Nemi –
Co mě nezabije, to mě posílí
Všichni bychom si přáli naplnění Kaprova tradičního proroctví „Ani nekápne“. Pro jistotu ale balím tašku s oblečením na tři roční období. Cestou prší, ale na startu v Trutnově je téměř sucho, takže to s oblečením nepřeháním. Spolu s HonzouB, Kolíkáčem a Lukem se řadíme relativně vzadu. Ale v tom množství lidí nejsme kompaktní a každý se ocitáme jinde. Já číhám na nějaký expres zleva, ale nikdo nejede, naopak peloton se brzy rozděluje na několik balíků. Nezbývá než se alespoň ke Kolíkáčovi, který se ocitnul o balík přede mnou, dolepit vlastními silami, nicméně čelo je dávno pryč. Trasa je trochu jiná než loni. Kratší, ale zato přibyla jedna těžká stojka – Střízlivák do Žacléře. Wattmetr se mi nenapároval, a tak vidím jen své rekordní tepy: 182. Nejradši bych si ten krpál vyšel pěšky, ale množství povzbuzujících lidí mi to nedovolí. Tady ztrácíme HonzuB a pokračujeme jen s Kolíkáčem, abychom před Polskem dotáhli Lukovu skupinu.
Jako minule se i teď formuje větší balík, takže Polsko je v poklidu. Skoro až na vrchol Pomezek hákuji jednoho borce z Unlimited. Na české straně je už vydatně mokro, takže když nás ve sjezdu předjíždí čelo krátké trasy, z opatrnosti je nedokážu pořádně hákovat. Kolíkáčovi se to daří lépe, zatímco mě zachrání až Vláďa, který mě dotahuje. Čela krátké trasy si ale dlouho neužijeme, protože čelo odbočuje doleva na Horní Maršov, zatímco nás čeká Pec pod Sněžkou a stoupání na Pražskou boudu. Úvodní stojka mi ve srovnání se Střízlivákem připadá směšně krátká. Pak je profil sice výrazně lehčí, ale delší, a vzhledem k tomu, že od Polska nebyla možnost si moc odpočinout, mám toho plné zuby. Vláďa i Kolíkáč jsou o něco rychlejší. Nahoře nestavím a v rozbitém sjezdu Kolíkáče brzy doháním. Dole máme i Vláďu. Tady už je definitivně rozděleno, jedeme v šesti.
Na Strážné ještě kompaktně, ale z Černého Dolu Martin Jílek nasazuje tempo, kterému stačí jen Vláďa, David Maraček a já. Ve sjezdu do Svobody nad Úpou už vydatně prší, možná to jsou i malé kroupy. Hrádečské serpentýny kloužou i za sucha, na chvilku mám zadní kolo ve smyku, ale všechno dobře dopadne. Skrz naskrz mokrá čtveřice se blíží zpět do Trutnova. Vybavuji si cílový spurt na mokrých kostkách v SuperGiroDolomiti. Stejně jako tam i zde Vláďa o riziko nestojí. A tak si na závěr symbolicky zabojujeme jenom David a já. Nejtěžší okamžiky paradoxně přicházejí až po konci, když nezastavitelně drkotám zuby, než se konečně v autě převléknu do suchého. Co mě nezabije, to mě posílí, tvrdí Nietzsche. A tak se opět posilněni můžeme směle vydat vstříc dalším maratonům 😊
::
Propozice
:: Trasa Garmin
:: Trasa Mapy
:: Celkové výsledky
:: Diskuze ::
Foto ::
Flyby