Na závody Masters mě již několikrát zval Malina. Nejel jsem zatím žádný, protože ze slova Masters jde respekt a je jasné, že tam moc turistů jako já nestartuje. Tentokrát jsem své rozhodnutí změnil zejména proto, že bylo přihlášeno docela dost šlapek a Kubajz, který konečně úspěšně odmaturoval zatoužil na tento závod jet a potřeboval řidiče. Den před startem jsem byl "vytočit" nohy na Dabu do Milešova, takže příprava jak má být
.
Trať jsem moc nestudoval, jen jsem slyšel od Kubajze, že se tam jezdí dost přes 40km/hod, ale to je měřeno Malinovým výkonem takže asi tak. Roviny moc v oblibě nemám a kdyby foukal vítr, skončil bych nejspíš někde kolem prvního okruhu, ale jet závod v takovém tempu bylo přeci jen silné.
Cestou k presentaci jsme trochu bloudili, ale díky šestému smyslu Kubajze (nebo spíše autu s kolama na střeše) jsme na presentaci dorazili hodinku před startem. Na presentaci akorát došly přihlášky k závodu, musel jsem tedy asi dvacet minut čekat než pořadatelé okopírovali další. Díky čekání jsem se mohl pozdravit s Astralem, který mi chtěl podat komentář k mému reportu z Milešova, Míšu, která jako vždy rozdávala dobou náladu, Krupiho, který se vrátil ze šumavského soustředění, Rendu, kterému jsem mohl předat plášť (den před startem mu "kvalitní" Ultremo odešlo), s Malinou z kterého trískala chuť si zazávodit, prostě to uteklo rychle. Na rozjetí jsem vyjel s Kubajzem s kterým jsme po chvíli dojeli sebevraha Malinu (opět bez helmy) a i když jsme jen točili vzduch cítil jsem, že včerejší Daba nebyla jen projížďka, nohy byly těžké. Pozitivně jsem vnímal detailní popis trati od Malinyi, taktické rady typu: Nebuď vzadu nebo Ti to cukne a máš po závodě, zakuklej se apod. Nešlo mi to dohromady, vepředu, zakuklenej, ale říkám si, že to zkusím co to půjde.
Start se nám opozdil asi o dvacet minut, náš balík M30 čítá něco přes 30 kousků a je fakt, že moc turistů kolem sebe nevidím. Řadím se asi dva lidi za Bobka, rakeťákovi to lítá když se ho budu držet, bude vše ok. Hned od startu se jede pohoda, tep není u mě po startu moc určující, protože už na čáře mám 150, tento pocit nemám sám, celé okolí si povídá jen pan Zahrádka přijel závodit tak odjíždí myslím, že s Beedou. Balík je naprosto v klidu. Dívám se na okolní tachometry jakou jedeme rychlostí, spíše se mírně točíme kolem 40km/hod. Čekám na magnet o kterém mi vyprávěl Malina, že sice není prudký, ale jede se přes 40, takže umí být hnusný. Nakonec se ho dočkám, přišlápnu si tedy, dostávám se někam kolem desátého místa, ale jede se pohoda, vracím se nazpět do sedla, podřazuji a jen točím, hm magnet pryč a nic se nestalo. Následný sjezd se jede na volnoběh, když si přišlápnu jsem z ničeho nic na špici, vesnici projíždím už v tempu, přichází ostrá pravá a stojka (o té Malina také vyprávěl), věděl jsem, že není dlouhá, nechávám tam převod z roviny, jen chytám berany za spodní oblouky a makám, výsledek všeho je, že jsem nechtěně v úniku
\ , kašlu na to a nechám se procedit do balíku. První kolo jsme obkroužili za 30minut.
Druhé kolo pokračovalo v trendu prvního, Bobka vidím stále častěji na špici, patří mezi vyvolených pár jedinců, kteří se starají o tempo. Začínají přicházet nástupy, ale vše se rychle a celkem v poklidu sjíždí. Zezadu se ke mě přiblíží Melšák z Endurainingu, celý vysmátý, říkám si co tady dělá na startu mu dvakrát praskla duše a vida je tady mezi námi, dojel nás? má o kolo méně? nevím, ale je fajn, že jet tady. Už ani nemám přehled jestli je někdo v úniku před námi, sleduji kolem sebe nudící borce typu Novák z Viessmanu, Vítek Mužík z All trainingu a jiné známe z UACu. Také se párkrát objevím na špici, ale moc mi to nesvědčí přeci jen máme před sebou ještě tři okruhy a Melšák mi sliboval, že závodit se teprve začne. Vlastně on se osobně postaral o pár nástupů, které vždy balík natáhnuly. Magnet už byl cítit a 40km/hod se jel, stojka byla zase odpočinková. Nastoupilo se až v poslední zatáčce před cílovou rovinkou, kde mě stálo dost sil neudělat díru.
V třetím okruhu začala ta pravá silniční cyklistika. Nevím jak je to možné (později jsem slyšel, že když byl Zahrada v úniku tak ho pořadatelé navedli špatným směrem), ale kde se vzal tu se vzal Zahrada z Pinarella. Po mé levici se začal budovat vláček s vagonky, Mužík, Novák, Zahrada, Treml a začínal nabírat rychlost francouzského TGV, zařadil jsem si 50x12, chytil se spodních oblouků a čekal cuknutí, které samozřejmě přišlo. Díky této reakci jsem nemusel nic lepit a krásně se vyvezl. Za námi byla najednou díra kolem 50m, ale po pár stovkách metrů jsme zase byli jeden balík. Klid netrval dlouho, zase nastoupil někdo v repre dresu, zatím všichni z TGV a já blbec turista taky
. Už jsem si opravdu začínal dávat, magnet byl opravdu na krev, točil jsem 50x13 takže přes 40km/h se jel
, na vrcholu se tentokrát tempo nedrželo, ale ještě se zvýšilo a můj kompakt začínal nestíhat, ještě, že přišla zatáčka a tempo se zklidnilo. Teď už nemá cenu popisovat každý nástup, zaprvé si je všechny nepamatuju, zadruhé byly skoro každých 500m, nejčastěji zlobily vagónky TGV z UACu a borec v repre dresu. Od toho jsem na konci třetího okruhu dostal pěkně vynadáno ať se vepředu nemotám, no nechtěl jsem tahat, držel jsem se Malinových rad, být ve předu a zakuklenej! Jakmile jsem byl okolo třetí figury, přehodil jsem vyhýbku do couvající koleje po mé pravici a to se mu nelíbilo.....Tempo nám zaručilo zdolání okruhu za 24minut...
Ve čtvrtém okruhu se už nepouštím spodních oblouků říditek, používám pouze tři poslední pastorky a jedu šrot. Dokonce mě napadá, že v magnetu tento TGV vlak opustím. Od této myšlenky mě velmi rychle odrazuje Renda, který se objevuje vedle mě
. Bobek stále hýři aktivitou, sjíždí všechny ty nástupy, já se zatím propadám někam k Novákovi a spol. kteří jen točí nohama a nástupy je nechávají v klidu, protože vždy se to sjede. Škoda, že jsem na tento způsob nepřišel dříve, jedeme ještě rychleji než třetí okruh, ale rovnoměrné tempo svědčí mým nohám lépe. To sjíždění všech nástupů v třetím okruhu mě docela vysílilo. Jedu tedy jako Novák, když se zvedá, zvednu se taky, ale spíše si vše kontroluje a to mi vyhovuje. Při průjezdu do posledního okruhu si připadám jako na Tour, zvoní nám zvonem, točím 50x12, krása, právě proto mě ta silnice baví.
Když opouštíme Zavadilku tempo upadá, balík se začíná šetřit na závěrečný spurt. Cítím se v pohodě, jedu pěkně v lajně, už necouvám, ale nechám se dovést až na špic a chvíli potahám, Bobek se stále pohybuje v top ten, Renda jede profesorsky vzadu. Vybírám si borce na Tarmacu za kterým je pěkná vzduchová kapsa a jen se vezu. Na pulsmetru vidím, že máme za sebou něco přes 2hod. Průměrná tepovka je na úrovni ostřejšího tréninku. Blížíme se k magnetu a před ním bych nerad byl vzadu, čekám, že tam se za to vezme a nemusel bych to přežít. Šinu se po levé straně dopředu a do balíku se schovám až když jsem okolo patnáctého místa.
Borec za kterého se řadím najednou nastupuje, zvedám se taky, řadím 50x12 a točím, ale on najednou brzdí! Jsem rozjetý a nevím proč, ale moc nebrzdím jen spoléhám, že ho nějak objedu a setrvačností se vrátím za něj, ale špatně jsem si to spočítal a škrtám o jeho zadní kolo, přední kolo se zkácí k zemi a už jen letím a slyším co jsem za ču..., dopad byl k mému překvapení docela měkký aj en jsem čekal až se tělo zastaví, nikdy bych nevěřil, že se po asfaltu dá jezdit jako na trávě nebo na sněhu
. Ještě cítím jak mi do kola někdo naráží a letí taky. Byl jsem vepředu takže když zvednu hlavu vidím jak se na mě řítí zbytek balíku, choulím se do klubíčka a čekám kdo to do mě narve, naštěstí všichni to zvládli a pěkně mě objeli. Když jsou všichni v tahu můžu zkontrolovat situaci kolem sebe. Vidím koleno, loket od krve, roztrhaný nový, krásný, oranžový dres a kolo tak dva metry ode mě. Zvedám se a zkouším nasednout na kolo, ale říditka jsou otočená o 180 stupňů, přední kolo je prázdné, osmička je taková, že se ráfek nevejde do brzd. Kašlu na to a lehám na silnici. Po chvíli zastavuje za mnou auto a nabízí mi, že mě odvezou do nemocnice. Nepřipadám si, že je to nutné, poprosím tedy jen, jestli by mohli zavolat pořadatelům a zajistit odvoz do cíle. Asi za minutu přijíždí pořadatel, nakládá mi kolo a mou maličkost, jen si držím ruku pod loktem abych mu neušpinil auto od krve. Hlavou se mi honí co jsem za pako, spadnout na rovině a vlastní chybou to se může stát jen turistovi (večer při sledování Tour de France mě uklidňuje, že padají také profíci), ještě že to neodneslo více lidí! V cíli se už o mě starají paní doktorky, předhánějí se, která mi na lišeje vyleje více peroxidu, no moc je zrovna nemiluju a když mi začnou z lokte seškrabávat asfalt jsem rád, že jsou u mě kluci Malina, Diablo, Pebe, Bobek, Kapr, Kubajz a nemusím myslet na bolest, ale můžu si s nimi povídat. Hold stárnu a už mám práh bolesti mnohem níž, než když mi bylo dvacet. Ještě mě pobavilo jak se paní doktorky dohadovali, jestli ta kůže je spálená nebo roztržená, jejich teorie jsem fakt nechápal. Byl jsem pochválen, že mám krásně oholené nohy a tím si zkrátím dobu hojení a jim ulehčím práci
Holky se o mě postaraly hezky, dostal jsem na doma hromadu obvazů a polštářků. Diablo se mi postaral o kolo a nabídl mi odvoz až domů, díky, díky.
Rány už nebolely, šel jsem tedy zaplácat rakeťákovi Malinovi, který vyválčil bronz, Míše, která brala zlato. Strašně mě mrzelo, že jsem nedokončil svůj první závod v kterém bych měl průměrnou rychlost hodně přes 40km/hod a nemám ani jeden bod do Šlapky roku!
Cestou domů mě začala bolet třísla, nechápal jsem z čeho a nepovažoval jsem to za důležité. Volám do práce, že si beru den dovolenou. Do večera se bolest v tříslech začala stupňovat a až na noční nátlak Kuřete, jsem ještě v noci absolvoval výlet do Krče, kde mě důkladně prohlédli a potvrdili natažena obě třísla. Vyfasoval jsem berličky a čeká mě čtrnáct dní snad ne déle bez kola, šlapek, práce. Doufám, že nepřijdu o Krále.
