Sobota 31.5. 4:30. Zvoní budík. Do háje, kam já blbec jsem se to zase přihlásil, kdybych radši zůstal doma. Tyhle myšlenky mě vždycky provází, když musím na závod brzy vstávat. Zároveň ale vím, že to za chvíli odezní a až se proberu, bude to parádní den. V pět sedám do auta a pár minut před šestou už parkuju před klatovským bazénem. Zatím je tu víc lidí spících na karimatkách než aut, ale to se za chvíli zcela změní. Vyzvedávám číslo a pomalu dávám dohromady kolo a převlékám se. Na rozjetí a kontrolu kola si ještě projíždím poslední kilometr tratě přes Tajanov a zahrádkářskou kolonii až do cíle. Až tady totiž budu po poledni spurtovat ve skupince, bude se mi znalost dojezdu hodit a pár lidí ještě předjedu !!!
V sedm patnáct se zařazuju do první vlny, za sebou na začátku druhé vlny vidím oranžisty, pozici mají dobrou, až se těsne před startem balíky spojí, budou skoro u mě. Poslední minuty před startem na mě tradičně padá nervozita, promítám si předchozí ročníky, vždyť na startu dlouhé trasy MTB Krále stojím už po šesté, už bych měl pomalu nárok na věrnostní slevu na stratovném
V sedm třicet je odstartováno a jedem. Z náměstí se vyjíždí netradičně hned vlevo směrem na Činov a úvodní kopec hned dělí peloton podle výkonosti. Na konci Klatov projíždíme kolem areálu bývalých kasáren, kde byl v září start a cíl zmoklého a zmrzlého silničního Krále, v hlave si přehrávám ten závěrečný spurt naší skupinky a průjezd cílem ruku v ruce s Kolíkáčem. To teď mi zima rozhodně nebude, teploměr už teď po ránu ukazuje 19 stupňů a bude hůř. Asi na čtvrtém kilometru těsně před vjezdem do terénu mám lidi před sebou jako na dlani, ze zvědavosti si měřím odstup na čelo, který je pouze 30 vteřin, no sjíždět to ale nebudu J. Po nájezdu do terénu se mi už trať splývá, vůbec nevím kde se nacházím. Je to skoro pořád do kopce, celkem dost lidí mě předjíždí, pořád čekám kdy mě docvaknou i Mlhoš s Jestřábem, vždyť byli kousek za mnou. Jede se mi dost ztěžka, cyklistického tréninku bylo díky přípravě na běžecký maraton trochu méně, k tomu to horko a dusno, nic moc pocity. Snažím se jet tedy svoje tempo, cíl je ještě moc daleko a těsně před ním je ještě ten šílenej kopec Bítov, kde jsem loni úplně vytuhnul a v noci se mi o něm i zdálo
Snažím se co nejvíc pít, dneska nás čeká peklo, proto opět po letech zastavuju už na prvním bufetu na 25km v Chlistově a beru pití. Dál je to pořád do kola, dlouho, dlouho se šlape do kopce, pak sjezd, mnohdy technický a zase do kopce. Až když je tu vesnička Nemilkov vím co mě čeká. Máme za sebou 40km a před sebou dva tradiční pověstné brody. Loni jsem je oba za aplausu diváků dal, letos ani jeden L. Potom zase stoupáme a je tu rozdělení tratí. Co čeká jezdce na krátké, kteří tudy za pár desítek minut pojedou nevím, krátkou jsem nikdy nejel, ale co čeká nás vím naprosto přesně. Kopce a zase kopce. V lese to ještě jde, ale nejhorší jsou ty výjezdy po loukách. Ono to opticky vypadá, že to moc velký kopec není, ale při pohledu na HAC, který ukazuje klidně 12-14%, navíc podklad je měký a tak rychlost je někde kolem 6km/h. Když do nás navíc pere sluníčko, nehne se ani lístek, tak ze mě teče pot všemi póry. Ty louky jsou na Králi snad to nejtěžší. Po vjezdu do lesa asi na 50km mi konečně připadá, že jsem se trochu rozjel. Pár lidí předjíždím, hlásí se ke mně i kolega s číslem 101 (já jsem měl 102) se kterým jsem loni dojel do cíle a chvíli jsme si potom pokecali, vzájemně se stěžujeme na horko a že nás pořád někdo předjíždí. On nakonec dojel 97, tak ta naše pozice nemohla být tak špatná, já v tu chvíli tipoval nejlíp kolem 200 místa, spíš ještě horší. Vyjíždíme na Svinenský vrch, nejvyšší bod závodu a přes Keply, kde vzpomínám na sviňské počasí v září , kdy tu pršelo, byla mlha a foukal vítr (co bych dnes za takové počasí dal, prostě mi asi zima víc vyhovuje), sjíždíme odpočinkovým sjezdem až na 60km na bufet Jesení. Tam beru pití, něco k jídlu a už po druhé mažu řetěz.
Asi po třičtvrtě kilometru končí poklidný závod a začíná to být konečně trochu zajímavé. Defekt zadního kola. Slézám a okamžitě mám kolem sebe obrovské hejno much. Kdo jste jel předloni Rampušáka, jistě si vzpomínáte, jaké to bylo při výjezdu na Šerlich, mě tam málem odvezli do blázince. Zkouším co nejrychleji vyměnit duši a nafouknout. Pumpička ale odmítá spolupráci. Kolem ventilku mi to neustále uchází, vzduchu ten krám taky zrovna moc nefouká. Asi se všude dostal bordel na jaře při tom šíleném bahnitém „závodu“ Plešivecká držka. Navíc při pumpování musím, neustále poskakovat a všelijak se hýbat, jinak po mě hned lezou mouchy a koušou mě hovada. Zpod přilby stékají proudy potu, fakt zážiteček. Po deseti minutách usilovného pumpování a tancování mám asi polovinu potřebného tlaku na další jízdu. Dále však píst uvnitř pumpy přestal postupně fungovat úplně, těsnění pompičky u ventilku taky netěsnilo, takže po dalších deseti minutách pumpování mám kolo opět úplně prázdné. Jsem na infarkt. Žebrat o pumpičku od ostatních se mi nechce, stejně je dvacet minut v háji, tak jdu pěšky s kolem zpátky na bufet. Potkávám Mlhoše a za chviličku i Jestřába. V servisu foukám kolo a pak doplňuju energii. Při pumpování a poskakování, kdy jsem se pohyboval kolem AnP se mi totiž značně snížily zásoby glykogenu, s tím jsem nepočítal.
Bez nálady a se ztrátou 35 minut pak pokračuju dál. Na původní výkon už nemám sílu se rozjet, ne že bych během pauzy vychladl, to v tom vedru nejde, spíš naopak, ale už mi prostě chybí vůle pokračovat v maximálním tempu dál. Teď už jen doufám, že při troše štěstí dojedu na dalším bufetu Jestřába a trochu mu pomůžu. Na 80km na bufetu Běhařov se to opravdu děje. Jestřáb si u servisu nechá mazat kolo, u toho popíjí pivko a vypadá v pohodě. Pivečko taky dávám a společně pokračujeme dál. Na rovinkách (kterých je na Králi minimum) to celkem slušně rozjíždíme, předjíždíme dost lidí a blížíme se k obávanému Bítovu. Když už přijíždíme k hlavní domažlické silnici za kterou už ten kopec začíná, najednou rána jako z děla a během setiny vteřiny jedu po ráfku. Praskl bok pláště, patka zůstala v ráfku a z díry koukají nítě. Konec. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Plášt přefouknutý nebyl, dal jsem tam 3,5 atm, přitom max je 5,5atm. Nechápu. Jestřáb se snaží něco vymyslet a pomoci mi, posílám ho pryč, ať neztrácí drahocené minuty, že se do Klatov nějak dostanu, ale nemůžu ho odehnat
Nakonec to řešíme tak, že u pořadatele na hlavní silnici nechávám kolo a jedu do Klatov stopem. Naštěstí hned první auto zpocenému, špinavému, smradlavému zoufalci zastavilo (divím se, že si někdo do auta může něco tak odporného naložit), nechávám se vyložit ma kruháku u kulturáku, sice řidič se nabízel, že mě hodí až k bazénu, ale díky alespoň za tohle svezení. Chvíli jdu pěšky, pak mě ještě zastavuje sám Franta Šrait na jeho ředitelské čtyřkolce a tak poslední kilometr se vezu se samotným šéfem závodu.
Po osprchování si jedu autem zpátky pro kolo a nestíhám tak část besedy s lyžaři Bauerem, Jakšem a jejich trenérem Petráskem, kterou moderuje všem šlapkám známý Frištenský. Docela ho obdivuju, jak se lehkostí, humorem, elegancí pokládá otázky, je vidět, že se v tom vyzná, kam se na něj hrabou někteří televizní moderátoři, klidně by se tím mohl živit. Potom ještě zhodnocení závodu s Jestřábem a Mlhošem a jedu unavený domů. Musím se ještě poklonit pořadatelům, organizace na jedničku, na Králi mě nejvíc uchvacuje značení trasy. Každé nebezpečné místo označené, u odvodňovacích kanálů přes cestu na každé straně kámen stříknutý reflexní zelenou barvou, jak si s tímhle pořadatelé vyhráli je fantastické. Zabloudit člověk nemůže ani kdyby chtěl. A samozřejmě taky gratuluju všem Šlapkám, co se v tom vedru postavili na start a zdárně v parádních časech dojeli do cíle !!!
Jestli se nepletu, tak za šest let mého amatérského závodění mám ve výsledkách poprvé DNF. Jednou se s tím začít musí
Tak zase za rok, snad to vyjde lépe, ale ještě před tím v září na silnici. !!!