Akce Krakonošův cyklomaraton 2016

Akce Krakonošův cyklomaraton patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2016-08-06.

Nejdelší varianta má délku 141 km.

:: Propozice :: Celkové výsledky :: Diskuze :: Foto :: Report Standa Prokeš :: Video

Historie: 2014 :: 2015

• Čespa – Zelený mužík na trati....
  
  Zelený mužík na trati....asi tak bych shrnul svojí účast na Krakonošovi....Sobota je jeden z posledních dnů v mé dovolené, kterou jsem měl trávit balením stanu a přemisťováním se z Otavy zpět domů a následně střízlivět až do neděle. Počasí ovšem mění plány a promoklé stany narychlo balíme už v pátek. Napadá mě hloupost a místo střízlivění se přihlašuji na maraton, mimochodem můj třetí v životě..... Domlouvám se se Strejdou na odvozu a v autě mu poslušně hlásím, že kdyby mě dnes předjížděl, tak ať se nediví….. Na startu si s úsměvem lezu vedle prezidenta, pak ještě usměvavá scénka v podobě fotografky, která na mě gestikuluje a já to chápu tak,že oslovuji kolegu za mnou, že ho někdo shání…hihihi, byla to manželka od Jiruse a chtěla mě zachytit do svého foto deníčku… Je tu start, rozjíždím se a na dohled si držím Kolíkáče, jede se mi docela dobře, ale to se mění s rostoucími procenty sklonu přicházejícího kopce, začínám pociťovat svou nadváhu, kterou jsem za posledních 14 dni neuhlídal a dostal se tak vysoko nad váhový limit zápletů, jako odměnu dostávám křeče do břicha, začínám zelenat. Bolí to, ale mám stále na dohled oranžový bonbonek a jako správná včelička se ho držím. Najednou tu je nečekaný špunt-auto v protisměru, hobluji brzdové špalky a čekám ránu zezadu, ta nakonec nepřichází, ale za to se balík trhá a ty šťastnější z čela odjíždí….trvá to celé Polsko, než se sjedem a když jsme kompletní, tak zjišťuji technický problém na černém baronovi v podobě uvolněného zámku sedla. Sedlo jezdí dopředu a dozadu, naklání se kam chce, držím ho mezi stehny „ dobrá posilka hýžďového svěrače“ a rukou se snažím utahovat povolující se imbusové šrouby, respektive hlídám,abych je neztratil……nedá se sedět, balík mi odjel a tak závod pro mě skončil, dojíždím na vrchol kopce a hned u první budovy pod cestou vidím kastlík u dveří s nářadím, strhávám to tam a už laboruji,kterým plochým šroubovákem utáhnu ty imbusy, daří se tam jeden natlouct a bez přemýšlení utahuji. Sláva, sice projeli tři veliké balíky, ale mohu pokračovat, když v tom míjím Brixíka ,ten se mi snaží pomoct, vyprávím mu příběh a on mi zas odpovídá tím svým v podobě utrženého přesmykače. U jeho auta se snažím sedlo nastavit, ale šroubovákem jsem vymlel šrouby tak,že žádní ibus do hlavičky neleze, prdím na to a jedu dál…. Už sám, na dohled pár bonbonků a tak snažím se připojit, daří se a v šesti se řítíme k rozdělení trati. Zadek mi vysílá impulzy a napovídá, že se mu posed nelíbí, křeče v břiše se stupňují a já zelenám. Po rozdělení trati tu zůstáváme ve třech, tempo poklidné a já převaluji, kopu se do bachoru, musím chodit i na rovině ze sedla, kluci si povídají o Pražské, o kazetě,o převodech, o sklonu, tak místo zamávání jim říkám, že s 39x25 si vystoupím hned na začátku a taky tak dělám. Stavím u hospody, sundávám boty a tlačím, nevadí mi to, užívám si pohledů protáhlých tváří, které mi připomínají výrazy platících štamgastů v hospodě…..jsem nahoře a v hlavě přepínám na mód regenerace a do konce závodu si slibuji, že tepy nepustím přez 135/min. To se mi daří, ze závodu se stává krásný výlet a na pobídky závodníků, kteří mě chtějí pomoct nereaguji……. do cíle tak dopravím zelené tělo v oranžovém dresu.
  
  
• Dreamer – V Krakonošově království
  
  Leto se nam prehouplo do sve druhe poloviny, najednou je tu srpen a tak i zavodni cyklisticky kalendar se nam zacina zkracovat. Na treti rocnik Krakonosova cyklomaratonu se proto tesim, tech velkych zavodu uz letos zase tolik nebude. Do ctvrtka jsem se daval dohromady po nedelnim proprsenem SAC mistraku, az ctvrtecni ranni vybeh me opet srovnal a zacal jsem v nohach citit silu. Sobotni start v Trutnove je az v 10h a tak vyrazime v sobotu casne rano s Kolikacem a Czendou, cesta prijemne ubiha a zminovany blizici se podzim pripomina i ranni mlha v Polabi. Nastesti za Hradcem se rozpusti, i tak je ale po rano docela chladno a tak pri rozjizdeni zvazujeme jestli vzit navleky i vestu na samotny zavod. To nakonec nedelam a ukazuje se to jako spravne rozhodnuti, protoze uz na startu je kolem 20st. Balik zavodniku se letos opravdu rozrostl, na startu je kolem 370 cyklistu, krome ceskych polo profi teamu jako je Sparta, Whirlpool a dalsich elitaku je tu i estonsky team Rietumu-Delfin, o kterem jsem nikdy neslysel ale kteri nasledne jednoznacne tvori zavod od zacatku do konce. Uz na startu je mi tak jasne ze konkurence bude dneska velikanska ale o to vic se tesim. Konecne je tu i Jirus s kterym pojedu prvni zavod, dorazil i Cespa, to vypada ze bychom mohli zabojovat v druzstvech, protoze Kolikac nebo Czenda by nas mohli vhodne doplnit.
  
  Kratky proslov Petra Bencika a organizatoru a v 10h je odstartovano. Drzim se kolem 50. pozice, uplne dopredu to pri tomto mega baliku sice jde, ale prijde mi to zbytecne, periferne si hlidam lidi jako Standa Prokes, Vitek Novak, Beda Prucha nebo prave Jiruse, ktery nenechava nic nahode a jede pekne zabudovany v baliku par metru prede mnou. Na to jak je balik velky se jede docela plynule, pouze pri najezdu na Hradecek ses to jednou skoro zastavi a musim hodne na brzdy, nastesti nikdo nespadl. Hradecek se jede podle me hodne volne a tak i po nem je v baliku stale hodne pres 100 lidi. Druhy brdek pred Zaclerem se mi jede taky dobre, ale v naslednem neprehlednem sjezdu v lese po docela rozbite silnici peloton hodne natahuje a ja bohuzel zustavam docela vzadu. Najednou vidim ze mi celni balik odjizdi a tak nezbyva nez si zacit davat, predjizim Czendu a doufam ze si celo jeste doskocim. Kousek prede mnou je Vaclav Pivonka z JALky, ktery me v Kasperkach dal nekolik minut, takze sice vim ze jsem zbytecne vzadu, ale aspon me muze tesit ze je nas tu vic takovych, kterym to proste diky velkemu baliku lehce ujelo. Pres par skupinek nakonec doskaceme na chvost baliku a pred Polskem jsme tam. Stihnu par slov s Pavlem Kudou a uz mirime pres Polsko na Pomezni Boudy. Tuhle prvni hodinu a neco hodnotim ze se mi nejede moc dobre, nohy jako z nebes to dneska urcite nejsou, takze mam trochu obavy z dalsiho prubehu. Zacinam vic pit, davam banan, gel a cekam co se bude dit.
  
  Deje se to, ze uz pred kopcem na Pomezni Boudy se na cele jede hodne vysoke tempo a v podstate porad tak jedu za nekym lajnu, podle reportu na Roadcycling.cz je videt ze v techto mistech baliku odjizdelo par lidi a proto se porad jelo. Takze uz pod kopcem to vsechny boli, ale na druhou stranu odjizdi asi 15 nejlepsich a samotny dlouhy kopec se tak jede v pro me uz prijatelnejsim tempu. Drzim se na dohled Jiruse, Bedy Pruchy, Standy Prokese, je tu Liba Janousek, paradni spolecnost. Jak je kopec dlouhy, tak se urcite v jeho prubehu par lidi propada, ale to nemam moc cas vnimat. Nahore se jeste zmacknout a uspesne prejet tenhle kopec a zamirit zpet do Ceska. Dlouhy sjezd, kde si nas rada lidi opet doskoci a do Pece pod Snezkou je nas tak velky balik kolem 30 lidi.
  
  Prazska boudy a legendarni stoupani na ni, co k tomu rict? Hned dole radim 34x25, nic lehciho tam nemam a spolecne s ostatnimi to lameme rychlosti 11kmh nahoru. Pres 2km s prumernym sklonem 13% ale maximy ke 20% da vsem zabrat. Jirus mi odskoci na par metru hned dole v te nejprudsi pasazi. Nahore mam an nej, Libu i Bedu zasek asi 20vt, to nevypada moc dobre, dneska mi to proste tak skvele nejede. Ale bojuju co to jde, proletim pres sotku z minuleho roku, skoda ze tu neni Honzis. Rozbite cesty na hrebenu Krkonos, sjizdime se do asi peticlenne skupinky a snazime se dojet skupinu s Jirusem. To se z kopce nastesti dari a po sjezdu jsem opet tam, tady je videt ze kdyz mate pred sebou skupinku na dohled, tak to proste doda sily a da se to ve sjezdu dojet, samozrejme ale nesmite jet sam. Po sjezdu je nas tak kolem 10ti, opet si uzivam ty krasne pocity v takove skvele skupince. Navic se mi zacina jet lepe a lepe, nohy uz nejsou tak tezke jako byly. 2,5h zavodeni za nami a ja zjistuji ze jsem jeste nedopil ani jeden bidon, takze to hned napravuji, protoze sice neni zadne horko, ale pojede se kolem 4h takze by byla skoda chytit nekde krec diky nedostatecnemu piti.
  
  Kopec na Strazne vyjede nase skupinka pekne v tempu, v dalsim clenitem sjezdu to chce hlidat pozici a nenechat si to nikde ujet. Kopec na Cerny Dul se mi taky jede dobre, ale zezadu si nas prekvapive par lidi doskoci, treba prave Vaclav Pivonka. No a po sjezdu z Cerneho Dolu si nas doskoci velka skupina s Pavlem Bronisem, to je tedy neco! Najednou je nas kolem 25ti, je tu i Vitek Novak. Ta nase skupinka poctive jela, ale evidentne to bylo malo. Kratke stoupani na Hradecek a nasledny nebezpecny sjezd toho na slozeni skupiny moc nezmeni a tak uz se pomalu smiruju s tim ze klidne dojedu o 20 mist vzadu, nez jsem si jeste pred par km myslel. Na druhou stranu to az tak neresim, protoze vykon jsem podal slusny a tak jsem uz ted spokojeny. Kousek pred Trutnovem fandi Michal Kubicek, zrovna kdyz jedu na cele s Jirusem, to potesi. Citim se pred cilem dobre a mam myslenky na nejaky nastup, protoze spurtovat v takovem baliku se mi moc nechce. Pak za to ale vezmu nekdo z toho estonskeho teamu, utvori se lajna, ale protoze jsem byl v te dobe relativne blizko cela baliku, tak jsem i v lajne docela dobre. No a pak uz jenom staci zvladnout ten clenity dojezd pres kruhac, zatacky, sjezd, kostky, ostra leva, drzet pozici, vidim par vterin prede mnou Jiruse, jeste jednou slapnout naplno a uspesne projet cilem! Ten dojezd byl hodne o pozici, jak tam kdo najel, tak se i v podstate dojelo, proto mam v cili radost, ze jsem konecne jednou nedojel ve skupine na konci, jak se mi obvykle stava. Ta radost je zpetne o to vetsi, kdyz vidim ze jsme opravdu jeli o 16-39. misto v rozmezi par vterin, takze celkove 27. misto a 9. v kategorii je pro me velky uspech.
  
  V Krkonosich dlouho nebyl poradny silnicni maraton a tak je dobre, ze tam vznika tahle nova tradice, letos navic s tak nabitou konkurenci, jednou za cas je urcite dobre porovnat se s elitou. Pravda, ty silnice by misty mohly byt vzhledem k letosni rekordni ucasti sirsi a urcite by mely byt mene rozbite, ale nic neni idealni a budme radi ze tu takovy maraton mame. Pocasi nam nakonec take vyslo, takze za me dopadl letosni rocnik na jednicku!
  
  
• Kolíkáč – Jak ten asfalt tady mohli uválcovat?
  
  Narvaný startovní koridor již 20 minut před startem, trochu jsme zaváhali a tak když to odpálí, nic se v našich zadnějších řadách drahnou dobu neděje . Poprvé mi to tak dnes ujíždí, ale než se vymotáme z města, tak si levou škarpou klestím cestu k blízkosti čela. Letos nadupaná konkurence, ale Hrádeček překvapivě stíhám bez ztráty kytičky, ale prý se jelo pomaleji než před rokem. Stále si hlídat zadek Dreamera a čekat, kdy mě moje červencová netrénovanost pošle do tabáku. Registruji též Czendu, který sice nejede v orange dresu, ale jede parádně Stoupáme Prkenným dolem na Žacléř a když už si myslím, že přežiju i tento hupánek, tak se na špici začne pěkně závodit. A jak bohužel nejsem úplně vepředu, tak na mých pozicích se jede smrtící lajna. Magnet v Žacléři bolí a více ze svých noh nedostanu, bohužel!
  Tak jsme udělali pápá, doprovodná auta přes nás, není tady síly, která by to sjížděla. Navíc balík mizí podezřele rychle, i s naším Dreamerem a Jirusem. Je nás kolem 20 kusů, prosmýkneme se přes starobylou Lubawku, kde kočičí hlavy nás pěkně vyklepou. Stoupání na Pomezky se blíží, občerstvit se ze zadních kapes a jdeme na to. Prohodit pár slov s Czendou a zařvat si obligátně móóc. Zajímavé jak mi to pomáhá, buď se fakt trošinku zpomalí, anebo naopak mě to dodá sil a zrychlím si na čelo naší grupy. Divný stav, leje mi pot z čela do brýlí a naopak je mi zima na ruce. Czenda hlásí, že o točku níže zahlédnul orange Čespu. Krásné stoupání, žádná moc velké procenta sklonu, ale je to furt nahoru. Když už si myslím, že se blíží konec, tak ještě nápis 4 km na silnici. Fíha! Snad budou nahoře zase dávat bidony, jeden svůj už jsem vyprázdnil.
  Pomezky, tady jsem v útlém mládí rajzoval s babičkou a dědou. Teď jen koukám na bufet obsazený sparťany a bidony nikde. Ne, nesmím se propadat dozadu, tak žádné zdržování! Lehám na to ala Sagan, na Frooma ještě nemám, abych u toho ještě točil klikama. To je sjezd! To v Polabí nenajdeš. Začínám si to užívat! I když to ujelo dnes příliš brzy, nechci žádný stres, ale chci si vychutnat ten pocit jet ve skupině a plnými doušky nasávat atmosféru hromadného silničního matche! Jak opojné!
  Jako když na TdF stoupají údolím k věhlasným velikánům, tak mi dnes stoupáme přes Pec pod Sněžkou k úpatí smrtící stojky k Pražské boudě. Najet si pěkně k čelu naší grupy. U regulovčíků odhodit přebytečné obaly ze zadních kapes. Ať nevezu ani miligram navíc!
  Jak ten asfalt tady mohli uválcovat? To musel být válec uvázaný někde nahoře lanem. Šílená stojka! Blechy odjíždí, ani to nestačím registrovat, jen zabodlé oči do toho pekelného sklonu. Nějak jsem si dal za cíl, udržet za sebou Michala Běhounka, se kterým jsem před rokem dojížděl do cíle. Pěkně to grupu rozvěsilo. Nahoře bufet a znovu bez šance chytnout za jízdy bidon nebo banán. Tak to hold musím vydržet do Strážného, tam se snad zadaří.
  Chytám se dvojičky a ohlížím se, za námi větší skupinka. Nohy jedou, ale šotka je proti. Jdu do smyku a málem lehnu, když se vyhýbám louži. To mi nepřidalo a do sjezdu jdu hodně připosraně. Navíc navlhlý asfalt s mechem. Ale zuby nehty visím za dvojicí. Po chvíli grupa přilítla. Čekám Czendu a Michala. Ale ani jeden tu není. Za to jsme si sjeli jednoho Kolokrámníka, a hele Jirka Říha. Tak z této grupy nesmím vypadnout, hned po sjezdu začíná stoupání na Strážné, musím s nimi zůstat.
  Ale jsem na hraně, po každé zatáčce stále látám díru. Jsem tragický sjezdař. Konečně suchá silnice a ležím zase na rámovce. Uff to bylo o fous, jsem s nimi. Krásné pozvolné stoupání údolím. Ale v této fázi bitvy už pěkně tahá za nohy. Před vrcholem dojet Tomáš Mařík z Česyku. Prý jel s Robertem Kleinerem a bude kousek před námi. Bufet jen čtvrtka koláčku, nesmím zaváhat, snad to se zbytkem v bidonu vydržím. Letíme sjezdem a pak ostře doleva na zemědělskou asfaltku. Technický úsek zdolán a jsme na hlavní a po chvíli odbočujeme na Černý Důl. Znovu pro mě mýtické stoupání, na Hoffmanky jsme jezdili na dovolené. Sjeli jsme nějaké borce, jeden z nich nastupuje a chytají se ho dva z naší grupy. Nohy jedou, tak proč to nezkusit se vydat za nimi? Grupa se ale taky rozpohybovala a do sjezdu přes Janské Lázně znovu po kupě. Jako bonbónek jsme pohltili Tomáše Šulce.
  Ještě to zkusit protočit, třeba někoho sjedeme. Ten Robert by nemusel být přede mnou ve výsledkové listině Dvojička na obzoru, a u cedule Trutnov je naše. Indián+1. Magnet ke kruháku zvednout zadek a být u špice skupiny. Najíždět do krkolomného dojezdu k cíli vepředu a nechat pár lidí za sebou. Pokecat s Indiánem, který viděl výlet jednoho borce do lesa a tak zastavil a šel ho dávat dohromady. Pěkný Indiáne!
  Po výpadku v červenci jsem nečekal zázraky, spíše jsme to bral jako dobrou přípravu na Krušnotona. Ale stejně mrzí zaváhání u Žacléře, potvrdila se stará pravda, že pokaždé je to jiné a je potřeba operovat v přední části balíku. Ale ono se to lehce říká, na to prostě musíte mít! Radost ale dělá zlatý Jirus, bronzový Pepíno a spokojené tváře té naší orange kompanie!
  
  
• Radim – Krakonošův cyklomaraton aneb úskalí posledního dotažení
  
  Report (www.sokolveltez.cz)
  
  
• RiC – Depka v Krkonoších
  
  Letos reporty dost zanedbávám, hodně práce a v důsledku toho únava a apatie. Po každém závodě jsem si říkal, že tentokrát už opravdu něco napíši. Vyšlo to až teď, po absolvování Trutnovského maratonu.
  Mám z něho smíšené pocity, moc dobře se mi nejelo. Více v celém reportu.
  
  
• Strejda – Krakonos s Kolbabou
  
  Na marathony se vždy snazim si vyrobit tabulku kopcu, tabulka obsahuje tri kolonky: kde se kopec zacina, jak je dlouhy a jake ma procento stoupani. Pozdeji jsem tam pridal ještě jednu kolonku: cas, kdy jsem dorazil na vrchol loni. Tabulka zacina byt prilis obsahla a siroka, az skoro nevejde na horni ramovou trubku. Ale je dost informativni, porad vim, co mne ceka a jak jsem na tom v porovnani s lonskem. Na Krakonose mame předběžnou dohodu s Lenkou a Kolbabou, ze si vytvoříme skupinku. Před začátkem si davam pulhodky na rozjeti, ale když dojedu ke startu, koridor je totalne ucpany a není tu moznost se dostat jinam nez na uplny chvost. Lenku vůbec nevidim, ale je tu usmivavy Kolbaba, pta se mne na poslední kopec, ze ma v planu mne tam odparat a porazit. Hmm…. Vždy jsem to bral tak, ze zavodime proti sobe na UACu, ale na marathonu to nemá cenu, tam je lepsi spojit sily a maximalne se navzájem podporit. Tak nic, zrejme budeme zavodit i tady, musim z toho vychazet. Když tak, budu se snazit Kolbabu taky trosku potrápit, když mi to pujde.
  Lidi v koridoru je opravdu hodne, trva mne rovnou minutu po startu, ze vůbec poprvé slapnu do pedalu. Nu a pak klasika: všechny se tlaci dopředu, jede se na muj vkus zbytecne rychle, porad se to trha, ztracim jednu skupinku za druhou. Kolbaba se chova mnohem jisteji, zabudovava se do grupy. Jenze jsou to pro mne nezname lidi, vnitrni duveru nemam, radeji vždy nechavam před sebou aspoň jeden volny metr. A za chvili poznavam, ze to není zbytecny: chlapovi prede mnou pada retez, nesnazi se ho nahodit za jizdy, nesnazi se sjet na kraj silnici, ale prudce bzdi a zastavuje se uprostřed silnici tesne prede mnou. Jen tak tak se zastavujeme všechny (nastesti jedeme do mirneho kopecka a rychlost není zavratna). Ale skupinka se definivne trha a Kolbaba odjizdi s tou rychlejsi polovickou. A pak uz porad vidim Kolbabu ve zvdalenosti zhruba 1 minuty, jedu, co se da, snazim se zachytit projizdici zavodniky z kratke, ale zustava to porad stejny. Holt dneska ma svůj den, nabral formu a odparal mne hned na zacatku, zavodnik jeden. Vim, ze si davam vic, nez je zdravo, takze na druhem kopecku (22 km) jsem o minutu rychlejsi, nez loni. Ale vim, ze bude to draha minuta, tu urcite zase ztratim i s urokem. Ale vypada to, ze Kolbaba si to prece jen rozmyslel a pockal na mne a na zacatku prvního dlouhého stoupani (Mala Upa) jsme spolu. Pozdeji v cili se mi priznal, ze ten začátek ho uplne odvaril a navíc se zapletl do padu. A v tom dlouhem stoupani zase zjiskavam jistotu, jedu sve tempo, trosku se i setrim, ale Kolbabovi poodjizdim. Nahore mam oproti lonsku ztratu minutu, coz není tak zle. Kolbabova ztrata u bufetu je minimalni, ve sjezdu je mnohem lepsi, takze ne nej necekam, ten kamikadze mne urcite dozene. Dolu jedu volne, jen tak trosku tocim nohama, aby neztuhly, a občas se svezu s nejakou skupinkou. Po rozdeleni tras prichazi dlouhe pozvolne stoupani, které dost svadi ke svizne jizde. Vim, ze tady je dulezite se drzet na uzdě a jet maximalne v klidu, pac za chvili prijde Prazska. Jedeme spolu s jednim panem, co s nami uz zustane az do cile, tak trosku kecame, dojizdi nas i Kolbaba. Na začátek stoupani na Prazskou najizdim s rozvahou, snazim se snerovat od kraje ke kraji, ale po cca 300 m mi organizmus říká: stop! Nehadam se, slezam a jdu pokorne pesky ten nejprudsi usek. Kolbaba supi, lame kadenci snad 25, ale jede. Pak nasednu, pak zase jednou slezu, zase nasednu. Jet na silnicce pod 6 km/hod proste neumim. Vim, ze občas organizmus musíme potrápit, ale tohle uz není trapeni, nybrz čiré tyrani. Nakonec tenhle Kopec Kolbaba vyhrava na krasu, ja zase na cas. Ztrata narusta do dvou minut, coz je v pohode, ted uz se setrit nemusim, snad něco doženeme. Bufetem nahore projizdim bez povsimnuti, a opatrne jedu dolu, jen se snazim tocit, kdy to jde. Zase se sjizdime ve trech, po cca 15 kilometrech nohy uz zase funguji a jedeme hodne svizne. Dal uz se to tempo jen stupnuje, nikoho nesetrim, ani sebe, jedu co ze sebe vymacknu. Sjizdime ještě par lidi, skupinka se nam rozrusta to 5 hlav. Na posledním stoupani, kde Kolbaba mi sliboval utok, mu to oplacim a před vrcholem jdu do utoku sam. Nu, nezavisly pozorovatel by asi řekl, ze jsme všechny jen tak tak plazili, jen ja plazil trosku rychleji. Ale pocitove jsem proste letel. Nahore uz mam k dobru 2 minuty oproti lonsku, mazu dolu co se da, uvidíme, jestli mne dojedou. Pokud jo, tak bude jim to stat dost sil a třeba i tu skupinku roztrhaji. Prichazi poslední brdek, kratky ale vyzivny. Na zacatku predjizdim Lenku Hellerovu, a chytam krec do leve nohy, slapu jen pravou, leva se jen veze. Pak krec kouse do prave, ale to uz funguje leva. A tady mne dojizdi Kolbaba s nasim spolubojovníkem uz od rozdeleni tras. Supr, dva jsou utrzene. Ptam se Kolbaby, zda chce spurtovat, nebo dojedeme spolu. Ne, prej proti mně spurtovat nebude, ale chtěl by dojet tamtoho chlapa před nami. Fajn, zabijacky instinkt Kolbabu neopousti. Stupnujeme tempo ještě a za chvili ho mame a ještě před cilem ho taky utrhneme. Proste parada! Koberec projizdeme spolu a v klidu, cas mam o 6 minut rychlesi, nez loni. Co bych si ještě pral. Krasne povedeny závod. Klobabovi moc dekuji za spolecny zážitek.