Stejně jako každoročně pro mě Zeleňákem více či méně sezóna končí. Největší motivace a důvod trestat se sám v kopcích je pryč. Počasí už se taky dost láme a sklouzává k podzimu. Věčně morko, zima a vítr. Už mi nejde o žádné výsledky (které ostatně tuhle sezónu žádný nebyly), prostě jen dojezdit poslední závody a zas na chvilku kolo odložit. Takže stejně jako s morálem to dopadlo i s tréninkovym nasazením. Od Zeleňáku jsem toho moc nenajezdil, nohy už jsou nic extra – super vyhlídky na to, že mě čeká těžká vrchařina kolem Kalicha. Naštěstí, že je to jen 50km, uklidňuju se. Původně jsem chtěl dorazit na Žíželickou a užít si oranž koncert v nenáročnym profilu.
Diskutujeme o tom s Daffym a nakonec se přikláníme k variantě, že pojedeme bodově posichrovat pohár – i když mě to štve. Mnohem radši bych byl v Žíželicích. V pátek večer se s Bětkou balíme a jedeme do Liberce k Lukášovi a ségře na přespání, ať si před závodem ušetříme hodinu cesty. Naštěstí večer nepřicházejí žádný piva ani panáky což je ve vzájemné přítomnosti nás dvou zcela běžné…
Ale ani jednomu už se závodit moc nechce – oba už vyhlížíme začátek tý podzimní chlastací / plesový a kdovíjaký sezóny…
V sobotu ráno se rozdělujeme na dvě party dvou aut – já + Daffy a holky, které za námi přijedou až na start, ať tam nemrznou, bůh ví jak dlouho. Stále ještě věřim v závod bez deště. Po příjezdu do Malý Skály je sice lehce mokro, ale zatím neprší. Zima je ale docela slušná – zaregistrujeme se a jdeme si sednou zpátky do tepla do auta. Během chvilky začíná pršet – Lukáš kouká na radar (přímo nad námi se vytvořil mini mráček), jinak šikoro daleko nic. Říkám si super, tohle za chvilku přejde a pak už nic nebude. Opak je bohužel pravdou. Při rozjíždění se, začíná chcát celkem řádně – po silnicích už tekla voda, to bude paráda, hlavně ten cíl po sjezdu…
Stojíme na pásce a netrpělivě se klepeme na hvizd, ať se aspoň trošku zahřejeme. Prvních pár metrů okruhu je rozbitá rovinka. Je nás tu pár, takže žádný velký tlačenice se nekonaj. Hned jak se to začne zvedat, tak začíná být aktivní David Fanderlik, kterej leze na čelo a začíná to zrychlovat. Okruh neznám, takže jen čekám co příjde a co to se mnou bude dělat – dle profilu by to mělo být 2/3 do kopce a 1/3 sjezd. David za to každou chvilku cuká, ale nic extra agresivního a dlouhýho, takže zatím bez větších problémů. Koukám kolem sebe na barevně rozlišený čísla a zjišťuju, že v M30 nás tu vepředu jede včetně mě a Daffyho 5. To není úplně beznadějný, třeba ještě stihneme někoho v dalších kolech vyklepat. Kopec poměrně rychle utekl, na to jak dlouhý to mělo bejt – v závěru už je to hodně houpavý a místy se i krátce sjíždí. Pořád nás tu vepředu jede cca 15 kusů. Jdeme do sjezdu, kde začíná moje noční můra. Sjezdy na vodě není nic pro mě. A že tý vody tady neteče vůbec málo. Mám pocit, že kolo podemnou nějak ujíždí – možná jsem mohl upustit víc psů, aby to sedělo líp. Prostě zatáčku po zatáčce ztrácim drahocenný metry, ale nechci zbytečně riskovat… Pomalu se smiřuju s tím, že je závod hotovej. Pod kopcem v prostoru cílu ztrácim na skupinu přibližně tak 100m. Zvedám se a nastupuju si a ke skupině se přibližuju. Po chvilce úsílí se k čelu ještě vrátím, ale bohužel to stálo nějaký sílu a po pár metrech, kdy jsem se ještě ani nevydejchal se začíná nastupovat. Netrvá to moc dlouho a začínám skákat do červenejch čísel a levotočivá vracečka mi definitivně láme vaz. Očekávám podobný scénáře jak na Lesný, jak moc špatný to může bejt??
Nohy ale jedou poměrně slušně, takže se snažim držet si tempo – waťák nemám, tak aspoň podle tepů. Jet furt lehce pod svým maximem. Poměrně dlouho před sebou čelo vidím a naháním ho. Je mi ale více méně jasný, že je to konečná, spíš je jen otázka jestli pojedu sám nebo mě někdo zezadu dojede. „A“ je správně v mym případě. Jak já nesnášim časovky, tak dneska jsem si ji potrénoval a vychutnal náramě. Skoro celý dvě kola solo (cca 30km - hodinovka). Zatím mi to ale ani nevadí, ba naopak… hlídám si tepy a furt to drtim těsně pod maximem. Kopec utíká podobně jako v prvním kole ve skupině. Ve sjezdu se nikam nehonim, jedu tak, abych neměl staženou prdel – takže tady bude asi naskakovat největší ztráta. Nájezd do 3. a zároveň posledního kola. Furt se otáčím, ale za mnou nikdo. Pořád se uklidňuju, že jedu slušný tempo a pokud nevyhořim a nezastaví se mi nohy, tak mě zezadu nemá šanci nikdo dojet. Sosám gelu, ionťáku a drtim to dál. Poslední tak 3-4km nahoru a pak už jen sjezd. Dostávám se do houpavý pasáže bez serpentin, kde je vidět poměrně hodně daleko za sebe. Na horizontu se ohlížím a stále nikdo, to už mi je skoro jasný, že mě nikdo nedoskočí. Na 99% vím, že si jedu pro 5. místo v kat., pokud jsem vepředu nikoho nepřehlídl, což mi bodově v poháru naprosto stačí. Na začátku cílovýho sjezdu tedy svěšuju – mám odmakáno, teď už to nechat jen na volnoběh padnout až dolů…
Ve finiši zjišťuju, že Daffy nakonec dojel až na konci skupiny (místo předemnou jak celkově tak i v kat.), a že je to tak, jak jsem si myslel. Pro nás 4. a 5. místo. No tvl, tak dneska to šlapky moc nezvládli…
Lukáš v cíli promrzlej, promáchanej a nasranej – já sice taky zmrzlej a mokrej, ale vysmátej. Mě ta samotka dneska i bavila. Nohy jely pěkně, bylo to bez stresu a bezpečný. Navíc už máme s Daffym jistotu 1. a 2. místa v českolipskym poháru, takže paráda.