištěl a já zůstal na jeho chvostu. Stále jsou doufal, že po kopci se dotáhnu, ale na vrcholu na nás čekala pravá větrná hůrka, která byla nad moje síly. Pral jsem se s větrem sám a přitom měl balík ani ne 50 metrů před sebou. Po chvíli sem to vzdal a počkal na 3 šílence řítící se mi za zadkem. Nějak nám to, ale spolu neklapalo, takže si jel stejně každý na vlastní pěst. Sám jsem se teda musel doplácat až do Kokořínského údolí, kde se mě konečně chytil další odpadlík z balíku před námi. Ve dvou už se jelo mnohem lépe, ve velmi dobrém tempu. Tempo nám vydrželo až do vesničky Ráj, za ní na nás čekal kopec Romanov, ale ten nás nechtěl pustit bez boje. Sázel před nás jednu ostřejší serpentýnu za druhou. Vážně jsem přemýšlel, že bych byl rychlejší po svých… Těsně před vrcholem stál Orlík se svými důraznými radami, jenže mu nebylo rozuměl ani slovo, takže jsem jeho řev považoval za povzbuzení. Následná trať závodu až do cíle nás vedla zvlněnou krajinou přes spoustu vesniček bez větších kopců, ale musím přiznat, že to už jsem moc nesledoval okolí. Spíš mi stále víc docházelo, jak moc mi mrznou nohy ve vodou nasáklých tretrách. V poslední vesničce před koncem, na jejíž jméno si vůbec nepamatuju, jsme toho měli s kolegou opravdu měli oba až po krk. Fuňeli jsme jeden víc než ten druhý, ale díky pravidelnému střídání jsme udrželi pekelnou rychlost. V závěrečném stoupání ke vsi Tachov, když se ze zatáčky vynořili kužely cílového koridoru, jsem šel ze sedla a z posledních sil dupal přes cílovou čáru. Kolega evidentně tolik sil neměl a tak můj pokus o spurt byl úspěšný.
Za cílem už odpočívala hromada promodralých borců. Nejvíce ze všech byl zmrzlí asi Bobek, který už nějaký čas rozebíral dojmy s několika dalšími závodníky. Dost jsem se divil, když mi Bobek oznámil, že jsme jediné dvě šlapky v cíli. Od mého vypadnutí z balíku jsem totiž měl za to, že jedu někde ke konci startovního pole. Během chviličky se do mě dala pořádná zimnice a z letargie mě vytrhl jen příjezd rozzářeného Kapra ohlašujícího jeho úžasné třetí místo. Po něm se začali objevovat i další oranžové dresy. Dozvídal jsem další a další zprávy o pádech a defektech, které z boje o bednu vyřadili nejednoho favorita včetně Kuřete a Radka. Dlouho tenhle briefing nevydržel, protože se do všech dávala nesnesitelná zima a každý se šel raději někam zahřát.
Na závěr musím napsat, že tohle bylo těch nejtěžších 79 km, co jsem kdy v sedle zažil. Příští rok, ale na startu určitě chybět nebudu!
Kapr –
První, velká medaile
Legendární závod Praha–Doksy mě dostal dlouho před loňskou premiérou, svou historií, bájemi opředený a zdokumentovaný řadou reportů. Reporty jsem hltal na našich stránkách a na webu CKKV. Také proto jsem si nenechal ujít Velikonoční Doksy loni i letos.
Ve čtvrtek mě vedoucí pouští dříve z práce, doma sbalím batoh se suchým cyklooblečením (to jsem ještě netušil, že v cíli bude mít cenu zlata), jídlem, pitím a ve 13: 45 se v Podbrahách sjíždím s Johnym. V Brandýse čeká Bobek, také Ivan Divíšek a další borec a nabízejí nám odvoz batohů, které naloží Tomáš Vitáček. V pěti razíme Kolíkáčovým hlemýždím tempem, neboť času je dost. Ve Veleni dojíždíme Milana Nového ze Staré Boleslavi, a tak v šesti přijíždíme na prezentaci.
Bez čekání dostávám číslo 122, peníze mi půjčil Bobek, protože všechny věci mám u Vitase, ještě jsem v klidu, ale to netuším, že Tomáš přijede 15 minut před startem 2. balíku.
Konečně mám svůj batoh, převlékám se za větrem a tak si beru jenom dres a návleky na ruce.
V 15:23 se řadím na konec startovního roštu a zjistím, že mi je zima. Najednou za sebou vidím auto Induraina, hned jedu k němu a z batohu si beru slabou moiru s dlouhým rukávem, která mě později zachránila před zmrznutím. Je 15:28, konečně jsem připraven, ale byly to nervy.
Startuji na konci balíku, ale jsem v klidu, závodit se má až za přejezdem v Měšicích.
Ještě nebyl ostrý start a jedu padesátkou, to se mi nějak nezdá, ještě volám na Icemana a snažím se dostat dopředu, skokem překonám jednu vyfrézovanou díru a před odbočením na Mratín už mám čelo na dosah (v kempu jsem se dozvěděl, že už v Měšicích se dělil balík).
Začíná pršet, v Kostelci už leje, jsem durch, ale teď už je to vlastně jedno, snažím se jet tak abych nebyl sprchován od soupeřů, ale občas to nevyjde a musím si odplivnout. Ve Všetatech jedeme přes křižovatku, kde měl nedávno těžkou nehodu kamarád z CKKV František, už je doma a čeká ho operace kolena, za rok snad Doksy pojede. V Čečelicích v ostré levé pár lidí padá, stoupání vyjíždím mezi prvními deseti, nyní hlavně v klidu přejet koleje, což se daří, nejsme mladí blázni. Na hlavní v Byšicích vjíždím na špici, jede se mi v pohodě, dokonce jsme chvíli v úniku, asi ve třech nebo čtyřech. Po chvíli nás sjedou, ani nevím kolik nás je v balíku, točím se mezi prvními deseti a jedeme pokořit Řepín. Po odbočení na nový asfalt je pěkný protivítr, to znamená projet špicí a další na řadu. Mokrý sjezd do Řepína jsem si nemohl vychutnat tak jako před týdnem v tréninku se Staroboleslavákama. Začíná první pořádná zkouška, řadím se za Astrala kolem pátého místa, jedu na velkou a čekám, co se bude dít. Asi ve třetině se mi zdá, že Astral polevuje, tak ho předjedu, chytám se Dixe a doufám, že nahoře Astral nechytne díru. Uprostřed kopce dávám malou a stále se mi jede dobře, na špici registruji Radka Beneše z Jabkenic, jak se snaží vyhrát prémii (bohužel neví, že není pro nás veterány, ale pro ještě starší). Jsme nahoře a razíme dál, postupně zjišťuji, že mezi námi bohužel není Astral. Před Nebuželama se snažím jet, ale nikdo nemá zájem, tak svěsím nohy, čekám, až mě sjedou a vychutnám si krásné povzbuzení od Orlika, teď už věřím, že nás doprovodí až do cíle. Sjezd do Kokořínského údolí jedu na špici za policií svým tempem, hlavně na mokré silnici nelehnout. Kokořínské údolí je nekonečné za letního počasí, natož za zimního, jako dnes. Je nás asi dvacet plus pár borců z prvního balíku v čele s Quitem. Moc se nejede, chvíli pokecám s Vitasem, sním nějaké cukry a poprvé pořádně registruji déšť a zimu. Je to čím dál horší, tepy nízko, každý se šetří na Romanov a dává se do mě zimnice. Kupodivu se těším na obávaný kopec, aspoň mi nebude zima. A je to tady. Začínáme stoupat, ale co to, nohy mám ztuhlé a vůbec to nejede. Tak to je konec, asi to zabalím. Dávám malou, točím kadenci a po chvíli se zahřívám na provozní teplotu, myslím si, že soupeři na tom nebyli o moc lépe. Registruji značení po sto metrech na horizont a snažím se udržet čela, kde je Radek, Vitas plus dva. Chvíli jedu ze sedla, chvíli v sedle, jak se dá, musím to uviset! Držím se těsně za Dixem, který už má před sebou díru a konečně poslední levá a v dáli vrchol. Zase fandí Orlik (díky kamaráde, moc mi to pomohlo), jsme za vrcholem Dix, já a Divíšek, sjezd do Mšena jedeme naplno a v první třetině kostek docvakneme vedoucí kvarteto, Radek, Vitáček, Paudera a bílý dres bez čísla. Na horizontu kostek ssssssssssyčení, polituji Radka, to ještě netuším, že nás sjede. Valíme to v šesti lidech, jestli to udržíme, tak budu šestý, super. Jedu na špici a předjíždím osamoceného Gejzu. Před Lobčí se nějak nejede, čekám na Vitase, abych se za něj zařadil a on nikde, když se ohlédnu, tak má na nás díru (před cílem se od Radka dozvídám, že měl defekt), někdo prohodí, že nějak divně taktizuje a v dáli vidím druhou skupinu. Zbývající čtyři borce burcuji, že bychom to mohli ještě zkusit, asi to pomohlo, nikdo nic neřekl, ale zrychlilo se. Ve stoupání za Lobčí, při shození na malou, mi padá řetěz, no to snad ne, najednou mě bílý dres začne tlačit, dokud se mi ho nepodaří nahodit, díky kámo. Závodíme dále, druhou skupinu za námi nevidím, tak zatím je to dobré. Sjezd za Nosálovem jedu druhý, máme pěkné rozestupy, nikdo nepadá a začíná nejhorší úsek asfaltu. Přes mokré, tmavé brýle moc nevidím, hlavně se vyhnout velkým dírám. Tuším, že někde u Žďáru dojíždíme Alánka a pár závodníků z prvního balíku. Před Ždírcem se skoro leknu, když se vedle mě objevil Radek a hned se ptal, jestli je někdo před námi, tak ho uklidňuji, že není. Ptám se kolik borců dotáhnul a kupodivu říká, že sám a Tomáš, že píchnul. Zase je nás šest z druhého balíku, začínám věřit, že nás druhá skupina nesjede (v cíli to bylo nakonec o pár sekund). Za chvíli bude cíl a také asi dva kilometry šílené silnice. Mám vítr v zádech, na špici jedu padesát, chci odstřídat, jedu levá, pravá, levá, pravá ale všichni za mnou jako přišití, nikdo nechce tahat, má to jedinou výhodu, aspoň vidím díry. Najednou syčení, dnes podruhé a zase Radek, necelé dva km do cíle. Podařilo se mi dostat na špici Pauderu, jsem za ním, chce odstřídat, ale vracím mu to, mě také nevystřídal. Cíl je za zatáčkou, taktizuje se, nedá se nic dělat, budu muset do spurtu. První začal Paudera, za ním nastoupil Dix a já. První dva se mi vzdalují, síly dochází, sedám si na sedlo, to se nedá. Přejíždím číslo 200 na asfaltu a jsem stále třetí, kde je ten Divíšek a bílý dres, nemám sílu se ani ohlédnout. Hlava posílá tělo znovu ze sedla, vždyť jsou to DOKSY a támhle u čáry visí bronz. Parodií na spurt projíždím cílem, našrot, ale bronzová euforie vše přebíjí. Jsem v transu, nemohu tomu uvěřit. Plánovaný okamžitý návrat na kole padá, bednu si přece nenechám ujít. Čekání na Induraina bylo nekonečné, plných 60 minut, naštěstí je tam Orlik, zapnul topení a tak se s Bobkem a Johnym hřejeme v jeho autě. Konečně přijíždí auto s batohy. Po převlečení Orlik veze polabské Šlapky domů, já se domlouvám s Bobkem, že pro mě večer přijede. Na samotku jedu do kempu, v Doksech chvíli bloudím, ale za chvíli jsem v restauraci. Před vyhlášením si znovu oblékám půjčený, špinavý, promočený, oranžový dres, ale bronzový stupínek krásně hřeje.
Když mi to vyjde, tak za rok o Velikonocích a poslední čtvrtek v květnu.
Děkuji Orlikovi za fandění po trase a Bobkovi za luxusní odvoz domů.
P. S. Vím, že nebýt defektů Radka a Vitase, tak jsem na bedně nestál.
Quit –
Obrazy z Doks....
Crazy Bike Entertainment uvádí,
Masakr v Doksech
Scénář:
Obraz 1.:
Vstávám, včera mi celý den bylo blbě. Úterní pracovní chlastací bowling mi dal pěkně zabrat. Rozloučení s projektovým týmem a navíc moje nedávné třicátiny se ukecat nedají. Těch panáků bylo fakt hodně a horší je, že mi ty Krvavé záda zachutnaly. Důsledkem toho jsem celou středu trpěl, místo večerní projížďky jsem si dal jen procházku z Florence na Václavák a ta mě tak zmordovala, že sem v metru málem usnul... Dnes ráno už alkohol necítím, ale vstávat se nechce.. Naštěstí mám dnes volno, pracuji z domu...
Obraz 2.:
Krátce po poledni si dávám picu, nějak nemám chuť k jídlu.. Do elasťáků se mi vůbec nechce, celý den mi byla v pokoji zima, tak se oblékám skoro jako v zimě, dlouhé kalhoty, a neprofuk bunda... Fakt se mi nechce, nejradši bych nejel, venku fouká, za oknem vidím 12st., na nebi se maluje déšť... Jediný důvod jet je Kolíkovo pravidlo: nejlepší trénink je závod a 80km v Doksech bude na další maratony ta nejlepší příprava... Tak honem na kolo a už vidím Ice. Jeho opálené štíhlé ale vymakané lýtka mi kmitají před očima a v kopcích Ice na kole krásně a lehce tancuje, až mi připomíná Armstronga v dobách své slávy. Brzy mi začíná být pěkně vedro (jak jinak...) ale aspoň se svaly pěkně prohřejou...
Obraz 3.:
"Matylda" z CKKV (teď mi úplně vypadlo, jak se vlastně jmenuje, ale když ji vidím, jako první mě napadá jméno Matylda) na startu hlásí, že za Hovorčovicema je zfrézovana cesta... Tak tam prý pojedem jen 20 a závodit se začne až za přejezdem... Aspoň bude čas se rozjet, říkám si. Vůbec nevim, co od sebe čekat... Nijak zle se mi před startem nejelo, ale když sem párkrát šlápl rázněji, únava byla znát... Tak jedem, nějak to dopadne... 5 minut po startu začíná pršet... To nám to začíná... Snažím se držet co nejvíc vpředu... Už sou tu ty díry z frézy... Je to o hubu, ale žádný průser nevidím, kolem mě jedou všichni rozumně... A jsou tu koleje a už se jede... Hlavně držet balík, jede se mi znatelně líp než loni, takže se držím. Zaváděcí auto pořád vidím v dohledu... Postupně se krystalizuje nějaká druhá grupa a v té se držím na hranici zakyselení... V jednu chvíli, když sem na druhým fleku nás ale předhání nějaký Vokolek po defektu... Borec na špici hbitě reaguje a hákuje ho... Já sem zaspal... Nějací borci za mnou se pokouší je sjet... Balík se nám trochu rozpadá, zbývá nás tak 5. Někde před Čečeliceminám ještě 2 ujíždějí, ale jet za nimi se nepokouším, musím trochu srovnat dech, abych v kopci neodpadl...
Obraz 4.:
Na Boleslavské začínám věřit v dobrý výsledek.. Tuším, že za mnou je ještě hodně lidí, jede se mi dobře, nohy kmitají pěkně. Společnost mi dělá borec ze SOSu a ještě jeden z Kolína.. SOSák jede dobře.. Sice nemluví, ale jede čitelně a neblázní... Ten druhý kolem nás ale nějak plápolá, ve sjezdech jede pomalu v kopcích se kolem nás prožene, abychom ho na vrcholu stejně dojeli... Chvílema bych možná jel i rychleji, ale sám se na nic nezmůžu. tak si děláme tempo se SOSákem... Jezdí Skvěle z kopce... Já zase více tahám stoupání, ale střídáme pravidelně. Díky super sjezdům nakonec kousek před začátkem Kokořínského údolí sjíždíme skupinku 4 borců. Začínáme točit, je to fajn... FAJN...??? Pominu-li téměř neustávající déšť a vítr, jede se super... V háku je to jako jet za hadicí, která chrlí vodu přímo do ksichtu... Sem totálně mokrý, v zubech mi skřípe písek. Začíná mi být i zima... Nemůžu se napít, protože zmrzlé ruce neumí zmáčkout bidon... Je to paradox, ale já se těším na Romanov... Snad mě zahřeje...
Obraz 5.:
V půlce Kokořínska nás dohání čelo Ctihodných. Náš 7-miBalík se rázem vstřebává do jejich velké skupiny a hned se jede rychleji, ale s menším úsilím... Cesta k Romanovu utíká rychle... Jet dva fleky za Kaprem je super pocit... Tenhle pán se v balíku pohybuje jak ryba ve vodě
A jsme pod kopcem, De se na to.. Kopec odděluje zrno od plev...
, čelo mi uniká, ale myslím, že dost lidí nechávám i za sebou... Po 100 metrech čárované stoupání rychle utíká. Získávám novou společnost, s kterou vyjedu až nahoru a pokračuju dál. Další stoupání nás znovu dělí, ale pořád sem na tom celkem dobře, přijde mi, že spíš odpadají jiní, a já se držím, ovšem popravdě, vlastně ani nevím, snažím se jet strojově a jediné co sleduju je cesta předemnou.
Obraz 6.:
Ve sjezdu za kostkama už nic necítím, sem jak vodní muž. Voda se stala součástí mého těla... Už jedu jen ve dvou, někoho sme setřásli... Najednou se prosviští Astral s nějakým borcem. Odvážným sjezdem je docvakávám a jedu s nimi... pořád to jde.. Pak ale přichází ta špatná cesta a z roviny se to mění opět v mírné stoupání... Díra vedle díry, jedu opatrně, nechci defekt, a tak Astral odjíždí a za ním i ten, komu sem s ním ujel. Už jedu sám... A cíl v nedohlednu... Tuhle část si už nějak neumim vybavit, ale vzpomínám si, že loni mě to tady už strašně štvalo a nebavilo... A je to tu zase... Ztrácím morál, nohy tuhnou, je mi zima. Už to musím dojet. Vidím Bezděz, musí to být kousek... Dojíždí mě jeden z těch co sem mu ujel... Kolik ještě, ptám se ho, prý 6... Nekonečných, jako nudle táhnoucích se 8 km, to ještě odtamtud bylo... Ten konec Doks je naprosto k ničemu... Žádný kopec, žádný sjezd, jen odporně se vlnící debilní cesta přes pole, která absolutně neutíká a každá zatáčka mi připomíná konec... Už nadávám. Ten co mě dojel je kousek předemnou, ale já nemám ani chuť ho sjet... Je mi už všechno jedno... Agonie... Konečně cíl... Čas přes 2:30.. V průběhu sem čekal lepší..
Jel sem na možnosti parádně, ale ten poslední úsek mi vzal možná 3 minuty... Ale i tak jsem vyhrál - sám nad sebou...
I samurajové si tréningem posouvají práh bolesti...
::
Propozice ::
Diskuze ::
Celkové výsledky ::
Foto CKKV ::
Reportáž Marhi (KPO)
