Po závodech v Roudnici jsem natěšen na další příděl, ale tak nějak už vím, jak to chodí - a počítám i s možným výbuchem, minimálně však návratem na zem. I když scénář ideálního závodu samozřejmě mám... Dokonce v něm je i mokrá silnice, protože podle předpovědi to bez toho asi nebude, ale nemuselo by už pršet. I tahle představa ráno padá, prší a pršet bude. Konečně jsem se odhodlal a dokoupil chybějící výbavu směrem k podzimu a příštímu jaru, v pátek přijelo PPL a v sobotu už vytahuju návleky na kolena a spodní termotriko na ostrý závodní test. Ještě že oblečení mám dobře otestovaný z Krakonoše, na místě 11 stupňů a déšť, možná se o stupeň oteplý a já vyrážím. Slabá hodinka autem dobrá k přemýšlení, jestli mi to za to stojí. Ale hromaďák je hromaďák, tak mě ani moc neštve, že v Sokolově neprší.
Na místě hnus, to před startem Krakonoše bylo líp. Jediný mě uklidňuje, že tu nejsou žádný Pomezky a takhle bude pořád... jdu pro číslo a rozjet se. Jo, dokonce jsem to dotáhl tak daleko, že se rád namočím ještě před startem... Nohy nic moc, ale řikám si, že dnes je to stejně spíš trénink hlavy než cokoliv jiného.
Pěkné zahřátej hodím bundu do auta a už se startuje. Není nás moc, a tak jsem poměrně rychle vepředu, akorát, když za to borci poprvé berou. Na to, že jsem čerstvej a tyhle krátký intenzitky mi obvykle nevadí, tak to dnes není úplně ono. Nebo možná ten brdek průměrem 390W mě znejistil? No každopádně hned se musím vracet do balíku, respektive toho, co z něj zbylo, v krátkém sjezdu na vodě. To se daří, takže si píšu další bezvýznamné plus a za odměnu už můžu jen počítat chytání nástupů, než definitivně odpadnu. Ne že bych to stíhal počítat, ale dle záznamu 6x zvednu zadek přes 500 nebo i 600W. 12 minut, NP 301W a borci nenávratně mizí. Teda je jich tak odhadem 15 (ještě nejsou výsledky, tak možná kecám), ale moc nevidím, do kopce se mi mlží brýle, takže se snažím je otírat vodou s pískem, kterou sbírám ze silnice.
No nic, je na čase vymyslet plán B, jak se dostat co nejrychleji do cíle. Přede mnou další borec, vyklepán z balíku, tak ho zkusím sjet, pohled dozadu je ale děsivý, jeden borec a pusto prázdno. Rychle vytvoříme trojici a jako cíl máme dvojici před námi. Spolupráce ale moc nefunguje, borec moc nestřídá a pak se slovy, že už nemůže, nám nastupuje v kopci ve snaze dojet dvojici před námi. No chce se mi prohodit něco jako, že to nebylo moc pěkný, ale radši ho hákuju. Drsnej kraj tahleta Vysočina… Vydrží jet docela dlouho a blížíme se k těm dvěma před, takže když chce vystřídat, tak jedu, i když si myslím svoje. Za chvíli jsme ve 4, ale že by se jelo nějak pěkné. No nefunguje to, i když to nevypadá, že by někdo nechtěl jet. Aspoň točíme i když to má k ideálu daleko.
Trať sem si neprojel, ale mám jí nahranou v Garminu, blíží se pravá, ale šipky na silnici nic. Nicméně jsem na špici a věřím mapě, zbytek jede rovně, jen ještě stihnou houknout, že určitě dobře. Takže mi ujeli i tihle. Další stíhačka, vidím, že se otáčí, a tak mám naději, že nepojedou, dost si dávám a držím to na rovině přes 40... všechno marný. Drsnej kraj tahleta Vysočina.
Za mnou v dálce borec, co jsme mu tak nepěkně ujeli, musí jet docela pěkně, když je ještě vidět, takže ze sjezdu trochu víc opatrně, aby si mě dojel. To nastalo hodně rychle, přivezl s sebou ještě jednoho staršího borce, ale když se chci háknout, hned nám nastupuje. Tak trochu na to koukám, ale ok, beru to tak, že pomsta. V prudké stojce si ho ale sjedu a nastupuje ten starší. Jako hodně drsnej kraj tahleta Vysočina. Staršího už nesjíždím, to nechám mladýmu. Tomu se ale nechce, tak jedeme ve dvou. Ve sjezdu asi pochopil, že jsem srab, tak mi zas ujíždí, pak to zkouší v dalším brdku, kašlu na něj, ale na rovině nejede, a tak ho dojedu a už to neřeším a jedu si svoje dál. Buď začne střídat, nebo ne... Projíždíme cílem, první kolo za námi a já už se smiřuju s tím, že teď to bude jen doklepat. Co jsem ale zapomněl, že za náma musí být sakra hodně lidí...
Otočím se a Igor, prý jestli jedem. No jasně, tak to dostává nový náboj. A že je to pořádný náboj se ukáže v zápětí, když nás doletí snad 20 lidí. Ještě kontroluju jestli tu není i Basko, ale bohužel. I tak pořádná grupa, nikomu se ale nechce moc střídat, tak se hned taky uklízím. Ale dobrý to není, začíná být zima a možná ještě víc mě štvou ty napěněný zadky. Jako, že mě neustále sprchuje voda s pískem, dobrý, že to má příchuť nějakých lipových květů, nebo co všechno tam na tý silnici leží a mám to v helmě, na dresu, v očích a držce... že, už nevidím na levý oko, který z toho všeho, co přistálo na čele a steklo dolu slzí, to beru. Ale ta představa, že mě ještě do ksichtu lítá nějaká chemická s***ka z p***lí přede mnou, to nedávám. První 4 lidi jediný tahaj, navíc maj čistej zadek, tak se jdu přidat k nim. Tady je fajn. Do kopců rozjíždíme docela tempo, tak snad to aspoň někoho vzadu bolí. Igor vypadal v pohodě a určitě před námi z jeho kategorie nikdo nebude, tak to beru i jako přínos pro něj, ale hlavně už mi není zima, navíc sjíždíme staršího borce mi nastoupil v za tou prudkou stojkou.
K cíli už vede jen prudká 15% rampa, kde jsou dokonce i diváci, pak to pořád mírně stoupá, pár brdků. Poslední kilometr a půl je z kopce s nepříjemnou zatáčkou 50m před cílem, kde rozhodně nechci závodit. Rampu vyletím mezi prvníma, ale těžší je nesvěsit a pokračovat dál. To se daří, za mnou perfektně jedoucí Igor, asi jsme to trhli, kolem už registruju jen pár lidí. Krátký sjezdík a já ztrácím pozici a v dalším (předposledním) brdku nastupuje starší borec co se jen vezl, zbytek ho nechává být. Čeká se asi na poslední brdek, zkusím doskočit dopředu a třeba si pomůžem, ale na horizontu ho jen přeletím, za mnou jiný borec, vystřídá, tak super, ale ještě jeden se přede mně nacpe před cílovou zatáčkou. I tak pěkný třetí místo z týhle grupy. Igor první v kategorii a Basko, ač se ztrátou, nakonec s ním jde na pódium taky. Krásnej závod, než uvidím dres, boty, kolo… no hnůj kam se podívám
:: Propozice
:: Celkové výsledky
:: Mapa